Sněhem pokryté vrcholky hor, pusté pláně pod příkrovem mlhy, temné hvozdy a moře zmítané strašlivými bouřemi severního světa byly kolébkou pozoruhodného a smělého mysticismu, jehož podstata je uložena v runách. Runy poskytují starobylý způsob, jak komunikovat s božstvy – bohem či bohyní –, které má každý v sobě a která ztělesňují čiré vědomí a vnitřní spiritualitu.Čarodějné runové karty jsou plné krásných vizí. Jejich obrazy jsou jemně koncipovány takovým způsobem, aby obsahovaly významy pro různé úrovně, pro obrazové sprostředkování vnitřních runových mystérií. Tento systém věštění, magie a rozvoje osobnosti je pevně zakořeněn v naukách staré Evropy a v severské magické tradici. Podle pokynů a nákresů pro výklad runových karet se naučíte zaříkávání, která vám přivolají lásku a blahobyt, proniknete do tajů léčebných rituálů i magických obřadů.

Monografie Ctirada V. Pospíšila přináší podstatné rozšíření předchozích výzkumů v oblasti vztahů katolické teologie k poznatkům přírodních věd v minulém a předminulém století. V první části autor představuje poměr dobové teologie k astronomii a neshledává zde sebemenší konflikt. Druhá část pojednává o postoji teologie k evoluci v oblasti fauny a flóry. I zde se rýsuje značná otevřenost k faktu evoluce, nikoli však k jejímu materialistickému pojetí. Hlavní třecí plochou byla vize evolučního vzniku lidstva, která vyvolávala bouřlivé diskuse nejen v oblasti teologie, ale také mezi představiteli jiných vědních oborů. Autor zachycuje nejen postoje českých teologů, ale také těch, kdo tuto koncepci vzniku lidstva propojovali s křesťanskou teologií stvoření a antropologií již od posledních desetiletí 19. století a na počátku století dvacátého. V českém prostředí doposud zcela nezpracovaná tematika s řadou přínosů i na poli mezinárodního bádání dokládá, že postoj teologů nebyl zdaleka jednoznačně zamítavý a že již od dvacátých let minulého století bylo přijímání vzniku lidského těla evolucí vcelku běžným standardem katolické teologie stvoření zejména v německy mluvících zemích a ve spojitosti s tím i v Čechách a na Moravě.

Jaká minulost se vynořuje ve veřejném prostoru dnešní Prahy? Kdo jsou ti, kteří ji prostřednictvím nebo za přispění hudby připomínají? Pražské hudební světy 2. Hudba a kolektivní vzpomínání v dnešní Praze přivádí čtenáře na divadelní jeviště, koncertní pódia, do klubů a hospod k setkání s Václavem Havlem, Miladou Horákovou, umučeným farářem Josefem Toufarem, protestním písničkářem Karlem Krylem, ikonou undergroundu Ivanem „Magorem“ Jirousem nebo skladatelem terezínského ghetta Gideonem Kleinem i bezejmennými figurami minulosti, ale také se skladateli, interprety a dalšími aktéry vzpomínání. Co je na tom zajímavého, nebo dokonce důležitého? Jak dosvědčují mnozí badatelé z oblasti memory studies, kolektivní vzpomínání není zrcadlovým zobrazením minulosti, ale expresivním vyjádřením zájmů a potřeb těch, kdo vzpomínají v současnosti (Astrid Erll). A tak v Pražských hudebních světech 2 podává Zuzana Jurková svědectví o Pražanech nového milénia.

Roku 2016 obdržel Bob Dylan Nobelovu cenu za literaturu. V historii je to vůbec poprvé, co Švédská akademie udělila toto prestižní ocenění písničkáři. Není náhoda, že ze stovek jeho písní se Patti Smith na slavnostním večeru při předávání cen ve Stockholmu, jehož se Dylan osobně nezúčastnil, rozhodla zazpívat jednu z nejznámějších Dylanových skladeb – „A Hard Rain´s A-Gonna Fall”. Je to vizionářské varování před blížící se, nebo možná již probíhající apokalypsou – varování, které je dnes právě tak aktuální jako v roce 1962, kdy skladba spatřila světlo světa, ať už si onen ”těžký”, smrtonosný déśť, o němž se v tomto ponuře laděném rozhovoru matky s jejím ”modrookým” synem zpívá, vykládáme jakkoli. Právě na této kultovní písni, která vznikla na vrcholu folkového obrození v 60. letech dvacátého století v době mezi vybudováním Berlínské zdi a karibskou krizí, demonstruje významný orální historik Alessandro Portelli Dylanova tvůrčího génia: ačkoli jeho vstup na hudební scénu působil jako zjevení, jako zrod osamocené hvězdy, která se odkudsi vynořila a rozzářila hvězdnou oblohu, na níž se skví dodnes, jeho tvorba vyvěrá z tradiční lidové kultury a sdílené paměti, kterou osobitým způsobem rozvíjí, oživuje, aktualizuje a naplňuje novými významy. Svou slavnou písní „A Hard Rain´s A-Gonna Fall”, kterou časopis Rolling Stone označil za „největší protestní píseň napsanou největším protestním písničkářem své doby”, Dylan kreativně navazuje na velmi starou lidovou baladu „Závěť otráveného”, jejíž stopy lze nalézt v Itálii sedmnáctého století a která se pod názvem „Lord Randal” rozšířila po celém anglosaském světě. Dylan tedy čerpá z bohaté tradiční ústní kultury, aby vyjádřil obavy a úzkosti své vlastní doby. V Dylanovi se tak tradice snoubí s modernitou a bez pochopení jeho niterného sepětí s lidovou kulturou nelze jeho dílo náležitě docenit. Klíčem k tomuto pochopení je právě tato kniha, která Dylana českému čtenáři ukáže z překvapivého, ale o to inspirativnějšího úhlu pohledu.

Písňové memoáry legendárního zpěváka, baskytaristy a skladatele The Beatles, které přesahují hranice hudby. Yesterday, Hey Jude a 159 dalších písňových textů Paula McCartneyho doprovázené jeho vzpomínkami, navíc v dárkovém grafickém provedení. Jak vznikaly nesmrtelné hity, které zná osm miliard lidí na planetě? Proslulý skladatel a hudebník Paul McCartney dává nahlédnout pod pokličku tvůrčího procesu i vlastního života nejen při psaní slavných písní The Beatles, ale též při vzniku pozdějších sólových písniček, filmových hitů či skladeb pro Wings, které psal společně s manželkou Lindou. Celkem 161 vybraných textů, jež složil v průběhu uplynulých sedmdesáti let, sám Paul McCartney dokresluje autentickým komentářem, dosud nepublikovanými vzpomínkami i četnými memorabiliemi z vlastního archivu včetně rukopisných poznámek, dopisů i fotografií. V předmluvě ke knize pak popisuje okolnosti vzniku The Beatles i své osobní vztahy k lidem, kteří ho v životě nejvíce ovlivnili, ať už jde o jeho rodiče, Johna Lennona, Lindu Eastmanovou, či nynější manželku Nancy Shevellovou.

Jak znějí české písně o práci? Jak se měnily v průběhu let a proč se o nich v současnosti tak málo mluví? Odpovědi hledá publikace Vojtěcha Kouby, která čtenáře seznamuje s písňovým bohatstvím, jehož námětem je práce, povolání a řemesla od středověku až po současnost. Součástí knihy je CD s nahrávkami neznámých písní o práci v podání Lidové muziky z Chrástu, notové záznamy i mnoho dalších informací o tomto zajímavém tématu. Knihu doplňují ilustrace Terezy Marianové.

Rozsáhlá publikace Jaroslava Riedela Česká rocková alba. Zákazům navzdory (1969–1989) mapuje třiaosmdesát hudebních alb, která vznikla mimo oficiální vydavatelství a mnohá z nich totalitnímu režimu navzdory. Nahrávky se pořizovaly na koncertech, ve zkušebnách, později v domácích studiích. Jen osm z nich vyšlo v letech 1978–1987 na deskách v zahraničí. Je to hudba velmi různorodá, někdy měla prostřednictvím podzemní distribuce zřetelný společenský dosah, jindy se stala kultem pro vyhraněný okruh posluchačů. Většinou však za ní stály mnohé dramatické příběhy a přes nelehkou dobu rozhodně nebyla nouze ani o zábavné historky. Výběr je zaměřen na oblast undergroundu, alternativy a nové vlny: Plastic People, DG 307, Umělá hmota, Svatopluk Karásek, Charlie Soukup, Psí vojáci, Národní třída, Extempore, Švehlík, Amalgam, Kilhets, trio Janota–Fidler–Richter, Lesík Hajdovský a Manželé, MCH Band, Zikkurat, Jasná páka, Dvouletá fáma, Precedens, Visací zámek a další. Kniha není koncipována jako vyčerpávající monografie o neoficiální hudební scéně a neklade si nárok na úplnost. Autor však sbíral poznatky čtyřicet let, čerpal z rozhovorů s více než stovkou zúčastněných hudebníků, vycházel i z archivů Státní bezpečnosti a běžně nedostupných zdrojů, jako jsou dobové kroniky, deníky, soukromá korespondence, samizdatové časopisy. Příběhy více než osmi desítek hudebních alb tvoří přehlednou a informacemi nabitou encyklopedii svého druhu, která zachycuje podstatnou část naší neoficiální hudební scény sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století. Hlavně však jsou svědectvím o neutuchající touze hrát, o lidské i tvůrčí odvaze, o nepokořitelné vnitřní svobodě. Vydání finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR.

Mnohokrát přerušovaná existence kapely Swans Michaela Giry, přesahující čtyři desetiletí, se vyvinula od chaotických začátků kořenících v dozvucích newyorské new wave scény počátku osmdesátých let, až k tomu, že se stala jednou z nejuznávanějších experimentálních postrockových kapel současnosti. Její složení se často proměňovalo a na konci devadesátých let se zdálo, že vysílením padla úplně. V roce 2010 se Swans, označovaní jako „nejhlasitější kapela planety“, vítězoslavně navrátili na tvůrčí vrchol i přední místa hudebních anket. Získali si opětovně jak své fanoušky, tak kritiky, jakožto zasloužilí a hlavně přeživší zlaté éry celé undergroundové scény. Po celou tu dobu se Gira řídil svou vnitřní touhou vytvářet natolik intenzivní hudbu, aby posluchač zapomněl na své fyzično. Tak, aby se pokud možno, při poslechu zbavil svého těla a existoval jen jako pouhá čistá — transcendentní — energie uvnitř zvuku. Na stránkách této knihy vyprávějí zúčastnění hudebníci příběh celých Swans, ojedinělé kapely americké postpunkové éry. Text vychází z více než 125 původních rozhovorů a představuje čtenářům a posluchačům nejdetailnějšího průvodce historií Swans a jejich tvorby od osmdesátých let až po dnešek. Vyžaduje koncert, abyste si z boku vyřízli kus masa a opekli ho? Pokud ne, tak Gira nemá zájem.

Fléda, Kabinet Múz, Melodka, Mersey, Alterna, Ponava a další. Kdo v brněnských klubech nestrávil alespoň jednu divokou noc, jako by neznal Brno. Jsou to často legendární místa, kde dochází k zásadním událostem, jež hýbou brněnskou kulturní scénou a dotváří celkovou atmosféru města. Historky z místního klubového podsvětí přímo od těch nejzasvěcenějších se setkávají v první knize mapující klubovou scénu jihomoravské metropole. Publikace A děly se tam věci ukazuje brněnský clubbing jako stále živý: plný síly a zajímavé historie. Autorům se podařilo sesbírat jedinečný materiál, rozhovory, díky kterým čtenář nahlédne do nejskrytějších zákoutí fungování hudebního klubu. Kniha nechce oslovit jen mladou generaci. Ve vzpomínkách zabíhá hluboko do počátků brněnské klubové scény, k „punkovým či metalovým“ klubům, jako byly Harlem a Šedá litina, THC nebo Brooklyn. Pohled do historie obohacují zážitky jednotlivých zpovídaných. Budete si připadat, jako byste s nimi seděli u piva a poslouchali příběhy z nočního života v Brně. Jistě vás mnohé překvapí, zaujme či pobaví. Třeba dostanete chuť zajít si na koncert, nebo si dokonce založit vlastní klub.

Všichni žijeme v éře Taylor Swift. Od svého debutu v roce 2006 prodala více než 200 milionů nahrávek, zaplnila nespočet stadionů a stala se jednou z nejvlivnějších zpěvaček své generace. Výdělek z jejího turné Eras do svého konce v prosinci 2024 pravděpodobně pokoří hranici jedné miliardy dolarů. Její poslední studiové album se vyšvihlo na první příčku hitparád ve více než 25 zemích. V tomto poutavém a podrobném životopisu mapuje spisovatelka a hudební novinářka Caroline Sullivanová dráhu Taylor Swift od countryových počátků až po dnešní status popové ikony a popkulturního fenoménu. Popisuje její umělecký vývoj, mediálně sledované vztahy i příběhy za texty jejích písní. Každou Taylořinu éru prozkoumává do hloubky a čtenářům představuje, kde zpěvačka hledá inspiraci, své spolupracovníky a různorodý vizuální styl, jež se stal významnou součástí jejích vystoupení i celkové image. To vše podtrhuje oslnivá sbírka fotografií zachycující celou její kariéru. Biografie Taylor Swift: Éra za érou je dosud nejdetailnějším portrétem jedné z nejpopulárnějších umělkyň na planetě.

Jak název knihy napovídá, obsahuje dvě studie z oboru historiografie. První se věnuje pozdně středověké oficiální historiografii, která byla psána z pověření panovníků a představitelů států a měst a sloužila k legitimizaci jejich vlády, ospravedlnění jejich politiky a ideologické propagandě. Autorka zkoumá postavení oficiálních historiků v různých prostředích, na panovnických a šlechtických dvorech, v italských městských komunách a bohatých říšských městech, popisuje, v jakých podmínkách pracovali, a pokud to prameny umožňují, tak i jak byli odměňováni. Druhá studie se zabývá dnes nepříliš známým, ale v pozdním středověku oblíbeným spisem Cronica Boemorum Anonymi (Anonymova kronika Čechů, zvaná též „Od Čecha a Lecha“), který zachycuje stručné české dějiny od mytických počátků až na práh husitské revoluce.

Sto portrétů kultovních osobností americké a britské písničkářské scény. Sto inspirativních hudebníků, kteří vzešli z prostředí a atmosféry šedesátých let 20. století, přesto však zůstali ve stínu svých slavnějších kolegů: Boba Dylana, Leonarda Cohena, Donovana, Neila Younga, Joni Mitchellové. Dosaďte si do té zlaté desítky či dvacítky, koho chcete. HVĚZDY V POLOSTÍNU v knize hudebního publicisty Michala Bystrova září tiše, ale vytrvale. Šťastnější z nich přestály různé ”ups and downs” – včetně promarněných let, kdy jim kariéru překazila špatná rozhodnutí, změny trendů, závislost na alkoholu a drogách nebo jen obyčejná nepřízeň osudu. Někdo jiný zatím obsadil jejich místo na výsluní. Spoustě skvělých muzikantů zabránila v rozletu psychická porucha či předčasná smrt. Tim Buckley, Paul Clayton, Jim Croce, Karen Daltonová, Nick Drake, Richard Farina, Jackson C. Frank, Tim Hardin, Harry Chapin, Peter La Farge, Phil Ochs. Ten seznam je až moc dlouhý. A někteří umělci ukázali showbyznysu záda: Fred Neil studoval chování delfínů, Anne Briggsová prodávala na trhu, Eric Von Schmidt ilustroval knížky, Ian Tyson choval koně, David Bromberg se stal vyhlášeným houslařem. O to zajímavější je sledovat pozdní comeback těch, kteří se vrátit chtěli – a také mohli. Kniha HVĚZDY V POLOSTÍNU vás provede jejich životy a tvorbou. Poslouchejte jednotlivé nahrávky, čtěte texty. Hledejte stará elpíčka, prohlížejte fotky. Sledujte klipy a koncertní záznamy, jsou-li jaké. Nechte se tím nezměrným množstvím talentů převálcovat, zaplavit, uhranout a svést.

V tomto průkopnickém spojení umění a vědy zkoumá hudebník, neurolog a kognitivní psycholog Daniel J. Levitin souvislosti mezi hudbou a mozkem. Snaží se zodpovědět otázku, proč se nám hudba tak líbí a jaký význam má pro nás její hraní, skládání či poslech. Levitin se v knize staví proti různým významným myslitelům, kteří tvrdí, že hudba vznikla pouhou evoluční náhodou či že je to aktivita určená jen pro zábavu. Autor tvrdí, že hudba má pro náš druh zcela zásadní význam. Na základě nejnovějších výzkumů a hudebních příkladů od Mozarta přes Duka Ellingtona až po Van Halena odhaluje, že její význam může být ještě důležitější než jazyk a navíc zcela zapadá do konceptu „přežití nejsilnějšího“. Hudba je mezi všemi lidskými činnostmi výjimečná jednak tím, že je všudypřítomná, jednak proto, že je tak starobylá. Nechybí v žádné nám známé lidské kultuře, kam jen sahají naše historické záznamy. Jedněmi z nejstarších hmotných artefaktů nalezených při vykopávkách na místech sídel moderního člověka i jeho předků jsou právě hudební nástroje: kostěné flétny a bubny zhotovené z pařezu a přes něj natažené zvířecí kůže. Kdykoli se lidé sejdou, ať už z jakéhokoli důvodu, objevuje se tam i hudba: svatby, pohřby, promoce, odchod mužů do války, sportovní události, noční život, modlitba, romantická večeře, matky konejšící své děti a vysokoškoláci studující se sluchátky v uších. Hudba byla a je součástí našeho každodenního života. Takto všudypřítomný fenomén zatím unikal hlubšímu vědeckému zkoumání. Jak vzniká tón a jak melodie? Jsou vzpomínky i hudba „uloženy“ ve stejné části mozku? Proč nám někdy v hlavě uváznou písničky a nemůžeme se jich zbavit? Má náš mozek nějaké zvrácené potěšení z toho, že nás pomalu přivádí k šílenství nesmyslnými reklamními znělkami? S těmito a dalšími otázkami se autor v knize snaží vypořádat.

Kolektivní monografie prostřednictvím konkrétně zaměřených studií teoretizuje podoby současné hudební kultury ve střední a východní Evropě (Česko, Slovensko, Ukrajina, Rusko). Činí tak z perspektivy muzikologie poučené kulturní analýzou, a obecnější teoretické koncepty promýšlí v lokálních kontextech. Hlavní témata zvuku, genderu a identity procházejí všemi kapitolami. Cílem je porozumět širším kulturním významům a působení nejrůznějších hudebních událostí, živých i mediatizovaných. Studie se zaměřují například na hudbu ženských skladatelek, politiku genderu a queer identit v hudebním videu, performanci maskulinity v hudební subkultuře, otázky hlasu a tělesnosti, nebo konstrukci lokálních a národních identit skrze folklor. Kniha tak přináší nekonvenční pohledy na řadu společensky a politicky aktuálních témat. Jde o první podobně koncipovanou muzikologickou publikaci v češtině. Díky interdisciplinárnímu přístupu se zde uvažování o hudbě a zvuku stává součástí debat řady dalších humanitních oborů, jako jsou kulturální studia, genderová studia, divadelní a filmová věda apod.

Kniha o Antonínu Dvořákovi vypráví mladým čtenářům příběh hudebního génia, o kterém lze bez nadsázky říci, že je nejslavnějším Čechem. Byl autorem nejhranějších skladeb v dějinách hudby, vychoval celou generaci svých následovníků v Čechách i ve Spojených státech, je symbolem české kultury pro celý svět. Obrazy a stručná vyprávění nás provedou životními osudy pokorného a prostého člověka, který nade všechnu slávu miloval svou rodinu a svůj domov. Autorka získala renomé nejen touto edicí, ale také monumentální knihou Historie Evropy. její knihy získávají pravidelně nominace i ocenění.

Unikátní velkoformátová dárková kniha fotografií a vzpomínek Sira Paula McCartneyho z přelomového období legendárních The Beatles. 275 dosud nepublikovaných černobílých a barevných fotografií, které autor po téměř šedesáti letech nalezl ve svém archivu. Fotografie pořízené Paulem McCartneym na 35mm film, převážně dosud nepublikované, zachycují převratné období od konce roku 1963 do začátku roku následujícího, kdy se The Beatles stali mezinárodní senzací a změnili běh hudebních dějin. Kromě 275 fotografií mapujících tyto měsíce v šesti městech – Liverpoolu, Londýně, Paříži, New Yorku, Washingtonu a Miami.

Píseň - stejně jako její matka hudba - je všudypřítomná a kulturotvorná. Zkusme si představit svět, v němž píseň nebo hudba chybí, svět, v němž si člověk ani nezapíská jednoduchou melodii či jen tak nevyťuká jednoduchý rytmus. To snad ani nelze. A pokud ano, tak se dostáváme mimo náš svět. Mimo lidský svět. Píseň nás baví, těší, povzbuzuje, léčí. Spojuje nás skrze tradici s minulostí, ale též otevírá budoucnost, nové prostory lidského ducha. Je prorokem změn. Písní jsme obklopeni natolik, že si ani mnohdy neuvědomujeme, co vše pro nás znamená. Co symbolizuje? Co o nás vypovídá? Znějící píseň je symbolem živého člověka. Autor této knihy se pokusil z různých stran zachytit píseň jako živoucí fenomén, který spoluutváří naše životy. Obecnější promýšlení spojil s každodenní realitou. Využil k tomu svou dráhu aktivního hudebníka (Poutníci, Teagrass, Plocek & Šuranská), hudebního vydavatele a producenta (Gnosis Brno), rozhlasového redaktora (Český rozhlas Brno) a publicisty. K výsledné podobě knihy významně přispěla autorova nespočetná setkání s konkrétními lidmi a situacemi a také s ozvěnami minulosti i současnou rezonující písní. Kniha Píseň jako symbol je prvním dílem publicistických výstupu autorova širšího projektu Píseň duše. Vznik rukopisu textu podpořil Jihomoravský kraj, kniha vyšla s finanční podporou Ministerstva kultury ČR.

Kniha popisuje rozmanité prostředí punkové a metalové alternativní hudební scény v Plzni v období osmdesátých a první poloviny devadesátých let dvacátého století. Spíše než na její komplexní faktografický popis se soustředí na rozvíjení a prohloubení některých témat (hudební každodennost, dynamika vztahu mezi scénami a politickými aktéry či transformace těchto scén v první polovině 90. let) a dává vyniknout zejména perspektivě samotných aktérů. Čerpá přitom nejen z orálněhistorického výzkumu realizovaného s muzikanty, jejich fanoušky a příležitostnými zprostředkovateli jejich koncertů, ale také z archivních pramenů a dobového tisku. V textu se věnuje pozornost hudebním skupinám, jako je Znouzectnost, Požár mlýna, Bradavice, Petr Mach aj.

Kniha chce být poctou českému interpretačnímu umění a pedagogům kontrabasové hry. Mapuje vývoj české kontrabasové školy, vznik vysokých hudebních škol a činnost vysokoškolských a mezinárodně uznávaných pedagogů, kteří v tradici této školy pokračují. Nedílnou součástí publikace je fotodokumentace metodik a cenné materiály z privátních archivů jednotlivých vybraných instrumentalistů. Část zachycující osobní a umělecký život čtveřice významných pedagogických osobností současné generace české kontrabasové školy vznikla na základě konzultací, rozhovorů, výzkumu a osobních zkušeností autorky, která je sama absolventkou pojednávaného oboru na kroměřížské konzervatoři a na Akademii múzických umění v Praze.

Lévi-Strauss a hudba, Nattiezova studie z roku 2008, představuje jednak souhrnný pohled na problematiku hudby v Lévi-Straussove díle, ale zároveň se na tomto muzikologickém pozadí kriticky vyrovnává s lévi-straussovskou antropologií jako takovou. Nattiez ukazuje, že hudba má v Lévi-Straussove strukturalistickém projektu význam zcela klíčový, neboť právě ona mu poskytuje model pro strukturální analýzu mýtu, tak jak bude rozvíjen zvláště v jeho čtyřsvazkovém souboru Mythologica. Nattiez si ovšem ohledně tohoto hudebního modelu klade mnoho podstatných otázek: mezi ně patří zejména problém srovnávání hudby a jazyka, jisté nesnáze spojené s Lévi-Straussovou metodologií, ale i některé nesrovnalosti týkající se Lévi-Straussovy interpretace konkrétních hudebních děl (především Wagnera). Díky tomu se tato zároveň kritická i obdivná monografie může stát také pozoruhodným a netradičním uvedením do Lévi-Straussovy strukturální antropologie jako takové.

Více než dva roky byli Bodo Plachta a Achim Bednorz na cestách za působišti slavných skladatelů po celé Evropě. Výsledek této spolupráce, výpravná publikace s texty a fotografiemi, nám představuje více než třicet umělců v jejich nanejvýš individuálním pracovním a každodenním prostředí – od Haydna a Mozarta přes Bacha a Wagnera až po Chopina, Verdiho, Orffa, Sibelia a Schönberga. Achim Bednorz nám předvádí místnosti, kde vládla hudba, i soukromé prostory obrazovou řečí, jež je pro něj typická, s maximálním přiblížením a bez jakýchkoli zkreslujících efektů. Bodo Plachta nás svými texty seznamuje se skladateli a hudebníky tak důvěrně, jako bychom je osobně navštívili. Všechna uvedená sídla jsou veřejně přístupná a lze si je prohlédnout. Vcházíme do domů a bytů, které otvírají dveře do světa hudby. Ukazují nám umělce v prostředí zcela soukromém a dovolují nahlédnout do hudebního života jejich doby. Impozantní vily, velkorysé byty a pitoreskní rezidence na venkově či v místech letní zotavené architektonicky odrážejí úspěch svých obyvatel. Interiéry dokládají schopnost skladatelů pohybovat se ve velkém světě, jejich smysl pro sebeprezentaci a vkus při výběru nábytku a uměleckých předmětů. V některých příbytcích nicméně pocítíme silné vědomí vlastního poslání a leckdy i určitou ješitnost, staly se skutečnými chrámy k oslavě hudby a dotyčného umělce. Zde si podávali kliku impresáriové, mecenáši, žáci a nakladatelé, zde se konaly domácí koncerty a kypěl ruch salónů. Příbytek skladatele byl vždy živou součástí hudebního provozu, současně refugiem, v němž se dařilo tvůrčí práci, a nezřídka i centrem mnohdy turbulentního rodinného života. Četná sídla evropských skladatelů, zachycená v této reprezentativní publikaci, jsou dnes památníky a muzei, v nichž mají své místo i renomované archivy či výzkumné instituce věnující se dílu těch, kdo v jejich prostorách kdysi žili. Jsou to místa dějinné paměti, jež mají mezinárodní význam.

Dějiny možná píšou vítězové. Muziku však mají na svědomí rebelové. Pro většinu lidí jsou dějiny hudby pouze matným pojmem ze školních učebnic, s nímž má jejich vlastní posluchačský zájem jen málo společného. Pestrému dvacátému století předcházejí portréty vážných skladatelů a napudrovaných paruk. Dál do minulosti už je jen doba chorálů, lidových písní, louten a temna. Archeologické nálezy a historické zkoumání však ukazují, že hudba člověka provází od počátku lidstva: písně byly důležitou součástí lovu i duchovního života, šumění lučních trav znělo jako koncert. Proč se tedy z dějin hudby staly nudné zástupy úspěšných mužů? Hudební historik a kritik Ted Gioia ve své odvážné knize tvrdí, že to je dáno obecně revolučními možnostmi hudby. Společnost musela nejdříve rebely potlačit a až následně jejich inovace zpracovala do krotkého hudebního kánonu. Vyprávět dějiny hudby proto pro Gioiu znamená vyprávět příběhy odpadlíků a podivínů, kteří hledali nové způsoby, jak, kde a pro koho vyluzovat zvuky či jen poslouchat.

Nový dotisk oblíbené příručky z roku 1988. Publikace, zaměřená na vývoj hudební řeči a na její dobové souvislosti, je důležitým doplňkem obvyklých přehledů evropských hudebních dějin.

Čtvrté vydání knihy Byl jsem dobrej je rozšířeno o povídání Ondřeje Bezra s Vladimírem Mišíkem ve dvou etapách na podzim 2019 a v létě 2020. Oproti minulé edici s protagonistou prožíváme mimo jiné jeho první cestu do Spojených států za nově objevenou rodinou. Náležitá pozornost je věnována vzniku nového a nadšeně přijatého alba Jednou tě potkám, o jehož procesu a pozadí přípravy a nahrávání vypráví nejen samotný Vladimír Mišík, ale v oddílu věnovaném rozhovorům se zpěvákovými nejbližšími také producent Petr Ostrouchov. Stranou nezůstává ani nové Mišíkovo občanské angažmá při statisícové demonstraci Milionu chvilek pro demokracii. Autoři nemohli obejít ani prožívání první vlny koronavirové pandemie na jaře 2020 a symbolickým vyvrcholením a prozatímní tečkou Mišíkova příběhu je ceremoniál cen Anděl, při němž zpěvák proměnil ve zlato všech šest nominací. Doplněny jsou také další oddíly knihy, tedy písňové texty Vladimíra Mišíka, diskografi e a kalendárium Letopis letenský. Speciálním bonusem tohoto vydání je vložené - a vůbec poprvé u nás vydané - CD (A)live, raritní nahrávka koncertu dvojice Vladimír Mišík & Jan Hrubý, pořízená při turné dua v roce 2002 v Kanadě.

Čtvrté vydání knihy Vojtěcha Klimta Akorát že mi zabili tátu vypráví životní příběh písničkáře a básníka Karla Kryla. Autor při jejím psaní vycházel nejen z důkladného studia všech dostupných tištěných i rukopisných pramenů a z důvěrné znalosti Krylových nahrávek, ale též z desítek osobních rozhovorů s Krylovými příbuznými, přáteli a známými a v neposlední řadě ze zkušeností, které ze svých setkání s Karlem Krylem měl sám. Jeho kniha je tak výsledkem téměř třicetiletého intenzivního zaujetí Krylovou osobností a dílem, přičemž si zachovává věcný styl vyprávění založený výhradně na ověřených faktech. V knize nechybí pečlivé soupisy Krylova díla a vysvětlující poznámky. Cenné jsou desítky unikátních fotografií, které jedinečným způsobem přibližují život a dílo jedné z nejvýznamnějších osobností naší kultury druhé poloviny dvacátého století.

Na počátku byla hvězda. Pak přišla pop-music. Karla Gotta znali desítky let všichni občané Československa. Jako největší domácí hvězda své doby byl výjimečný a zároveň každodenně přítomný. Nikdy u něj nešlo jen o písničky a o osud jedné hvězdy. Jeho příběh byl příběhem Československa: Gott často artikuloval a zároveň umocňoval náladu ve společnosti. V šedesátých letech prožíval velký třesk československé pop-music, pomáhal ji vynalézt a spolu s publikem se opájel její čerstvostí. Po roce 1968 normalizované Československo stagnovalo a Gott byl zásadní součástí jeho stojatých vod. V osmdesátých letech se snažil oklepat z té nejhorší nesvobody a hledal prostor mezi nezávislostí a přežíváním — stejně jako většina společnosti. V letech devadesátých se pak Karel Gott rozhlížel, jak vše přetavit do nového začátku a podnikat. Dobová média a hudební průmysl, tichá vyjednávání mezi mocí a zábavou, instituce státního monopolu, kultura izolovaná a zároveň mnohdy dotovaná, zvládnuté řemeslo i to nejtemnější z protekcionářského popového byznysu — toho všeho se příběh Karla Gotta dotýká. Zároveň je to příběh muže, který možná jako první v Československu pochopil, jak se dělá sláva. Kniha GOTT hudebního publicisty Pavla Klusáka všechny tyto příběhy vypráví a črtá přitom plastický obraz společnosti a kultury Československa od padesátých do devadesátých let minulého století.

Tato originální, bohatě ilustrovaná knížka nám ukazuje, v čem tkví tajemství hudby - v dávno známých základech akustiky, proporcí a vztahů a v hudebních metaforách. Melodie, rytmy i harmonie ožívají vedle tradiční západní notace i v podobě nápaditých a brilantně výtvarně zpracovaných náčrtků a symbolů. Jason Martineau sepsal vynikající rukověť hudební teorie od intervalů, trojzvuků a kvintového kruhu po durové i mollové tóniny a modulace, určenou pro laiky i profesionální hudebníky.

Dějiny opery zasvěceně rozebírají mnohá díla největších skladatelů, od Monteverdiho a Händela přes Mozarta a Verdiho až po Wagnera, Strausse, Pucciniho, Berga či Brittena. Autoři čtivě líčí i společenské, politické a literární pozadí opery, ekonomické souvislosti a neustávající polemiky, které vývoj opery po staletí doprovázejí. Ústředním tématem knihy je zkoumání napětí - mezi hudbou a slovy, mezi postavami a pěvci -, které operu oživuje a sytí. V polemické závěrečné kapitole autoři zkoumají problém, kterému opera čelí v posledním půlstoletí, kdy prakticky nevznikají žádná nová operní díla, a pokud ano, obvykle nenaleznou trvalé místo v repertoáru. Přesto je poselství této knihy oslavné. Většina dnes živých a oblíbených operních děl sice vznikla v Evropě hluboké minulosti, opera jako umělecká forma je však i nadále neobyčejně životaschopná a podnětná. I nadále lidi fyzicky, psychicky, emocionálně i intelektuálně proměňuje a vyjadřuje lidskou zkušenost způsobem, kterého žádná jiná forma umění nemůže dosáhnout.

Podobizna, první album Pražského big bandu, vedeného Milanem Svobodou, vzniklo v roce 1977 a hned získalo mimořádný ohlas u publika i kritiky. Skladbami kromě kapelníka přispěli Michael Kocáb nebo Jiří Stivín. Prestižní americký časopis DownBeat ohodnotil desku čtyřmi a půl hvězdičkami z pěti a napsal: „Big band hraje řízně, rytmická sekce pulsuje elektrickými zvuky a muzikanti se do sólování pouštějí jako utržení ze řetězu - někdy skvěle, jako saxofonista Jiří Stivín, ale pokaždé účinně. Všech šest skladeb je původních. Mohl by je mít v repertoáru jakýkoli americký big band.“ Album na čtyři desetiletí zmizelo z trhu a nyní vychází poprvé v reedici na kompaktním disku. Vydání podpořilo Ministerstvo kultury ČR.

Vynikající český klavírista, skladatel a autor písniček pro děti i dospělé Petr Skoumal (1938-2014) své poslední koncerty hrál většinou v triu s Jaroslavem Olinem Nejezchlebou a Norbim Kovácsem. Právě tito dva hudebníci připravili jako poctu Petru Skoumalovi vzpomínkový pořad, kdy spolu s dalšími hrají po svém oblíbené „skoumalovky“. Repertoár tohoto koncertního pořadu natočili i na album Narodíme se jen jednou… Na natáčení přizvali řadu hostů, od muzikantů z Mišíkovy skupiny Etc… až po zpěváka Marka Ebena a saxofonistu Jakuba Doležala.

Slavné dvojalbum Výlety se narodilo poměrně rychle. V roce 1979 se na Pražských jazzových dnech seznámili švýcarský bubeník Pierre Favre s Jiřím Stivínem a na společném koncertě se zrodila idea společné desky. Ke spontánním společným improvizacím z koncertů i ze studia přibyly ještě komponované části, vrstvené zvukové plochy a sbory. Základem všeho je stále napojení obou instrumentalistů, protože v duu - jak Jiří Stivín v bookletu připomíná -, je možná alchymie porozumění. Dvojalbum Výlety se stalo hned po vydání malou senzací a bylo v roce vydání zařazeno i mezi nejpozoruhodnější evropské jazzové projekty roku. Dvojalbum pak na dlouhá desetiletí zmizelo z trhu a nyní, po téměř 40 letech, vychází poprvé v reedici na kompaktním disku. Vydání podpořilo Ministerstvo kultury ČR.

Novinka skupiny Schodiště Kupředu! obsahuje dvanáct nových, původních písní, vždy žánrově pestrých, jejichž nevázanost často kontrastuje s textovým obsahem, který je stejně důležitý a prožitý jako samotná hudba. Záměrem kapely bylo přenést ve studiu do nahrávek všechno to, co dělá Schodiště Schodištěm, aby posluchači dostali na studiovém albu stejnou dávku energie a pocitů nahuštěných v písních jako při živých vystoupeních. K obsahu písní muzikanti sami říkají: Zaměřili jsme se sami na sebe, pozvolna stárnoucí chlapíky, na věci a situace, které pozorujeme a žijeme, které nás štvou a ke kterým se vyjadřujeme. Leckdy naštvaně či ironicky, jindy poeticky, občas se může zdát, že až pesimisticky. Ale hudba nás z negativních poloh vždy vytáhne a podrží. Album Kupředu! vychází po devíti letech od zatím poslední desky Roztoky. Přestože frontman Doktor Krajíček oslavil nedávno šedesátiny a kapela pětatřicetiny, na důchod to zatím nevypadá. Deska Kupředu! je dokonce možná nejsvižnější a nejenergičtější v historii Schodiště. Nahrávání probíhalo v renomovaných studiích Svárov a Hostivař Zdeňka Šikýře, finální mix svěřila kapela již tradičně Ondřeji Ježkovi ve studiu Jámor.

První sólové album natočil slavný český jazzový klavírista Karel Růžička v červenci 1972 a zařadil na ně repertoár připravený pro speciální vystoupení na Mezinárodním jazzovém festivalu. Na nahrávání se ve studiu sešly hvězdy domácího jazzu: Jiří Stivín, Jiří Válek, Miloš Petr, Zdeněk Pulec, Svatopluk Košvanec, Petr Fleischer, Petr Kořínek a Josef Vejvoda. Devátým sólistou byl na některých nahrávkách tohoto alba kytarista Rudolf Dašek. Album Karel Růžička + 9 vychází poprvé v reedici na kompaktním disku po téměř padesáti letech. Vydání podpořilo Ministerstvo kultury ČR.

Album jazzového kontrabasisty Jaromíra Šimíčka je jeho originální autorskou deskou, na které se představuje výhradně jako skladatel. Cyklus dětských písní pro flétnu a klavír vycházející z jednoduchého popěvku, radosti ze hry a evokující dětskou hru svěřil flétnistovi Davidu Fárkovi a klavíristovi Jakubu Dvořáčkovi. Druhou část alba, dechový kvintet Putování zemí Ra, který dal celé desce název, natočilo uskupení Belfiato Quintet. Pět částí tohoto cyklu opět vychází z principu hry, která stejně jako improvizace umocňuje hudební kreativitu a spontánnost, radost z rytmu a podmanivé harmonie. Deska není samozřejmě určena pouze dětem, ale všem posluchačům, kteří si chtějí vychutnat radost z propojení vážné hudby, dětského popěvku a jazzu.

Skupina Blues Session vznikla neplánovaně a z čiré radosti z muziky. Petr Kalandra, ne náhodou přezdívaný „dobrá víla Kalandra“, stál u zrodu hudebního mejdanu propojujícího rock, folk, blues i to nejlepší z country, prostě Kalandrou milovanou hudbu zpoza velké louže. Filozofií se navazovalo na tradici legendárních improvizovaných jízd Čundergroundu, kde panoval přísný zákaz zkoušení. I Kalandrova parta měla sestavy proměnlivé a diváci, namlsaní vlnou svobodomyslnosti, dopředu netušili, které rockery, folkaře nebo jazzmany ten večer na koncertě uvidí. Po předčasném Kalandrově zaklepání na nebeskou bránu v roce 1995 vše skončilo. Přežila radost z muziky, která po letech způsobila, že se skupina Blues Session občas vracívá v podobě sestavy kolem Olina Nejezchleby, doplněné mladšími muzikanty. Samozřejmě nechybějí zakládající členové Pavel Skála a Ondřej Konrád. Album Živé vykopávky připomíná skvostnou náladu dávných koncertů několika letitými písněmi i novějšími songy.

Na albu Zrcadlení (1984) se sešly dvě významné osobnosti, zpěvačka Mirka Křivánková a multiinstrumenalista Jiří Stivín. Hudební publicista Antonín Matzner v době vydání napsal: „Volné vokální improvizace Mirky Křivánkové mají zdánlivě podobu téměř abstraktních linií. Ve spojení s bohatou škálou barevných rejstříků jejího hlasu a citovým zaujetím zpěvačky však vytvářejí smysluplné hudební plochy plné žáru a vnitřního napětí. Jdou-li pak tyto schopnosti Mirky Křivánkové ruku v ruce s tvůrčím potenciálem hudebníka, jakým je Jiří Stivín, dostává se posluchačům jedinečné šance účastnit se vzrušujícího zážitku z hudby, o níž v tomto případě doslova platí, že nezná hranic.“ Jedna ze zásadních nahrávek československé jazzu vychází nyní po dlouhých pětatřiceti letech v reedici na CD.

Album obsahuje nahrávku tří violových koncertů Jana Václava Antonína Stamice, Jiřího Antonína Bendy a Jana Křtitele Vaňhala ve virtuózní interpretaci Petra Přibyla a Jihočeské komorní filharmonie pod taktovkou Ondřeje Kukala. Petr Přibyl (1954) patří mezi nejvýznamnější reprezentanty starší generace českých violistů a již téměř dvacet let působí jako vedoucí skupiny viol Orchestru Národního divadla v Praze. Pohybuje se i v oblasti rockové a folkové hudby, kde léta spolupracoval např. s Petrem Novákem, Petrem Jandou, Jaroslavem Hutkou, Radimem Hladíkem a skupinou Blue Effect. Houslista, dirigent i skladatel Ondřej Kukal (1964) působil jako šéfdirigent Jihočeské komorní filharmonie, stálý dirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu, koncertní mistr Pražského komorního orchestru bez dirigenta a šéfdirigent Filharmonie Hradec Králové. Jan Václav Antonín Stamic (1717-1757), Jiří Antonín Benda (1722-1795) a Jan Křtitel Vaňhal (1739-1813) jsou vrcholní představitelé českého hudebního klasicismu, autoři koncertů, sonát, symfonií, oper, melodramat a jiných hudebních žánrů. V řadě jejich skladeb se projevuje i vliv české lidové hudby.

Martin Brunner je vyhledávaným flétnistou, prošel významnými skupinami jako Jazz Fragment, Znamení dechu nebo Pražský Big Band a zejména Kontraband, ale hrál i v rockové skupine Spektrum. Je vyhledávaným vernisážovým specialistou a účinkoval na zahájeních výstav předních českých výtvarníků (Vladimíři Renčín a Suchánek, Ivan Ouhel, Aleš Lamr, Jiří Slíva, Pavel Roučka a další). Improvizovaná sólová vystoupení mu umožnila zkoušet nové náměty, melodie, kdy se Martin Brunner pokouší tóny namalovat jako grafiku nebo obraz. Vzniklá ryzí hudba pro danou chvíli obvykle zazní a odplyne. Nicméně z improvizací vzniklé miniatury se po čase staly základem pro tuto desku a sám autor už ani neví, jakými obrazy se která improvizace inspirovala. Improvizující svět hudebních obrazů jazzové hudby je,“ jak píše Vladimír Kouřil na obalu alba: „shodně neopakovatelný a nekonečný, jako svět realistických i abstraktních obrazů malířů a grafiků. Ze všech hudebních uměleckých disciplín jedině jazz, díky tomu, že jeho nezbytnou součástí je improvizace, dokáže nabídnout hudbu tvořenou totálně bez přípravy a bez jakýchkoli dalších formálních, či jiných omezení. Předpokládá to ovšem tvořivého, zkušeného a erudovaného interpreta. Jakákoli hudba je zjednodušeně řečeno vyplňování nějakého časového úseku tóny vyluzovanými hudebními nástroji nebo hlasem. Zazní tak hudba, která může být krásná, komplikovaná, srozumitelná, hlasitá, laciná, prostá, účelová, scénická, líbezná a tak podobně, stává se také, že může být tzv. výsostně umělecká nebo úplně blbá. Ve volné improvizaci může být toto vše, čím hudba disponuje obsaženo. Nemá smysl takovou hudbu hodnotit podle jakýchkoliv kritérií. Nejlepší je ji nechat prostě působit. Taková hudba je i není. Je to šlápota v písku, kterou v zápětí zaleje další příboj. A to umí jen jazz. Milan Svoboda.

Album Světové evergreeny s texty Josefa Kainara vzniklo v roce 1969, známé americké písně na něm zpívali Jiří Suchý, Waldemar Matuška, Jiří Jelínek a Karel Hála, doprovázel Gustav Brom se svým orchestrem. Josefu Kainarovi bylo v době vzniku alba 52 let a měl za sebou spoustu písňových textů i vlastních skladeb, někdy téměř zlidovělých. Na této desce se poprvé objevil jejich výběr a nahrávka pak vedla ke znouvuobnovení zájmu o Kainarovu tvorbu a také ke spolupráci s mladými hudebníky na deskách Město Er a Kuře v hodinkách. Světové evergreeny s texty Josefa Kainara teď na CD vycházejí poprvé. Vydání podpořilo Ministerstvo kultury ČR.

Josef Streichl (8. září 1949 - 11. srpna 2013), všemi zvaný Pepa, byl český písničkář. Veřejně vystupovat začal v závěru šedesátých let, v roce 1969 byl dokonce odsouzen za hraní písně proti ruské okupaci. Posléze se postupně „našel“ v bluesové muzice. Hrával většinou sám nebo v různých uskupeních, zejména s Richardem Kroczkem starším. Pohyboval se vždy trochu ve stínu svých suverénnějších kolegů, z nichž některým, například Jaromíru Nohavicovi nebo Vlastovi Redlovi, osobně pomohl prosadit se na folkových pódiích. Na začátku devadesátých let ho postihla mozková mrtvice, kterou se mu podařilo překonat. Po roce 1989 natočil několik dnes již nedostupných studiových desek u menších vydavatelských společností. U příležitosti nedožitých sedmdesátin Josefa Streichla vycházejí všechna jeho studiová alba v reedici, doplněné albem obsahujícím nevydané domácí a živé nahrávky z pozůstalosti. Limitovaný náklad kompletu pěti CD je doplněn čtyřicetistránkovým bookletem, který obsahuje texty písní, rozhovor Ondřeje Bezra a drobné vzpomínky Streichlových kolegů.

Po politickém albu Sto let nahrál Jaroslav Hutka novou desku, složenou naopak z písní lyrických, z nichž mnohé jsou inspirovány jeho pobyty v Indii. Skleněný den v jistém smyslu navazuje na album V rozpitých barvách. Je opět plný typických hutkovských textových obrazů, ale zásluhou aranžéra Petra Přibyla se proměnil v monumentální zvukovou galerii. Jaroslav Hutka netradičně odložil svoji kytaru a na albu jen zpívá, hudebníci z orchestru Národního divadla v Praze však jeho písně dobarvují a obohacují o jiný a hlubší význam. Zásluhou muzikantů jsou lyrické obrazy najednou srozumitelnější a z tradic českého folkového písničkářství přeneseny až kamsi do světa vážné hudby. Deska vyšla s podporou Nadace BLÍŽKSOBĚ a Jiřího Bise, obal vytvořil výtvarník František Štorm.

Písničkář Jiří Smrž rozhodně nepatří k autorům, kteří by pravidelně rozmazlovali své posluchače novými nahrávkami. Naopak, na Smrže se obvykle dost dlouho čeká. Znalce tedy nepřekvapí, že čtvrté řadové album Nedokončené vychází šest let po předchozích Kořenech, oceněných Andělem za nejlepší folkovou nahrávku. Mottem nového třináctipísňového alba je autorův postřeh o psaní svých písní, které považuje vždy trochu za nedokončené. Jiřího Smrže zde doprovázejí tradiční a osvědčení spoluhráči z folkových, rockových i jazzových kruhů a jako partnery pro dva duety pozval Ridinu Ahmedovou a Roberta Křesťana. Obalem alba vzdává Smrž poctu všem nedokončeným písním generace Velvet Underground.

Nejnovější album Jiřího Mazánka, hudebníka, etnomuzikologa a učitele jógy a tantry, obsahuje čtyři verze stejné skladby pro večerní meditaci inspirované pentatonickou rágou Malkauns. V ráze je obvykle dán pouze módus (that) s tóny, které se mají užívat a způsob, jak je užívat. Ten se ale také liší podle škol a stylu, vše ostatní je věcí improvizace hráče a hudby určené k duchovnímu rozjímání.

Milan Urza, frontman známé alternativní skupiny První Hoře, básník a potměšilý bard, nazval své debutové sólové album Málem bych zapomněl.... Představuje se na něm jako folkový písničkář, rozkročený mezi intimní melancholií a říznějšími polohami na pomezí dřevního country. Album je osobní výpovědí o nelehké životní situaci a cestě, která z ní vedla ven.

Jedna z nejlepších dlouhohrajících desek Gustava Broma, nazvaná stručně a výstižně Jazz, zachycuje špičkový brněnský orchestr ve velice tvůrčím období poloviny šedesátých let. Bromův orchestr tehdy byl nejen velice úspěšný v Československu, ale často také koncertoval i nahrával v západní Evropě a umísťoval se na předních místech v prestižních jazzových anketách. Album Jazz je postaveno na původních skladbách členů orchestru a názorně ukazuje, proč tehdy Gustav Brom měl tak mimořádné renomé. Album vychází v reedici po víc než půl století a vůbec poprvé na CD. Vydání podpořilo Ministerstvo kultury ČR.

Jan Burian mohl první sólové album natočit až po osmnácti letech vystupování, což v důsledku přineslo jedno plus: album Hodina duchů není klasický debut, ale obsahuje písničky zralé, pádné a navíc s vynikajícím zvukem, o který se jako aranžér postaral Daniel Fikejz. Ten popřel tradiční model zpěváka s klavírem, propojil seriózní písničkovou tvorbu Jana Buriana a syntetické nástroje, a navíc do studia pozval řadu ikon alternativní scény: rockového kytaristu Martina Kučaje, jazzmany Alana Vitouše a Jaromíra Honzáka, flétnistku Kateřinu Nejepsovou, ale i zpěváky Petra Vášu, Zuzanu Michnovou nebo Filipa Topola. Deska vydaná v roce 1989 se stala událostí na domácí hudební scéně. Po třiceti letech se objevil nápad zahrát Hodinu duchů znovu, ovšem vůbec poprvé se živou kapelou, a tak se diváci v pražském divadle Archa kuriózně dočkali koncertní premiéry a současně derniéry, zaznamenané na tomto CD i DVD.

Světově respektovaný jazzový klavírista Emil Viklický natočil svoji poctu semaforským písničkám, které již více než půl století patří k tomu nejlepšímu z naší poválečné kultury. Viklický si vybral čtrnáct písní Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, které zaranžoval a nahrál jako instrumentální skladby v triu s kontrabasistou Petrem Dvorským a bubeníkem Tomášem Hobzekem. Ve třech písních pěvecky hostuje mladá herečka Berenika Kohoutová, která spolu s Vojtěchem Dykem zpívá i slavný duet Je nebezpečné dotýkat se hvězd z filmu Kdyby tisíc klarinetů. Album ve třech skladbách korunuje host nejpovolanější - Jiří Suchý, který zpívá Černého nebožtíka, Na vrata přibili můj stín a jako duet s Emilem Viklickým písničku Co je blues.

Básník Jiří Orten (1919-1941) oslovuje svojí lyrikou již řadu generací čtenářů. Několik týdnů před tragickou smrtí v okupované Praze roku 1941 dokončil soubor devíti elegií, podivuhodný básnický testament, jímž se rozloučil se svým životem. Ortenovy Elegie nejsou vyjádřením strachu nebo hrůzy z toho, co přijde, i když je v každém verši přítomný smutek z vědomí konce a neodvratnosti posledních věcí člověka, v jeho případě sotva dvaadvacetiletého. Mirek Kovářík se s Ortenovou poezií setkal již v roce 1963, opakovaně ji přednášel a po více než půl století konečně natočil svoje zpracování Elegií za hudebního doprovodu Jiřího Pertla. Svým strhujícím podáním naplňuje Ortenovo poselství, v němž obraz Smrti proměňuje v Krásu Vyslovení a v útěchu, že nekončí nic, co je v každém slově těchto básní namířeno k srdci každého, kdo cítí potřebu přijmout básníkovo poselství. Ortenův Nekonečný příběh tak Kovářík nyní předává i posluchačům.

Jedním ze symbolů sametové revoluce se stal písničkář Jaroslav Hutka, když zahrál poprvé doma po desetiletém exilu a hned pro téměř milion posluchačů na promrzlé Letenské pláni… Pro mnohé účastníky této listopadové manifestace roku 1989 šlo o skutečné potvrzení konce vlády jedné strany. Hutka a další písničkáři byli tehdy na roztrhání, každý je chtěl vidět a slyšet. Brzy však mnoho lidí dalo přednost jiným zájmům a rádoby nevědomému pohodlí. To však neznamená, že by kousaví, nesmlouvaví a tradičně nesmiřitelní glosátoři doby z řad písničkářů utichli. Opustili sice stadiony, ale vrátili se do klubů, jsou tu dál, vystupují a pokračují ve své tvorbě. K 30. výročí listopadových událostí roku 1989 vychází nyní výběr ze zpěvů sametové revoluce, obsahující nejoblíbenější písně z tehdejšího Hutkova repertoáru.

Vladimír Veit patří spolu s Jaroslavem Hutkou k praotcům českého folku. Jejich společné začátky přinesly v sezóně 1967-1968 rané pokusy o české převody Dylana a Donovana, ale i první písně vlastní. Tehdy počala též jejich autorská spolupráce, která nebyla přerušena ani v dalších desetiletích, kdy každý z nich vystupoval sólově. Vladimír Veit se stal uznávaným autorem melodií na verše našich i světových básníků. Už pro své první album Texty zhudebnil básně Jaroslava Vrchlického, Jaroslava Seiferta, Petra Kabeše, ale i Milana Kundery nebo Václava Havla. Později vydal také vlastní písně a připravil i komponovaná alba s poezií Jana Skácela, Vladimíra Hraběte nebo Françoise Villona. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se vrátí k písním, které napsali společně s Jaroslavem Hutkou, a připraví z nich nové autorské album. Vybral pro něj i méně známé písně z 60. a 70. let, některé z nich zazněly před desetiletími třeba i ojediněle, a mnohé z nich Veitův dávný jevištní partner dokonce již zapomněl. Tradičně střídmý a jemný projev Vladimíra Veita na této desce nápaditě dokresluje doprovod respektovaného, o generaci mladšího kytaristy Josefa Štěpánka.