Pátek 1. září 1939: sedmnáctiletý Richard Freiherr von Rosen poslouchá v rádiu Hitlerův projev v Reichstagu o útoku na Polsko. Není válkou nijak nadšený, ale jako mnoho jeho vrstevníků jej naplňuje pocit povinnosti a touha osvědčit se. Brzy poté se hlásí k tankovým jednotkám, kde se chce věnovat kariéře důstojníka v aktivní službě. Přání se mu plní v říjnu 1940 povolávacím rozkazem k 35. tankovému pluku rozmístěnému v Bambergu. Po náročném základním výcviku a intenzivním kurzu důstojnických čekatelů se mladý branec nyní připravuje ve Francii a v Porýní na nadcházející nasazení do války. V hodnosti důstojníka aspiranta je koncem dubna 1941 konečně se svým 35. tankovým plukem přeložen na poznaňské cvičiště Warthelager. Dne 22. června 1941 začíná pro von Rosena jako střelce tanku Panzer III operací Barbarossa válka proti Sovětskému svazu. Je nasazen jako součást 4. tankové divize a skupiny armád Mitte a svůj křest ohněm prožívá v těžkém boji svého pluku u Starého Bychova a o něco později je raněn. Po uzdravení a přeložení k 502. pluku těžkých tanků bojuje od ledna 1943 v tanku Tiger nejprve v Kalmycké stepi. Ještě tentýž rok se von Rosen účastní nyní jako poručík a velitel družstva 3. roty 503. praporu Tigerů operace Citadela, největší tankové bitvy druhé světové války. V létě 1944 je převelen na invazní frontu, kde má wehrmacht zastavit postup četných tankových jednotek Spojenců. Ovšem zkušený tankista na sobě brzy nelítostně pocítí převahu nepřítele ve vzduchu. Po přezbrojení svého praporu v Sennelageru je převelen nyní jako velitel roty a velitel jednoho z Königstigerů (Tiger II) na drolící se frontu v Maďarsku. Tam utrpí začátkem roku 1945 své páté zranění a konec války zažívá doma. Generálmajor Richard Freiherr von Rosen udělal po válce kariéru v Bundeswehru a v NATO. Jeho vyprávění napsané na základě deníkových zápisků podává podrobný obrázek tankové války na východní i západní frontě.

Teroristické útoky z 11. září 2001 v USA byly podnětem k vytvoření robustních a smrtících speciálních operačních jednotek – operační skupina Dagger. Alan C. Mack, volací znak Razor 03, vedl tým vrtulníků MH-47D Chinook a ozbrojených MH-60 Black Hawk. Součástí jejich dvojité mise bylo vyprošťování osob a nekonvenční válčení a patřilo k ní také létání v terénu a v počasí, které se dosud považovalo za nemožné. Aby toho nebylo dost, posunuli letové výkony svých speciálně upravených Chinooků na samé hranice a dokonce za ně. Mack popisuje svůj pohled do zákulisí výsadku skupiny Horse Soldiers do Afghánistánu. Probírá hon na Usámu bin Ládina v Tóra Bóra a líčí svůj sestřel během operace Anakonda. Po letech pronásledoval Bowea Bergdahla, zachraňoval rukojmí v Iráku a jediného přeživšího příslušníka SEAL z údolí Kunar v operaci Redwing. Mackovy zážitky na pokraji smrti a častá nasazení ovlivnily nejen jej, ale přiměly jeho manželku k užívání opiátů. Její rozvíjející se závislost vedla k neshodám, protože ji tajil a pokračoval v nasazení. Řídil se heslem své jednotky „Noční lovci se nevzdávají!“ Nevzdal by se své jednotky – a nevzdal by se své rodiny. Jeho příběh o úspěchu, tragédii a konečném štěstí je tak starý, jako válčení samo.

V létě 1941, na vrcholu války v Západní poušti, měl znuděný a excentrický mladý důstojník David Stirling vizi nového způsobu vedení války – útočení na nepřítele tam, kde to nejméně čeká, za jeho liniemi. Přes velký odpor britského vrchního velení dal osobně Winston Churchill Stirlingovi souhlas k náboru těch nejdrsnějších, nejchytřejších a nejnelítostnějších vojáků, které dokáže najít. A tak začíná nejoslavovanější a nejzáhadnější vojenská organizace na světě – SAS. Drsní hrdinové na základě nebývalého přístupu k tajným záznamům SAS, dosud neznámým filmovým záběrům a výhradním rozhovorům se zakládajícími příslušníky SAS líčí pozoruhodné příběhy v pozadí mimořádné bojové jednotky a obrovskou cenu za uvedení této vize do reality. Britská Special Air Force – SAS – byla dítětem Davida Stirlinga, mladého přelétavého aristokrata, jehož bezcílnost v počátečním životě byla v rozporu s jeho pozoruhodným strategickým uvažováním. Kde se většina jeho kolegů dívala na mapu bojiště v Africe a viděla vleklé střety s Rommelovými pouštními vojsky, Stirling viděl příležitost. Kdyby měl malý počet elitních dobře vycvičených mužů, mohl by je vysadit na padácích za nepřátelské linie a ničit jeho letouny a materiál. Stirling spolu se svým přirozeným protikladem, ukázněným pedantem Jockem Lewesem, shromáždil převratnou bojovou skupinu, která změní nejen rovnováhu ve válce, ale samotný způsob boje. Čelil značnému odporu od těch, kdo považovali jeho taktiku za negalantní nebo nepřijatelnou, ale v pozoruhodných činech SAS proti nacistům v Africe a pak v Evropě lze najít zárodky téměř všech speciálních jednotek, které budou následovat. Kniha je literární předlohou TV seriálu „Pluk mizerů“.

Bývalý plukovník Hajo Herrmann, jeden z nejúspěšnějších německých bombardovacích a později stíhacích pilotů, poutavě a nenuceně vypráví osobní zážitky ze služby v luftwaffe. Létal zejména s He 111, Ju 88, Me 109 a Me 262. Popisuje okolnosti vývoje německého letectva během druhé světové války a popisuje taktiku tehdejší letecké války. Herrmann bojoval již v „Legii Condor” ve Španělsku a byl považován za specialistu na letecké útoky na lodě. Stal se celosvětově známým jako tvůrce letecké stíhací taktiky „Wilde Sau”. Účastnil se bojů v Polsku, Británii, Řecku, Norsku, na Sicílii a mnoha dalších bojištích. Stal se blízkým spolupracovníkem a důvěrníkem Hermanna Göringa. Za vynikající vojenské zásluhy obdržel Rytířský kříž Železného kříže s dubovými ratolestmi a meči. Sovětský svaz držel Herrmanna více než deset let v zajetí.

Ernest „Andy“ Andrews začal výcvik kulometníka v červenci 1943 v alabamském Fort McClellanu. Začátkem roku 1944 připlul do Velké Británie k dalšímu výcviku před Dnem D. Jeho rota, součást 1. pěší divize, odplula z Anglie 5. června na USS Henrico. Kvůli problémům s výsadkovým člunem se Andy dostal na pláž Omaha až brzy večer 6. června, ale přesto z toho měl hrůzné zážitky. Při bojích v Normandii škrábla Andyho střela, a když se mu rána zanítila, evakuovali ho koncem července do Anglie. Poté se vrátil, aby se zúčastnil průlomu z Normandie. Po rychlém průniku Francií se koncem srpna podílel na drtivé porážce řady ustupujících německých jednotek blízko Monsu v Belgii a jeho jednotka v polovině září dorazila k Cáchám. Andyho družstvo měsíc bránilo pozici v bunkru na Siegfriedově linii proti opakovaným německým útokům a po kapitulaci Cách si probojovávalo cestu Hürtgenským lesem, aby obsadilo Kótu 232. 19. listopadu brzy ráno se Andy zúčastnil své nejtěžší bitvy za války, když se Němci pokusili znovu získat Kótu 232. Andy utrpěl zranění ramene. Po operaci a měsíční rekonvalescenci se znovu vrátil k rotě H, aby bojoval v Bitvě v Ardenách. Jeho jednotka se pak podílela na rychlém tažení od řeky Rour k Rýnu a potom se tato bitva rozšířila na předmostí u Remagenu. Při průlomu z předmostí narazilo jeho družstvo na německou tankovou jednotku a Andy jen těsně unikl smrti. Po rychlém postupu do oblasti Paderbornu se jeho jednotka hnala do německého pohoří Harz, kde se wehrmacht pokoušel zorganizovat poslední odpor. Andyho jednotka ukončila boje v Čechách, kde byl začátkem května svědkem německé kapitulace. Po okupační službě se Andy v říjnu 1945 vrátil do Států. Válka formovala v mnoha směrech jeho poválečný život a v roce 1994 byl na své první návštěvě ze tří na evropských bojištích, kde bojoval.

Šepot ve vysoké trávě je druhou knihou napínavých vzpomínek Nicka Brokhausena na jeho službu v průzkumných týmech Habu a Crusader, které byly součástí MACVSOG. Tyto malé průzkumné týmy složené z Američanů a místních Montagnardů podnikaly jedny z nejnebezpečnějších misí za války ve Vietnamu. Pronikaly na území ovládané Severovietnamci v Laosu, Vietnamu a Kambodži. Kniha navazuje tam, kde končí Výsadek v džungli, kdy se válka dostává do nové fáze. Nepřítel nasazuje k pronásledování průzkumných týmů speciální skupiny a mise se jen zřídka daří dokončit bez velkých střetů. Přes důkladné přípravy týmů ztráty rostou. Stále více misí vyzvedávají Bright Light (speciální záchranné týmy), až jsou běžné průzkumné mise nakonec téměř nemožné a týmy krátce zkouší výsadky HALO (vyskočení ve velké výšce s otevřením padáku nízko nad zemí). Ke konci, když se Američané připravují ke stažení z Vietnamu, týmy provádějí jednu misi za druhou k navádění leteckých útoků a narušování zásobovacích tras, aby zmírnily tlak severovietnamské armády. Brokhausen, vyčerpaný tím tempem, nechce za žádnou cenu opustit místní Yardy, ale dostává rozkaz k ukončení turnusu. Jeho žádost o prodloužení je zamítnuta a je nucen opustit své přátele – své bratry. Kniha je psaná tím stejným živým bezprostředním stylem, díky kterému se Výsadek v džungli stal kultovní klasikou. Šepot ve vysoké trávě se věnuje Habu, Crusaderu a dalším týmům, které podnikají mise v této nové, nebezpečnější fázi války. Vyprávění přechází od napětí k tragédii a zpět, jak se týmy vysazují do riskantních cílů, působí jako záchranné týmy přepadených týmů a mezi misemi odpočívají, aby si ulevily od neustále rostoucího napětí. Brokhausenova kniha líčí realitu a podrobnosti operování jen několik metrů od nepřítele a dojemně přibližuje čtenářům pouta, která vytváří mezi vojáky válka.

William „Wild Bill” Guarnere and Edward „Babe” Heffron patřili k výsadkářům americké armády – příslušníkům roty Easy, elitní jednotky 101. výsadkové divize, o níž vznikl televizní seriál Bratrstvo neohrožených. Tuhle prvotřídní jednotku nasazovali za války do každé riskantní operace včetně Dne D, operace Market Garden v Holandsku, Bitvy v Ardenách a obsazení Hitlerova Orlího hnízda v Berchtesgadenu. Guarnere svými slovy poutavě popisuje Den D z pohledu výsadkáře. Oba muži pak živě líčí výsadek v Holandsku, kde měli obsadit silnici a mosty mezi Eindhovenem a Arnhemem, které se říkalo Pekelná silnice. Po většinu roku 1944 bojovali oba muži bok po boku, dokud Guarnere nepřišel v Bitvě v Ardenách o pravou nohu a neposlali ho domů. Heffron pokračoval v osvobozování koncentračních táborů a obsazení Hitlerova úkrytu v Orlím hnízdě. Oba muži přežili některé z nejbrutálnějších bojů druhé světové války a nemine ani jeden den, aby nemysleli na své přátele, kteří padli. Textem také občas probleskne suchý humor obou mužů a na jedné stránce se člověk hystericky směje, aby mu na druhé kanuly slzy z očí. Guarnere opakovaně zdůrazňuje, že vítězství ve druhé světové válce bylo dosaženo týmovým úsilím všech druhů zbraní a že on a Babe byli jen dvěma jednotlivci v tom ohromném týmu. Ti dva, spojeni svými zážitky, se po skončení války zase sešli, a až do své smrti byli nerozluční. Kniha je holdem trvalému poutu vzniklému pod palbou mezi bratry ve zbrani a všem odvážným mužům, kteří neohroženě bojovali za svobodu.

Trvalá záliba tohoto Kaliforňana v létání začala v devadesátých letech minulého století, kdy viděl létat nad farmou svého otce letouny. V lednu 1942 se přihlásil do programu výcviku kadetů armádního leteckého sboru. Když později získal pilotní odznak - stříbrná křidélka – a létal na Bell P-39 Airacobra, vybrali ho jako jednoho z prvních lídrů letky v nové 357. stíhací skupině. Skupina vyzbrojená novými smrtonosnými letouny North American P-51 Mustang sestřelila při doprovodech bombardérů na cíle hluboko v Německu pět nepřátelských letounů na jeden svůj ztracený. Ale byla to vysoká cena. Polovina jejích pilotů včetně několika Budových blízkých přátel zahynula nebo byla zajata. Bud Anderson vstoupil v únoru 1944 do nejistého, vzrušujícího a životu nebezpečného světa leteckého boje. Za necelý rok odlétal proti luftwaffe dva bojové turnusy. V bitvách, do nichž byly někdy zapojeny stovky letounů, patřil ve skupině se šestnácti sestřely mezi přední esa. Ve své Staré vráně odlétal 116 misí, a přes jeden střet na život a na smrt za druhým ho nikdy nezasáhl nepřátelský letoun, ani se z ní předčasně z jakýchkoliv důvodů nevrátil. Jeho přítel Chuck Yeager, který s Andersonem v 356. stíhací skupině létal, řekl: „Ten chlap byl nejlepší pilot, jakého jsem kdy viděl.“ Budova práce zkušebního pilota byla přinejmenším stejně riskantní. Při jednom bizarním experimentu se za letu připojoval křídlo na křídlo k bombardéru Boeing B-29 Superfortress. Při jiném testu letěl s proudovou stíhačkou, která vzlétla z obřího bombardéru Convair B-36 Peacemaker a zase se na něj vrátila. Stejně jako za válečných bojů ztratil při podobných letových zkouškách mnoho svých přátel. Bud velel v poválečné Koreji letce proudových letounů North American F-86 Sabre a v polovině šedesátých let na Okinawě stíhacímu křídlu Republic F-105 Thunderchief. V roce 1970 létal jako osmačtyřicetiletý velitel křídla na útoky proti komunistickým zásobovacím trasám. Tato kniha je, jednoduše řečeno, o létání, o jeho radostech a nebezpečích a o velmi speciálních schopnostech, které to vyžaduje. Je to dojemný a hloubavý příběh o klukovi, který vyrostl, aby prožil svůj sen.

Elitní 56. stíhací skupina americké 8. letecké armády se pod usilovným a inspirativním velením plukovníka Huberta „Huba“ Zemkeho stala nejúspěšnější americkou stíhací jednotkou v Evropě. Skupina létající na P-47 Thunderboltech s červeně nabarvenou přídí zaznamenala víc sestřelů než jakákoliv jiná skupina na tomto bojišti. Samotný její agresivní velitel zaznamenal devatenáct sestřelených německých letounů. Po krátkém pobytu v Sovětském svazu, kde učil sovětské piloty létat s P-40 Curtissy, přijel Zemke v září 1942 do Velké Británie, aby zde převzal 56. stíhací skupinu známou jako Vlčí smečka. Jeho skupina byla určena k doprovodu bombardérů 8. letecké armády, která se na náletech do hloubi Německa střetávala s velkou koncentrací německých stíhaček. Zemke, který se nikdy neucházel o něčí přízeň, byl často ve sporu se svými nadřízenými ohledně nejlepších metod, jak dělat svou práci. Ale letová disciplína a taktika, kterou vyvinul jak pro doprovod bombardérů, tak i pro útoky na pozemní cíle po invazi, z něj udělala vynikajícího lídra. Jeho náročné osobní zásady mu dávaly právo uplatňovat ta stejná přísná měřítka na muže, s nimiž létal. Tyto rysy respektovaného velitele majícího důvěru (i když ne vždy oblíbeného) se opět projevily, když se stal Nejvyšším spojeneckým důstojníkem v zajateckém táboře Stalag Luft I poté, co se jeho letoun rozpadl v bouři a on padl do zajetí. Klasický příběh Huba Zemkeho, mimořádného člověka ve vzduchu i na zemi, bude fascinovat nejen nadšence vojenské historie, ale také ostatní čtenáře.

Admirál McRaven sloužil sedmatřicet let jako Navy SEAL a velel na všech úrovních. V hodnosti čtyřhvězdičkového admirála působil na závěr své vojenské kariéry jako velitel všech amerických speciálních jednotek. Autor je součástí americké vojenské historie a byl zapojen do nejznámějších misí v nedávné minulosti včetně zajetí Saddáma Husajna, záchrany kapitána Richarda Phillipse a přepadení a zabití Usámy bin Ládina. Kniha je nezapomenutelným ohlédnutím na skvělý život člověka od jeho dětství přes proniknutí do vysoce utajovaných vojenských míst až po každodenní pronásledování teroristů a zachraňování rukojmí. Nejsou to ani tak memoáry, jako série příběhů o důležitých událostech a misích. Každá kapitola se liší detaily konkrétní události nebo mise. Kapitola o záchraně kapitána Phillipse na otevřeném oceánu z rukou somálských pirátů je fascinující – žádná taková akce se nedá uskutečnit bez plánování, schopností a hrdinství. Nejdelší kapitola popisuje dlouhé a podrobné plánování přepadení Usámy bin Ládina. McRaven píše o mužích a ženách, kteří s pokorou a s opakovanou myšlenkou potřeby týmové spolupráce sloužili své vlasti na každé misi. Podmínkou splnění úkolu je společné úsilí všech zúčastněných.

Otto Henning se v roce 1943 po návratu ze severoafrického bojiště vrátil do Německa ke své výcvikové rotě a byl nejprve nasazen jako instruktor na obrněném průzkumném vozidle. Po absolvovaném poddůstojnickém kurzu ho přeložili k 130. pancéřovému průzkumnému praporu, součásti  tankové divize Panzerlehr. Na základě svých podrobných záznamů popisuje své nasazení jeho velitele obrněného průzkumného vozidla a potom jako velitele obrněného průzkumného družstva při vpádu jeho divize do Maďarska, peklo bitev po invazi Spojenců v Normandii, ústupové boje ve Francii, obětavé nasazení při ofenzívě v Ardenách a závěrečný boj své jednotky v porúrském kotli. Po zajetí americkými vojáky ho převezli ze zajateckého tábora na porýnských loukách do zajetí ve Francii. Tyto autentické a napínavé vzpomínky uzavírá jeho útěk z francouzského zajetí a šťastný návrat do Sověty obsazené zóny.

Na světových oceánech pustošily německé ponorky spojenecké floty. Od začátku války probíhala Bitva o Atlantik a Královské námořnictvo, americké námořnictvo a spojenecké obchodní lodě zaznamenávaly proti tomuto podvodnímu postrachu ohromné ztráty. U-505 byla spuštěna na vodu 25. května 1941. Během následujících tří let potopila celkem osm lodí. Ale převaha, jakou kdysi ponorky měly, začínala slábnout a situace se pomalu měnila ve prospěch spojeneckých námořnictev. Ve svých skvělých vzpomínkách Daniel Gallery vysvětluje, jak velel Operační skupině 21.12 v bitvě proti ponorkovému nebezpečí. Jako velitel eskortní letadlové lodě USS Guadalcanal vedl svou posádku při potopení tří těchto hrozivých ponorek, ale jeho největším úspěchem bylo zajetí U-505 u pobřeží Afriky. Byl prvním americkým důstojníkem, který od války v roce 1812 zajal nepřátelskou válečnou loď. Toto vítězství zajistilo Spojeným státům nejen velký úspěch, ale také šifrovací knihy, šifrovací stroj Enigma a další tajné materiály nalezené na palubě. Zrekonstruovaná U-505 je nyní vystavena v Muzeu vědy a průmyslu v Chicagu.

Jednu jasnou noc začátkem června 2005 vysadil vrtulník čtyři příslušníky amerických Navy SEAL k akci do hornaté oblasti pákistánsko-afghánských hranic. Jejich úkolem bylo zajmout nebo zabít známého vůdce al-Káidy. Věděli, že se nachází v tálibánském opevnění střeženém malou, ale dobře vyzbrojenou skupinou bojovníků. Za necelých čtyřiadvacet hodin byl z těch čtyř Navy SEAL naživu pouze jeden. Je to příběh velitele střeleckého týmu Marcuse Luttrella, který jako jediný operaci Redwing přežil. Byla to urputná bitva v horách, která nakonec znamenala největší ztrátu lidských životů v historii Navy SEAL. Je to ale také příběh jeho týmových kolegů, kteří usilovně bojovali po jeho boku, dokud nezůstal jako jediný – výbuch RPG ho odhodil na místo, kde ho nemohli jeho pronásledovatelé najít. Během následujících čtyř dnů vážně zraněný Luttrell odrazil útok šesti bojovníků al-Káidy, kteří byli vysláni za ním, aby ho zlikvidovali. Po jedenáctikilometrové cestě horami zajal Luttrella paštunský kmen, který riskoval své životy, aby ho ochránil před dotírajícími bojovníky Tálibánu. Luttrell podrobně popisuje brutální výcvik Navy SEAL a se svými druhy zjišťuje, co to obnáší, stát se příslušníkem elitních speciálních jednotek. Zavádí nás do divoké bitvy vedené v pustých afghánských horách, kde obkličovaný americký tým překotně unikal před nepřítelem v dešti střel a úlomků skal. Tato kniha o odvaze, obětování, cti a vlastenectví je působivým příběhem moderní války. Za hrdinství v boji vyznamenal prezident Bush Marcuse Luttrella Námořním křížem.

Divize Brandenburg byly Hitlerovy speciální jednotky, útvar tvořený zejména cizinci německé národnosti, kteří využívali převleků a znalosti jiných jazyků k podnikání odvážných akcí na nepřátelském území. Jejich historie se do značné míry přehlížela, protože jejich příběhy byly zastíněny historkami jejich spojeneckých protějšků, a díky tomu je tato vzpomínková kniha o to mimořádnější. Giampietrovy velmi osobní a přesvědčivé memoáry, které vyšly poprvé německy v roce 1984, jsou barvitou výpovědí o jeho zkušenostech. Autor popisuje realitu života v jednotce od každodenních starostí přes výcvik až po účast v misích divize. Podrobně líčí často riskantní akce uskutečňované pod velením Theodora von Hippela včetně obsazení mostů přes Dunaj v červnu 1941 v Daugavpilsu a pokusu o obsazení mostu v Batajsku, kde polovina jeho jednotky padla. Vzhledem k velmi nebezpečné povaze jejich misí přežilo druhou světovou válku jen velmi málo těchto dobře vycvičených vojáků. Mnoho znalostí o této jednotce se tak navždy ztratilo, a tak se tato kniha stala unikátním dokumentem o určité části německých válečných dějin. Tento poutavý příběh oživuje barvitými a přesvědčivými detaily divizi Brandenburg, obecně považovanou za předchůdce dnešních speciálních jednotek, a její roli v historii druhé světové války.

Johannes Kaufmann, narozený v roce 1915, odešel brzy ze školy a pracoval jako učeň v letecké továrně. V roce 1934 se dobrovolně přihlásil do nově vytvářené luftwaffe a prožil v ní vzrušující vojenskou kariéru. Postupně byl povyšován - na konci války měl hodnost kapitána a velel letce stíhaček Messerschmitt Bf 109. Možná byl běžným pilotem luftwaffe, ale sloužil v mimořádné době, a vedl si dobře. Během deseti let vojenské služby měl možnost létat v době míru i v době války a jeho vzpomínky vnášejí světlo do nároků na tuto práci v obou obdobích. Kaufmann ve své knize vypráví o svém životě pilota luftwaffe od své účasti na okupaci Porýní, na útoku na Polsko a na boji proti americkým těžkým bombardérům při obraně Říše. Popisuje také svou roli v bitvě u Arnhemu, v Ardenách a při invazi Spojenců v den „D“. Při líčení záludností létání se stíhačkou, složitostí bojové taktiky a válečných rizik zachází autor do velkých podrobností. Jeho barvité zážitky, jak se ztratil v hustých mracích nad Alpami, nebo jak se nechával vést řadou telegrafních sloupů napůl zasypaných sněhem při hledání místa k přistání na stalingradské frontě, jsou důkazem, že nepřítel nebyl jediným nebezpečím, kterému během své dlouhé pilotní kariéry čelil. Kaufmann bojoval ve válce od úplného začátku německé expanze až po vzdání se Britům v roce 1945. Jeho příběh je neobyčejným pohledem na zážitky pilota za druhé světové války.

Neobyčejný pes je poutavý skutečný příběh operátora týmu SEAL a psovoda vojenského služebního psa, který mu zachránil život. Do usedlosti Usámy bin Ládina sestoupily v květnu 2011 dvě desítky příslušníků Navy SEAL. Po této misi bylo zveřejněno pouze jediné jméno – Cairo, belgický malinois a vojenský služební pes. Tohle je příběh o Cairovi a jeho psovodovi Willu Chesneyovi, operátorovi týmu SEAL, jehož život bude trvale spojen s tím Cairovým. Počínaje rokem 2008, kdy Will nastoupil do programu SEAL pro psovody, pracoval s Cairem bok po boku a při přežití stovek důležitých operací ve válce proti terorismu spoléhali jeden na druhého. Ale jejich pouto bylo hlubší než společná služba. Pak přišel v roce 2011 rozkaz: Vezměte svého psa a okamžitě se vraťte do Virgínie. Následovalo několik týdnů výcviku na tajnou misi. Brzy bylo zřejmé, že se nejedná o obyčejnou operaci. Cairo byl mezi prvními americkými vojáky na zemi v Pákistánu jako účastník tajné operace Neptunovo kopí, jejímž výsledkem byla úspěšná likvidace Usámy bin Ládina. Když se Cairo dostal do role „spolehlivého náhradního psa“, Will se vrátil ke své práci operátora DEVGRU, dokud neutrpěl v roce 2013 při výbuchu granátu zranění mozku a PTSD. Už se nemohl účastnit dalších misí, protože trpěl silnými migrénami, chronickou bolestí, výpadky paměti a depresemi. Moderní medicína mu přinášela jen mírnou úlevu. Teď bylo na Cairovi, aby Willovi ještě jednou zachránil život – a pak na Willovi, aby byl u Caira, když ho nejvíc potřeboval.

V noci 24. března 1944 byl Bram Vanderstok osmnáctý ze šestasedmdesáti mužů, kteří prolezli tunelem za plot z ostnatého drátu zajateckého tábora Stalag Luft III v polském městě Zaháň. Film „Velký útěk“ natočený v roce 1963 vycházel ve velké míře z jeho autobiografie, ale tvůrci filmu se s Vanderstokovým souhlasem rozhodli použít jeho příběh na australskou postavu jménem Sedgwick, kterého hrál James Coburn. Vanderstok ve svých vzpomínkách zaznamenává válečné dobrodružné zážitky před uvězněním v zajateckém táboře Stalag Luft III a pak velmi podrobně popisuje různé pokusy o útěk, které vyvrcholily proslulým březnovým útěkem. Po útěku Vanderstok putoval týdny po Evropě, a než se dostal zpátky do Anglie, prošel Lipskem, Utrechtem, Bruselem, Paříží, Dijonem a Madridem. Ohlásil se na Ministerstvu letectví a dva měsíce po útěku a 30. května 1944 se vrátil k  91. peruti RAF. V následujících měsících létal téměř každý den nad Francii jako doprovod bombardérů a sestřeloval německé letounové střely V-1. V srpnu 1945 se konečně vrátil domů. Dověděl se, že jeho dva bratři zahynuli v koncentračním táboře poté, co byli zatčeni za účast v odboji. Gestapo mučilo jeho otce a při výslechu ho oslepilo, ale svého syna nikdy nezradil.

Těsně pod vrcholem 3190 metrů vysoké hory ve východním Afghánistánu zuřila před svítáním 4. března 2002 prudká bitva. John Chapman, speciální taktický operátor amerického letectva, a hrstka příslušníků Navy SEAL se proti přesile bojovníků Al-Káidy snažila vystoupat na vrchol v zoufalém pokusu najít ztraceného spolubojovníka. Chapman, který akci velel, utrpěl při prvním útoku zranění. Velitel jeho skupiny Navy SEAL nařídil ústup v přesvědčení, že je mrtvý. Chapman přišel znovu k vědomí osamocený a ze tří stran se k němu blížil nepřítel. John Chapman poté prokázal neuvěřitelnou odvahu, aby nejprve zachránil životy svých týmových kolegů SEAL. S vědomím, že je smrtelně zraněn, se sám střetl s dvacítkou ostřílených bojovníků, aby zachránil životy členů přicházejícího záchranného družstva. Za svou statečnost obdržel posmrtně Medaili cti. Chapman je prvním příslušníkem letectva za posledních padesát let, který dostal vyznamenání vyhrazené největším hrdinům Ameriky. Kniha je také pohledem do zákulisí práce speciálního taktického operátora amerického letectva. Je to nejzdatnější a nejvšestrannější speciální jednotka na světě, jejíž příslušníci musí nejen překonávat schopnosti týmů Navy SEAL a Delta Force, ale musí také jednat s energickou rozhodností a s dokonalou přesností – dokonce i tváří v tvář smrtelnému nebezpečí. Kniha vychází z očitých svědectví, utajovaných dokumentů, dramatických videozáznamů a obsáhlých rozhovorů s veliteli a přeživšími operace. Je to příběh mimořádné odvahy člověka v bezvýchodné situaci a projevu sounáležitosti, která ho utvářela.

Novozélandský pilot Colin Gray vstoupil do RAF v roce 1939. Bojoval nad Evropou v době evakuace britské armády z Dunkerku v květnu 1940 a aktivně se podílel na Bitvě o Británii. Podnikal nálety nad Francii, doprovázel bombardéry, útočil proti námořním cílům a létal noční akce. V lednu 1943 ho přeložili do severní Afriky, kde bojoval nad Tuniskem a podílel se na invazi na Sicílii. Později ten rok se vrátil k aktivním operacím v Anglii, kde bránil Londýn proti letounovým střelám V-1, doprovázel bombardéry, útočil na Porúří a účastnil se dobývání Arnhemu a Nijmegenu. Celkově Gray absolvoval přes pět set operačních letů a nárokoval si čtyřicet sestřelených nebo poškozených nepřátelských letounů. Patřil mezi deset nejúspěšnějších stíhacích pilotů Commonwealthu a dosáhl nejvíce vzdušných vítězství ze všech novozélandských pilotů. Kromě líčení Grayových fascinujících bojových akcí kniha uvádí také komparativní přednosti stíhacích letounů, zejména různých verzí Spitfiru, živě popisuje letecké souboje a reaguje na kritiku, která se snesla na RAF během evakuace Dunkerku. Gray poutavě píše o vzrušení a stresu, prožívanými stíhacími piloty a také o tragédiích války.

Průměrná životnost nového důstojníka tankové jednotky v Normandii se v roce 1944 odhadovala na necelé dva týdny. David Render byl čerstvým absolventem vojenské akademie v Sandhurstu, když ho poslali do Francie, aby nastoupil k veteránské tankové jednotce, která už několik let bojovala s „Pouštními krysami“ (7. tanková divize) v severní Africe. Když se pět dní po invazi připojil k eskadroně Sherwood Rangers Yeomanry, boji ostřílení muži, kterým měl velet, nepředpokládali, že by tam vydržel dlouho. Ovšem během následujících týdnů urputných bojů, v nichž se víc než devadesát procent jeho kolegů, tankových velitelů, stalo oběťmi, jeho schopnost vyváznout z nesčetných bojových střetů nezraněný tato očekávání popřela. Díky tomu získal ve své eskadroně přezdívku „Neodvratný pan Render“. David Render vypráví svůj pozoruhodný příběh, zahrnující všechny velké události posledního roku druhé světové války v západní Evropě, od invaze v Normandii až po pád Německa. Je to příběh o přežití, kamarádství a schopnosti obstát a být považován za vůdce v boji.

První světová válka je poměrně dávnou historickou událostí, jejíž pamětníci již nežijí. O jejím průběhu bylo napsáno hodně knih, včetně pamětí jejích přímých účastníků. Protože Češi v ní bojovali v řadách poražené rakouské-uherské armády, je pro nás o to zajímavější příběh Československých legií. Legie se formovaly z vojáků přeběhnuvších na stranu protivníka v Rusku, Francii nebo v Itálii. Nejznámější je historie legionářů v Rusku, protože po bolševické revoluci v roce 1917 a uzavření separátního míru Ruska s Německem se zapojili do občanské války na straně „bělogvardějců“. Rudá armáda je spolu s „bílými“ postupně vytlačila na Dálný východ. Z Vladivostoku se pak dostali domů lodí a celá tato odysea trvala až do roku 1920. Také historie čs. legionářů v Rusku je dobře popsaná a zdálo by se, že už k ní není co dodat. Pak ale rodina jednoho českého legionáře objeví autentický rukopisný deník, který nebyl ještě nikdy publikován. Jak se ukázalo, je to čtivý příběh z této doby. Nepřináší sice žádná nová historická fakta, ale je cenný osobním pohledem na tehdejší události. Poměrně překvapivá je autorova informovanost o tehdejších událostech ve světě, které měly vliv na osud legií. Zápisky jsou psány vesměs strohým deníkovým stylem, ale místy se autor rozepisuje a text je stylisticky zajímavý. Pro jeho vydání tak stačily jen skutečně drobné úpravy. Zachovány byly i archaické výrazy a obraty, které zdůrazňují jeho autentičnost. Osudy legionáře Josefa Zimy jsou zajímavým příběhem člověka, který strávil šest let ve světové válce a občanské válce a jako voják prošel velký kus světa. Může být příspěvkem k nastávajícímu 100. výročí začátku první světové války.

Kniha kapitána Wernera je jedním z nejlepších osobních příběhů o nasazení ponorek ve druhé světové válce. Autor byl kapitánem dvou ponorek (U-415 a U-953) a většinu války strávil na moři. Přežíval ji déle než většina jeho méně šťastných kolegů. Ve vlnách moře zahynulo osmdesát procent členů posádek ponorek, zejména když se v posledních letech války stala každá bojová plavba sebevražednou misí. Je to velice osobní a dojemný příběh, protože autor přišel o většinu své rodiny při spojeneckém bombardování města, kde žila. Werner popisuje začátek války, kouzlo ponorek a svou touhu sloužit na nich. Pak líčí své první roky služby nižšího důstojníka na dvou ponorkách během vrcholu bitvy o Atlantik. Autorova odysea začala na jeho první bojové plavbě, kdy se ponorka U-230 zabořila do mořského dna a její posádka strávila šestnáct hodin odlehčováním ponorky a přebíháním z jejího jednoho konce na druhý, aby ji rozhoupala a uvolnila ze dna. Werner dostal svou ponorku jako kapitán až na jaře roku 1944, kdy byla válka pro Němce už ztracená a šest ze sedmi ponorek, které vypluly do bojové akce, se nevrátilo a s nimi většinou i celá posádka. Ponorek nové generace, které Němci zkonstruovali, bylo už příliš málo, aby mohly něco změnit. Pak tvrdě bojoval v posledních měsících války a jen se štěstím se mu podařilo přežít. Zajímavá je jeho snaha získat na ponorku nejnovější vybavení jako šnorchl a radarovou stanici. Ani jedno se mu nepodařilo, protože válečné hospodářství Německa už nebylo v té době schopné tuto techniku dodat. Werner se v Norsku vzdal Britům a ti ho pak předali francouzským úřadům, které se svými zajatci nezacházely zrovna v rukavičkách. Wernerovi se později podařilo uprchnout do Německa. Po válce přesídlil do Spojených států, kde žil na Floridě. Součástí knihy je rozsáhlá fotografická příloha.

Special Boat Service (SBS) byla během druhé světové války poměrně malá jednotka britského námořnictva, jejíž početní stav nikdy nepřekročil 300 mužů. Ale to jí nebránilo působit nepříteli velké škody. Toto malé komando vedlo na středomořském bojišti a v Egejském moři, které po obsazení Řecka a Kréty ovládali Němci, neustálé válečné tažení v podobě zneklidňování protivníka. Vázalo tam nepřátelská vojska, která se tak nemohla přesunout na jiné bojiště. Ke svým cílům se SBS dostávalo v noci s použitím ponorek, malých hladinových plavidel nebo kajaků. Velitelé těchto plavidel, kteří pomáhali členům útočných komand splnit jejich riskantní a tajné mise, se často sami vystavovali nebezpečí. Úspěšnost akcí SBS závisela na spolupráci vášnivě nezávislých Řeků a zejména Kréťanů. Ti všichni se zapojili do úsilí o dosažení společného cíle, kterým bylo vyhnání německých okupantů.

Prosinec 1943: těžce poškozený americký bombardér B-17 se po náletu na Brémy snaží uniknout nad válčícím Německem před protiletadlovou obranou a německými stíhačkami nad Severní moře. Pilotuje ho jedenadvacetiletý poručík Charlie Brown. Polovina osádky je na téhle jejich první misi zraněná nebo mrtvá. Najednou se u ocasu bombardéru objevuje messerschmitt Me 109. Pilotem je německé eso Franz Stiegler a stisknutím spouště může mladou americkou osádku zničit. Následující události se vzpírají všem představám a později se označují za nejneuvěřitelnější střetnutí nepřátel za druhé světové války. Později to, co se mezi nimi odehrálo, zařadila 8. americká letecká armáda do kategorie „přísně tajné“. Byl to čin, o kterém se Franz nemohl vůbec zmínit, jinak by ho postavili před popravčí četu. Na to podivné střetnutí mysleli Charlie i Franz čtyřicet let, dokud nezačali, jako staří muži, po sobě ve světě pátrat. Byla to jejich poslední mise, která mohla navždy změnit jejich životy. Kniha líčí život německých stíhacích pilotů, kteří se až do konce války pokoušeli zastavit bombardování Německa. Nepomohl jim k tomu ani tehdejší nejmodernější letoun, proudový Me 262. Druhou dějovou linkou je příběh osádky onoho amerického bombardéru. Kniha obsahuje rozsáhlou fotografickou přílohu.

Walter Scheinpflug se narodil v roce 1925 v malé vesnici Chotovenka v bývalých Sudetech. Jeho rodná obec už neexistuje, ale nacházela se blízko obce Světec u Bíliny, v tehdejších Sudetech. Vyučil se zedníkem a v osmnácti letech byl povolán do Říšské pracovní služby. Už tehdy ho oslovili náboráři z Waffen-SS, ale na radu otce se nepřihlásil. Začátkem roku 1944 už další výzvě neodolal, protože chtěl „něco zažít“. Absolvoval poddůstojnickou školu a byl krátce nasazen v Dánsku. Po invazi Spojenců v Normandii byla jeho jednotka převelena do Francie, kde prožil těžké ústupové boje. Potom strávil několik měsíců ve výcvikovém prostoru Kurmark blízko dnešních německo-polských hranic. Poslední měsíce války bojoval na východní frontě, kde byl na začátku května zajat sovětskou armádou. Podařilo se mu ze zajetí uprchnout a vrátit se domů. Poté byl v československém internačním táboře a pracoval jako zemědělský dělník. V roce 1946 uprchl do tehdejší sovětské okupační zóny a žil v později vzniklé NDR. Je to jeden z mnoha válečných příběhů mladých chlapců, kteří chtěli „něco zažít“ a nechali se ovlivnit nacionalistickou propagandou, která je přesvědčovala, že by měli prokázat svou odvahu na frontě. O atmosféře té doby svědčí výrok jednoho z Walterových nadřízených. Když mu při ústupu ve Francii hlásili počet padlých a zraněných jeho jednotky, prohlásil s úsměvem: „Přes mrtvoly jdeme k vítězství!“ Bylo mu tehdy 27 let a o několik týdnů později padl.Walter Scheinpflug v knize vzpomíná i na vztahy s Čechy ve svém rodišti. Byly bezkonfliktní a jeden z jeho českých vrstevníků z Chotovenky mu po válce, při svévolných „čistkách“ v pohraničí, zřejmě zachránil život.

Ačkoliv týmy speciálně cvičených přepadových jednotek, které se vysazovaly za nepřátelské linie, aby tam podnikaly tajné mise, existovaly už za druhé světové války, speciální jednotky, jak jim dnes obecně říkáme, upoutaly pozornost hlavních médií až v první a druhé Válce v Zálivu. Brokhausen v napínavé knize o své roli v těchto elitních vojenských jednotkách popisuje, jak byly velice účinné během vietnamské války, když byl příslušníkem malé skupiny nazývané Průzkumný tým Habu. Tato jednotka byla součástí MACV-SOG (Military Assistance Command Vietnam Studies and Observations Group) nebo SOG, jak se jí nevinně říkalo. Počátkem sedmdesátých let prováděla přepady a operace s cílem získat zpravodajské informace v nepřítelem ovládaných oblastech Vietnamu, Laosu a Kambodži. Týmy tvořili většinou domorodí vietnamští vojáci. Pravidelně měly ohromné ztráty, ale přinášely důležité informace o pohybech partyzánských jednotek, které nesmírně pomáhaly americkému vedení války. Brokhausen barvitým jazykem prošpikovaným vojenským žargonem a odlehčeným šibeničním humorem popisuje, jaké to je, procházet terénem odlehlé džungle za neustálé hrozby nepřátelské palby. Brokhausenův tým dosáhl jednoho z největších počtů udělených vyznamenání za statečnost jakékoliv jednotky v historii americké armády. Ovšem bylo to za vysokou cenu, počet zraněných a padlých v akci byl neuvěřitelně vysoký. Tyto mise bychom dnes považovali za sebevražedné. V roce 1970 to platilo také, ovšem tihle muži chodili do akce se svými místními spojenci - Montagnardy, Vietnamci a čínskými Nungy - den za dnem a s odvahou těmto výzvám čelili.

Jim Quillen, narozený v roce 1919, měl složité dětství. Chybělo mu rodinné zázemí, a tak se už jako dospívající hoch pravidelně dostával do konfliktů se zákonem. V roce 1942 byl dvaadvacetiletý Jim na útěku z věznice San Quentin, kde si odpykával trest odnětí svobody na osmnáct měsíců za loupežné přepadení. Myslel si, že se mu útěk podařil, dokud ho nechytili a neodsoudili k trestu odnětí svobody na pětačtyřicet let ve federální věznici, včetně deseti let v nechvalně známém vězení Alcatraz. Byl jsem otřesen, když jsem si uvědomil, že už nejsem člověk, ale AZ586, vězeň, odsouzený na pětačtyřicet let v kriminále. Jimova autobiografie se zaměřuje na jeho desetileté věznění na „Skále“, v bývalé federální věznici na kalifornském ostrově Alcatraz. Jedním z klíčových příběhů je pokus o útěk skupiny vězňů v roce 1946, při kterém zemřelo několik trestanců a dozorců. Boj mezi vězni a dozorci, posílenými o námořní pěchotu, trval šestačtyřicet hodin a nazývá se „Bitvou o Alcatraz“. Jim říká, že toto krveprolití bylo kvůli brutalitě vězeňského systému nevyhnutelné. Alcatraz nazývá „vězením, jehož jediným cílem bylo vězně pokořit, ponížit a zlomit“. Ale Jim se nikdy nevzdává touhy po svobodě, nejvíc mu vadí neustálý dohled a bezpečnostní opatření, kvůli kterým je útěk prakticky nemožný. Se zkušenostmi ze dvou útěků ze státního vězení, včetně toho ze San Quentinu (během kterého vzal dva rukojmí), přesto uvažuje i o útěku z Alcatrazu. Většina čtenářů asi nebude vzhledem k jeho životní historii sympatizovat s jeho stížnostmi na příliš striktní bezpečnostní opatření. Podrobnosti o životě ve věznici jsou ovšem mnohem zajímavější než neúspěšný pokus překonat vězeňský systém. Jim v těchto emotivních memoárech, psaných záměrně zdrženlivě, líčí svou dlouhou cestu od zločinu přes trest až po návrat do slušné společnosti. Jim Quillen se po mnoha letech vrátil na ostrov, který se mezitím stal Národním parkem. Po řadu let byl jeho nejznámějším dobrovolníkem – vypráví o své minulosti v audioprůvodci návštěvníkům, kteří jsou jeho zážitky fascinováni. Součástí knihy je rozsáhlá fotografická příloha včetně plánku věznice Alcatraz.

James Calvert zahájil svou kariéru v americkém ponorkovém loďstvu ihned po dokončení námořní akademie v Annapolisu. V roce 1943 byl přidělen na útočnou ponorku USS Jack jako námořní poručík a postupně se vypracoval na špičkového operátora zaměřování torpéd. S ponorkou Jack absolvoval v Tichomoří osm bojových plaveb. Její posádka potopila patnáct japonských lodí a na konci války byla devátá nejúspěšnější podle potopené tonáže. Autor věrně, podrobně a napínavě popisuje ponorkové operace v Tichém oceánu proti Japoncům – pronásledování a potápění tankerů, lodí se střelivem a transportních lodí s vojáky. Velitel jednoho konvoje, kterému Jack zkřížil cestu, poslal rádiem zprávu do Tokia, že na něj zaútočila „smečka“ ponorek. Ačkoliv je hlavním tématem knihy vlastní boj s Japonci a jeho taktika, čtenář se z knihy dozví také mnoho zajímavých technických informací o způsobu ovládání tehdejších ponorek. K nim patří také pasáže o řešení problémů s nespolehlivými torpédy, které byly na začátku války hlavní slabinou amerického ponorkového loďstva. Na konci války byl přeložen na ponorku USS Haddo, se kterou absolvoval svou poslední bojovou operaci.

Obyvatelé malých obcí jižně od kanadských hranic, ve vzdáleném severozápadním cípu Spojených států, po 40 let vítali ve svých domech přátelského nevysokého tmavovlasého muže. Přicházel instalovat a opravovat kotle na topení. Jenom velmi málo z nich vědělo, že tenhle tichý a pracovitý topenář je skutečný americký hrdina. Joseph Moser vyrostl na malé farmě ve Ferndale, stát Washington. Ve škole snil o tom, že se stane stíhacím pilotem a bude létat na tehdy nejrychlejším a nejmodernějším stíhacím letounu P-38 Lightning. Svůj sen si splnil, byl vyslán do Evropy, přežil 43 bojových letů a získal několik ocenění za své vynikající schopnosti při střemhlavých náletech – akcích, které se výrazně podílely na spojenecké válečné činnosti před invazí do Evropy i po ní. Ale 13. srpna 1944 se mu na jeho 44. bojovém letu sen zhroutil. Byl sestřelen a život se mu změnil v řadu hrozných zážitků. Málo se ví o tom, že malá skupina spojeneckých pilotů se ocitla v tom nejďábelštějším Hitlerově systému likvidace lidí. Jako „Terrorfliegers“ měli být popraveni. V přecpaných dobytčích vagónech je odvezli do Buchenwaldu, nechvalně známého nacistického koncentračního tábora, kde zemřely desítky tisíc vězňů v důsledku krutého zacházení, lékařských experimentů a hladu. Joeho zachránili jen čtyři dny před připravovanou popravou a dalších šest měsíců strávil v různých zajateckých táborech. V tomto příběhu budete s Joem létat na různé nebezpečné útoky na pozemní cíle a k doprovodům bombardérů. Zažijete s ním náročný a někdy legrační pilotní výcvik, pocit strachu pilotního zelenáče a potom nelidskost příslušníků SS, která byla součástí života v Buchenwaldu. Je to příběh tiché a vyrovnané odvahy v těch nejtěžších chvílích – odvahy, posilované vírou, rodinou a věrností ideálům svobody, které vyznávalo mnoho lidí této velké generace.

MQ-1 Predator je dálkově pilotovaný letoun používaný pro pozorování a průzkum nad nepřátelským územím a také k cíleným útokům dvěma raketami Hellfire. V tisku se mu často říká dron nebo robot a mluví se o něm jako o nějakém autonomním stroji, který chladnokrevně zabíjí podle nastaveného programu. Ve skutečnosti má osádku jako jakýkoliv jiný letoun kromě toho, že ta není na jeho palubě, ale v bezpečí na zemi někdy i na druhém konci světa od místa bojového letu. Matt J. Martin je považován za „top gun“ ve světě dálkově pilotovaných letounů. Během skoro čtyř let odlétal novým způsobem boje, který byl až do nedávna přísně tajný, stovky misí na dvou válečných frontách. Spolu se svými kolegy, piloty Predatorů, se aktivně podílel na doslova všech typech akcí ve válce proti teroru v Iráku a v Afghánistánu – pátrání po místě pobytu Usámy bin Ládina, zabití vůdce al-Káidy Abú Zarkávího, bojích americké námořní pěchoty ve Fallúdži a na záchraně dobrovolníků unesených v Afghánistánu Tálibánem. Kniha je plná osobně prožitých vzrušujících příběhů pronásledování a útočení na ozbrojené povstalce v Bagdádu nebo v poušti. Díky televizním kamerám osádky Predatorů prožívají vedení války z větší blízkosti než osádky tradičních bombardérů. Z vyprávění autora je zřejmé, jaký mají dálkově pilotované letouny vliv na moderní bojiště. Součástí knihy je osmistránková barevná fotografická příloha.

Hans Göbeler se podobně jako mnoho jiných mladých německých mužů vyrůstajících v prostředí nacistické totality dobrovolně přihlásil k vojenské službě. Jeho snem bylo stát se námořníkem na ponorce a ten sen se mu splnil. V letech 1941-45 sloužil v kormidelně ponorky U-505 se základnou ve francouzském přístavu Lorient. Kniha je jeho vyprávěním o službě na palubě bojového plavidla z pohledu řadového námořníka. Autor popisuje četné a velmi osobní podrobnosti o životě v německém námořnictvu za Hitlerovy vlády. Protože U-505 byla jeho prvním a posledním plavidlem na kterém sloužil, jeho pohled na posádku, velitele a bojové akce je živým a uceleným obrazem Kriegsmarine tehdejší doby. Zažil toho hodně - od pokusu o sabotáž, který málem způsobil havárii ponorky, přes sebevraždu velitele ponorky, jedinou za druhé světové války, nadšení při lovu nepřátelských lodí, strach při únicích před hlubinnými pumami, až po ošuntělé francouzské nevěstince. Jeho vzpomínky jsou věrným obrazem vývoje války v Atlantiku, kdy se z německých ponorek, původně sebevědomých lovců obchodních lodí, postupem času stávají oběti technické převahy spojeneckého letectva a námořnictva. Ponorku U-505 zajala 4. června 1944 operační skupina Guadalcanal kapitána Dana Galleryho. Jeho skupina zabijáků podmořských lovců ji hlubinnými pumami donutila vynořit se na hladinu, ostřelovala ji kulomety a potom ji obsadila. Od války v roce 1812 to bylo první plavidlo zajaté Američany na moři. V dnešní době si U-505 prohlédnou v chicagském Muzeu vědy a průmyslu každý rok stovky tisíc návštěvníků. V knize se osm stran obrazové přílohy a situační mapky.

Koncem roku 2007 přijela do východního Afghánistánu jediná rota amerických výsadkářů, která si říkala „Chosen Few“. Očekávali, že si získají srdce a mysli lidí v odlehlých horách a rozšíří působnost afghánské vlády až do této divočiny. Místo toho strávili následujících patnáct měsíců zoufalým bojem. Bránili se neustálým útokům a byli donuceni k pomalému a nepřetržitému ústupu. Stále čelili přesile tálibánských bojovníků, vrhajících se na ně ze všech stran. Jak se pozornost a vojenské zdroje Spojených států přesouvaly do Iráku, na odloučené a útokům vystavené výsadkáře se měsíc za měsícem valila palba reaktivních granátů, raket a kulometů. Jen několik týdnů před jejich návratem domů svedli svůj poslední a nejtužší boj. Blízko vesnice Wantu v provincii Núristán obklíčily asi tři stovky nepřátelských bojovníků přibližně padesát příslušníků roty Chosen Few bránících částečně dobudovanou bojovou základnu. Ten den v červnu 2008 jich devět padlo a více než dvacet utrpělo zranění. Byla to pravděpodobně nejkrvavější bitva války v Afghánistánu. Výsadkáři se vrátili domů zoceleni válkou. Dva z nich byli vyznamenáni Medailí cti. Jejich zážitky je všechny navždy změnily.

Je to příběh skupiny elitních pilotů bojujících ve Vietnamu v tajné letecké válce v Cessnách O-2 a v turbovrtulových letounech Bronco OV-10. Létali, co nejníže to šlo. Byli očima a ušima rychlých proudových letounů, které rozsévaly v nepřátelských postaveních smrt a zkázu. Předsunutý letecký návodčí měl při náletech klíčovou roli – věděl, kde jsou cíle, kde jsou vlastní jednotky, a v průběhu boje přijímal ve zlomku vteřiny rozhodnutí o životě a smrti. Předpokladem unikátního pohledu na celý průběh vietnamské války z ptačí perspektivy byly zkušenosti nízko a pomalu létajících leteckých návodčích a s tím spojené riziko. Tom Yarborough, který absolvoval 1500 hodin bojových letů, podstupoval neustálé, značné a vzrušující riziko. Příslušník přísně tajné jednotky „Stepní požár“ se stal jedním z nejčastěji sestřelených pilotů létajících z Danangu, kteří podnikali řadu nebezpečných a tajných misí v Laosu. V tomto adrenalinem napumpovaném deníku hrdinství, nebezpečí a válečného bratrství čtenář létá v kokpitu spolu s Tomem Yarboroughem. Tom se podílí na zachraňování sestřelených pilotů, na likvidaci nepřátelských postavení a na dramatických rozsáhlých misích přímo nad hlavami vojáků vietnamské Lidové armády. Je příkladem obětavosti, odvahy a schopnosti pilotů, kteří přenášejí válku do nepřátelského týlu. Plukovník Tom Yarborough, penzionovaný příslušník USAF, sloužil v letectvu třicet let v různých letových a štábních rolích. Během dvou turnusů ve Vietnamu sloužil jako předsunutý letecký návodčí. Získal třicet vojenských vyznamenání včetně Stříbrné hvězdy, Záslužného leteckého kříže, Purpurového srdce, Letecké medaile a vietnamského Kříže za statečnost. Kniha vyšla poprvé v roce 1990 a toto klasické válečné dílo bylo nyní upraveno a doplněno o asi 50 000 slov a předtím nezveřejněné fotografie. Od Společnosti amerických autorů military obdržela v roce 2014 zlatou medaili NEJLEPŠÍ MEMOÁRY.

Kapitán Wilhelm Johnen, narozený v roce 1941, přišel v květnu 1941 jako mladý poručík k německému nočnímu stíhacímu letectvu. V kontextu historie tohoto vojska a jeho slavných pilotů popisuje svou vojenskou kariéru od výcviku v létání podle přístrojů až po své první noční bojové lety u 1. eskadry nočních stíhačů ve Venlo a Šlesvicku. Po jeho prvním nočním sestřelu ho dostal jeden z palubních střelců čtyřmotorového bombardéru a sestřelil ho. Po delším pobytu v lazaretu se vrátil ke své eskadře do Venlo. V prosinci 1942 ho převeleli s 3. letkou 1. eskadry nočních stíhačů k III. skupině 6. eskadry nočních stíhačů a z Venla se podílel na obranných bojích nad Hamburkem. V této době se poprvé setkal s novou taktikou Royal Air Force v podobě shazování staniolových proužků. Při prvním nočním bojovém letu nad Berlínem v noci z 23. na 24. srpna 1943 dokázala jeho skupina docílit dvaceti sestřelů. Nad Berlínem dosáhl Johnen také svého velkého úspěchu, když se mu během pouhých pětačtyřiceti minut podařilo sestřelit čtyři nepřátelské bombardéry. Po různých převeleních své skupiny získal v Leipheimu při zkušebním letu s Me 262 první zkušenosti s tímto proudovým letounem. 28. dubna 1944 byl se svým Me Bf 110 nucen nouzově přistát ve Švýcarsku, ovšem podařilo se mu vrátit do Německa. Po přeložení do Maďarska v červnu 1944 dostala jeho skupina za úkol bránit Vídeň a Budapešť před útoky bombardovacích letek RAF podnikané z Itálie. Po 33 nočních sestřelech obdržel 31. října 1944 jako nadporučík vyznamenání Rytířského kříže. 16. března 1945 zažil ze vzduchu útok na Würzburg a jako velitel III. skupiny 6. eskadry stíhacího letectva zde docílil svého 34. a posledního sestřelu. Konec války zažil Johnen v Bad Aiblingu, kde se svými spolubojovníky zničili 30. dubna 1945 své letouny výbušninami.

Tato velice uznávaná válečná autobiografie se stala ve Spojených státech i v Japonsku bestsellerem. Historici si ji cení pro její pohled na hladinovou námořní válku v Tichomoří japonskýma očima. Její autor přežil víc než sto bojových plaveb proti Spojencům a v Japonsku se mu říkalo Nepotopitelný kapitán. Kapitán Hara popisuje, jak během druhé světové války velel japonskému torpédoborci ve všech velkých bitvách v Tichém oceánu – v Zátoce císařovny Augusty, v Korálovém moři, při vylodění na Filipínách, u Guadalcanalu, u ostrova Savo a u Midwaye. V srpnu 1943, při plavbě Blackettskou úžinou, zpozoroval ohnivou kouli exploze blízko torpédoborce „Amagiri“ před svým torpédoborcem „Šigure“ a nařídil posádce své lodě, aby vystřelila na potápějící se torpédový člun PT-109, kterému velel poručík John F. Kennedy. Jako kapitán křižníku „Jamagi“ napínavě popisuje, jak sotva přežil jeho potopení spolu s bitevní lodí „Jamato“ při sebevražedné plavbě k útoku na americkou armádu, vyloďující se na Okinawě. Podrobně líčí výcvik pilotů sebevražedných člunů, které měly narážet do spojeneckých lodí, blížících se k Japonsku, a vyhazovat je do vzduchu.

V době vietnamské války jsme neměli možnost získat objektivní informace o tomto rozsáhlém a dlouholetém ozbrojeném konfliktu. Samozřejmě u nás nemohly vycházet ani knihy zachycující zážitky jejích účastníků. Po změně režimu v roce 1989 uplynulo od skončení této války už příliš mnoho let a vznikly nové válečné konflikty, jako byla válka v Zálivu, která poutala pozornost veřejnosti. Válka ve Vietnamu tak zůstala v české překladové literatuře značně opomenuta. Jednu z důležitých rolí v této válce sehrály vrtulníky, které byly v podmínkách vietnamského bojiště hlavním bojovým a transportním prostředkem americké armády. Tom Johnson pilotoval vrtulník UH-1 „Iroquois“ více známý jako „Huey“. Byl to víceúčelový stroj používaný k transportu vojáků, k průzkumu, evakuaci raněných, apod. Jeho bitevní variantou byl vrtulník AH-1 „Cobra“. Tom Johnson byl ve Vietnamu nasazen jako devatenáctiletý od června 1967 do června 1968. Za tu dobu nalétal 1600 hodin a byl tam v tom nejtěžším období války. Zúčastnil se bitev v Hue a v Khe Sanhu a operací v údolích A Shau a Song Re. Pro americké piloty vrtulníků to byly nejnebezpečnější akce a každý osmnáctý z nich se nevrátil domů živý. Tom Johnson byl příslušníkem slavné 1. divize letecké kavalerie, která byla jednou z jednotek s nejvyšším počtem udělených vyznamenání a pomáhala realizovat novou metodu vedení válek – aeromobilní operace.

Když Karl Knoblauch jako teprve sedmnáctiletý nastoupil 18. listopadu 1938 jako dobrovolník vojenskou službu v poddůstojnické škole pozemního vojska ve slezském Frankensteinu, ještě vůbec netušil, jaká neobvyklá vojenská kariéra ho čeká. Jako poddůstojník ve 195. cyklistické rotě 95. pěší divize zažil v letech 1939 a 1940 zajištění Západního valu a podílel se na útoku na Francii. Po návratu z tažení na západ se přihlásil k létajícímu personálu luftwaffe, kde absolvoval výcvik pozorovatele. Se 14. letkou dálkového průzkumu byl nasazen na středním úseku východní fronty. Jako letec průzkumného, těžkého stíhacího a bombardovacího letounu zde se svým Ju 88 zažil bojové akce s velkými ztrátami v ohniscích bojů u Smolenska, před Moskvou a u Rževa a od roku 1943 velké ústupové přesuny. Po 165 bojových letech obdržel vyznamenání Železným křížem 1. třídy a Německým křížem ve zlatě. Při útoku sovětských stíhaček utrpěl těžké zranění a musel od své letky odejít. Po svém uzdravení, mezitím povýšený na poručíka, vedla jeho další cesta k 1. výsadkové tankové divizi Hermann Göring.

V nesmírně obtížném terénu ostrova Guadalcanal se z klenby džungle tyčil 700 metrů dlouhý pahorek. Za ním se rozkládalo životně důležité polní letiště Henderson Field. Pokud by padlo do rukou Japonců, znamenalo by to téměř jistou smrt nebo zajetí všech 12 500 amerických námořních pěšáků na ostrově. Ale mariňáci rozmístění na pahorku nebyli obyčejní vojáci. Byli to houževnatí a zarputile bojující příslušníci elitní jednotky Edson’s Raiders patřící do rovněž elitní americké námořní pěchoty. Vybrali je pro jejich odolnost a podstoupili tvrdý výcvikový program, jehož cílem bylo vyřadit ty méně fyzicky zdatné. V americké námořní pěchotě to byli nejlepší muži z nejlepších. Asi 840 amerických mariňáků pod velením podplukovníka Merritta Austina Edsona, zvaného „Zrzavý Mike“, bojovalo po dvě pekelné noci v září 1942 v jedné Marlin Groftz nejdůležitějších bitev druhé světové války v Tichomoří. Zoufale hájili svoje pozice na místě, které bylo brzy poté známo jako „Krvavý pahorek“. Raiders věděli, že porážka nebo ústup nejsou pro ně reálnou možností, a odráželi jednu vlnu útočících Japonců za druhou. Obránci polního letiště navzdory všem nesnázím nakonec zvítězili. Po této proslavené bitvě prošli Raiders na Šalamounových ostrovech mnoha dalšími dramatickými boji. Krvavý pahorek je příběh 1. praporu Marine Raider, který proti početní převaze nepřítele prokázal odvahu a chrabrost. Vypráví ho Marlin Groft, muž, který byl příslušníkem této obdivuhodné bojové jednotky. Součástí knihy je fotografická příloha.

Poprvé se obsáhleji píše o jedné z nejdůležitějších bitev války v Afghánistánu. Kniha Kandahárští lvi je zasvěceným vyprávěním z pohledu aktivního velitele speciálních jednotek americké armády, skvělého vojáka, který byl na tomto bojišti nasazen několikrát.

Město Fallúdža s většinovým sunnitským obyvatelstvem bylo po invazi americké armády do Iráku v roce 2003 poměrně klidné. Pak ovšem došlo k několika střetům obyvatelstva s americkými jednotkami a toho využili povstalci napojení na al-Káidu k ozbrojeným přepadům Američanů. Boje pak přerostly do dvou „bitev o Fallúdžu“. První se odehrála v dubnu 2004 a zahynulo v ní 50 amerických vojáků. Druhá bitva, které se zúčastnily i britské a irácké jednotky, začala 7. listopadu a skončila 23. prosince 2004 obsazením města spojeneckými vojsky. Američané ji považují za největší bitvu v městském prostředí od bojů v roce 1968 ve vietnamském městě Hue. Padlo v ní 95 Američanů, 8 Iráčanů a 4 Britové. Válečné memoáry jednoho z velkých hrdinů války v Iráku, štábního seržanta Davida Bellavii, začínají úpornými městskými boji se šíitskými povstalci v provincii Dijála. Po šesti měsících se jeho Třetí četa, součást roty mechanizované pěchoty Alfa, připravuje k útoku na povstalci silně opevněné město Falúdža. Ve své knize líčí brutální akce ve smrtelné zóně – v domech militantních vzbouřenců, napěchovaných výbušnými nástrahami.

Clinton Romesha z Červené čety a zbytek jednotky Black Knight se v roce 2009 připravovali na plánované uzavření bojové předsunuté základny Keating. Byla nejodlehlejší a nejhůře přístupnou z řetězce základen vybudovaných americkou armádou v provinciích Núristán a Kúnar s cílem zabránit volnému pohybu povstalců mezi Afghánistánem a Pákistánem. Tři roky po jejím zřízení byla armáda konečně ochotna přiznat to, co muži z její posádky věděli okamžitě – byla příliš izolovaná a jen velmi obtížně se dala bránit. Po letech neustálých menších útoků se Tálibánci 3. října 2009 konečně rozhodli vrhnout všechny své síly na Keating. Asi ve tři hodiny ráno nařídili povstalci všem obyvatelům blízké vesnice Urmul, aby ji opustili. V šest hodin zahájili na základnu ze všech stran palbu z ručních zbraní a RPG. Koaliční vojáci se bránili střelbou z ručních zbraní. Útočnici za 48 minut překonali obranný perimetr a pronikli na základnu také hlavní bránou střeženou afghánskou civilní ochrankou, a z východu, kde byli rozmístěni afghánští vojáci. Přes snahu lotyšského vojenského poradce o jejich zapojení do obrany základny všichni afghánští vojáci ze svých stanovišť uprchli. Po vniknutí dovnitř začali povstalci základnu zapalovat a většina baráků shořela. Během první hodiny se američtí obránci stáhli do užšího perimetru kolem dvou budov, které nehořely. Postupně perimetr rozšiřovali až ke vstupnímu kontrolnímu stanovišti. Získali leteckou podporu v podobě bitevních vrtulníků Apache, bitevních letounů A-10, bombardérů B-1 a stíhaček F-15. Povstalci se začali koncem dne stahovat. Na základnu dorazila v sedm hodin večer jednotka rychlého nasazení 1. praporu, 32. pěšího pluku. Během sestupu z horského svahu byla přepadena ze zálohy. Následné útoky Tálibánců potlačilo americké letectvo. Koaliční vojska opustila základnu o dva dny později a 6. října ji pumami zničil bombardér B-1, aby povstalcům znemožnil ukořistit střelivo a další materiály, které tam po spěšném odchodu obránců zůstaly. Čtrnáctihodinová bitva končící vítězstvím stála životy osmi obránců a dalších sedmadvacet jich bylo zraněno. Clinton Romesha byl za svou odvahu vyznamenán Medailí cti.

Když Itálie vyhlásila 11. června 1940 Velké Británii a Francii válku a v září vstoupila do britskými vojsky obsazeného Egypta, wehrmacht se právě připravoval na operaci „Barbarossa“. Ovšem rýsující se italská porážka v Africe přiměla Hitlera, aby v únoru 1941 vyslal do Tripolisu vojska wehrmachtu - to byla hodina zrodu německého Afrikakorpsu. V následujících dvou letech vedla tato vojska pod charismatickým velitelem Erwinem Rommelem se střídavými úspěchy boje v africké pouštní krajině. Tyto boje přivedly německý Afrikakorps od prvních těžkých střetů s Brity u Marsa el Brega přes Tobruk a Sollum do zuřivých bojů o egyptský El Alamein, kde protivník donutil německá a italská vojska po vysokých ztrátách k ústupu. Německý Afrikakorps a jeho italští spojenci dotlačení spojeneckými vojsky v Tunisku k válce na dvou frontách 12. a 13. května kapitulovali. Většina jejich vojáků padla do britského zajetí. Autor líčí slovy i obrázky historii legendárního Afrikakorpsu a válečného tažení v Africe zasazenou do životopisu jeho oslavovaného velitele, generála polního maršála Erwina Rommela, „Pouštní lišky“. Díky jeho genialitě se mu podařilo proti často velké přesile protivníka dosáhnout velkých úspěchů a společně se svými vojáky získat u tehdejšího nepřítele uznání.

Dramatický příběh o malé skupině vojáků amerických speciálních jednotek, která po událostech 11. září 2001 tajně vstoupila do Afghánistánu a na koních se vydala do boje proti Tálibánu. Nepřítele, který měl čtyřicetinásobnou početní převahu, pronásledovala horským terénem a po řadě urputných bojů obsadila město Mazár-e Šaríf, které bylo pro porážku Tálibánu strategicky důležité. Jeho obyvatelé vítali vyčerpané Američany jako osvoboditele. Ovšem potom došlo k nečekanému zvratu. Během kapitulace šesti set Tálibánců byli američtí vojáci přepadeni ze zálohy. V ohromné pevnosti Qala-i Janghi bojovali proti mnohonásobné přesile o život. V sázce byl vojenský úspěch celé kampaně. Kdyby vojáci padli nebo byli zajati, mohlo by veškeré úsilí o porážku Tálibánu přijít vniveč. Ve snaze udržet pevnost podstoupili Američané jedny z nejtěžších bojů v městském prostředí v moderní době. Tento příběh ukazuje, že kombinace prastarých strategií válčení na koních s moderními technologiemi leteckého bombardování může vést ke zdánlivě neuvěřitelným vojenským úspěchům. Důsledná snaha těchto vojáků na koních získat si přízeň obyvatel města a zabránit civilním obětem navíc poskytla cenné ponaučení pro pokračující americké nasazení v Afghánistánu. Součástí knihy je fotografická příloha.

Autor v knize pečlivě dokumentuje všechny události kolem této velké bitevní lodě od její stavby až k potopení. Oživujícím způsobem je opakovaně doplňuje pohledem na celé Německo v době nacionálního socialismu a na mezinárodní souvislosti. Kniha tak líčí nejen situaci na palubě a v podpalubí Bismarcka během operace „Rheinübung” 18. a 27. květnem.

Tato kniha má značnou historickou hodnotu. Většina z těch, kdo za druhé světové války sloužili na japonských ponorkách, buď nepřežila, nebo o svých zkušenostech nenapsala. Toto je kniha o velmi odvážném muži, který neochvějně sloužil své zemi, i když nesouhlasil, a často velmi hlasitě, s tím, jak Japonci ponorky používali. Zendži Orita je velmi hrdý na to, co během války dělal, a součástí toho bylo i zabíjení Spojenců. Kniha začíná japonským plánováním útoku na Pearl Harbor. V té době, a také v době vlastního útoku, byl Orita výkonným důstojníkem na ponorce I-15. Autor popisuje, jak se jeho ponorka na útoku podílela, včetně nasazení trpasličích ponorek, které měly vniknout do přístavu, a pak se vrátit k mateřským ponorkám, jako byla I-15, jež na ně čekaly. Podrobně líčí také útoky ponorek na Santa Barbaru a pobřeží Oregonu. Z knihy se dozvíte, jaké to bylo sloužit jako kapitán na japonské ponorce. Jak Oritu překládali z lodě na loď, jak se vyrovnával se ztrátami přátel a kolegů, jak jednal s nadřízenými. V průběhu války měl pocit, že nepoužívají zbylé ponorky účelně. Poslední čtvrtina knihy pojednává o tokko neboli sebevražedných misích. Na řadě Oritových bojových plaveb, kterým velel, se použila sebevražedná torpéda kaiten. Autor tyto akce podrobně popisuje včetně jmen těch, kdo dobrovolně zahynuli. Na konci války převeleli Oritu domů, kde působil jako ponorkový instruktor. Protože učil blízko Hirošimy, byl svědkem výbuchu jaderné pumy. Věděl, že válka už nebude trvat dlouho. Na závěr popisuje kapitulaci Japonska a krátce i svůj život po válce.