Ernst Hans Gombrich (1909–2001) je bezesporu nejznámějším a nejpopulárnějším historikem umění dvacátého století. Široká veřejnost ho zná jako autora Příběhu umění, fascinujícího bestselleru, jehož se ve světě prodalo přes šest milionů výtisků. Byl však především uznávaným badatelem a teoretikem v oblasti umění, jehož podnětné odborné práce si zaslouží pozornost. Kniha Gombrich. Tajemství obrazu a jazyk umění je především čtivým a přístupným úvodem do dějin a teorie umění. Jejím cílem není, řečeno s Gombrichem, poskytovat čtenáři výčet suchých dat, periodizací a nezáživných popisů známých děl, ale chce je naučit obrazy pozorně vnímat a dějinám umění skutečně porozumět. Kniha vznikla na základě autorova dlouholetého zájmu o otázky spojené se vznikem a interpretací uměleckého díla. Neomezuje se pouze na dějiny umění, ale pohybuje se i v oblasti estetiky, filosofie, psychologie a také sociobiologie, přičemž odkazuje jak na významné Gombrichovy vídeňské současníky, kteří ho ovlivnili (např. filosofa Karla R. Poppera či etologa Konrada Lorenze), tak na jeho následovníky zabývající se psychologií obrazového znázorňování. Úspěšná publikace, označovaná kritikou za „druhý příběh umění“, vychází v pátém vydání, tentokrát v měkké vazbě s barevnými reprodukcemi.

John Ruskin byl jedním z nejvlivnějších myslitelů 19. století. V širším povědomí figuruje především jako podporovatel Williama Turnera a prerafaelitů, případně jako neúspěšný manžel, jehož selhání nepřestalo budit voyeurskou zvědavost. Nás však bude zajímat coby vynikající umělecký kritik a autor provokativních estetických i společensko-ekonomických teorií, jehož vizi morální a sociální obnovy světa prostřednictvím umění, architektury a designu převzali a rozvíjeli zastánci velmi rozmanitých názorových pozic. Ironií osudu se na něj odvolávali nejen kritikové kapitalismu a milovníci gotické architektury, ale také avantgardisté odmítající tradici a přesvědčení o převaze nového nad zděděným. Avšak Ruskin byl kulturní pesimista a antimodernista, který už v polovině 19. století tušil, že perspektivy nabízené technickým pokrokem nemusí být nutně zárukou lepšího a šťastnějšího života.

Kniha Saturn a melancholie je dnes již kultovním textem propojujícím dějiny umění, duchovní dějiny a dějiny kultury. Tato kniha, která se zrodila z tradice založené německým historikem umění Aby Warburgem, od svého prvního vydání v angličtině v roce 1964 hluboce ovlivnila chápání vzájemných vztahů mezi humanitními obory. Trojice autorů – Ryamond Klibansky, Erwin Panofsky a Fritz Saxl – zde překládá jedinečné zkoumání původu a vývoje filosofických a lékařských teorií, na nichž se zakládalo antické pojetí lidských temperamentů, a rozebírá jejich souvislosti s astrologickými a náboženskými představami. Sleduje také zobrazení melancholie v literatuře a umění až do 16. století a vrcholí přelomovou analýzou Dürerovy nejslavnější rytiny Melencolia I. České vydání vychází z nové, rozšířené anglické edice z roku 2019. Obsahuje mj. úvod Raymonda Klibanského k německému vydání z roku 1990 a další dodatky, jež objasňují složitý příběh vzniku této průkopnické knihy, která dodnes fascinuje další a další generace čtenářů.

Ako nám umenie pomáha obnovovať nádej? Aký je rozdiel medzi umením a hyperestetikou? Prečo sú zmysluplnosť, spiritualita a závažnosť hlavné znaky umenia? Nakoľko je pri stretnutí s umením dôležitá kontemplácia, ticho a pomalosť? Pri teoretickom uvažovaní o uvedených otázkach autorka vždy vychádza z interpretácie konkrétneho umeleckého diela. V knihe sa preto čitateľ stretne napríklad s týmito autormi a dielami: s videoartom Billa Violu The Raft, básňou Tomasa Tranströmera Z marca 1979, inštaláciou Jannisa Kounellisa Tragédia civilnosti a s viacerými filmami (Sean Penn: Útek do divočiny, Kim Ki-duk: Jar, leto, jeseň, zima... a jar, Ruben Östlund: Štvorec, Terrence Malick: Strom života). Práve prostredníctvom reflexie zážitkových kvalít a osobitých významov daných diel autorka dospieva k všeobecnejším zisteniam o takých antropologických aspektoch súčasného umenia, ktoré sú schopné revitalizovať, dnes tak naliehavo potrebný, nádejný životný modus človeka.

Nově revidované vydání slavného souboru studií vlivného historika umění přináší nejen cenné vhledy do diskusí o dějinách umění ve středověku a v renesanci, ale je i cenným příspěvkem k dějinám idejí. Kniha obsahuje jak výbor z jeho slavných Studií k ikonologii a Života a umění Albrechta Dürera, tak i samostatně publikované statě, v nichž se autorovy detailní popisy a bohatá erudice snoubí s obecným vhledem zasazujícím dějiny umění do širšího proudu humanistické kultury.

Ernst Hans Gombrich (1909–2001) je bezesporu nejznámějším a nejpopulárnějším historikem umění dvacátého století. Široká veřejnost ho zná jako autora Příběhu umění, fascinujícího bestselleru, jehož se ve světě prodalo přes šest milionů výtisků. Byl však především uznávaným badatelem a teoretikem v oblasti umění, jehož podnětné odborné práce jsou u nás až na řídké výjimky málo známé. Kniha Gombrich. Tajemství obrazu a jazyk umění se snaží tuto mezeru zaplnit. Jejím cílem není, řečeno s Ernstem Gombrichem, poskytovat čtenáři výčet suchých dat, periodizací a nezáživných popisů známých děl, ale chce je naučit obrazy pozorně vnímat a dějinám umění skutečně porozumět. Kniha vznikla na základě autorova dlouholetého zájmu o otázky spojené se vznikem a interpretací uměleckého díla. Neomezuje se pouze na dějiny umění, ale pohybuje se i v oblasti estetiky, filosofie, psychologie a také sociobiologie, přičemž odkazuje jak na významné Gombrichovy vídeňské současníky, kteří ho ovlivnili (např. filosofa Karla R. Poppera či etologa Konrada Lorenze), tak na jeho následovníky zabývající se psychologií obrazového znázorňování. Úspěšná publikace, označovaná kritikou za „druhý příběh umění“, vychází již ve čtvrtém vydání, tentokrát s barevnými reprodukcemi.

Panoráma jediného roku, kterým začíná naše přítomnost. 1913: rok, kdy se zdá, že vše je možné. Doba nebývalého rozkvětu, kdy vznikají extrémní umělecká díla, jako by už neměl přijít žádný zítřek. Zároveň je však už ve vzduchu tušení rozpadu, toho, že lidstvo ztrácí svou nevinnost. Rok, kdy se prudce střetává devatenácté a dvacáté století. Proust hledá ztracený čas, Malevič maluje čtverec, Kafka píše nekonečně dlouhé a nezměrně krásné dopisy Felici Bauerové, Stravinskij a Schönberg vyvolávají neslýchané skandály, Duchamp montuje kolo na kuchyňskou stoličku, Kirchner zas a znovu maluje Postupimské náměstí. Patnáctiletý Brecht se stává šéfredaktorem augsburského školního časopisu a dvanáctiletý Louis Armstrong se poprvé chopí trubky. Joyce a Musil si dávají kávu v Terstu, Freud a Rilke pro změnu skleničku v Mnichově. V Essenu se otevírá prototyp prvního supermarketu Aldi, v Miláně zase první filiálka módního domu Prada. Do Vídně k Trojanovským přijíždí pod krycím jménem Stavros Papadopulos Stalin a v Mnichově prodává jeden rakouský pohlednicový malíř jménem Adolf Hitler své chabé městské veduty. Kniha se dočkala mezinárodního prodejního úspěchu, překladů do mnoha jazyků a vřelého kritického přijetí.

jedno ze základních děl evropské historiografie Kultura renesance v Itálii, které Jacob Christoph Burckhardt vydal roku 1860 a které v dosud jediném českém překladu vyšlo roku 1912. Po více než sto letech se tak česká veřejnost může seznámit s ojedinělou prací švýcarského kulturního historika a spisovatele, jež nejenže zásadně přispěla k pochopení epochy renesance, nýbrž dodnes významně ovlivňuje to, jakým způsobem toto historické údobí vnímáme. Plastický obraz renesance, jaký před více než sto padesáti lety Burckhardt vytvořil, dosud žádný podobně vyčerpávající syntetizující pohled nenahradil. Burckhardtova kniha ale není klasickým historiografickým dílem tradičního typu. Svým zaměřením a stylem náleží do oboru – v době Burckhardtova života ještě prakticky neznámého a v naší době, posedlé kultem specializace, již sotva pěstovaného –, který jeho průkopník nazývá „kulturní dějiny“. Burckhardt ovšem kulturu a umění chápe v jejich plném smyslu. „Kulturou,“ píše David Bartoň v doslovu k českému vydání, „se u Burckhardta nazývá všechno: politika, hospodářství i kuplířství a sport, stejně jako třeba krajinomalba.“ Umění je pak v širokém smyslu „mistrovství v každém oboru kultury“. Burckhardt vykládá každý aspekt italské renesanční společnosti jako svého druhu umělecké dílo. Uměleckým dílem je i samotný tehdejší stát, na který autor nahlíží jako na umný, racionální výtvor, přičemž idea racionální a promyšlené konstrukce, jejíž projevy jsou patrné ve všech oblastech tehdejší italské společnosti, je právě tím, co je pro období renesance příznačné v protikladu k představě státu a společnosti jako organického společenství, která dle Burckhardta charakterizuje spíše feudální stát středověku.

Tkaní ve všech raných kulturách odráželo akt stvoření. Christina Martinová v této nádherné knize předkládá historii, lidové tradice a techniky tkaní napříč různými kulturami. Objasňuje a názorně ilustruje tři základní tkaninové struktury - vazbu plátnovou, keprovou a atlasovou - a také některé nejznámější vzory. Uvádí nás do tradic barvířství, přípravy vlákna a předení spolu s bohatým odkazem mýtů a legend, které tyto činnosti zrodily. Na schematických obrázcích ukazuje konstrukci různých tkalcovských stavů, od jednoduchého tyčkového stavu s popruhem po složitý a revoluční stav žakárový. Tato kniha se může stát neocenitelnou pokladnicí pro všechny, kdo kdy něco pletli, šili nebo tkali.

Předkládaná publikace, vzniklá součinností předních historiků umění z Česka i zahraničí, je tematicky zaměřena na znalectví, interpretaci a sběratelství umění raného novověku. Jednotlivé statě přinášejí nejen nová zjištění, ale i zajímavé interpretace a analýzy a jsou také dokladem aktuálních metodologických přístupů k oboru. Kniha je zároveň zamýšlena jako pocta k životnímu jubileu, které v roce 2019 oslavil profesor Lubomír Slavíček, jeden z nejvýznamnějších českých historiků umění, specializujících se (nejen) na umění raného novověku.

Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy. Tento projekt vznikl počátkem 90. let minulého století a představuje vytvoření reprezentativní trilogie: 1. Celý svět kromě euroamerické civilizace 2. Euroamerická civilizace 3. Český svět. Uvedená trilogie předkládá pojednání o vývoji lidské sexuality, erotiky, lásky a manželství v biologických, obecně antropologických a kulturně historických souvislostech spolu s přehlídkou nejzajímavějších literárních a výtvarných děl minulosti a zároveň přináší reprodukce obrazů a soch, jež v závěru 20. a počátkem 21. století vytvořilo kolem sedmi desítek českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem jednotlivých svazků. Autorem námětu a celého projektu je Jaroslav Malina, spoluautory trilogie přes tři desítky odborníků: amerikanistů, antropologů, arabistů, archeologů, egyptologů, etnologů, historiků, indologů, japanistů, koreanistů, literárních historiků, sexuologů, sinologů, sumerologů, tibetologů aj., kteří díky své erudici provázejí čtenáře historií, kulturou a etikou vztahů muže a ženy ”svého světa” a literární a výtvarné ukázky volí tak, aby i z nutně omezeného počtu a rozsahu vynikla specifika jednotlivých kulturně historických oblastí naší planety v jejich vývoji od pravěku a starověku po moderní dobu.

Projekt Kruh prstenu vznikl počátkem 9. let minulého století a představuje vytvoření reprezentativní pětisvazkové publikace a sbírky erotik českých malířů a sochařů. Uvedená pentalogie předkládá pojednání o vývoji lidské sexuality, erotiky, lásky a manželství v biologických, obecně antropologických a kulturně historických souvislostech spolu s přehlídkou nejzajímavějších literárních a výtvarných děl minulosti a zároveň přináší reprodukce obrazů a soch, jež na přelomu 2. a 21. století vytvořilo kolem sedmi desítek českých malířů a sochařů. Tato publikace je jakýmsi úvodním propagačním svazkem k celé pentalogii, obsahuje ukázky z 1. a 4. svazku a měla by poskytnout představu o celém díle.

Autorka se zabývá historickými aspekty dějin výtvarného umění a hudby a snaží se poskytnout ucelený přehled o vývoji nejdůležitějších oblastí umění a kultury zejména v Evropě a v naší zemi. Vhodné především pro studenty gymnázií a středních škol.

Kniha Význam v architektuře Západu proslulého teoretika architektury Christiana Norberga-Schulze představuje souborný pokus vylíčit základní proměny západního stavitelského umění. Nejde však o běžné akademické dějiny - autor na základě svého pojetí architektury jakožto prostředku vyjádření v této knize rozvinul zcela nový způsob, jak pohlížet na architekturu Západu. Vykládá všechny hlavní epochy západního umění od starověkého Egypta do dnešních dnů a sleduje nejvýznamnější stavební díla v kontextu sídel a měst, do nichž se integrovala. Největší část textu se vztahuje k popisu a interpretaci budov, a čtenář tak krok za krokem prochází jednotlivá dějinná období a na vybraných stavbách vidí, jaké významy se v nich zhmotňují. Budovy, jimž byla v daném společenství připisována klíčová pozice (např. chrám či kostel), člověku svou strukturou poskytují základní duchovní ukotvení a architektura různých kulturních epoch - řecká, římská, gotická a další - je nahlížena jako hmotný výraz převládajícího náboženského a filozofického přesvědčení. Význam v architektuře Západu tak přináší vzácný vhled do lidských hodnot a světonázorů, jež se projevují v různorodých architektonických stylech. Kniha představuje jedinečný příspěvek jak k dějinám umění, tak k existenciálnímu myšlení.

V roce 2016 uplynulo sto let od narození K. O. Hrubého, významného českého fotografa, pedagoga, teoretika, kurátora, lektora a organizátora. S jeho jménem je spojeno nejen mimořádné dílo, ale i mnoho dalších aktivit, které ve druhé polovině dvacátého století ovlivnily tehdejší vnímání a pozici média fotografie. Fotografie K. O. Hrubého jsou spjaty s dobou svého vzniku, reflektují autorovy osobní zájmy a témata, která jej zvlášť oslovovala, dobové názorové trendy i aktuální společenskou situaci. Jeho začátky jsou spojené s českou meziválečnou avantgardou, byl mu blízký jeden z výrazných uměleckých proudů poválečných desetiletí, obracející se k poetice všedního dne. Později se krátce věnoval i inscenované fotografii, poslední desetiletí jsou spojena s malbou obrazů poetického naivizujícího pojetí. Jeho oblíbeným námětem byla krajina, dokumentoval folklór a tradice venkovského prostředí, fotografie byla i jakýmsi deníkem jeho života. K. O. Hrubý zanechal rovněž výraznou stopu jako pedagog, k jeho odkazu se dodnes hlásí řada českých fotografů. Rozsáhlá třísetstránková monografie, která vychází u příležitosti výstavy Hrubého díla v brněnském Domě umění, tak poprvé komplexně postihuje autorovu fotografickou tvorbu a její význam v kontextu české i světové fotografie.

Ani Bůh ani člověk. Slova, obrazy a středověká úzkost z výtvarného umění je jednou z recentních prací Herberta L. Kesslera, která vyšla poprvé v roce 2007 jako součást ediční řady zabývající se literárními prameny k výtvarným dílům. V centru pozornosti této knihy stojí otázka legitimity zobrazování Boha ve středověkém vizuálním umění a můžeme ji tak, i přes její úsporný formát, považovat za syntézu autorových badatelských zájmů. Čtenáři se nyní dostává do rukou český překlad, jenž vznikl poněkud netradičním způsobem, a to jako společná práce studentů Semináře dějin umění brněnské Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Jeho vydání bylo motivováno několika faktory. V první řadě se jedná o snahu uvést téma této publikace na domácí scénu, kde se mu prozatím nedostalo rozsáhlejší reflexe. Za druhé, kniha Ani Bůh ani člověk, stejně jako značná část autorova díla, vyšla ve velice omezeném nákladu a její distribuce byla proto pouze marginální. Pro domá­cího čtenáře, a studenty obzvláště, tak Kesslerovy knihy zůstávají obtížně dostupné, což je v případě jedné z předních osobností his­toriografie dějin středověkého umění posledních desetiletí velká škoda. Konečně, Herbert L. Kessler je také klíčovou postavou pro rodící se Centrum raně středověkých studií při Semináři dějin umění Masarykovy univerzity, kde zároveň působí jako hostující profesor. Toto exkluzivní propojení s Brnem, činí tento překlad logickým vyústěním našich společných aktivit.

Publikace je čtvrtým svazkem již ucelené řady, která pramení z pravidelných sjezdů českých historiků umění, z nichž ten poslední se konal v září 2012 v Brně. Po deseti letech od 1. sjezdu českých historiků umění se tak znovu nabízí možnost sledovat aktuální názory a tendence v oboru dějin umění, které se tentokrát věnovaly široce formulovanému problému vztahu umění, moci a nejrůznějších „politik“. Třiatřicet domácích historiků umění v knize představuje své příspěvky v rámci pestrých tematických bloků: „Umění, moc a politika“, „Umění, liturgie a náboženské akce ve veřejném prostoru“, „Umění a politika v mimoevropské oblasti“, „Umění a národní / státní reprezentace“ a nakonec i tematický blok „Umění vystavovat – kurátor jako interpret a tvůrce“.