Nejnovější kniha Magdaleny Wagnerové přináší osobitý pohled na jednu z nejvýznamnějších památek Prahy – Karlův most – a jeho jedinečnou sochařskou výzdobu. Provede čtenáře poutavou cestou po jednotlivých sochách a sousoších, seznámí ho s osudy zpodobněných světců i s příběhy mistrů a donátorů, kteří se o vznik těchto skvostů zasloužili. Podobně jako dávní tvůrci sochařské výzdoby Karlova mostu propojovali duchovní poselství s uměleckým záměrem, tato kniha propojuje historická fakta s legendami a nabízí nový pohled na kulturní a náboženský význam této kamenné galerie pod širým nebem.

Ústředním tématem knihy Václava Soukupa je popis, analýza a interpretace vzniku a vývojových proměn pravěkého umění. Zvláštní pozornost autor věnuje zrození lidské výtvarné tvořivosti a umělecké imaginace v kontextu lidské prehistorie. Cílem knihy je postižení smyslu, funkce a významu pravěkých uměleckých artefaktů jako unikátních výtvarných sémiotických systémů, které vystupují v podobě maleb, rytin a skulptur. Kniha vznikla na základě autorových antropologických výzkumů pravěkého umění a jeho cest do významných prehistorických lokalit. Prostřednictvím téměř cestopisně koncipovaného vyprávění se čtenář stává součástí antropologických výprav do nejvýznamnějších evropských prehistorických lokalit, kde se dochovaly pravěké malby, rytiny a skulptury. Působivost knize dodává uplatnění antropologického „principu reflexivity“, jehož prostřednictvím se autor stává součástí literárního textu i jeho snaha ozvláštnit prezentovaná empirická data příběhy prehistorických artefaktů. Tento přístup, v naší odborné literatuře dosud ojedinělý, umožňuje čtenářům hlubší zamyšlení nad poselstvím pravěkého umění. Z této perspektivy představuje kniha tvořivý a originální příspěvek jak ke kulturní antropologii, tak k teorii umění a dějinám paleoantropologie. Knihu tvoří tři, relativně samostatné části, ve kterých jsou popsány, analyzovány a interpretovány pravěké jeskynní malby, skalní umění (pravěké umění pod širým nebem) a prehistorické přenosné umění. Kniha usiluje o literární (vizuální a interaktivní) uvedení čtenáře do unikátního světa pravěkého umění jako svébytné oblasti výtvarné tvorby.

Jak vyrobit papírovou čepici? Kolik existuje univerzálních základů origami? Je možné skládáním papíru rozdělit úhel na tři stejné díly? Jaký je rozdíl mezi origami a kirigami? V této malé a hutné knížečce vypráví přední skládač papíru Tung Ken Lam příběh origami od historických počátků po jeho využití v medicíně či kuchyni. Ať už chcete složit velrybu, skákající žábu nebo vodní bombu, tenhle kapesní průvodce vám bude ideálním pomocníkem.

Monumentální i bizarní, obrazová i naučná kniha nevšedního výtvarníka Miroslava Huptycha. Stovky dobových ilustrací, více než tisíc normostran záznamů, popisů a svědectví, ale hlavně více než padesát dvoustranných autorských koláží. Po projektu Labyrint světa a ráj srdce (oceněno Magnesií Literou za nakladatelský počin roku), je tady další ambiciózní projekt s nemenší výtvarnou, a ještě větší obsahovou hodnotou. Po ilustrování knihy J. A. Komenského Labyrint světa a ráj srdce oceněné Magnesií Literou za nakladatelský počin roku (vydal Práh, 2019) přichází Miroslav Huptych s dalším pozoruhodným dílem. Díky své celoživotní zálibě v archivaci dobových rytin, ale také zápisků a zajímavostí z četby dal dohromady téměř tisíc normostran svědectví, více či méně věrohodných, o zvycích různých národů světa. Nejedná se o etnografický výběr, spíše o neuvěřitelně pestrou mozaiku citací, která vypovídá mimo jiné také o samotných pozorovatelích. Svědčí nejen o dávných zvyklostech, magii a archetypální moudrosti, ale často také o nebývalé krutosti a útlaku mocných. S ohledem na současný stav světa se pak dá říct, že výběr citací obnažuje temné stránky lidského chování a ukazuje, na jakých základech stojí současná civilizace. Nechte se touto knihou inspirovat, hledejte v ní poučení a těšte se z bohatého ilustračního doprovodu, jímž autor vybraná svědectví obohatil a posunul do roviny psychologicko-magicko-umělecké.

V knize Japonská mysl nabízí autoři západním čtenářům zasvěceného průvodce, který jim pomůže pochopit jedinečné aspekty japonské kultury. Čtenáři této knihy získají ucelenou představu o japonské společnosti a jejích základních hodnotách. Mezi zkoumaná témata patří: aimai (nejednoznačnost), amae (závislost na laskavosti druhých) a amakudari (sestup z nebe), činmoku (mlčení v komunikaci), gambari (vytrvalost) a giri (společenská povinnost). haragei (doslova ”umění břicha”, implicitní, nevyslovená komunikace), kenkjó (zdání skromnosti) wabi-sabi (jednoduchost a elegance) a zótó (dávání darů). a také diskuse o výchově dětí, osobním prostoru a rolích žen v japonské společnosti. Díky námětům k diskusi a otázkám za každou kapitolou je tato kniha snadno použitelným úvodem do charakteristických rysů japonské společnosti a neocenitelným zdrojem informací pro každého - obchodníky, cestovatele nebo studenty -, a nakonec pro každého, kdo se zajímá o japonskou kulturu.

Sborník vydaný k výstavě Šmidrové (umělecká skupina, založená v polovině 50. let), pořádané Národním památkovým ústavem v Brně na Státním hradě Bítov 3. 6. - 30. 9. 2005.

První souhrnná publikace o českém sochaři a restaurátoru Arnoldu Bartůňkovi (1955) představuje jeho formální a umělecký vývoj od 80. let minulého století po současnost, od drobnějších děl komorního charakteru vznikajících v ateliéru až po rozměrnější realizace ve veřejném prostoru. K těm posledním patří například mramorová socha nazvaná Slavěna, vytvořená k poctě stého výročí vzniku Československé republiky, jež byla odhalena v Litomyšli v roce 2018. Přehled jeho celoživotní tvorby doplňují reprodukce figurálních kreseb z posledního desetiletí. Vybrané střídmé texty odrážející autorovy myšlenky a postoje ozřejmují formální a ideová východiska jeho práce. Celé Bartůňkovo dílo naplňuje především jeden ústřední nevyčerpatelný motiv – totiž ženská postava jako věčně inspirativní fenomén. Sochař se žádným krokem nikdy nezpronevěřil svému hlavnímu záměru: usilovat o dominanci krásy, která je výsledkem souladu ušlechtilého materiálu, inspirujícího motivu, stability sochy a naplnění uměleckých řešení a cílů. Dokumentované dílo je snahou navrátit se k přirozenému světu s jeho řádem a tradicí a oponovat převažujícím současným akademickým konceptuálním tendencím.

Petr Veselý (1953) je výraznou osobností české malby posledních pěti desetiletí. Na scénu vstupoval v rozporném období vrcholné normalizace, a patří tak do okruhu umělců, kteří se na přelomu 70. a 80. let začali vymezovat vůči dosavadní praxi polooficiálního či přímo neoficiálního umění. Silné lokální i spirituální ukotvení vedlo Veselého k tomu, že svou práci vždy vědomě poměřoval tradicí, ať již tou, kterou zakládaly předcházející generace, nebo ještě podstatně starší, tradicí středověkého závěsného obrazu, francouzského realismu či kubištovského kubismu. Podstatnou roli sehrálo jeho intenzivní pobývání mimo centrum – v domovském Brně. S Vladimírem Kokoliou, Petrem Kvíčalou a Janem Steklíkem zde společně založili neformální umělecký spolek Tovaryšstvo malířské. Vedle postupujícího malířského abstrahování se ve Veselého tvorbě postupně ustavil podobně silný proud redukované, grafické či textové konceptuální skici. Jiný významný prvek představuje ustavení obrazu jakožto objektu ve třetím rozměru. Z pevného sepětí všech zmíněných poloh vzešlo pro Veselého typické uvažování v „otevřených cyklech“ jdoucích napříč časem i médii, odehrávajících se však zásadně na půdoryse obrazu. Tento souběžný postup „vzhledem ke“ světu, jeho hmotě, který soustavně rozvíjí rovněž Veselého básnická poloha, tvoří bezpečný rámec jeho uvažování a opírá se o něj také jeho kritická praxe zahrnující výstavní projekty, sborníkové či časopisecké texty, rozhlasové scénáře a pedagogickou činnost, jíž se Petr Veselý soustavně věnuje už od počátku 80. let. Monografie Petra Veselého vychází k životnímu jubileu umělce. Výběr téměř dvou stovek jeho prací, tvořící obrazovou část publikace, je kontextualizován původními esejemi historičky umění Barbory Kundračíkové, umělce Václava Krůčka a filozofa Miroslava Petříčka. Doplněn je několika dalšími relevantními dříve publikovanými odbornými texty (Miroslava Hlaváčková, Petr Nedoma, Marek Pokorný, Alena Pomajzlová, Jiří Valoch ad.). Výběrový soupis díla Petra Veselého je koncipován tematicky a opatřen autorskými poznámkami osvětlujícími genezi a souvislosti jeho tvorby.

Vypadá to, co je od nás dál, vždy jako menší? Nevidíme někdy zcela zřetelně něco, co tam ve skutečnosti není? Je vůbec možné pomocí zraku získat přímý a pravdivý obraz skutečnosti? Takové otázky před nás klade anglická průmyslová designérka, grafička a malířka Phoebe McNaughonová. Její půvabná knížka nás provádí historií vizuálního zobrazování skutečnosti a dějinami perspektivy ve výtvarném umění od starověku přes renesanci až po moderní dobu.

Publikace přináší historický přehled štukatérského řemesla a seznamuje s různými materiály a používanými technikami. Přibližuje základní mezníky technologie zpracování štukové masy, jež se vyvíjela v důsledku rozvoje technologických znalostí a také v závislosti na konkrétním slohovém období. Kniha nabízí výběr z bohatého sbírkového fondu Národního technického muzea, konkrétně Sanderovy sbírky, která zahrnuje architektonické prvky z nejrůznějších slohových období i výzdobné plastické elementy plošné a prostorové. Seznamuje s využitím této techniky v českých dílnách či ateliérech, kde jsou kontinuálně dodržovány původní techniky štukatérství a historické materiály. Přináší reflexi o stavu a vývoji štukatérství v českém prostředí po roce 1989. Zároveň ukazuje, jak se štukatérství uplatňuje v moderním interiéru nebo v tvorbě designových produktů a artefaktů.

Kniha popisuje osobní zkušenost s pedagogickou činností Mina Tanaki, světoznámého japonského tanečníka a duchovního učitele, během několikaměsíčních workshopů v japonské podhorské vesničce Hakušuu. Tyto workshopy se napůl podobaly soustředění bojových umění a napůl klášternímu zenovému tréninku a byly spojeny s farmářskou permakulturní prací. Min Tanaka provozoval tyto tréninky bezmála třicet let a na jejich bázi vznikla na různých místech světa celá síť tréninkových center pod názvem “body weather”. Z významných českých osobností se těchto workshopů zůčastnil například herec Vladimír Javorský nebo hudebnice Iva Bitová.

Kniha Na okrajích umění problematizuje a novým způsobem pojímá všeobecně sdílenou představu, podle níž svět umění tvoří oblast nejen odlišnou, nýbrž protikladnou běžnému, každodennímu světu. Výchozím tématem knihy je popis soudního sporu z let 1927 a 1928 mezi francouzsko-rumunským modernistickým sochařem Constantinem Brancusim a vládou Spojených států amerických. Celní úřad Spojených států tehdy odmítl přiznat některým Brancusiho sochám pro jejich neobvyklý zjev status uměleckých děl a odepřel jim tímto bezcelní odbavení. Při této události se zdánlivě oddělené světy umění a běžného života zničehonic prolnuly a vyvolaly tak zajímavé otázky ohledně jejich vztahu. Jakou roli hraje při oceňování uměleckých děl definice umění, kterou více či méně vědomě předpokládáme? Jakou roli při hodnocení uměleckých děl hrají pocity, emoce či nálady? Jsou umělecká díla k něčemu užitečná, a pokud ano, k čemu? Jednotlivé kapitoly této knihy se pokoušejí na tyto otázky odpovědět prostřednictvím významných, procesuálně zaměřených hypotéz, tedy filozofií, které kladou ve svém pojetí světa důraz na proces, změnu a kreativitu.

Objevte umělecká díla a poznejte svět umělců a objednavatelů, kteří rozhodovali o podobě umění na Moravě od dob Věstonické venuše až po naši současnost. Morava, země uprostřed Evropy, byla po staletí křižovatkou kultur, které se nejviditelněji projevovaly v umění. Do země už od středověku mířili umělci a umělečtí řemeslníci z celé Evropy, aby zde ve shodě s poučenými objednavateli pracovali na dílech, která dodnes berou dech. Spolu s nimi zanechali na Moravě nepřehlédnutelnou stopu i domácí umělci, kteří přicházející podněty rozvíjeli. Kniha s rozsáhlou obrazovou přílohou vypráví dlouhý příběh umění na Moravě a vedle malířství, architektury a sochařství věnuje pozornost i lidem, kteří jsou s uměním neodlučně spjati.

V souboru studií sleduje P. Wittlich příběh evropského moderního sochařství: ukazuje váhu jeho vzorů, zápas o nové pojetí prostoru, význam světelné režie sochy a nuance tvůrčího procesu, zakotveného již v přípravě soch. Pozornost věnuje klíčové osobností tohoto vývoje A. Rodinovi i předním představitelům českého sochařství (F. Bílkovi, L. Šalounovi, B. Kafkovi, J. Štursovi, O. Gutfreundovi), zamýšlí se nad tvorbou E. A. Bourdella a A. Maillola, trasuje sochařský ohlas avantgardy u J. Lipchitze a H. Moora. Své pohledy na transformace moderního sochařství uzavírá výkladem Giacomettiho a nástupu amerického sochařství v 60. letech 20. století.

„Co lze ukázat obrazem, nemá se říkat slovy.“ Uvedené hlavní heslo Otto Neuratha vystihuje jeho přesvědčení, že vizuální vnímání představuje nejpřirozenější část mimojazykové komunikace, možná komunikace vůbec. Proto považujeme za potřebné představit tuto osobnost i českým čtenářům, a především je seznámit s pozapomenutými počátky moderní informační grafiky. Tři základní cíle této knihy jsou: zmapovat intelektuální kořeny metody Isotype, zrekonstruovat, popsat a vysvětlit metodu Isotype tak, jak ji její autor Otto Neurath zamýšlel, a zpracovat recepci metody po smrti Otto Neuratha. Na jeho životním příběhu jsou spolu se stručným nastíněním odborného kontextu popsány přiznané i další pravděpodobné vlivy, vše je zasazeno v chronologickém, geografickém a teoretickém rámci tak, aby si jak odborník, tak laik našli pro sebe přínosnou část.

Jaký je rozdíl mezi vlastním a vrženým stínem? Proč jsou stíny v západním umění tak důležité? Vidíme namísto skutečných předmětů pouze jejich stíny, jak tvrdil Platon? V této krásné knížce nás kunsthistorik William Vaughan provede dějinami stínů, od jejich role ve výtvarném umění až po jejich spojitost se smrtí a podvědomím. Připravte se na to, že po přečtení se možná už nikdy nebudete na svět dívat stejným způsobem!

V listopadu 1951 bylo v Národní galerii založeno oddělení orientálního umění, jehož přednostou se krátce nato stal indolog Lubor Hájek. V průběhu následujících desetiletí se v jeho sbírkách podařilo shromáždit přes deset tisíc předmětů asijského umění a představit je na desítkách krátkodobých výstav. S nebývalým zaujetím připravená publikace Sto let jednoho stromu je věnována Luboru Hájkovi k nedožitým stým narozeninám. Podrobně popisuje okolnosti vzniku sbírek asijského umění před druhou světovou válkou a přibližuje okamžiky založení orientálního oddělení Národní galerie počátkem padesátých let. Ukazuje, z jakých zdrojů sbírky orientálního oddělení čerpaly, a představuje osobnosti, které se na jeho zrodu podílely. Vypráví pohnutý příběh dvou dlouhodobých expozic čínského umění v zámku Troja a v Benešově nad Ploučnicí a téměř detektivním způsobem pomocí dobových dokumentů mapuje okolnosti požáru benešovského zámku v roce 1969, který část asijských sbírek zničil. Závěrečné pasáže knihy představují erudovaného odborníka Lubora Hájka jakožto milovníka a znalce asijského umění, jemuž sbírky někdejšího orientálního oddělení do značné míry vděčí za svou podobu a obsah. Publikace tak přináší detailní vhled do procesů fungování i kontextu institucionálního sběratelství asijského umění v Československu v meziválečném a poválečném období.

Téma participativního umění není v oblasti teorie umění tématem novým. Už v pravěku se „dělání umění“ účastnilo zpravidla více osob, které sdílely společně materiál, nástroje, prostor i emoce při tvorbě umění, jež zahrnovalo nejenom projevy vizuální, ale i audiální, pohybové a dramatické. Tvoření tedy odpradávna může být chápáno spíše jako proces než jako produkt. Tvorba jako taková není zaměřovaná pouze na produkci hmotných děl, ale je ji nutno vnímat taktéž jako formu intervence do modelů lidského chování, do navazování vztahů mezi lidmi a navazování kontaktů člověka s prostředím, v němž žije. Kniha Participace v umění a ve výchově obsahuje šest volně na sebe navazujících kapitol věnovaných umělecké tvorbě a umělecko-pedagogické praxi v této oblasti.

Snaha ztvárnit lidské emoce a vyvolat v divákovi citové pohnutí patří k jednomu z klíčových aspektů umělecké tvorby již od starověku. Nicméně i bez explicitní intence tvůrce může člověk před uměleckými díly zažívat hluboké a niterné emoce, které nikdo neztvárnil. Kniha nabízí čtenářům setkání s různými příběhy. Jsou to příběhy obrazů, soch, architektur, zlatnických předmětů i konceptuálních děl a všechny mají jedno společné — vyvolávají emoce. Nejen záměrně v divácích, jimž byla tato díla určena, ale také v divácích dnešních a konečně také v historicích a historičkách umění, kteří o nich pojednávání. Podání autorů jednotlivých textů představuje na jedné straně reflexi uměleckohistorickou, založenou na erudovaných znalostech pisatelů, zároveň je však možné v nich nalézt naše vlastní emoce. Jak totiž připomíná Ladislav Kesner, kterému je tato kniha věnována, je subjektivní a emocionální prožívání uměleckého díla pro dějiny umění zcela zásadní.

Filmová scénáristka a režisérka Julia Cameronová vyučuje řadu let v kurzech zaměřených na uvolnění kreativity. Učila umělce i neumělce, malíře, filmaře, architekty i advokáty, každého, kdo se zajímá o umění vést tvůrčí život. Z této zkušenosti dospěla k poznání, že kreativita je naší pravou přirozeností a že různé bloky, jako je například strach, nedostatek sebedůvěry, žárlivost či pocit viny, jsou jen nepřirozenou překážkou procesu, který je stejně normální a stejně zázračný jako rozvíjení květu na konci štíhlého zeleného stonku. Pokud máte nějaký tvůrčí blok, pak se používáním nástrojů, které poskytuje toto dílo, naučíte tvořit svobodněji. Umělcova cesta nabízí vzrušující metodu, jejíž pomocí lze odstranit tvůrčí blok v jakékoli umělecké činnosti.

Idea je prvním významným dílem Erwina Panofského, slavného historika umění, který se věnoval převážně ikonografii a ikonologii. Tato kniha vychází z přednáškového cyklu pořádaného E. Cassirerem na Warburg Institute v Londýně a zabývá se proměnami platónského pojmu „idea“ od antického umění až po Michelangela a Dürera. Mapuje hlavní milníky vývoje estetických teorií a na textech antických i renesančních teoretiků umění i umělců samotných ukazuje, jak se tento pojem postupně začal používat zcela proti Platónově původní intenci.