Hluboce procítěné, přesto svěží a nesentimentální paměti jedné asimilované středoevropské židovské rodiny a tří pokolení neobyčejných žen. Působivá mnohagenerační sága oživující starý, zmizelý svět. V roce 1989, po smrti své matky Franci, se Helena Epsteinová rozhodla, že probádá a znovu oživí životy tří žen svého rodu – své matky, babičky a prababičky. Podobně jako většina dětí exulantů a těch, kdo přežili holocaust, ani autorka této knihy neměla téměř žádné doklady či rodinné památky. Jediným mostem k vlastní historii byla – vedle několika fotografií a dopisů – matčina dvanáctistránková rodinná kronika a její nepublikovaná kniha vzpomínek na dobu v koncentračních táborech. Vydala se tedy do Československa, Rakouska a do Izraele, aby tam pátrala po lidech, kteří její rodinu znali, a v knihovnách a archivech na třech kontinentech objevovala stopy příběhů, z nichž skládala bohatou mozaiku života svých předků. Helenina prababička, švadlena Tereza, se zamilovala do křesťana, místo něho však byla provdána za židovského hauzírníka. Zhruba v době, kdy byla Židům v Rakousko-Uhersku přiznána rovnoprávnost, odešla s manželem z Jihlavy do Vídně v naději na lepší život. V roce 1890, po smrti milovaného syna, však ukončila svůj život sebevražedným pádem z okna. Dcera z tohoto manželství Pepi žila poté, co ve svých osmi letech osiřela, v Kolíně v opatrovnictví své pobožné tety Rózy. Na přelomu století se z Pepi stala jedna z pražských „moderních žen“. Zahájila kariéru ve světě velké módy, což ji zavedlo až do Paříže a do Berlína. Stala se ředitelkou módního salonu Morice Schillera a později majitelkou proslulého pražského Salonu Weigert na rohu Spálené ulice a Národní třídy. Pepina dcera Franci – dítě první republiky, které se těšilo všem výdobytkům a vymoženostem nového demokratického státu – byla fascinována módou a od svých patnácti let se fakticky stala partnerkou své matky v salonu, který svým moderním přístupem pomohla postavit na nohy. Její touhy mladé dívky a sebevědomé plány a představy školené módní návrhářky nenávratně narušila a přervala nacistická antisemitská politika, která ji poprvé přivedla k uvědomění, že je Židovka. Nacistické vyhlazování přežila z rodiny jediná, stejně jako její manžel, který v roce 1948, kdy v ulicích Prahy duněl pochod komunistických oddílů a poslední symbol demokracie ve státě Jan Masaryk byl nalezen mrtev pod okny svého bytu, rozhodl za ně oba i za jejich tříměsíční dcerku Helenu: Franci opustila svůj nově otevřený salon a odjela do New Yorku, aby do dvou týdnů opět začala šít a budovat rodině nový život. Příběh Terezy, Pepi a Franci je pro tehdejší dobu v mnoha směrech symbolický a nabízí nám neobyčejný detailní pohled do zmizelého světa mnohonárodnostní společnosti českých zemí. Je to příběh, který vyvolá silné souznění v každém, kdo se pokouší pochopit, jak jsou naše osudy utvářeny vlastní rodinou a historií.

Roku 2016 obdržel Bob Dylan Nobelovu cenu za literaturu. V historii je to vůbec poprvé, co Švédská akademie udělila toto prestižní ocenění písničkáři. Není náhoda, že ze stovek jeho písní se Patti Smith na slavnostním večeru při předávání cen ve Stockholmu, jehož se Dylan osobně nezúčastnil, rozhodla zazpívat jednu z nejznámějších Dylanových skladeb – „A Hard Rain´s A-Gonna Fall”. Je to vizionářské varování před blížící se, nebo možná již probíhající apokalypsou – varování, které je dnes právě tak aktuální jako v roce 1962, kdy skladba spatřila světlo světa, ať už si onen ”těžký”, smrtonosný déśť, o němž se v tomto ponuře laděném rozhovoru matky s jejím ”modrookým” synem zpívá, vykládáme jakkoli. Právě na této kultovní písni, která vznikla na vrcholu folkového obrození v 60. letech dvacátého století v době mezi vybudováním Berlínské zdi a karibskou krizí, demonstruje významný orální historik Alessandro Portelli Dylanova tvůrčího génia: ačkoli jeho vstup na hudební scénu působil jako zjevení, jako zrod osamocené hvězdy, která se odkudsi vynořila a rozzářila hvězdnou oblohu, na níž se skví dodnes, jeho tvorba vyvěrá z tradiční lidové kultury a sdílené paměti, kterou osobitým způsobem rozvíjí, oživuje, aktualizuje a naplňuje novými významy. Svou slavnou písní „A Hard Rain´s A-Gonna Fall”, kterou časopis Rolling Stone označil za „největší protestní píseň napsanou největším protestním písničkářem své doby”, Dylan kreativně navazuje na velmi starou lidovou baladu „Závěť otráveného”, jejíž stopy lze nalézt v Itálii sedmnáctého století a která se pod názvem „Lord Randal” rozšířila po celém anglosaském světě. Dylan tedy čerpá z bohaté tradiční ústní kultury, aby vyjádřil obavy a úzkosti své vlastní doby. V Dylanovi se tak tradice snoubí s modernitou a bez pochopení jeho niterného sepětí s lidovou kulturou nelze jeho dílo náležitě docenit. Klíčem k tomuto pochopení je právě tato kniha, která Dylana českému čtenáři ukáže z překvapivého, ale o to inspirativnějšího úhlu pohledu.

Jak a proč se římská říše ve čtvrtém století našeho letopočtu, tedy v době, kdy bylo její obyvatelstvo z devadesáti pěti procent pohanské a kdy byli křesťané většinovou společností vnímáni jako „nenormální“ lidé, christianizovala? Co přimělo římského císaře Konstantina Velikého, aby se jedné říjnové noci roku 312 rozhodl konvertovat ke křesťanství? Učinil tak na základě politického kalkulu, nebo z upřímného přesvědčení? Co tato událost pro další vývoj západního světa znamenala? Čím se nové náboženství od tradičního pohanství odlišovalo? A především: Lze opráv¬něně tvrdit, že Evropa má „křesťanské kořeny“, anebo je takové tvrzení pou-hé klišé, které se při bližším zkoumání ukáže jako prázdná fráze? A jsme stále ještě křesťané, a po-kud ano, v jakém smyslu? To jsou otázky, kterými se ve své rozsahem nevelké, leč myšlenkově hutné a intelektuálně podnětné knížce s názvem Jak se náš svět stal křesťanským zabývá jeden z největších současných znalců antického Řecka a Říma, renomovaný francouzský historik Paul Veyne. Jeho odpovědi, podlo¬žené desítky let systematického bádání a reflexe, mnohé překvapí...

Nové ilustrované vydání světoznámého románu s obrazy věhlasného španělského malíře Emilia Grau Saly (1911–1975), doplněné podrobnou kritickou studií o románu a poprvé v češtině uveřejněným záznamem ze soudního procesu vedeného proti Gustavu Flaubertovi, při němž čelil žalobě za urážku „veřejné a náboženské morálky a mravnosti”, které se vydáním knihy dopustil. Román Paní Bovaryová (1857), zasazený do provinčního maloměsta v Normandii a vyprávějící příběh krásné Emmy, provdané za venkovského lékaře, která se nespokojenost v manželství pokouší kompenzovat únikem do světa snů a milostných dobrodružství, jež ji nakonec přivedou do záhuby, je českým čtenářům velmi dobře známý – u nás vyšel již zhruba třicetkrát (poprvé roku 1892) a dočkal se bezmála deseti překladů. Naše zpracování je ovšem v kontextu českých vydání ojedinělým počinem, a to hned z několika důvodů. Předně proto, že kromě textu samotného románu umožňuje českému čtenáři seznámit se s jedním z nejznámějších soudních procesů vedených proti spisovateli v dějinách literatury, a sice s žalobou proti Flaubertovi za urážku „veřejné a náboženské morálky a mravnosti”, jíž se měl uveřejněním svého románu dopustit. Autor totiž podle slov císařského žalobce stvořil obscénní a bezbožné dílo, které nelze vnímat jinak než jako „chvalozpěv na ci­zoložství”. Flaubert se ovšem provinil nejen tím, že zavr­ženíhodné jednání protagonistky svého románu vylíčil „lascivními barvami”, nýbrž také – a možná především – tím, že počínání cizoložné ženy dostatečně jasně neodsoudil, nedistancoval se od něj a nepostavil proti němu žádný pozitivní příklad ctnosti. V románu totiž žádné skutečně kladné postavy, žádní hrdinové hodní obdivu a následování nejsou, všude vládne a vítězí měšťácká přízemnost, průměrnost a banálnost. Flaubertův „hřích” pak spočíval primárně v tom, že se explicitně nepřihlásil k „posvátným” hodnotám, které v podmínkách druhého císařství platily za nedotknutelné. Při četbě žalobcovy řeči, jakož i protiargumentů, jimiž se autorův obhájce pokusil nařčení z autorovy amorálnosti vyvrátit, se dnešní čtenář neubrání pocitu, že společnost se od doby procesu (1857) v některých ohledech vůbec nezměnila... Nařčení autora z amorálnosti či necitelnosti úzce souvisí s Flaubertovým chápáním literatury, k němuž se postupně dopracoval. Romanopisec vskutku své postavy nijak nehodnotí, nevnucuje čtenářům své názory. Jeho úkolem není vychovávat, natož pak soudit, nýbrž hledat a – daří-li se mu to – také nalézat nejvhodnější prostředky k tomu, aby vykreslil věrný obraz skutečnosti, aniž by se uchyloval k jakémukoli idealizování, moralizování či poučování. Řečeno slovy samotného Flauberta: „Umělec musí být ve svém díle jako Bůh ve svém stvoření: všudypřítomný, všemocný, ale neviditelný.” O Flaubertově tvůrčí metodě, kterou při psaní Paní Bovaryové uplatnil a která znamenala významný předěl v dějinách (nejen) francouzské literatury, o jeho poetice neosobní pravdy a krásy, již vyznával, pojednává zevrubná analýza románu z pera jednoho z největších znalců Flaubertova díla Phillipa Dufoura, kterou se naše vydání uzavírá.

Vydání jednoho z vrcholných Dickensových románů, považovaného za autorovo formálně nejdokonalejší dílo, vybavené desítkami ilustrací tří nejznámějších anglických ilustrátorů 19. a počátku 20. století, s nimiž je Dickensovo dílo neodmyslitelně spjato. Příběh dvou měst, jehož děj se odehrává v Londýně a v Paříži v době před Velkou francouzskou revolucí a během ní, spatřil světlo světa roku 1859. Původně byl vydáván na pokračování v časopise All the Year Round, jejž založil a řídil sám autor. Na pozadí pohnutých osudů ústředních postav – francouzského emigranta Charlese Darnaye, doktora Manetta, jeho dcery Lucie či úředníka Jarvise Lorryho – podává autor mimořádně působivý a emotivní obraz dramatických revolučních časů, kdy se svévole, násilí, běsnění davů a posléze i teror staly běžnou normou. Titulními dvěma městy, v nichž se příběh odehrává, jsou Paříž a Londýn, přičemž anglický klasik líčí Paříž jako centrum nelidskosti a zvráceného běsnění, zatímco Londýn, i přes své stinné stránky, pro něj zůstává městem rozumu a přetrvávající naděje na normální život. Strhující příběh o odvaze, obětavosti, lásce a odplatě ve stínu gilotiny.

Vydání klasických pohádek Hanse Christiana Andersena s unikátními ilustracemi jednoho z nejvýznamnějších irských výtvarníků dvacátého století Harryho Clarka. Ačkoli své první pohádkové texty vydal Andersen (1805–1875) již před téměř dvěma sty roky, jejich obliba mezi čtenáři, a to jak dětskými, tak dospělými, neklesá. Slavný dánský pohádkář stvořil příběhy, na kterých vyrostlo mnoho generací milovníků krásných knih a které se navždy zapsaly do kolektivní paměti. Naše vydání, vycházející z překladu Gustava Pallase, obsahuje pětadvacet pohádek, mezi nimiž nechybí ty nejznámější, jako například Malá mořská víla, Císařovy nové šaty, Sněhová královna, Statečný cínový vojáček, Ošklivé káčátko či Princezna na hrášku. Harry Clarke (1889–1931), rodák z Dublinu, proslul jako ilustrátor knih a vitrážista. Patří mezi nejvýraznější tváře „zlatého věku ilustrace“ (1875–1930). Jeho tvorba je poznamenána duchem a estetikou secese, dekadence, symbolismu, art deco, ale také německé expresionistické kinematografie. Clarkovy ilustrace Andersenových pohádek byly poprvé zveřejněny v roce 1916. K dalším autorům, jejichž díla opatřil ilustracemi, patří například E. A. Poe nebo J. W. Goethe. Těžiště jeho díla spočívalo ve vitráži. Vytvořil více než sto šedesát vitrážových panelů určených jak pro sakrální, tak světské budovy, jakož i soukromé rezidence. Nejznámější z nich se nacházejí v kapli Honan při Univerzitě v Corku, v Dublinské městské galerii Hugh Lane či ve floridském muzeu The Wolfsonian-FIU. Harry Clarke byl jedním z hlavních představitelů Irského hnutí umění a uměleckých řemesel.

Významná německá historička Bettina Stangnethová na základě nově objevených, po desetiletí nepřístupných dokumentů rekonstruuje život a „dílo” Adolfa Eichmanna, jednoho z největších zločinců dvacátého století, jenž měl ve státním aparátu Třetí říše na starosti „logistiku” holokaustu, tedy koordinaci transportů Židů do ghett a vyhlazovacích táborů, a záro­veň definitivně vyvrací mýtus o Eichmannovi coby úředníkovi průměrného intelektu, který především plnil příkazy shora a jakožto pouhé „kolečko v soukolí nacistické totalitní mašinerie” poslušně a svědomitě vykonával svěřené úkoly. Eichmann byl sice (spolu)zodpovědný za smrt milionů lidí, ale ke svým obětem údajně ani nepociťoval žádnou zášť: on jen dělal svou práci. Tomuto mýtu, jak známo, vdechla život německá myslitelka Hannah Arendtová ve své slavné knize Eichmann v Jeruzalémě s podtitulem Zpráva o banalitě zla – knize, kterou napsala pod dojmem procesu s Eichmannem, konajícího se roku 1961 v Jeru­zalémě, a která zásadně ovlivnila myšlení několika generací intelektuálů a akademiků. Jak ovšem přesvědčivě dokládá Bettina Stangnethová, tezi o „banalitě zla”, která je sama o sobě velmi cenná a pro pochopení podstaty totalitarismu dodnes nesmírně podnětná, na případ Adolfa Eichmanna aplikovat nelze. Hannah Arendtová se v Eichmannovi zmýlila, a to hned ze dvou důvodů: jednak proto, že se nechala ošálit „úřednickou” maskou, kterou si tento válečný zločinec ve snaze o záchranu života při soudním procesu v Jeruzalémě nasadil, jednak proto, že neměla přístup k informacím a dokumentům vztahujícím se k Eichmannově životu v poválečném období, které se na veřejnost dostaly až o mnoho let později. Kniha Eichmann před Jeruzalémem tento zkreslený obraz Eichmanna zásadně přehodnocuje, přičemž jedním (nikoli však jediným) z jejích klíčových zdrojů jsou záznamy mnohahodinových rozhovorů z roku 1957, které s Eichmannem, tehdy již čtvrtým rokem žijícím poklidným životem na předměstí Buenos Aires pod jménem Ricardo Klement, vedl nizozemský novinář a bývalý člen Waffen SS Willem Sassen. Z nahrávek rozhovorů, které, jak si Eichmann vymínil, neměly za jeho života proniknout na veřejnost a které se po několik desítek let skrývaly v německém spolkovém archivu v Koblenzi, vysvítá docela jiný obraz „inženýra holokaustu” než ten, který vnímala Hannah Arendtová při soudním procesu v roce 1961: Eichmann není pouhý byrokrat a ambiciózní kariérista plnící rozkazy, nýbrž také horlivý, zapálený, „fanatický bojovník za svobodu své krve” a vášnivý antisemita, posedlý záští vůči Židům, který když bilancuje výsledky své práce, vyjadřuje zklamání, že se nepodařilo zlikvidovat všechny evropské Židy, a k tomu dodává: „A teď vám chci říci ... toto: Ničeho nelituju! Rozhodně se neskloním! ... bylo by příliš snadné ... vyjádřit hlubokou lítost ... Říkám vám, kamaráde Sassene, já to udělat nemůžu. Nemůžu to udělat proto, že na to nejsem připraven, že moje vnitřní já se zdráhá říct, že jsme něco udělali špatně.” Kniha Eichmann před Jeruzalémem nabízí nejucelenější a nejdetailnější obraz života Adolfa Eichmanna, jaký byl dosud vytvořen, a zároveň přináší nové poznatky o životě nacistů v období po druhé světové válce působících v exilu nebo v samotném Německu.

„Proč necítím radost ze života? Čeho se mi nedostává? Proč mám pocit, že můj život postrádá smysl?“ S takovými otázkami se potýká hlavní hrdinka nového románu Juliana Hermsena, autora světoznámého bestselleru Milionář a mnich. Mladá Leona, která už dlouhá léta nenachází spokojenost v partnerském vztahu ani v práci, se na doporučení své psycholožky rozhodne vydat na cestu do Tibetu. Toto rozhodnutí zásadně promění její život. Cesta do daleké země, která měla původně být pouhou dovolenou, se záhy ukáže jako zlomová událost, která ovlivní celé její další směřování. V Tibetu se seznámí s moudrým mnichem Tändzinem, který se stane jejím učitelem a přiměje ji přehodnotit celou svou existenci. Učí ji vnímat svět takový, jaký je, bez předsudků, ukáže jí, jak se zbavit vnitřních zábran a bariér, odpoutat se od neblahých návyků a otevřít se životu. Leona si uvědomí, že dosud žila jen podle představ druhých lidí, potlačovala své sny a nechala svou duši chřadnout. Ale co když její sny přece jen nejsou ztracené?

Další kniha autora světoznámých bestsellerů Muž, který chtěl být šťastný a Den, kdy jsem se naučil žít je neotřelý iniciační román, který v čtenáři probouzí nezdolnou chuť rozhodovat se sám za sebe, plně si užívat svobodu a opět se stát pánem svého života. Není právě schopnost rozhodovat se jednou z těch podstatných věcí, které dělají člověka člověkem a dávají lidskému životu smysl? Tuto zdánlivě samozřejmou pravdu si lidé ovšem mnohdy vůbec neuvědomují. To platí i pro Davida Lisnera, mladého ctižádostivého programátora spoléhajícího se především na svůj intelekt. David žije na území „Řádných“, v technologicky pokročilé společnosti, která úzkostlivě dbá na blaho každého jednotlivce. Nedaleko odtud leží ostrov, kam se uchýlili „Vysídlení“, kteří se proti této přetechnizované společnosti vzbouřili a odešli žít podle vlastní filozofie. Jednoho dne je Davidu Lisnerovi bezpečnostními službami svěřena přísně tajná mise: má se vydat na nepřátelské území mezi „Vysídlené“ a navázat zde kontakt s ženou jménem Eva Montoya, neteří a jedinou dědičkou právě zesnulého významného sociologa Roberta Sola. Cílem je zmocnit se jeho vědecké zprávy, která by společnost „Řádných“ mohla zásadním způsobem destabilizovat. Svobodomyslnou mladou Evu, která se spoléhá na svou intuici a rozhodně si nenechá nic diktovat, však nebude tak snadné získat na svou stranu. Proč ostatně David tak poslušně plní všechny pokyny aplikací a dovoluje jim, aby řídily jeho život a aby o něm rozhodovaly Rozhodování často bolí, ale dokud se to nenaučíme, bude nám život unikat mezi prsty...

Další vydání klenotu světové literatury s desítkami pozoruhodných obrazů Olgy Okuněvové. „Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“ Těmito slovy začíná Tolstého román Anna Kareninová, jedno z nejslavnějších psychologických děl v dějinách písemnictví. Základní osu románu tvoří osudový milostný poměr krásné Anny, provdané za vysoce postaveného státního úředníka Alexeje Karenina, s mladým atraktivním důstojníkem Alexejem Vronským a jeho tragické vyústění. Na pozadí příběhu titulní hrdinky, jejího milence, manžela a syna, jakož i mnoha dalších vzájemně provázaných lidských osudů, vykresluje autor celistvý obraz ruské společnosti druhé poloviny 19. století, která se s nástupem průmyslové revoluce a modernizace významně proměňuje a jejíž proměny se osudově promítají do života hrdinů románu. Anna Kareninová je ovšem především hlubokou nadčasovou reflexí o morálce, pravdivosti a autenticitě mezilidských vztahů, jakož i o hledání a (ne)nalézání smyslu života. Olga Okuněvová (* 1969 v Muromu) je oceňovaná ruská malířka, ilustrátorka a scénografka. V letech 1984–1988 studovala na umělecké škole M. I. Maljutina ve městě Ivanovo. Od roku 1990 pracovala jako ilustrátorka. V letech 1993–1997 působila jako scénografka v Puškinově akademickém divadle ve Pskově. V roce 1998 se společně s manželem přestěhovala do Řecka, kde se věnovala divadlu, grafice a malbě. V roce 2015 se vrátila do Ruska, v současné době žije a pracuje ve městě Vladimir jako umělkyně na volné noze .Její práce byly prezentovány na samostatných výstavách v Rusku, Číně, Rusku a Švédsku.Část jejích děl se nachází v četných soukromých sbírkách, například v Rusku, Řecku, Švédsku, Německu, Belgii, Lucembursku, Estonsku, Spojených státech amerických, Číně, Ukrajině a Francii.

Tim Marshall si na celém světě získal přízeň sta tisíců čtenářů díky bestsellerům V zajetí geografie, Moc geografie v 21. století, Věk zdí nebo Zemřít pro vlajku. Nyní Marshall přichází s novou knihou Budoucnost geografie, v níž se zaměřuje na vesmír a na astropolitiku. Komu patří vesmír? Již dnes je vesmír strategickým prostorem, o který se vede otevřený i skrytý zápas, přičemž hlavními aktéry probíhajícího klání jsou samozřejmě velmoci Čína, USA a Rusko. Vzhledem k nesmírnému potenciálu, který vesmír lidstvu skýtá, ať už z hlediska komunikačních technologií, bohatství nerostných zdrojů nebo vojenského využití, není pochyb o tom, že právě kosmický prostor se v 21. století stane novou arénou geopolitických střetů. Země nám je už malá a vesmírné závody jsou v plném proudu... Dokáže lidstvo nezměrné možnosti vesmíru rozumně využívat, nebo je vloží do rukou pochybných spekulantů, plutokratů či válečných štváčů?

Ukrajinští nacionalisté, známí jako „banderovci“, kteří bojovali za ukrajinskou samostatnost a sjednocení národních území do jednoho státu, jsou dodnes horkým tématem, které nepřestává budit vášně. Jedni je považují za legitimní bojovníky za svobodu, hájící se zbraní v ruce oprávněné nároky na nezávislost, zatímco druzí je vnímají bezmála jako extremistické šovinisty, ba teroristy, kteří se při uskutečňování svého velkého snu o vybudování Velké Ukrajiny neváhali spolčit s ďáblem a nezastavili se před ničím. Významný petrohradský historik Alexander Gogun, který v současné době působí na Svobodné univerzitě Berlín, ve své knize s výmluvným názvem Mezi Hitlerem a Stalinem na základě archivních dokumentů, rozhovorů s účastníky událostí, pamětí a jiných, mnohdy dosud nezveřejněných pramenů mapuje okolnosti zrodu, vývoj, cíle a prostředky, jakož i ideologické proměny ukrajinského nacionalismu od jeho počátků až po druhou polovinu dvacátého století, přičemž se metodologicky drží zásady „padni komu padni“. Zevrubně se věnuje činnosti Organizace ukrajinských nacionalistů a její vojenské odnože vzniklé během druhé světové války, tedy Ukrajinské povstalecké armády, ambivalentnímu vztahu ukrajinských povstalců s nacisty, s nimiž uzavřeli taktické spojenectví, aby proti nim následně vedli osvobozenecký boj, etnickým čistkám a masakrům polského obyvatelstva, zápasu Ukrajinské povstalecké armády s polskou Zemskou armádou a v neposlední řadě boji proti Sovětům. Autor také detailně mapuje protiukrajinské akce sovětské strany a popisuje speciální operace zaměřené na likvidaci nebo polapení ukrajinských vůdců, například Jevhena Konovalce, Romana Šuchevyče, Vasyla Kuka či Stepana Bandery. Monografie je určena jak pro odborníky, tak pro zájemce o historii z řad laiků, kteří kontroverznímu fenoménu „banderovců“, opředenému množstvím mýtů a polopravd, chtějí lépe porozumět.

Nové kompletní vydání slavných Wildových pohádek z jeho dvou sbírek Šťastný princ a jiné pohádky a Dům granátových jablek s kongeniálními ilustracemi oceňované malířky Xénie Lavrovové. Již od svého vzniku (1888–1891) před bezmála sto padesáti lety okouzlují vytříbeným poetickým jazykem, nesmírně působivou obrazností, jakož i mravním poselstvím. Jejich uhrančivá síla nespočívá pouze v jejich estetické kvalitě, v jejich ryzí kráse, kterou Oscar Wilde, tento „dekadentní estét”, tolik velebil, ale také v symbolickém a alegorickém významu podobenství, která do svých mnohdy satiricky vyznívajících pohádek vložil. Oscar Wilde (1854–1900) byl v Anglii působící dramatik, prozaik, básník a esejista irského původu. Wilde proslul především jako dramatik. Jeho společenské konverzační komedie, například Vějíř lady Win­dermerové (1892), Bezvýznamná žena (1893), Ideální manžel (1895) či Jak je důležité míti Filipa (1895), které vynikají originální zápletkou a vtipnými dialogy, ale také společensko-kritickým ostřím a ironií, se těší celosvětové popularitě a jsou trvalou součástí repertoáru významných světových divadelních scén. Roku 1890 vydal svůj jediný román Obraz Doriana Graye, který významně ovlivnil moderní literaturu. Wildovy sbírky pohádek Šťastný princ a jiné pohádky (1888) a Dům granátových jablek (1891) patří do zlatého fondu světové literatury.

Nové vydání jednoho z nejzdařilejších románů nejčtenějšího ruského spisovatele s osmi desítkami ilustrací u nás již dobře známého malíře Michaila Gavričkova. Román Idiot, na němž Dostojevskij pracoval během svého pobytu ve Švýcarsku a v Itálii, kdy procházel tíživou existenční krizí, a který poprvé vyšel v letech 1868–1869, patří bezesporu k jeho nejpozoruhodnějším dílům a vymyká se všem ostatním. A je také dílem nejosobnějším, neboť autor do jeho protagonisty promítl mnohé ze svých nejniternějších existenciálních zážitků a přesvědčení. Dostojevskij si v tomto románu předsevzal „stvořit obraz ideálně krásného člověka”, což sám považoval za úkol vpravdě „kolosální”, ba nemožný, neboť „na světě nemůže být nic obtížnějšího, zvláště v naší době”. Touto ideálně krásnou bytostí je kníže Myškin, postava, která se provždy nesmazatelně zapsala do dějin literatury a která dodnes nepřestává inspirovat a okouzlovat čtenáře na celém světě.

Nové vydání, aktualizované k roku 2024, je rozšířené o kapitolu ”Zlatá horečka se vrací” (O tom, jak jsme kdysi zlato levně prodali, abychom ho nyní draze nakupovali). Jak Československo muselo ještě mnoho let po válce platit zlatem západním spojencům za to, že naši vojáci mohli po jejich boku bojovat a umírat ve válce proti Hitlerovi. Kniha Stanislava Motla, jejíž součástí je bohatý obrazový materiál, včetně desítek autentických dokumentů, formou dynamické reportáže popisuje dramatické pátrání po osudech zlatého československého pokladu v nejrůznějších archivech u nás i v zahraničí. Popisuje také mnohá zajímavá setkání s pamětníky a zveřejňuje utajované zápisy z vleklých a dramatických jednání o navrácení československého měnového zlata, jež bylo podmíněno tím, že Československo zaplatí USA a Velké Británii ”daň za osvobození”, do níž spadaly mimo jiné uniformy a výzbroj nejenom živých, ale i padlých vojáků, včetně bomb, které naši letci shodili na Německo. Příběh začíná v roce 1982, kdy na starém ruzyňském letišti usedly tři letouny TU104. Na palubě měly přes 18 tun čs. měnového zlata, přivezeného z Velké Británie. Zhruba 10 tun z tohoto množství bylo ve vzácných historických mincích. Celá tato operace byla tajná, veřejnost nesměla znát pravou podstatu toho, co tomu všemu předcházelo. Tajemství provází tuto operaci dodnes. Zejména na českém ministerstvu zahraničí, kde autor neměl možnost studovat mnohé dokumenty, týkající se toho, co vrácení zlata předcházelo. A vysvětlení? Česká veřejnost není prý údajně ještě zralá na to, aby celou transakci pochopila. Přesto se autorovi nakonec podařilo získat, zejména v zahraničí, často unikátní archivní materiály. Nejcennějším úlovkem jsou bezesporu podrobné zápisy z mezivládních jednání mezi Československem a Velkou Británií, které podle tvrzení archivářů na ministerstvu zahraničí podléhají dosud režimu utajení. Před pěti lety, opět tajně a ve vší tichosti, naše vláda a tehdejší vedení ČNB pod vedením guvernéra Tošovského, vyměnila drtivou většinu našeho zlatého pokladu, na který se skládaly celé generace, s Německem - za dluhopisy! Zlato, které bylo stejným symbolem jako třeba státní hymna či státní vlajka, zmizelo. Naši bankéři prodali také část zlatých mincí, jakými byly třeba svatováclavské tolarym jejichž cenu nelze ani vyčíslit. Dnes už tohle zřejmě nikoho nezajímá. Ani to, že ve jménu tohoto zlata umírali naši vojáci na všech frontách -- zapomenutí hrdinové, za jejichž hrdinství jsme museli po letech tvrdě zaplatit. V duchu rčení, že válka není nic jiného než obyčejný kšeft.

Když v létě roku 2020 vyšel v New Yorku román V plamenech, jehož autorkou byla tehdy neznámá, sotva třicetiletá, anglicky píšící indická spisovatelka Megha Majumdar, kniha zapůsobila jako zjevení. Záhy po vydání se dočkala nadšeného přijetí čtenářů i kritiků, kteří autorčinu prvotinu vítali jako jedno z nejpozoruhodnějších literárních děl roku. Strhující drama ze současné Indie se rozehrává v okamžiku, kdy Džíban, sedmnáctiletá dívka z kalkatské chudinské čtvrti, v internetové diskusi o nedávném teroristickém útoku napíše neuvážený kritický komentář vůči vládě. Komentář na Facebooku mladé Džíban, která na sobě tvrdě pracuje, aby se vymanila ze své sociální předurčenosti, obrátí život naruby. Je obviněna z podněcování k útoku, který si vyžádal mnoho lidských životů, a hrozí jí trest smrti. Příběh je vyprávěn ze tří různých úhlů pohledu, které autorka mistrně propojuje. Vedle Džíban zde vystupuje Lovely, mladá herečka, která sní o tom, že se stane bollywoodskou filmovou hvězdou, a také Džíbanin tělocvikář, v knize označovaný jako Pan učitel, který usiluje o politickou kariéru a horlivě spolupracuje s indickou justicí. Oba dva mají možnost obviněné Džíban pomoci, ale mají také dobré důvody pro to, aby ji obětovali. Prostřednictvím těchto tří provázaných osudů autorka nastavuje nemilosrdné zrcadlo dnešní indické společnosti, kde je nespravedlnost a bez­práví normou, kde je násilí v jeho nejrůznějších formách součástí běžné reality a kde vládnoucí systém drtí životy těch nejzranitenějších.

Ilustrované vydání jednoho z nejoriginálnějších a nejzábavnějších románů 19. století, který nemá v dějinách literatury obdoby, v kongeniálním překladu Hanuše Karlacha a s ilustracemi Michaila Gavričkova. Hoffmannovy Životní názory kocoura Moura, považované za vrchol autorovy tvorby a stěžejní opus pozdní německé romantiky, spatřily světlo světa již před dvěma sty lety, ale plného uznání, ocenění, ba nadšeného přijetí se dočkaly až ve 20. století. E. T. A. Hoffmann totiž předběhl svou dobu a stvořil dílo, které je svou formou a důmyslnou kompozicí vskutku ojedinělé: sám Hoffmann v něm vystupuje jako vydavatel, jenž vyhověl přání svého přítele a rozhodl se knižně vydat memoáry jistého mladého autora skvělého nadání, jímž je ve skutečnosti kocour, který si říká Mour. Záhy se ovšem ukáže, že učený kocour do svého rukopisu omylem zamíchal stránky z jiného textu, který objevil u svého pána, a sice z knihy pojednávající o životě geniálního skladatele a kapelníka Johanna Kreislera. Tyto stránky, které kocour používal dílem jako podložku, dílem jako piják, byly nedopatřením rovněž vytištěny, a tak se ve výsledné podobě díla jakoby omylem prolínají dvě nezávislé dějové linie – satiricky vyznívající autobiografie poněkud samolibého kocoura-literáta a tajuplný příběh, přesněji řečeno fragmenty příběhu, výstředního romantického hrdi­ny-umělce Johanna Kreislera vystaveného vše­mož­ným protivenstvím. Životní názory kocoura Moura jsou tedy polyfonním dílem, svou výstavbou připomínajícím princip hudebního kontrapunktu. Zdánlivě nesouvisející příběhy se totiž ve skutečnosti doplňují, prostupují, jeden v druhém se zrcadlí a vzájemně osvětlují. Právě prolínání obou příběhů činí z četby tohoto dvojrománu nevšední čtenářský požitek. Řečeno slovy překladatele Hanuše Karlacha: Tyto posuny, zrcadlení, přeskoky jsou zdrojem humoru, který má mnoho poloh, od laskavé úsměvnosti přes ironickou jízlivost až k satirické hořkosti, který však, a to je pro nás podstatné, se realizuje až ve čtenářově mysli, čtenářovou imaginací, která teprve do­tváří dílo v komplementární celek a se kterou spisovatel zcela záměrně takto počítá. Tím vším je román nejen výsostným literárním dokladem doby, ale i rukavicí pravé modernosti hozenou přes průrvu času literárním tvůrcům soudobého světa, podnětem k zamyšlení, jaké že to dnes prvky činí literaturu vpravdě uměním.

Děti holocaustu – každé z nich je jiné, a přesto všechny sdílejí týž osud. Zatímco jejich rodiče poznali na vlastní kůži nacistickou zvůli a brutalitu, prožili léta v nelidských podmínkách koncentračních táborů a v mnoha případech jen zázrakem unikli smrti, ony samy mají to štěstí, že se narodily po válce a vyrůstaly v době míru. A přesto je holocaust, ačkoli jej přímo nezažily, od dětství proná­sleduje jako svého druhu prokletí, jako přízrak, kterému nerozumí a který nedokážou pojmenovat, a tíží je jako přetěžké břemeno – břemeno o to tíživější, že mnozí rodiče o prožitých útrapách se svými dětmi nechtějí mluvit, ať už proto, že toho nejsou schopni, nebo své potomky chtějí vzpomínek na nevýslovnou bolest ušetřit, čímž ovšem jejich trauma nevědomky ještě prohlubují... Trauma se pak v životě potomků těch, kteří přežili šoa, projevuje různým způsobem: Někteří žijí tak, jako by byli sami obětí perzekucí, jiní mají pocit, že nežijí ani tak pro sebe jako pro své rodiče a že skrze ně žijí stovky lidí, jejichž životy zmařila válka. Další jsou posedlí představou, že si musí své odtrpět, aby se rodičům vyrovnali, a záměrně se vystavují nebezpečným situacím. A jsou i tací, kteří se pokouše­jí od tíživé minulosti odstřihnout, vzepřít se a po­přít v sobě židovství. Ať tak či onak normálně žít se jim nedaří, dobře vnímají, že jsou odlišní a tato odlišnost jim mnohdy brání, aby se sžili se svým prostředím. Helena Epsteinová, americká spisovatelka a novinářka židovského původu narozená v Praze, procestovala svět, aby se osobně setkala s lidmi, s nimiž sdílí stejný úděl, a na základě vlastních zkušeností, ale i osobních příběhů a svědectví svých vrstevníků, jakož i systematického historického a psychologického bádání, zmapovala, jaké stopy zanechala otřesná životní zkušenost rodičů – lidí, kteří prošli peklem holocaustu – na jejich dětech narozených po válce. Její Děti holocaustu, které vyšly poprvé v roce 1979, jsou vůbec první knihou, která se transgeneračním přenosem traumatu z genocidy zabývá.

Jestliže ve svých předchozích knihách Tim Marshall dokázal objasnit světovou politiku a popsat lokální i globální krize současnosti pomocí geografie, ve své nové, neméně poutavé knize čtenáři umožňuje nahlédnout do historie, jakož i porozumět výzvám dnešního komplikovaného světa prostřednictvím zdánlivě okrajového fenoménu, jakým jsou vlajky. Vlajky nás po tisíce let provázejí jako mocné symboly naší hrdosti, našich nadějí a našich snů. Máváme jimi, pálíme je, pochodujeme pod jejich barvami a ještě v 21. století za ně umíráme, ale také v jejich jménu zabíjíme. Čtenář bude překvapen, co všechno lze z vlajek, jejich historie a především ze sporů a bojů o tyto národní symboly vyčíst a o čem všem tyto emocemi nabité barevné „kusy látky” vypovídají. Kniha, rozdělená do devíti kapitol, věnovaných Spojeným státům, Velké Británii, Evropě, Blízkému východu, Asii, Africe, Latinské Americe, mezinárodním vlajkám a „vlajkám teroru”, se ovšem nevěnuje pouze „velkým” globálním tématům, jež hýbaly a hý­bou světem, jakými jsou například etnická a náboženská identita, nacio­nalismus, islamismus, mezi­etnické rivality či civi­lizační střety a konflikty, jež lze pozorovat na mnoha místech světa. Autor seznamuje čtenáře také s množstvím málo známých skutečností spjatých s historií vlajek: Dozvíme se na­příklad, že pokud je americká vlajka příliš opotřebovaná, existují přesná pravidla a rituály pro uspořádání jejího řádného pohřbu, že počet hvězd na modrém pozadí vlajky Evropské unie je výsledkem náhody (a možná také špetky italské pověrčivosti), že zásadní roli ve vývoji indické vlajky sehrál sám Mahátma Gándhí, zatímco nigerijská vlajka vznikla na základě kresby dvacetiletého studenta, který odpověděl na inzerát v novinách vyzývající k účasti v soutěži o nejlepší návrh vlajky pro nový svrchovaný stát... Tim Marshall tak ve své knize propojuje dávnou historii se současným děním, velká témata s „anekdotickými” příběhy z dějin a ukazuje, co všechno může onen „kus látky” upoutaný k žerdi znamenat a proč potřebujeme staré i nové vlajky znát, chce­me-li lépe porozumět tomu, co se děje v dnešním světě.

Nové vydání jednoho z nejvýznamnějších klasických děl evropské literatury, označovaného za první francouzský psychologický román, je doplněno několika sty půvabných černobílých ilustrací, jejichž autorem je u nás dosud neznámý francouzský malíř Jean-Paul Quint. Román Červený a černý, odehrávající se v době francouzské restaurace, vypráví příběh Juliána Sorela, nadaného a ctižádostivého mladíka, který se navzdory svému plebejskému původu rozhodne dobýt velký svět. Cílevědomě pracuje na tom, aby pronikl do vyšší společnosti, a využívá k tomu všechny své přirozené i získané přednosti: mládí, inteligenci, píli, houževnatost, odhodlanost a také půvab, kterým si snadno získává přízeň žen. Julián je mistrem přetvářky, který umně skrývá své city, pohnutky, vnitřní postoje i politické přesvědčení. Ve skrytu obdivuje Napoleona a sní o hrdinských gestech, ale protože revoluce a Napo­leonova doba minuly a čas heroismu patří nenávratně minulosti, neváhá obléknout „stejnokroj svého století” – kněžskou sutanu a vydá se na dráhu duchovního. Ctižádostivého Juliána, v němž se pere duše vypočítavé- ho intrikána s duší romantického hrdiny, ovšem čeká záhuba, nakonec jej totiž zradí vlastní city...

Ilustrované vydání světoznámého francouzského románu, který spatřil světlo světa již před více než sto lety, a přesto dodnes okouzluje čtenáře v mnoha zemích světa, je doplněno desítkami původních barevných dřevorytů francouzské malířky a rytkyně Hermine Davidové. Kouzelné dobrodružství je jediný román francouzského spisovatele Alaina-Fourniera, který zahynul v prv¬ním měsíci první světové války. Autor v něm vypráví o lásce – lásce více sněné než žité – sedmnáctiletého dobrodruha Augustina Meaulnesa a krásné a křehké Yvonny de Galais. Příběh je vyprávěn z pohledu druhé hlavní postavy románu, Meaulnesova mladšího přítele Françoise Seurela. Právě láska, láska nalezená i ztracená, přátelství a tajuplný, snivý svět na pomezí dětství a dospělosti, který autor vykresluje s obdivuhodným citem, jsou hlavními tématy Kouzelného dobrodružství. Příběh, zasazený do devadesátých let 19. století, má do jisté míry autobiografický základ – reálný předobraz v autorově životě má například Yvonna, ale i některé další postavy. Román vycházel nejprve časopisecky na pokračování od července do listopadu 1913 v La Nouvelle Revue française. Téhož roku na podzim vyšel také poprvé knižně. Úspěch byl okamžitý, dílo se dostalo do užšího výběru na Goncourtovu cenu. Od té doby se nepřestává těšit mimořádné čtenářské oblibě.

Když Andreas odlétá na třítýdenní po­byt do buddhistického chrámu uprostřed thajského deštného pralesa, netuší ještě, že tato cesta, během níž si chtěl jen odpočinout, nabrat síly, aby se pak s o to větším zápalem opět vrhl do svého ne­konečného pracovního kolotoče, se stane zlomovým okamžikem jeho života. V chrámu se totiž seznámí s pozoruhodným mužem, duchovním uči­telem, kte­rý mu doslova otevře oči a při­měje ho přehodnotit celý svůj dosavadní život. Andreas je sice bohatý muž, veleúspěšný majitel prosperující firmy, který si na první pohled nemá nač stěžovat, ale ve skutečnosti mu dosud život jen utíká mezi prsty. Všechno, na čem v životě doopravdy záleží a co může učinit člověka šťastným, mu uniká. Duchovní učitel, lama Nathapong se jej tedy ujme, stane se jeho průvodcem a trpělivým zasvěcovatelem. Andreas tak díky němu postupně začíná rozumět tomu, co je klíčem ke skutečnému štěstí, co znamená žít v přítomnosti, v čem tkví opravdové bohatství a smysl života vůbec. Začíná chápat, proč bychom měli být vděční za všechno dobré, ale i zlé, co se nám přihází, objevuje, jaký význam mají pro člověka pozitivní a negativní emo­ce, ujasňuje si, jak žít tváří tvář pomíjivosti všeho živého, předurčenosti a nevyhnutelnosti utrpení... Na konci svého pobytu v chrámu, který měl původně být pouhou dovolenou pro bohaté, učiní zásadní rozhodnutí...

Nové, ilustrované vydání jednoho z vrcholných románů F. M. Dostojevského, považovaného za autorovo „nejtemnější a nejkrutější” prorocké dílo, je doplněno desítkami původních kreseb proslulého petrohradského malíře a ilustrátora Michaila Gavričkova. Dostojevského předposlední román Běsi, zasazený do fiktivního města carské Rusi ve druhé polovině 19. století, vypráví příběh pokusu o revoluční převrat, jenž vyústí v nekontrolované běsnění a karneval násilí. Bez­prostřed­ní inspirací pro zápletku románu byl autorovi známý případ vraždy studenta Ivana Ivanova, kterou zosnoval nihilista, anarchista a re­volucionář Sergej Něčajev. „Něčajevův případ” ovšem Dostojevskému posloužil pouze jako východisko k hluboké sondě do politického, sociálního, filozofického a náboženského myšlení jeho doby. Běsi mají zásadní význam jako jeden z klíčů k pochopení ruské společnosti a Ruska vůbec – země posedlé démony, kteří Dostojevského vlast pronásledovali za jeho života a pronásledují ji dodnes... Jak trefně poznamenal S. N. Bulgakov, „Běsi jsou román nikoli o ruské revoluci, nýbrž o nemoci ruské duše”.

Jaromír Nohavica je osobnost, která málokoho nechává chladným: mnozí jej bezmezně obdivují, jiní jej bezmála zatracují. Jediné, na čem se téměř všichni shodnou, je, že to je bohem nadaný písničkář a básník. Kdo je tedy Nohavica? A jaký je to ve skutečnosti člověk? Je to rebel, hrdina, anebo padouch či slaboch, který se upsal ďáblu? Kniha s prostým názvem Nohavica, která se na tyto a mnoho dalších otázek snaží odpovědět, je ojedinělá tím, že Přemysl Houda měl při jejím psaní k dispozici Nohavicův soukromý archiv sestávající z deníků, zápisníků, osobních záznamů, korespondence a mnoha dalších dokumentů osobního charakteru, které Nohavica dosud nikomu nezpřístupnil. Kromě tohoto unikátního souboru ego-dokumentů autor využil rovněž archivy veřejné, včetně Archivu bezpečnostních složek spravu­jícího písemnosti Státní bezpečnosti, státních oblastních archivů, ale též například fondu Socialistického svazu mládeže či fondu Pražského kulturního střediska a řady dalších. Cenným zdrojem informací byly autorovi také desítky rozhovorů s lidmi, kteří sehráli v Nohavicově kariéře a veřejném vystupování významnou roli, ať už jde o organizátory a pořadatele koncertů, funkcio­náře, kolegy či běžné posluchače. K tomu je třeba dodat, že Přemysl Houda ke všem těmto pramenům, které mu umožnily nově analyzovat a interpretovat některé klíčové události Nohavicova života, přistupuje nepředpojatě, nestranně, s pokorou a otevřenou myslí. Řečeno slovy Václava Bělohrad­ského: „Nikdy se nestaví do role soudce, opírá se o neredukovatelnou mnohost zdrojů, z nichž žádný není svým významem nadřazený všem ostatním, všechny jsou relativizující.“ Přemysl Houda nahlíží na Jaromíra Nohavicu z nejrůznějších, mnohdy protikladných perspektiv a obraz, který čtenáři předkládá, rozhodně není černobílý. Vykresluje komplexní, mnohovrstevnatou osobnost, která jako harlekýn „hraje všemi barvami“ a vzpírá se všem zjednodušujícím soudům a vymezením. Ukazuje nám člověka, který stojí tak trochu na všech stranách a současně nestojí na straně žádné a který především od samého počátku, před listopadem 1989 i dnes, vede svou „malou válku“, aby si uhájil svůj prostor, své „moje moje“. Přitom ovšem nevstupuje do přímých střetů – o svůj „kousek čtverečního metru“, jak zpívá v jedné své písni, totiž nevede přímý boj, nýbrž o něm vždy znovu vyjednává. Kniha ovšem zdaleka není jen o Jaromíru Nohavicovi, je také – a možná především – knihou o celospolečenské debatě o Nohavicovi a obecně o naší minulosti, ale i současnosti. Ukazuje, co tento „spor o Nohavicu“ říká o nás samých. Vypovídá o naší malé válce. Kniha je doplněna přílohami včetně výběru ukázek rukopisů Nohavicových písní.

Kultovní ilustrované vydání románu Války s Mloky, v němž se snoubí genialita světoznámého spisovatele a originalita jednoho z nejvýraznějších a nejoceňovanějších německých malířů druhé poloviny 20. století. Jestliže Karla Čapka a jeho dílo není třeba představovat, věhlasný výtvarník a grafik Hans Ticha, jenž ilustroval bezmála stovku knih a jehož nejznámějším počinem jsou právě ilustrace k Čapkově Válce s Mloky z roku 1987, je u nás prakticky neznámý, a to přesto, že tento „jediný popartový umělec východního Německa“ (či východního bloku vůbec) je rodák z Čech. Jeden z nejoriginálnějších německých ilustrátorů, v jehož nezaměnitelném rukopisu jsou vedle pop-artu patrné vlivy německého Bauhausu či ruské avantgardy, se totiž narodil v roce 1940 v Děčíně. Naše ilustrované vydání je doplněno doslovem, který mapuje život a dílo tohoto pozoruhodného, u nás dosud téměř neznámého umělce s česko-německými kořeny. S Válkou s Mloky pojí Tichu zvláštní pouto. Když kniha v roce 1956 v NDR poprvé vyšla, budoucímu slavnému malíři, tehdy ještě středoškolskému studentovi, natolik učarovala, že se rozhodl, že ji bude ilustrovat. Na splnění svého přání musel ovšem čekat déle než tři desítky let. Práce na knize se protáhly na více než jedno desetiletí, ale vynaložené úsilí a trpělivost se vyplatily. Jeho Válka s Mloky, kterou vybavil 168 ilustracemi, byla vybrána jako jedna z „nejkrásnějších knih roku 1987“. Pro velký úspěch byla v roce 1989 reeditována a později se dočkala dalších vydání. Nového německého vydání se v roce 2016 ujalo frankfurtské nakladatelství Edition Büchergilde, v roce 2018 vyšla španělská verze, o tři roky později byla kniha v téže grafické podobě vydána i v Polsku. Dnes platí bezmála za kultovní knihu. Hans Ticha se věnoval především ilustrační a grafické tvorbě, a třebaže se zabýval i malbou a (některé) jeho obrazy se objevovaly na výstavách, do kolektivní paměti se zapsal především jako ilustrátor. Podílel se kupříkladu na knihách Bertolta Brechta, Karla Čapka, Heinricha Heineho, E. T. A. Hoffmanna, Bohumila Hrabala, Ericha Kästnera, Christiana Morgensterna, Williama Makepeace Thackerayho, Kurta Tucholského a mnoha dalších. Přestože na jeho tvorbě vyrůstaly celé generace německých čtenářů a milovníků krásných knih, až do roku 1989 nikdo (vyjma jeho ženy) nevěděl, že Hans Ticha jakožto umělec vede takříkajíc „dvojí život“ a že určitá, nikoli nevýznamná část jeho tvorby musela po dlouhou dobu zůstat veřejnosti nepřístupná. Koncem sedmdesátých let začal ve svém berlínském ateliéru tvořit díla, v nichž tematizoval tehdejší státní moc s jejími vyprázdněnými rituály, kterým věří již jen ona sama. Jeho obrazy ukazovaly moc tak, jak se sama prezentovala při svých demonstracích „síly“, organizovaných průvodech, veřejných manifestacích a mítincích provázených nekonečným potleskem, jež ve skutečnosti, jako všechno demonstrativní, svědčily o opaku – o bezmocné snaze prosadit socialismus silou. Obrazy, které tehdy v Tichově berlínském ateliéru „potajmu“ vznikaly, patří bezesporu k tomu nejpozoruhodnějšímu, co se v někdejší NDR v oblasti výtvarného umění zrodilo. Hans Ticha se narodil roku 1940 v Děčíně. Když mu bylo pět let, rodina byla odsunuta do Saska. Po absolvování střední školy v Schkeuditzu u Lipska studoval v letech 1958 až 1962 výtvarnou výchovu a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Karla Marxe v Lipsku. Po nedlouhé učitelské praxi byl roku 1965 přijat na Vysokou školu výtvarného a užitého umění v Berlíně-Weißensee, kterou ukončil v roce 1970. Poté pracoval na volné noze jako ilustrátor a grafik. Během svého života ilustroval téměř stovku knih (mnohé z nich nejen doprovodil ilustracemi, nýbrž kompletně graficky připravil), pětadvacet z nich bylo poctěno prestižním oceněním „Nejkrásnější kniha“. S významnou částí jeho díla, které tvořil v osmdesátých letech ve svém ateliéru ve východoberlínské čtvrti Prenzlauer Berg, se veřejnost mohla seznámit až po pádu berlínské zdi.

Proč vlastně lidé souhlasí se svým vlastním zotročením? Proč na ně přistupují? Proč dobrovolně, ba ochotně slouží? Proč poslouchají a podporují zlou vládu, která ve společnosti vždy tvoří pouze mizivou menšinu? Proč si sami vytváří své vlastní tyrany? Proč si volí své neštěstí? Jak je možné, že lidé bojují za své zotročení jako za svou spásu? A jak se mohou (tedy jak se my můžeme) vymanit z okovů oné masochistické slasti, z okovů, které nás dnes možná svírají ještě pevněji než v době vzniku La Boétieho Rozpravy o dobrovolném otroctví? Výjimečně prozíravý, ba prorocký text napsaný před téměř pěti sty lety, který dosud nebyl přeložen do češtiny, přináší pronikavou úvahu s nadčasovou platností o podstatě tyranské vlády a poddanství. Její autor, jenž je nejvíce znám jako blízký přítel proslulého francouzského esejisty Michela de Montaigne, jako první myslitel v dějinách evropského myšlení obraci naruby tradiční představu o vztahu mezi vládcem a ovládaným, mezi pánem a rabem. Nezaměřuje se totiž na analýzu moci, mocenského aparátu, nýbrž vychází z vůle pokořeného, z jeho chtění: ovládaný není pasivní obětí v rukou despotického tyrana, nýbrž sám chce být ovládán.

„Diktatura zločinů bez mezí a hrází” – těmito slovy ve své vzpomínkové knize charakterizuje jeden z „mužů 28. října”, právník, novinář a sociálnědemokratický politik František Soukup (1871–1940), poslední roky panství habsburské dynastie v českých zemích a v jiných částech rakouské monarchie, kde byl po propuknutí první světové války zbaven reálné moci parlament, omezena občanská práva a nastolena vojensko-byrokratická diktatura, snažící se všemožnými prostředky zastrašovat a manipulovat občany. František Soukup, poslanec bez parlamentu, se v této éře bezpráví snažil pomáhat alespoň advokátní činností – například obhajobou obviněných před vojenskými soudy i různými jinými intervencemi. Udržoval také kontakty s podzemní organizací odboje, Maffií. Autor ve svém textu ukazuje nejen právní konstrukce, o které se tehdejší postup státních orgánů opíral (především suspenzi řady klíčových základních práv občanů), ale popisuje i množství konkrétních příkladů jednotlivých druhů perzekuce, zneužívání státní moci a zastrašování občanů, k nimž v českých zemích docházelo. Zároveň si také, především na základě pozdějších zpráv, všímá represí v Haliči, v dobývaných a okupovaných územích Srbska a Itálie, v anektované Bosně i v jiných jihoslovanských částech monarchie a ve vnitrozemí habsburského soustátí. Ze sklíčenosti a mravního rozhořčení právníka, jenž se stal současníkem bezpráví, vznikl pozoruhodný text, který autor uzavírá větou „Rakousko budiž zničeno!”. Právníkovo svědectví neztrácí ani téměř století po svém vzniku nic ze své naléhavosti a nadčasovým způsobem varuje před autoritářstvím a zneužíváním politické moci. František Soukup (1871–1940) byl právník a sociálnědemokratický politik. Byl prvním českoslo­ven­­ským ministrem spravedlnosti (1918–1919) ve vládě ministerského předsedy Karla Kramáře, poslancem (1918–1920), senátorem (1920–1939), po dlouhou dobu místopředsedou (1920–1929) a po­sléze předsedou (1929–1939) Senátu Národního shro­máždění. Za protektorátu byl věz­něn. Je autorem řady článků, několika knih o dělnickém hnutí, cestopisu a rozsáhlé vzpomínkové knihy 28. říjen (1928), jejíž jeden oddíl je znovu vydáván v této knize. Jan Kober, editor knihy a autor životopisné studie, působí v Ústavu státu a práva AV ČR v Praze. Věnuje se především českým, československým i středoevropským právním dějinám, jakož i občanskému, pracovnímu a ústav­nímu právu ve srovnávací perspektivě.

Nové, bohatě ilustrované vydání stěžejního díla světové literatury a zároveň nejslavnější detektivky všech dob, v níž autor rozkrývá nejtemnější zákoutí a záhyby duše vraha, chudého petrohradského studenta práv, který promyslel, naplánoval a spáchal vraždu staré lichvářky, a to nikoli z čistě sobeckých, zištných pohnutek ani v afektu, nýbrž z přesvědčení, z pocitu nadřazenosti a intelek­tuální pýchy, je dopl­něno více než sedmdesáti původními obrazy a kresbami proslulého anglického malíře a ilustrátora Davea McKeana. Dostojevskij své velké strhující drama o zločinu, o souboji dobra a zla, o svědomí, trestu, vykoupení, a také o Rusku a ruské duši, začal psát roku 1865 v zahraničí nedlouho po smrti své první ženy a bratra, kdy se ocitl ve finanční tísni. Román vycházel nejprve na pokračování v časopise Russkij věstnik, v roce 1866 byl publikován knižně. Česky vyšel poprvé roku 1883 v překladu Josefa Penížka, v pozdějších letech byl přeložen ještě celkem pětkrát.

Kam se bude svět ubírat v 21. století? V knize Moc geografie v 21. století, bezprostředně navazující na mezinárodní bestseller V zajetí geografie, který ukázal, nakolik jsou možnosti každého národa omezovány a určovány řekami, horami, pouštěmi, jezery, oceány a množstvím dalších geografických a geopolitických faktorů, Tim Marshall nastiňuje, kde leží ohniska budoucích lokálních i globálních krizí a epicentra hrozících konfliktů a střetů. V deseti ka­­pi­tolách, věnovaných regionům, které budou v nadcházející éře formovat globální politiku, shrnuje to nejdůležitější, co potřebujeme vědět, abychom porozuměli současnému, dynamicky se proměňujícímu světu a dokázali předjímat, co nám blízká, ale i vzdálená budoucnost přinese. Po přečtení knihy snáze pochopíme, proč další dějství uprchlické krize nastane možná dříve, než si myslíme, proč se právě teď rozehrává velký boj o Tichomoří, jaký vývoj se rýsuje ve Středomoří a na Blízkém východě, nebo jak a proč se z vesmíru stává nové bojiště, kde se světové velmoci budou nevyhnutelně střetávat. Stejně jako v předešlé knize i ve svém posledním díle Tim Marshall v širších souvislostech objasňuje klíčové geografické a geopolitické podmínky a zákonitosti, které ovliv­ňují minulost, přítomnost a budoucnost jed­notlivých re­gio­nů. Vypravme se spolu s ním do Austrálie, afrického Sahelu, Řecka, Turecka, Spojeného království, Íránu, Etiopie, Saúd­ské Arábie, Španělska a nakonec i do vesmíru a hledejme odpovědi na otázku, čeho se v 21. století můžeme nadít. Kniha je doplněna mapami.

Nový román autora světoznámých bestsellerů Muž, který chtěl být šťastný a Den, kdy jsem se naučil žít své čtenáře tentokrát překvapí: Představte si, že žijete ve světě, kde moc a vládnoucí elity ve jménu obecného blaha a „pro vaše dobro” neustále zmenšují už tak dost okleštěný prostor vaší svobody. Používají důmyslné techniky manipulace, aby vás přiměly chovat se tak, jak potřebují, čas od času ve vás cíleně vyvolávají strach, aby vás snáze ovládaly, dokážou sledovat každý váš pohyb, každý váš krok, aby vás měly plně pod kontrolou, vštěpují vám, že vědí lépe než vy, jak máte žít a co si máte myslet. A když se vám tohle všechno přestane líbit a konečně pochopíte, že už vás připravily o veškerou svobodu myšlení, a začnete se vzpírat, bránit, protestovat a odhalovat mechanismy a nástroje moci, které používají, označí vás za vyvrhele, přívržence zavrženíhodných názorů, zastánce konspiračních teo­rií, nebo třeba šiřitele „fake news”... V takovém světě žije hlavní hrdina romá­nu s názvem Probuzení, kterým jeho autor tentokrát odvážně vybočil z linie příběhů, na které jsme u něj zvyklí. Laurent Gounelle ve svém posledním díle, které psal v době vrcholící pandemie covid-19, totiž nelíčí pozitivně laděný příběh, nýbrž přináší mrazivé podobenství současné reality – naší reality. Obraz noč­ní můry, z níž bychom se měli konečně probudit.

Málokterá historická práce vyvolala v posledních letech takový zájem a tak živé reakce, a to jak mezi odbornou, tak laickou veřejností, jako kniha izraelského historika Šlomo Sanda Jak byl vynalezen židovský národ, která vyšla roku 2008 a od té byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Její autor, profesor historie na Telavivské univerzitě, jehož mnozí velebí coby odvážného bořitele mýtů, zatímco jiní jej považují za škůdce, zrádce národa, ba antisemitu, ve své objevné práci dokládá, že nic takového jako židovský národ v etnickém smyslu neexistuje a celý dějinný příběh Židů, tak jak je všichni známe, je ve skutečnosti konstruktem, který se zrodil v hlavách sionistů v druhé polovině 19. století. Šlomo Sand na základě fundovaného výzkumu vyvrací úhelný kámen sionismu, totiž že dnešní Židé, ať už žijí v Izraeli nebo kdekoli jinde, jsou přímými potomky jednoho národa, jehož původní vlastí je území starověké Palestiny a který byl v 1. a 2. století našeho letopočtu ze své domoviny Římany vyhnán, aby se do „zaslíbené země“ po téměř dvoutisíciletém bloudění světem opět navrátil. Autor ukazuje, že k žádnému násilnému vyhnání ze „země zaslíbené“ ve skutečnosti nikdy nedošlo. Římané totiž žádná masová vyhánění nepraktikovali a žádné důkazy o tom, že Židé masově opouštěli Palestinu a odcházeli do exilu, neexistují. Exil je mýtus, za jehož zrodem ostatně nestáli Židé, nýbrž křesťanská tradice. Jaký byl tedy osud Židů, kteří zůstali ve své zemi po zničení druhého Chrámu? Kam se poděli? Zůstali v Palestině a většina z nich v počátcích islámské expanze konvertovala k islámu. A odkud tedy pochází mnohamilionová židovská populace, jež se rozptýlila v blízkovýchodním, středomořském a později evropském regionu? Šlomo Sand dokládá, že jako každý monoteismus i judaismus byl až do 4. století našeho letopočtu misijním náboženstvím, které se čile šířilo a získávalo nové stoupence, a to nejen v bezprostředním okolí Palestiny. K židovství nekonvertovali pouze jednotlivci nebo malé skupinky, judaismus za oficiální náboženství přijímala celá království, ať už se to týká Himjarského království na jihu Arabského poloostrova nebo například Chazarské říše rozkládající se na území mezi Kaspickým a Černým mořem. Od raného středověku byla tedy většina Židů na světě potomky národů, jež nikdy na území Palestiny nevstoupily. Jestliže Sand dovozuje, že Židé podobně jako křesťané či muslimové představovali náboženské, nikoli etnické společenství, rozbíjí tím základní dogmata sionismu a – k nelibosti oficiálních kruhů izraelské historiografie – poněkud problematizuje přirozené historické právo Židů na návrat do domnělé vlasti jejich předků a především jejich exkluzivní nárok na „zemi zaslíbenou“, který prosazují na úkor palestinských Arabů, nečiní tak z pozice primitivního antisionismu, natožpak antisemitismu, z něhož bývá neprávem obviňován. Jakožto znalec dějin nacionalismu si je Sand dobře vědom toho, že dějiny všech národů jsou do značné míry především vyfabulovanými příběhy, a jestliže si sionisté, inspirováni německou nacionalistickou historiografií, židovský národ zpětně vykonstruovali, ba „vymysleli“, jejich snažení nebylo ničím ojedinělým. Národy si své dějiny „vymýšlejí“, to platí obecně, a Židé nejsou o nic více „vynalézaví“ než jiné národy. A jestliže Sand hovoří o Státu Izrael jako o dítěti počatém znásilněním, vzápětí dodává, že i takové dítě má nárok na život. Ani v tomto ohledu nejsou Židé, respektive Stát Izrael, o nic „horší“ než jiné státy. Jak uvádí profesor Pavel Barša v doslovu k českému vydání: „Vždyť také mnohé další státy planety – ne-li všechny – vznikly na základě morálně nepřijatelných či empiricky chybných argumentů, jimiž jejich zakladatelé ospravedlňovali násilí vůči skupinám, které jim stály v cestě. Podobně jako nechce Sand vymazat z mapy jiné státy, vzešlé z nacionalistické či kolonialistické ideologie, nechce z ní vymazat ani Izrael. Žádá jen, aby také Izrael udělal krok směrem k plné rovnosti svých občanů, který většina západních států již učinila, když rasově, nábožensky či etnicky vylučující definice občanské pospolitosti, jejímž výrazem má být stát, vystřídala definicí zahrnující v principu všechny, kteří trvale žijí na jeho území.“ Jinými slovy Sand, který, jak říká název jedné z jeho knih, „přestal být Židem“ a považuje se za sekulárně smýšlejícího Izraelce, žádá, aby jeho stát přestal být režimem sice pluralitním a liberálním, přesto však především etnokratickým, a plně se demokratizoval. Taková proměna se žel zatím zdá v nedohlednu. Kniha je doplněna autorovou předmluvou určenou českým čtenářům a doslovem Pavla Barši.

ezinárodní bestseller, který obletěl celý západní svět – od Ameriky, přes Velkou Británii, Itálii, Španělsko, Portugalsko, Francii, Německo, Slovensko až po Skandinávii – a všem rodičům, kteří si nevědí rady s výchovou svých ratolestí, otevřel oči. Michaeleen Doucleffová, rozhlasová reportérka s doktorátem z chemie a především maminka tříleté Rosy, je na pokraji totálního vyčerpání a neví, kudy dál. Přestože už vyzkoušela snad všechny rady odborníků na výchovu, dennodenně se potýká s dceřinými záchvaty vzteku, nekonečným proudem požadavků, škemrání a kňourání a dalšími těžkostmi, které dobře zná každý rodič žijící v západní kultuře. Její zážitky z reportážních cest do odleh­lých koutů světa ji ve chvíli nejhlubšího zoufalství přivedou na zajímavou stopu, po které se s velkou nadějí a vědeckým zápalem sobě vlastním odhodlaně vydá. Michaeleen se rozhodne na­vštívit (i s malou Rosy) tři tradiční kultury – mayskou, inuitskou a hadzabskou. S úžasem tam poznává děti, které jsou vyrovnané, samostatné, zodpovědné, ochotně se podílejí na domácích pracích a žijí se svým společenstvím v souladu a bez konfliktů. To, co na svých dobrodružných cestách objeví, je výchovný přístup předávaný z ge­nerace na generaci již celá tisíciletí, který je v přímém rozporu s tím, co zná ze své vlast­ní zkušenosti v moderní civilizaci. I přes náročné životní podmínky, ve kterých příslušníci těchto kultur žijí, není mezi rodiči a jejich dětmi ani stopy po hádkách a mocenských soubojích, které Michaeleen považuje za něco s rodičovstvím (a soužitím s Rosy) nerozlučně spjatého. A co je vůbec nejpozoruhodnější, rodiče si zde s malými dětmi budují vztah, který se diametrálně liší od typického vztahu rodič-dítě na Západě – vztah postavený na spolupráci místo na moci, na důvěře místo na strachu a na individuálních potřebách místo na standardizovaných postupech. Proto si položila otázku: Nejsme náhodou my na Západě s naším přístupem k výchově úplně mimo? Tajemství přirozené výchovy je pozvánkou k radikálnímu přehodnocení na­šeho vztahu k dětem. Výchovné metody těchto prastarých kultur vyzkoušela autor­ka v praxi na vlastní dceři a výsledky dalece předčily její očekávání. Ano, i naše děti se mohou naučit: - být zodpovědné, přizpůsobivé a spolupracující tak jako děti mayské, - zvládat vztek tak jako Inuité, - být samostatné a sebejisté tak jako děti Hadzabů. Tajemství přirozené výchovy přináší kromě nových poznatků i spoustu praktických rad. Vybízí nás k zamyšlení nad tím, jak k dětem vlastně přistupujeme, a odhaluje univerzální výchovné paradigma přizpůsobené potřebám moderních rodin.

Pojem „lidská práva“ je již po několik desetiletí pevnou a neodmyslitelnou součástí politické diskuse a našeho jazyka vůbec. O lidských právech mluví a píší akademici, novináři, komentátoři a intelektuálové všeho druhu, zaštiťují se jimi aktivisté, politici a státníci – zkrátka tento pojem se natrvalo zabydlel ve veřejném prostoru. Navzdory jeho všudypřítomnosti ovšem panují zkreslené představy o tom, jak se lidská práva a hnutí za lidská práva zrodila, z čeho tato „poslední utopie“ vyvěrá a kde leží její kořeny. Právě to je tématem Moynovy knihy Poslední utopie, jehož české vydání opatřil doslovem Pavel Barša. Moyn především dokládá, že by bylo chybou hledat kořeny ideje lidských práv hluboko v minulosti a chápat naši současnost jako vyvrcholení univerzálních dějin lidstva, kdy byl završen světodějinný zápas za lidská práva. Moyn vyvrací obecně přijímanou tezi, že filozofické počátky lidských práv sahají k přirozenému právu stoiků a křesťanů, které se po¬zději promítlo do teorií společenské smlouvy sedmnáctého století, a že jejich politické počátky leží v Americké a Francouzské revoluci století osmnáctého. Pouhým mýtem je ovšem též představa, že lidská práva se zrodila v roce 1948 v reakci na hrůzy holocaustu. Lidská práva a hnutí za lidská práva – v podobě, v jaké je známe a v níž se s nimi identifikujeme – vstoupila na jeviště lidských dějin ve skutečnosti až v sedmdesátých letech dvacátého století, a to jakožto postrevoluční utopie, která zaplnila prázdné místo po utopiích revolučních. Slovy Pavla Barši: „Zatímco přirozená práva či práva člověka a občana byla součástí buržoazních revolucí, na něž v devatenáctém a dvacátém století navázaly revoluce národní a socialistické, lidská práva v tom smyslu, v jakém jim rozumíme dnes, vykvetla nikoli z vítězství revolucí, ale na jejich troskách. Jejich počátky tedy nemáme hledat na konci osmnáctého století, ani na konci druhé světové války, ale v sedmdesátých letech minulého století.“ K hlavním faktorům, jež přispěly ke zrodu lidských práv, patřila – vedle krachu socialistické utopie a s ním spojenou rezignací na sociální rozměr – též změna priorit americké zahraniční politiky, která, zejména po nástupu Jimmyho Cartera do prezidentského úřadu, lidskoprávní agendu přijala za svou a učinila z ní svou „dějinnou misi“, čímž otevřela cestu k její politické instrumentalizaci. Otázka po kořenech naší „lidskoprávní epochy“ není ovšem zajímavá a důležitá pouze z historického hlediska – specifické historické podmínky a kontext, v němž lidskoprávní boom před půlstoletím nastal, jsou totiž ve¬psány do DNA ideje lidských práv a poněkud relativizují její nárok na univerzální a nadčasovou platnost.

Ilan Pappé je jednou z nejvýraznějších a v očích mnoha i nejkontroverznějších tváří „disi­dentské” skupiny izraelských historiků, kteří od osmdesátých let dvacátého století na základě nově zpřístupněných, odtajněných archivních dokumentů kriticky přehodnocují zavedený oficiální výklad izraelských dějin, především pak obdo­bí spjaté se založením Státu Izrael v roce 1948 a s izraelsko-palestinským konfliktem, který ani po dlouhých desetiletích nedospěl k mírovému řešení. V rámci volného uskupení „nových histori­ků” patří Pappé k těm nejradikálnějším. Za své po­stoje čelil ve své rodné zemi ostrým útokům, ba výhrůžkám smrtí, a když byl v roce 2007 v podstatě vyštván z Haifské univerzity, rozhodl se pro odchod do Velké Británie, kde dodnes působí na Exeterské univerzitě. Ve své knize Deset mýtů o Izraeli, která vyšla v roce stého výročí Balfourovy deklarace a padesátého výročí okupace zbylých palestinských úze­mí, Pappé vyvrací základní mýty, o něž se opírá „státní doktrína” a oficiální narativ Státu Izrael. Zpochybňuje například tradiční představu, že Palestina byla před příchodem prvních sionistů takřka liduprázdnou, zaostalou pouštní krajinou, demas­kuje mýtus o dobrovolném odchodu palestinských uprchlíků v roce 1948, ukazuje neudržitelnost teze, že neexistuje žádná souvislost mezi sionismem a kolonialismem, dokazuje nepravdivost názoru, že Izrael v roce 1967 při šestidenní válce jednal tak, jak jednal, proto, že „neměl na vybranou”, demonstruje neobhajitelnost přesvědčení, že Izrael se v rámci mírového procesu z Osla skutečně pokoušel o urovnání konfliktu a uzavření míru, a v neposlední řadě koriguje široce sdílené mínění, že Izrael je demokratickým státem... Zároveň je nutno dodat, že nesmlouvavý bořitel mýtů Ilan Pappé bývá obviňován z toho, že sám manipuluje s fakty a vytváří mýty nové. Ovšem i ti, kdo s ním nesouhlasí, by si jeho argumenty podložený výklad měli vyposlechnout.

V románu Rukopis z Březinky, bezprostředně navazujícím na bestseller Kouzelník z Osvětimi, nás autor zavádí do srdce pekla zvaného Osvětim-Březinka, kde dramatický příběh známého pražského židovského kouzelníka Herberta Levina, jeho ženy Gerdy a syna Petra i portugalského vojáka Francisca Latina pokračuje a vrcholí. Právě v táboře smrti se osudy všech protagonistů protnou. Zatímco se všichni snaží přežít a vymýšlejí plán, jak uniknout jisté smrti, v táboře se chystá povstání vězňů, které zásadním způsobem ovlivní běh událostí… Román Rukopis z Březinky vznikl podle skutečného příběhu a skýtá věrný, realistický obraz doby a prostředí, do nichž je jeho děj zasazen. Autor se při psaní opíral o historicky doložitelná fakta a reálné osobnosti, vylíčené události a postavy mají tudíž svůj předobraz ve skutečnosti – ať už jde o židovského iluzionistu Herberta Levina, známého pod uměleckým jménem „Velký Nivelli“, který ve třicátých letech emigroval do Československa a roku 1941 byl s rodinou deportován do Terezína a později do Osvětimi, nebo o příslušníky SS, kteří v Osvětimi působili, počínaje velitelem tábora Rudolfem Hössem, velitelem krematorií Otto Mollem, a vrchní dozorkyní ženského tábora Marií Mandelovou konče. Rovněž tak i popis života a poměrů v táboře, jakož i známých událostí, ke kterým v něm došlo – transporty deportovaných, průběh nechvalně známých selekcí, vraždění v krematoriích, vznik a likvidace terezínského rodinného tábora či povstání vězňů z října roku 1944 –, zachycuje skutečná historická fakta. Jedním z hlavních pramenů, které nám umožňují nahlédnout do hrůzné mašinerie vyhlazování v plynových komorách, jsou „rukopisy z Březinky“ – písemné zprávy členů Sonderkommanda, které tito očití svědci masového vraždění zakopali poblíž krematorií v naději, že tato svědectví budou někdy v budoucnu, po osvobození tábora, někým objevena a poslouží jako důkaz toho, co se v táborech smrti odehrávalo…

Ačkoli kniha Anity Johnstonové pojednává o poruchách příjmu potravy, není zdaleka jen o nich a není určena pouze těm, které se s některou z forem této poruchy potýkají. Je věnována všem ženám, které mají zájem prohloubit si sebevědomí, napojit se na své vnitřní vědění, žít v harmonii se svým tělem a změnit svůj vztah k jídlu. Je skvělým průvodcem na cestě znovuobjevování ženství a intuice. Promlouvá k nám o hladu a o jeho různých podobách, osvětluje, jak důležité je naučit se je rozlišovat, protože jen tak budeme schopny najít tu pravou potravu, po níž prahneme a přestaneme hladovět a strádat. Poruchy příjmu potravy se v poslední době rozšířily jako epidemie. Ideálem ženské krásy je chlapecká postava s velkými prsy, bez oblin, s nula procenty tuku. Jen málo žen a dívek je spokojeno se svým tělem, a proto s ním zápolí a stává se jejich nepřítelem. Čím to? Žijeme ve společnosti, která potlačuje typicky ženské aspekty plodnosti a hluboké moudrosti spojené s přírodními cykly. Jak trefně poznamenává Anita Johnstonová, dnešní žena je jako kulatý kolík, který se pokouší zapadnout do hranatého otvoru… Ženy, které se s některou z poruch příjmu potravy potýkají, jsou považovány za nemocné, za ”vadné zboží”, které je třeba ”opravit”. Poruchy příjmu potravy zdaleka nepramení jen z posedlosti dívek nebo žen mít postavu modelky a jejich příčiny nelze redukovat na pouhou otázku jídla. Díky citlivému přístupu autorky, jejímu moudrému vhledu a jasnému a srozumitelnému výkladu odhalíme kořeny poruch příjmu potravy, porozumíme jejich fungování a zjistíme, že dokonce mají svůj účel. Autorka nám ukazuje, jak můžeme nahlédnout všechny souvislosti z široké perspektivy.

Téměř neuvěřitelný, a přesto pravdivý příběh českého vězně, kterému se v krutých podmínkách koncentračního tábora Buchenwald podařilo zachránit tisícovku dětí. Dětí, na které čekala smrt. Jmenoval se Antonín Kalina a byl z Třebíče. Doma zapomenutý, ve světě, zejména v USA a Izraeli, uctívaný. V roce 2012 se stal zatím posledním Čechem, který byl v Izraeli oceněn titulem ”Spravedlivý mezi národy”, aniž by se o tom u nás zmínil jediný novinář. Na rozdíl od mediálně proslulých zachránců Židů Oskara Schindlera či Nicholase Wintona se Antonín Kalina každodenně díval do tváře smrti. Záchranu dětí organizoval v situaci, kdy mu šlo doslova o život. Den co den. Noc co noc. V průvodních listinách gestapa měl napsáno – návrat nežádoucí. Jeho motivace byla silnější než strach. Jeho zásluhou se tedy, v srdci Pekla, odehrála záchranná akce, která v dějinách druhé světové války nemá obdoby. Kniha reportéra a spisovatele Stanislava Motla je – jak je ostatně u tohoto autora zvykem – výsledkem několikaletého a hlavně intenzivního historického pátrání. Díky autorovu podmanivému stylu vyprávění, rovněž díky jeho nevšední empatii, vnímavosti, také díky vý-povědím očitých svědků či dosud žijících příbuzných aktérů tohoto pravdivého a zároveň skoro až neuvěřitelného příběhu – ocitneme se přímo v srdci tehdejších tolik dramatických událostí. Událostí, nad nimiž se i po letech skoro až tají dech. Kniha je doplněna dvěma stovkami dokumentárních fotografií.

Účelem této publikace je seznámit veřejnost s unikátními, širšímu publiku dosud neznámými fotografiemi Františka Pavlíčka, který na svých snímcích zachytil atmosféru Prahy a především Žižkova na přelomu 50. a 60. let dvacátého století. Kniha ukazuje mnohdy v umělecky, ale hlavně poeticky laděných fotografiích nejen dnes již neexistující domy a ulice, ale i život lidí v tehdejší době. Téměř všechny snímky byly pořízeny fotoaparátem Rolleiflex – dvouokou zrcadlovkou. Publikace, obsahující více než sto padesát černobílých fotografií, je doplněna několika snímky z Čech a Moravy, jakož i dobovými články vztahujícími se k osobnosti Františka Pavlíčka. František Pavlíček se narodil 20. září 1928 za Budišovem u Třebíče ve dvoře Holeje, který se nachází u rybníku Pyšelák. Jeho otec pracoval u koní a matka byla komornou. Když mu byly dva roky, rodina se odstěhovala do Prahy. Nejdříve se začal učit uměleckým truhlářem, ale po roce přešel do hlubotiskové tiskárny Grafické umělecké závody V. Neubert a synové na Smíchově, kde se v roce 1947 začal učit retušérem. V roce 1951 musel jakožto „osoba holdující jazzu a západu“ narukovat k pomocným technickým praporům do Orlové u Ostravy, kde začal fárat v dolech. Od roku 1953 žil s manželkou na Žižkově v Kalininově ulici (dnešní Seifertově), v pozdějších letech v Budovcově ulici. Žižkov byl jeho domovem až do roku 1964, kdy se s rodinou přestěhoval do Zahradního Města. František Pavlíček pracoval téměř půl století jako retušér v tiskárně V. Neubert a synové, později přejmenované na Orbis a ještě později Polygrafia. Svému řemeslu a „své tiskárně“ zůstal věrný až do okamžiku, kdy bylo v roce 1992 oddělení retuše definitivně zrušeno. V druhé polovině 50. let vznikl v tiskárně fotokroužek, pořádaly se zde soutěže a výstavy, které hodnotili tehdejší renomovaní fotografové jako Josef Sudek, Vilém Heckel a Erich Einhorn, kteří do tiskárny přicházeli na korektury svých knih. František Pavlíček začínal fotit ještě se starým fotoaparátem, takzvaným deskáčem, ale po pár letech získal starší fotoaparát, dvouokou zrcadlovku Rolleiflex, se kterým pořídil, až na dvě výjimky, všechny fotografie publikované v této knize.

Jacques Ranciére (1940) je francouzsky filosof, který se zabývá primárně otázkami politiky a estetiky. V 60. letech patřil k žákům a spolupracovníkům marxistického teoretika Louise Althussera, z jehož okruhu vzešel vlivný sborník Lire le Capital (Číst Kapitál), na němž se Ranciére autorsky podílel. Na přelomu 60. a 70. let nabývá Ranciérovo myšlení svébytného charakteru. Do středu jeho zájmu si pozvolna razí cestu problematika rovnosti. Ta se stane trvalou součástí a klíčovým prvkem jeho myšlení. Monografie Jacques Ranciére se zaměřuje především na Ranciérovu politickou a estetickou teorii, ale také na historický kontext jeho myšlení a jeho poměr k dílu některých jeho současníků, například k filosofii Jeana-Françoise Lyotarda či Alaina Badioua. Ondřej Krochmalný vystudoval filosofii na Filosofické fakultě Ostravské univerzity a Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Publikoval mj. v časopisech Analogon nebo A2. Zabývá se kontinentálním myšlením 20. století a věnuje se také překladu (Alain Badiou, Stanisław Ignacy Witkiewicz, Jacques Ranciére).

Historický průvodce Jičínem, založený na studiu městských pramenů, shrnuje to nejdůležitější a nejzajímavější, co bychom o historických proměnách i současné podobě této „brány do Českého ráje“, o jičínských domech, ulicích, pomnících, sochách, pamětních deskách a dalších významných pamětihodnostech, měli vědět.

Nové ilustrované vydání Farmy zvířat s desítkami obrazů ukrajinského malíře Iwana Kulika, jakož i s dosud nepublikovaným textem, v němž autor objasňuje a komentuje zrod své slavné knihy. Když George Orwell v roce 1944 dopsal svou Farmu zvířat, nemohl tušit, že jeho alegorická bajka o ruské revoluci a stalinské diktatuře se po několika desetiletích stane klasikou, ba povinnou školní četbou, a to tím spíše, že britští nakladatelé o vydání knihy zpočátku nejevili pražádný zájem, ba přímo ji odmítali – své nesmrtelné dílko totiž autor napsal v době, kdy západní mocnosti v přetěžkém zápase s nacistickým Německem spolupracovali se Sovětským svazem a kdy panovala obava, že by dystopický, až příliš pravdivý obraz reality sovětské společnosti mohl Stalina nahněvat. Orwell byl přesvědčen o tom, že spojenectví nebude mít dlouhého trvání a své přesvědčení prorocky vtělil do závěrečné scény Farmy zvířat (jejímž předobrazem je teheránská konference), která nejenže symbolizuje definitivní konec revolučního idealismu a vítězství cynického prag­matismu, ale též ohlašuje éru nesmiřitelného konfliktu, kterému se zanedlouho začne říkat studená válka. Jestliže Farma zvířat v době svého vydání vyvolávala u mnoha komentátorů a kritiků rozpaky, ba odpor, s příchodem otevřené studené války se situace obrátila a příčiny tohoto zvratu byly i tentokrát politické povahy: kniha byla napříště halasně velebena a hojně vydávána, protože se ukázala jako efektivní nástroj antikomunistické propagandy. Americká vláda financovala překlady knihy do jazyků (např. řečtiny, vietnamštiny, arabštiny, fársí, malajštiny), jimiž se hovoří v zemích, které považovala za „rizikové”, a následně podporovala i jejich šíření a distribuci. Nedlouho po autorově smrti pojala americká zpravodajská služba CIA důmyslný strategický nápad Orwellovu parodii na sovětský komunismus zpopularizovat filmem a prostřednictvím nastrčených aktérů odkoupila od Orwellovy manželky filmová práva. Animovaný film Farma zvířat z roku 1954, oproti knižní předloze náležitě upravený, byl plně v její režii. Autor, který tak bravurně popisoval mechanismy totalitního systému, propagandy a demagogie, nemohl tušit, že předmětem manipulace se stane samotné jeho dílo. Farmy zvířat se dovolávali prakticky všichni – konzervativci, liberálové, a to pravicoví i levicoví, ale také socialisté, a je třeba říct, že právem. Vždyť jestliže autor svou knihou chtěl před veřejností, zvláště pak britskou, „demaskovat sovětský mý­tus”, činil tak podle svých slov v zájmu demokratického socialismu: „A proto jsem přesvědčen, že zničení sovětského mýtu je pro obrodu socia­listického hnutí zcela zásadní.” Můžeme si položit otázku, jaký mýtus by demaskoval dnes. Nové vydání je doplněno desítkami obrazů ukrajinského malíře Iwana Kulika, jehož dílo čtenáři znají z ilustrované edice románu Mistr a Markétka, která vyšla v roce 2020. Součástí knihy je i předmluva k ukrajinskému vydání z roku 1947, jediný Orwellův publikovaný úvod k Farmě zvířat a současně jediný autorův osobní komentář ke genezi knihy.

Historie pernštejnského rodu má v dějinách Čech a Moravy své nezastupitelné místo. Kniha Páni z Pernštejna je první ucelenou publikací podávající obraz jednoho z nejstarších domácích šlechtických rodů, který po celou dobu své historicky zaznamenané existence zaujímal významné postavení a dějiny našich zemí výrazně ovlivňoval od středověku až do svého vymření v době třicetileté války. Příslušníci šlechtického rodu, jenž na svém štítu nosil symbol zubří hlavy, získali v první polovině 16. století mimořádnou moc a představovali nejbohatší rod v Čechách. Na jejich slávu upomínají četné hrady, zámky, kostely a historická jádra měst. Po pánech z Pernštejna však zůstal ještě jeden důležitý odkaz: povědomí trvalé kontinuity v toku dějin, kontinuity rodiny, rodu, národa, lidství. Povědomí odpovědnosti a věčného trvání důsledků našich činů, které v rozhodujícím okamžiku převáží misku vah na tu správnou stranu. Na stránkách této knihy autor čtenářům předestírá dějiny čtyř staletí (1208-1646), viděné vývojem jednoho jediného rodu. Stojí za zvláštní pozornost, zrodí-li se v jedné rodině hned několik mimořádně činorodých a cílevědomých jedinců, kteří dokážou usměrňovat a ovlivňovat vývoj celého státu. V historii jednoho rodu se tak věrně zrcadlí dějinný obraz naší země. Autor knihy, doplněné více než stovkou černobílých a barevných ilustrací, genealogickými přehledy a mapkami, nezapře hlubokou sympatii, jež ho váže k oněm končinám, na nichž se rozkládalo ”panství rodu zubří hlavy”. Sympatii umocněnou geniem loci pernštejnské rodové rezidence, v jejíchž mohutných zdech je ukryto nejedno tajemství.

Román, který vznikl podle skutečného příběhu, začíná na jaře roku 1939, kdy do Prahy napochodovali němečtí vojáci a někdejší Československo se proměnilo v takzvaný protektorát Čechy a Morava. Jeho hlavní hrdina Herbert Levin, známý ve světě jako „Kouzelník z Osvětimi”, se narodil v Německu a až do nástupu nacismu působil jako nejmladší člen berlínské burzy. Když nacisté Židům zakázali pracovat na burze, vydal se Levin na kouzelnickou dráhu. Po emigraci do Československa si v Praze otevřel kouzelnický obchod a po čase začal se svou ženou pod uměleckým jménem „Velký Nivelli” pořádat kouzelnická vystoupení. Jeho kouzelnická kariéra se slibně rozvíjela a jeho věhlas rostl, a to i mezi nacisty, kteří byli vším, co byť jen vzdáleně souviselo s magií a okultismem, přímo posedlí. Jenže ani „Velký Nivelli” nemohl uniknout údělu ostatních Židů a v roce 1941 byl deportován spolu se ženou a synem do Terezína. A v následujícím roce do Osvětimi... Právě o tom, co v táborech zažil a jakou roli přitom sehrálo jeho kouzelnické umění, vypráví strhující román Kouzelník z Osvětimi. Souběžně s osudem židovského kouzelníka autor rozvíjí příběh portugalského vojáka Francisca Latina, který bojuje v řadách španělské Modré divize po boku německé armády na půdě Sovětského svazu, kde se zamiluje od ruské dívky. Když se dozví, že byla převezena do osvětimského koncentračního tábora, je odhodlán pro svou vyvolenou udělat cokoli, jen aby ji vypátral a zachránil. Právě v táboře smrti se osudy obou protagonistů příběhu protnou. A stane se tak v době, kdy se v táboře připravuje povstání sonderkommanda, v němž oba sehrají svou roli.

Nový román autora světoznámých bestsellerů Muž, který chtěl být šťastný a Den, kdy jsem se naučil žít je ori­ginální ini­ciač­ní thriller, který nás chytne a nepustí, a přitom nám od­haluje tajemství úžasné moci, která dří­me v kaž­dém z nás.Mladý autor detektivních románů Timothy Fisher vede poklidný a spořádaný život ve svém domku v newyorské čtvrti Queens, kde mu dělá společnost jeho kocour Al Capone. Když mu jednoho dne zaklepou na dveře dva agenti FBI a žádají ho, aby jim pomohl vypátrat nejhledanějšího muže v zemi, nejdřív to považuje za špatný vtip. Nakonec ale na jejich podivný návrh přistoupí a zapojí se do tajného programu, jehož cílem je vy­školit vhodné kandidáty ve využívání intuice pro potřeby vyšetřování zločinů. Ač dosud považoval svou existenci za naprosto banální a nezajímavou, přes počáteční skepsi Timothy postupně zjišťuje, že život je plný netušených možností. Ocitá se v závodě s časem, kdy je nucen v sobě objevit a rozvinout intuici, málo známou a podceňovanou schopnost, která je nám všem vlastní a jež nám ukazuje, jaký je život doopravdy: naprosto neobyčejný.

Je pondělí, 3. února 1947. V soudní síni v hamburském Curio-Hausu vrcholí první ravensbrücký proces s šestnácti obžalovanými souzenými za válečné zločiny. Elegantní štíhlá žena ve žlutobílém kožichu čeká vestoje na výrok poroty. „Trest smrti!” Na půvabné tváři mladé ženy se nepohne jediný sval. Jen na okamžik sklopí víčka s dlouhými řasami a pak už se nechá bez odporu odvést eskortou. Jmenuje se Vera Salvequartová a před sedmadvaceti lety se narodila v Československu. Někdejší vězeňkyně tábora smrti, která, podle výroku britského soudu, zavraždila injekcemi a prášky desítky uvězněných žen. Jenomže – bylo tomu opravdu tak? Skutečně si krásná Vera, jak jí přezdívali někteří novináři, zasloužila ten vůbec nejvyšší trest? Stanislav Motl se po stopě Very Salvequartové vydal již před několika lety. Pracoval svou obvyklou heuristicko-pátrací metodou, kterou už vstoupil do povědomí čtenářů, ale i rozhlasových posluchačů či televizních diváků. Proto také jeho kniha znovu vznikala převážně na cestách. Opět minimálně spoléhal na sociální sítě. Pátral v archivech několika zemí. Putoval místy spjatými s osudy Very Salvequartové. Hledal a nacházel uchované vzpomínky pamětníků a hovořil s mnoha jejich potomky. Získané informace a dokumenty tradičně pečlivě zkoumal a analyzoval, aby se mu nakonec z velké části podařilo, v přeneseném smyslu slova, oživit příběh záhadné ženy, která své největší životní tajemství nevydala světu ani v čase svých posledních okamžiků.

Dostojevského román Bratři Karamazovovi, který vyšel česky poprvé již v roce 1894 a dočkal se celkem šesti českých překladů, byl už nedlouho po svém vydání považován za jeden z vrcholů světové literatury a dodnes patří k nejčtenějším dílům vůbec. Na pozadí osudu rodiny Karamazovových, otce a jeho synů, z nichž nejstarší Dimitrij je obviněn z otcovraždy, Dostojevskij rozvíjí a promýšlí nejdůležitější filozofické otázky, které si člověk klade odnepaměti. Nové vydání Dostojevského románu je doplněno unikátní, dosud nepublikovanou sérií šesti desítek ilustrací ruského malíře Borise Grigorjeva (1886–1939), který patří k nejvýraznějším osobnostem ruské malby první poloviny dvacátého století a jehož díla se nacházejí ve sbírkách mnoha muzeí v Rusku i na Západě. Grigorjev byl dobře známý i milovníkům malířství v meziválečném Československu. Pražské veřejnosti se poprvé představil samostatnou výstavou v Mánesu v roce 1926, o šest let později byla jeho díla prezentována ve výstavní síni Francouzského institutu Arnošta Denise ve Štěpánské ulici. Zde byla vystavena i jedna z jeho vůbec nejvýznamnějších maleb, monumentální sedmidílný polyptych Tváře světa (1920–1931), který od Grigorjeva z podnětu prezidenta Masaryka odkoupil československý stát a který se nachází ve sbírce Národní galerie v Praze. V době konání výstavy byl Grigorjev na návštěvě Československa, kam přijel mimo jiné proto, aby vytvořil dnes nezvěstný Masarykův portrét. Josef Richard Marek v komentáři k výstavě v roce 1932 v Národních listech napsal, že „Grigorjev objevil sobě i světu tvář Ruska. Ne čechovovsky oblomovskou, nýbrž zemitě mystickou tvář, jak ji modeloval Dostojevskij nebo Blok. Grigorjev nosí po světě své Rusko všude s sebou”. Grigorjev na karamazovském cyklu pracoval v letech 1916 až 1932. Vystaven byl v roce 1933 v Marie Sterner Galleries v New Yorku. Tvoří jej 58 kvaší, akvarelů a kreseb. Hlavní část představují kvaše, jež Grigorjev hodlal uveřejnit v ilustrovaném vydání Dostojevského románu. Projekt ovšem nebyl nikdy realizován. Po vystavení v roce 1933 byl cyklus zakoupen soukromým sběratelem a široké veřejnosti zůstal prakticky neznámý. Roku 2007 jej tehdejší majitel nabídl k prodeji prostřednictvím aukční síně Sotheby´s. Cyklus byl vydražen a od té doby se opět nachází v soukromé, veřejnosti nepřístupné sbírce. Ilustrované vydání obsahuje přes osmdesát Grigorjevových obrazů. Kromě karamazovské série představuje i dvě desítky dalších děl, které jsou s ní tematicky spřízněné: jde vesměs o ruské náměty z cyklů „Raseja” a „Tváře Ruska”.

Kniha předního amerického politologa je pronikavou analýzou stavu světové politiky po skončení studené války, kdy hnacími silami již nejsou národní státy a ideologie, nýbrž civilizace vymezené náboženskými, právními a kulturními tradicemi. Globální politika bude formována především kulturními rozdíly a pokud propuknou války, budou se týkat celých civilizací. Právě na rozhraní těchto kultur ve ”zlomových liniích” se nacházejí možná ohniska konfliktů, jež mohou přerůst v mezicivilizační střety. Huntington varuje před rozšířením a vystupňováním těchto střetů a zevrubně analyzuje důvody, které k nim vedou: změny mocenské rovnováhy mezi Západem a někdejšími koloniálními oblastmi třetího světa, ekonomický, vojenský i politický růst asijských civilizací, kulturní obrat nezápadních společností k domácím tradicím, demografická exploze a konflikty vyvolané militantností islámu a vzestupem Číny.

Hluboká sonda do nacistického myšlenkového světa ukazuje, co znamená „myslet a jednat jako nacista“, a poskytuje tak odpověď na otázku, jak se to mohlo stát. Víme dobře, co nacisté spáchali, jakých zvěrstev se dopustili, víme také, co Hitlerova třetí říše plánovala a co naštěstí nestihla uskutečnit – například vyhubení třiceti milionů Slovanů a zotročení dalších sto milionů. Víme tedy, co se stalo, ale nevíme, jak se to mohlo stát. Lze nezměrnost nacistických zločinů interpretovat jako náhlou iracionální erupci barbarství nebo snad jako jakési přechodné kolektivní pomatení mysli? Francouzský historik a přední znalec nacismu Johann Chapoutot objasňuje a na bohatém pramenném materiálu demonstruje, že nacisté nebyli žádní šílenci, ani barbaři, a jednali a chovali se – ze svého hlediska – veskrze racionálně. To, co teoreticky promýšleli a posléze praktikovali, nepovažovali za zločiny, ba ani za „nutné zlo“, nýbrž za svatou povinnost, „nepříjemný, ale nezbytný úkol“, který musí tváří v tvář ohrožení svého národa a své rasy splnit. Tento úkol jim diktuje sama příroda, respektive zákony přírody a krve, neboť člověk je součástí přírody, součástí velké rodiny všeho živého, a podléhá stejným přírodním zákonům (zákonu zachování druhu a boje o přežití) jako ostatní živočichové. Čistokrevný Germán, věrný své krvi a své rase, musí především plodit, bojovat a vládnout. A k tomu, aby germánská rasa, tato nejkvalitnější rasa ze všech, mohla po právu vládnout, potřebuje dobýt odpovídající životní prostor (kde dosud panují méněcenní Slované a ostatní „podrasy“). Především ovšem musí odstranit – a bude-li třeba, přímo vyhladit – všechny živly, ba celé národy, které jej ohrožují. Nacista je přesvědčen, že staří Germáni žili v dokonalém organickém sepětí s přírodou, měli přímý, bezprostřední vztah k životu, tělu i k Bohu a byli v souladu se sebou samými – dokud jejich způsob života a svébytnou kulturu nezačaly rozrušovat a podvracet cizorodé myšlenky, především židovství a křesťanství s jejich „nepřirozenou“ morálkou, pojmem hříchu, nesmyslným Desaterem a falešným univerzalismem, jakož i pozdně římské neživé abstraktní právo, které německou duši oslabily a odcizily sobě samé. Vrchol odcizení pak představují moderní hnutí spjatá s idejemi Francouzské revoluce, liberalismem, individualismem, demokracií, internacionalismem, socialismem a konečně i s bolševismem. Za všemi těmito nepřátelskými silami stojí především Židé, tyto „protipřírodní“ parazitující bytosti, které se odnepaměti snažily a stále snaží rozvrátit a ovládnout svět… Na základě zkoumání stovek nacistických knih, článků, filmů, zákonů, nařízení, vyhlášek, vojenských a policejních směrnic, jakož i rozsáhlého souboru odborných publikací, jejichž autory byli nacističtí právníci, historici, biologové, lékaři, antropologové a mnozí další akademici z různých vědních disciplín, intelektuálové, novináři a političtí funkcionáři, Johann Chapoutot podává ucelený obraz nacistického světonázoru. Na širokém spektru témat – od ochrany zvířat, naturismus, nudismus, přes evangelizaci germánských zemí, Himmlerův zájem o okultismus a čarodějnické procesy, až po zákony o sterilizaci či pracovní právo upravující postavení polských dělníků nebo sovětských zajatců – autor ukazuje, jak mocně nacistické smýšlení proměnilo prakticky všechny oblasti tehdejšího života.

Píše se rok 2016. Gulbahar žije s manželem a dvěma dcerami již desátým rokem v Paříži, kam se s rodinou přestěhovala z čínské provincie Sin-ťiang, když jí jednoho listopadového dne z Číny zavolá zaměstnanec její bývalé firmy a vyzve ji, aby přijela do Číny podepsat nějaké dokumenty související s jejím důchodem. Nic netušící Gülbahar skutečně odletí do Sin-ťiangu, návštěva rodné země se jí ovšem stane osudnou: nedlouho po příletu ji čínské úřady zadrží, zabaví pas, zavřou do vazební věznice, kde je řetězy připoutána k posteli, a po několika měsících ji pod smyšlenou záminkou odsoudí na sedm let do převýchovného tábora, a to na základě procesu, který trvá sedm minut a koná se bez přítomnosti soud­ce či obhájce. Její život se na téměř tři roky proměnil v noční můru: to, čeho byla Gülbahar ve vazbě a poté v převýchovném táboře – kterému Čína oficiálně říká „škola” nebo „školicí středisko” –, svědkem a co musela na vlastní kůži prožít, snese srovnání pouze se zkušeností vězňů někdejších sovětských gulagů, ba je v jistém ohledu ještě horší. Gülbahar nepopisuje pouze brutalitu dozorců, fyzické strádání a živoření v celách, v nichž člověk ztrácí pojem o čase a kde nelze rozlišit den od noci, ale i nekonečné výslechy, psychický nátlak, vydírání, vojenskou drezúru, a především vymývání mozků a indoktrinaci, jimž jsou odsouzení permanentně vystaveni: „Jedenáct hodin denně vás drží v učebnách bez oken, kde vás vyučující nutí do úmoru recitovat oslavné ódy na komunistickou stranu. Když přestanete, potrestají vás. A tak pokračujete, znovu a znovu, až nakonec už nic necítíte, na nic nemyslíte. Ztrácíte pojem o čase. Napřed o hodinách, potom o dnech. Propadáte se do prázdna.” A to není všechno. Pokud si vězeň chce uchovat alespoň malou naději na propuštění, musí „učinit doznání” neboli přiznat se ke zločinům, které nespáchal, a přistoupit na potupnou hru, jejíž pravidla určují čínští věznitelé. A tak jestliže se Gülbahar po téměř třech letech, díky vytrvalému úsilí její dcery a po diplomatické intervenci francouzské vlády, nakonec podařilo z pekla čínského gulagu uniknout, byla nucena podstoupit to nejhorší ponížení... Gülbahar přišla v táboře málem o rozum. Utržila na těle i na duši rány a šrámy, které se již nikdy zcela nezhojí. Stále jí pronásledují běsy. Dnes se ovšem nebojí o sebe, ale o své blízké, kteří zůstali v Sin-ťiangu. Děsí se představy, že jednoho dne čínská policie zaklepe na dveře bytu její matky, sester, bratrů a přátel, kteří žijí v Číně. Bojí se, že budou jako ona vyslýcháni, uvězněni, mučeni, deportováni, že s nimi budou nakládat stejně jako s ní – jako se „zločinci”, s „teroristy”. Stejně jako ona mohou zmizet v táborech, přijít o svou lidskou důstojnost a s ní o všechny šťastné vzpomínky, vlastně o vzpomínky vůbec, a pomalu i o chuť žít. Gülbahar proto dlouho váhala, jestli má v knize vyjevit svou pravou identitu, nebo svou výpověď uveřejnit anonymně. Nakonec zvolila první možnost. Dospěla totiž k přesvědčení, že její dramatická zkušenost a strádání, které ve své knize líčí, jsou mimořádně cenným svědectvím, neboť odhalují světu skutečnost, kterou nikdo nechce vidět, které však budeme muset pohlédnout do tváře – čínskou genocidu Ujgurů.

Ekvilibrista vypráví příběh muže, kterého po nečekané události, jež převrátí jeho dosavadní život vzhůru nohama, osud svede dohromady s pozoruhodným a tajuplným starým pánem – ekvilibristou. Ekvilibrista je někdo, kdo dokážet udržovat rovnováhu nejen na laně, ale v celém svém životě. Starý pán muži nabídne, že mu odkryje tajemství vnitřní vyrovnanosti, naučí jej rozumět sám sobě, zasvětí ho do tajů lidské psychiky a ukáže mu cestu, která jej může dovést k harmonii – harmonii se sebou samým i se světem. Cesta k rovnováze je ovšem nesnadná a vyžaduje odvahu nahlédnout dovnitř, do sebe sama, rozpoznat své meze a zbavit se představ a přesvědčení, které nás svazují a omezují. Naučí se muž nakonec správně balancovat na laně života?

Míváte často pocit, že jste naprosto bez energie? Necítíte se fyzicky nebo psychicky dobře, něco vás bolí, a nevíte, odkud ta bolest pramení? Příčiny možná leží někde úplně jinde, než si myslíme. Všechno, co se nám děje, i když to bolí, má svůj význam. Stav prázdnoty, pocit nepohody, ale i nejrůznější zdravotní obtíže a nemoci, ať už závažné, nebo ne, bývají často projevem nezpracovaných negativních pocitů, emocionálních zranění, strachů, psychických bloků nebo pocitů viny. Všechno, co se nás nepříjemně dotýká nebo nás zraňuje, vlastně jen oživuje stará selhání, traumata a rány, naše vlastní či rodové, které jsme zdědili po rodičích, prarodičích nebo jiných předcích, mnohdy těch, jejichž jméno nosíme. Břemeno minulosti, jež si s sebou nese­me, nás však nemusí tížit věčně. Je zcela v naší moci tyto vnitřní bloky a zranění očistit a překonat. V této knize najdete praktický klíč, s je­hož pomocí do­kážete získat ztracenou nebo zablokovanou ener­gii zpět. Naučíte se naslouchat své­mu tělu a rozumět mu. Za své trápení, ať už se projevuje nemocí nebo opakujícími se nezdary, již nebudete obviňovat druhé, nepřízeň osudu, mikroby, viry či jakýkoli jiný vnější faktor. Pochopíte, že řešení je ve vás a že když objevíte jiný pohled na život, můžete se svých potíží jednou provždy zbavit. Prostřednictvím dvaadvaceti rituá­lů, veskrze praktických cvičení se zcela hmatatelnými vý­sledky ověřenými zkušeností mnoha lidí, obnovíte svůj přirozený potenciál a zís­káte přístup ke své životní energii.

Kniha reportéra a spisovatele Stanislava Motla vznikala – možná by bylo výstižnější napsat zrála – několik desetiletí. Během této doby objevil totiž celou řadu příběhů, a zejména lidí, kteří se stali přímými svědky událostí, jež vyústily ve válku před válkou. Při zobrazení dramatického období konce třicátých let minulého století v československém pohraničí využívá autor osvědčené metody, jež jsou patrné i v jeho dalších knihách. Tedy schopnost velké vnímavosti a empatie – patrné zejména při setkáních a rozhovorech s pamětníky. Dále dobrou orientaci v archivech. A v neposlední řadě to je jeho příznačná trpělivost při pátrání po konkrétních informacích, archivních dokumentech či po důležitých svědcích. Taková práce trvá leckdy řadu let. Není divu, že podstatnou část knihy spoluvytvářejí právě lidé, s nimiž se autor dlouhodobě stýkal a kteří dnes už nejsou mezi námi. Přestože jde o dávnou historii, jednotlivé příběhy či popis tehdejších událostí má spád, dynamiku, napětí. A co víc – uvědomíme si, že dávné dění má právě dnes, za současné uprchlické krize, nečekaně aktuální, nadčasový rozměr. Kniha, která se čte jedním dechem, je doplněna více než dvěma stovkami dokumentárních fotografií. Rok 1938. Krvavým podzimem znělo rekviem za poslední ostrůvek demokracie ve střední Evropě. V českém a moravském pohraničí vzplál oheň války. Války o to ničivější, že proti sobě stáli Čechoslováci. Na jedné straně statisíce německých, zpravidla fanatických stoupenců Adolfa Hitlera a Konrada Henleina, podporovaných nacistickým Německem. Na straně druhé Češi a s nimi například i – což se ne vždy uvádí – tisíce německých odpůrců nacismu. Byli odhodlaní. Byli stateční. Bojovali. Odmítali kapitulaci. Navzdory tomu měli být záhy obětováni. Politiky, kterým mnozí z nich tolik věřili. Zapomenuté osudy. Zapomenutí lidé. Dramatických událostí na počátku Velkého stmívání využilo pak ještě beckovské Polsko. Jeho vojáci vpadli, hned za vojáky německého wehrmachtu, do Československa. Aby si ještě z padlé a ponížené země včas stihli ukrojit co největší kus Slezska. Válka, která se rozhořela už rok předtím, než začala druhá světová válka, měla své padlé, své oběti. V čase, kdy nás dosud věrní spojenci předhodili, s jistou nadsázkou řečeno, jako kost Adolfu Hitlerovi, se naplňovaly osudy hrdinů této knihy: Český policista, který přežil jen proto, že ho útočníci považovali za mrtvého. Jeho žena – ponížená, téměř ubitá německými spoluobčany. Učitelka, která si ještě před smrtí v německém vězení musela projít martyriem hrůzy. Německá úřednice, matka malé dcery, jež organizovala záchranu německých odpůrců nacismu. Na sebe přitom ale zapomněla. Horolezkyně. Dívka z německé rodiny, která společně s českými a německými přáteli vyhlásila osobní válku Hitlerovi. Jak statečně žila, tak i statečně zemřela. A byli další. Štvanci – lidé, kteří v hodině dvanácté, často jen v tom, co měli na sobě, stihli uprchnout do vnitrozemí. Češi, Židé, němečtí antinacisté. Reportéři – vzdělaní, vnímaví a zpravidla velmi odvážní. Události odmítli vnímat optikou tehdejších představitelů Velké Británie či Francie a navzdory požadavkům svých vydavatelů nebojácně šířili pravdu o tom, co v Československu opravdu viděli a co tu prožívali. V době, kdy ještě spousta Evropanů nebrala německý nacionální socialismus dostatečně vážně, oni už viděli. A věděli. A pochopili. Patřili mezi první. První v boji proti Hitlerovi.

Významné dílo uznávaného českého historika, které se poprvé v české historiografii zabývá tématem sexuálního života našich předků v průřezu více než sta let. Unikátní práce Sex v době temna, opírající se o bohatou dokumentaci jihočeských archivů v čele s Třeboní, kde autor prostudoval na dvacet tisíc dokumentů, umožňuje čtenářům seznámit se s pestrým vějířem projevů sexuality v barokní epoše a nahlédnout do dosud málo probádaného rozměru každodennosti venkovského a maloměstského obyvatelstva. Byl sex v časech, které bývají nazývány „dobou temna“, tabu, nebo nebyl? Jak byla sexualita vnímána společností a jak byla prožívána samotnými aktéry sexuálních skutků? Čím byla pro naše předky láska? Jakou roli hrál takzvaný sňatkový pragmatismus? Jaký význam se přisuzoval slibu manželství? Jak veřejné mínění hodnotilo předmanželský sex? Jak bylo nakládáno s neprovdanými ženami, které otěhotněly, a s nemanželskými dětmi? Jak byly trestány sexuální delikty počínaje znásilněním a incestem konče? Jaké sexuální praktiky a jaké antikoncepční prostředky se používaly? To jsou jen některé otázky, které si autor klade a na něž nalézá v pramenech odpovědi – odpovědi, které leckoho možná překvapí. Význam Čechurovy práce ovšem přesahuje rámec sexuální problematiky. Jedním z nejcennějších přínosů knihy je například zpracování otázky, jaký postoj k sexuálnímu chování a především sexuálním deliktům svých poddaných zaujímala ve sledovaném období vrchnost – knížata ze Schwarzenbergu. Jak autor přesvědčivě dokládá, Schwarzenberkové se při trestání těchto aktů řídili řadou tradičních nepsaných zvyklostí. Nevyužívali ani se příliš neřídili zemskými normativy, kterým se naopak spíše vyhýbali. Ve vztahu k delikventům zaujímali často individualizovaný přístup, při rozhodování o trestu nezřídka zohledňovali životní situaci jednotlivých provinilců, a je doloženo nemálo případů, kdy sexuální delikty zůstaly zcela nepotrestány. Jejich postoj charakterizoval paternalismus – aristokrat byl pánem, ale i otcem, ochráncem. Sex v době temna tak není pouze sondou do sexuálního života mužů a žen, kteří žili na jihu Čech v letech 1660 až 1770, nýbrž skýtá plastický obraz tehdejšího venkovského života ve všech jeho sociálních souvislostech a celé jeho mnohotvárnosti.

Stres, deprese a úzkost patří mezi nejrozšířenější neduhy moderní civilizace. Počet lidí trpících psychickými potížemi každoročně narůstá. Věhlasný psychiatr a neurolog David Servan-Schreiber, otec tzv. ”medicíny emocí”, ve své knize dokládá, že depresi, úzkost a stres lze vyléčit bez psychoterapie a antidepresiv. Jeho ”medicína emocí” využívající sedmi základních metod inspirovaných jak tradičním lékařstvím, tak výdobytky moderní vědy, si získala uznání mezi laickou i odbornou veřejností po celém světě a jeho kniha Uzdravení bez léků a bez lékařů se stala mezinárodním bestsellerem - byla přeložena do 26 jazyků a její celkové prodeje přesáhly šest set tisíc výtisků. Autor ukazuje, že klasická západní medicína sice vítězí na celé čáře v léčbě akutních onemocnění, ale u chronických chorob včetně úzkostí a deprese dosud často selhává. Schreiber během svého výzkumu došel k závěru, že uvnitř mozku se ukrývá ještě jeden mozek - ”mozek emoční”, který kontroluje veškeré funkce ovlivňující naši psychiku. Emoční mozek řídí vše, co se podílí na psychické, ale z velké části i na fyzické pohodě: srdeční činnost, krevní tlak, hormony, zažívací ústrojí a dokonce i imunitní systém. Poruchy psychického zdraví jsou právě důsledkem špatného fungování emočního mozku. Metody, které autor předkládá a jejichž účinnost dokládá četnými příklady z vlastní zkušenosti, jsou založeny na přirozených samoléčících mechanismech, které v sobě může každý člověk zmobilizovat, aby se zbavil deprese, úzkosti či stresu - bez léků a bez lékařů. Neurolog a psychiatr David Servan-Schreiber, otec tzv. ”medicíny emocí”, je věhlasnou mezinárodní autoritou v oblasti kognitivní neurologie a neurobiologie emocí. Založil a vedl středisko komplementární medicíny při Pittsburské univerzitě. V současné době působí jak v USA, tak ve Francii. ”Za dvacet let studia medicíny a praxe zejména na velkých západních univerzitách, ale také u tibetských lékařů a indianských šamanů jsem objevil určité metody, které se osvědčily mým pacientům i mně samému. K vlastnímu překvapení jsem zjistil, že nejsou totožné s těmi, kterým jsem se učil na univerzitě, tedy že nejde o léky ani o psychoanalýzu.”

Současnou celkovou krizi lze chápat jako nasvícení kapitalismu. Nejsou obrysy, které při tom zahlédneme, obrysy zombie? Český filosof Michael Hauser se ve své knize, která je výsledkem a završením osmiletého úsilí, pokouší z různých úhlů a v různém světle nasvítit rozpadající se pilíře dnešního hospodářského, politického a kulturního uspořádání, kterými jsou neoliberalismus, liberální demokracie a postmodernismus. Současný stav věcí lze ve světle celkové krize (není to jen krize ekonomická, ale také sociální, politická, teoretická, ekologická, a také krize odporu) charakterizovat přiléhavým označením zombie. Deník New York Times vydal roku 2008 úvodník nazvaný ”Pohřební řeč na neoliberalismus”, ale politická praxe se neoliberalní myšlenkou řídí dál. Postupuje podle myšlenky, která je prohlášena za mrtvou. Je to živá mrtvola, zombie. Jak vysvětluje Hauser, je to proto, že myšlenka má v sobě ideologický prvek, který v ní působí i poté, co se ukázalo její selhání. Nadále působí svým magnetismem, i když na úrovni vědomí se už drolí. Současné ekonomické, politické a společenské struktury se vnitřně štěpí a vymykají kontrole nejen veřejné, ale také kontrole ze strany vládnoucích, kteří přestávají disponovat nástroji zajišťujícími jejich vládu, přesto daný řád věcí běží dál. Tato doba proto nemůže trvat dlouho. Živou mrtvolou není ovšem pouze neoliberalismus, ale samotný kapitalismus. Podle Hausera měl kapitalismus v sobě vždy určité ”mrtvolné jádro”, jež v něm bylo přítomné i v dobách jeho největšího rozkvětu: zrodil se jako živá mrtvola. I reálný socialismus byl podobné zombie, na rozdíl od kapitalismu se mu však podařilo zemřít druhou smrtí: Není kapitalismus zombie, jemuž se nedaří zemřít podruhé? Druhá smrt by z jistého hlediska byla vysvobozením i jeho samotného.

Máte rádi tradiční svátky, ale chcete jim dodat jiskru a překvapit své blízké, přátele či kolegy něčím novým, dobrým a současně zdravým? První česká vánoční kuchařka živé stravy je jednoduchý a nápaditý manuál s celoročním použitím. Obsahuje více než 80 raw receptů na cukroví, štrůdly, štědrovečerní večeři, silvestrovskou party, jednohubky, krekry, čipsy a další... Vše z dostupných surovin, bez cukru a bez lepku, bez živočišných produktů a ověřeno vlastní zkušeností.

Zahradničit bez rytí – je to vůbec možné? A proč vlastně? Autoři této knihy (a mnozí jiní) svou zahradu tímto způsobem obdělávají již celá desetiletí. Ušetří si tak spoustu času i práce a zároveň tím podporují přirozené a udržitelné fungování půdy a celého ekosystému. Spolupráce s přírodou se jim pak vrací především v podobě zdravější a úrodnější půdy, která lépe hospodaří s vodou a v níž se rostlinám dobře daří. O své bohaté zkušenosti se Charles a Stephanie dělí v této ucelené publikaci, v níž se láska k zahradničení a přírodě snoubí s praktičností a jednoduchost s hojností. Metoda bez rytí je přímočará. Nejprve odstraníme plevel nanesením mulče – pokrývky, pod níž mohou užitečné půdní organismy dál nerušeně fungovat. Když totiž půdu narušíme rytím, značnou část těchto organismů poškodíme či zcela zničíme. Půvab zahradničení bez rytí spočívá také v tom, že půda se nepotřebuje tak jako po narušení uzdravovat za pomoci plevelů, takže jejich výskyt přirozeně klesá. Mulčování vrstvou kompostu dodá půdě zároveň výživu i ochranu, záhony získají krásnou tmavou pokrývku a vaší zahradnické invenci nebude stát nic v cestě. Kniha obsahuje základní informace od založení zahrady až po úspěšnou sklizeň a skladování úrody a současně nabízí spoustu tipů a receptů na zpracování a využití zeleniny, ovoce a bylin jak přímo na zahradě, tak v kuchyni a v celé domácnosti. Takže kromě vytváření záhonů, předpěstovávání, sázení a efektivního plánování se od autorů můžeme naučit vyrábět domácí kosmetiku či přípravky proti škůdcům a také připravit leccos dobrého na zub.

Světově uznávaný teoretik, myslitel a sociální vědec David Harvey, považovaný za jednoho z nejpronikavějších analytiků a kritiků vývoje kapitalismu, se ve své knize Záhada kapitálu zamýšlí nad povahou krizí kapitalistického systému, které tento model společenského uspořádání provázejí od samotného počátku, jakož i nad charakterem systémové krize, kterou svět prochází v těchto letech. Jestliže platí, že kapitalismus si se svými krizemi dosud vždy poradil, zároveň je pravdou, že si to vždy vyžádalo určitou cenu. Kapitalismus navíc nikdy nedokázal vyřešit svůj základní problém, exponenciální akumulaci kapitálu, jen jej vždy odsunul do budoucna a převedl do jiné hospodářské sféry či geografických míst. Totéž platí i dnes. Vzhledem ke globalizaci je ovšem aktuální situace vyostřenější než kdykoli v minulosti a kapitalismus dnešní turbulence přežít nemusí. Klíčovou otázkou je, zda budou ochotny zaplatit vysokou cenu za jeho přežití nebo se účinně vzepřou obrovské skupiny lidí, které mají nést tíži takového řešení - střední a nižší třídy, zastoupené v různých poměrech a žijící různými způsoby v jádrových zemích kapitalismu, na semiperiférii i periférii. Jejich živelný odpor ovšem musí dostat politický výraz, což je při současném úpadku levice velmi obtížné. Má - li se levice opět vzchopit, musí se vyrovnat politickým představitelům kapitálu co do jejich schopnosti působit ve všech sférách aktivity, pružně přecházet z jedné do druhé a přicházet s tvořivými nápady. Analýze těchto jejich schopností, toho, co ” dělá ” kapitál, je věnována značná část knihy. Harveyova Záhada kapitálu je zároveň také hlasitou výzvou k odmítnutí levicového doktrinářství. Profesor David Harvey (nar. roku 1935 v Anglii) patří k těm světově uznávaným sociálním vědcům, jejichž dílo zasahuje do řady oborů. Svým původním zaměřením byl Harvey politickým geografem a antropologem. Od 70. let napsal řadu významných prací o sociologii města a urbanistice. Mimořádný ohlas získala jeho analýza a kritika postmodernismu v knize Situace postmoderny z roku 1990, v níž se na solidním filozofickém základě zkoumá tento jev v rovině kulturní, sociální, ekonomické i politické. Je také autorem významných historickopolitických studií (Nový imperialismus, 2003, Stručné dějiny neoliberalismu, 2005 aj.).

„ Přistupuji k dílu, jaké nikdy nemělo příkladu a vůbec nenajde napodobitele. Chci ukázat lidem mně podobným jednoho člověka v jeho pravé povaze, a tím člověkem budu já. Jen já. “ Těmito slovy uvozuje francouzský filozof a spisovatel Jean - Jacques Rousseau (1712 až 1778) svá slavná Vyznání, která představují mezník v dějinách literatury, a třebaže vznikla před více než dvěma sty padesáti lety, dodnes nepřestávají fascinovat čtenáře na celém světě. V této knize, považované za počátek autobiografického žánru ve vlastním slova smyslu, autor vypráví román svého života. Evokuje vzpomínky na dětství a mládí, líčí životní zápasy, polemiky, zpytuje svůj citový život, přičemž se nevyhýbá ani intimním, ba choulostivým tématům a nelichotivým okolnostem svého života. Jeho záměrem nebylo popisovat vnější události, nýbrž napsat „ dějiny své duše “ – autor si předsevzal „ seznámit přesně čtenáře s tím, jak ve všech situacích mého života vypadalo moje nitro “. Rousseau byl prvním moderním evropským autorem nové doby, jenž prolomil hranici mezi literaturou a osobním životem a sám se učinil předmětem knihy. Ve své autobiografii vyjadřuje přesvědčení o významu individuální existence, která je natolik cenná, že se může stát předmětem literatury. Název knihy viditelně odkazuje k Vyznání Augustinovu – zatímco však Augustinus svůj život popisuje jen jako exemplární cestu k Bohu, pro Rousseaua je hlavním tématem knihy otevřené líčení vlastního života a nelítostné zúčtování s ním: ve středu pozornosti je tedy subjekt autora, jenž si stále klade dvě základní otázky: Kdo jsem? Co znamená říkat pravdu? Rousseauova vzpomínková rekonstrukce (nikoli nepodobná tomu, co později rozvinul Marcel Proust ve svém Hledání ztraceného času), ačkoli je rozvíjena v převážně chronologickém sledu, je tak vybudována nikoli na logice vnějších dějů, ale na vnitřní logice citů. Vyznání nejsou paměťmi ve smyslu pouhého vyprávění o tom, co autor prožil, toto líčení nemá jen dokumentární funkci, nýbrž – řečeno slovy autora doslovu k českému vydání Josefa Fulky – se nese ve znamení snahy ani ne tak o znovunalezení, ale spíše o vynalezení vlastního já. Po dlouhé, téměř čtyřicetileté odmlce se českým čtenářům dostává do rukou jedno z nejdůležitějších a zároveň nejpozoruhodnějších děl světové literatury. Nové vydání je doplněno fundovaným doslovem Josef Fulky.

Německy píšící filozof korejského původu Byung-Chul Han, jehož knihy byly přeloženy do téměř dvaceti jazyků, přináší pronikavou diagnózu doby. Každé historické období má své typické choroby. Jestliže charakteristickými onemocněními dneška jsou deprese, porucha pozornosti s hyperaktivitou, hraniční porucha osobnosti nebo syndrom vyhoření, nejedná se o nahodilý, pomíjivý či dočasný fenomén, nýbrž o jev vypovídající o zásadní a zřejmě nevratné proměně, kterou západní společnosti od konce studené války prošly a kterou ještě neumíme správně pojmenovat. Proč tomu tak je? Uplynulé století bylo věkem, který Han nazývá imunologickým. Byla to epocha, pro niž byly ještě příznačné hranice, ploty, prahy, přechody a zdi, v níž se striktně rozlišovalo mezi vnitřkem a vnějškem, mezi přítelem a nepřítelem, mezi vlastním a cizím. Lidé se mobilizovali proti vnějšímu vetřelci, ať už jím byl cizinec, virus nebo nepřátelská ideologie. Člověk se obával jinakosti a cizosti, na něž reagoval aktivizací imunitního systému. V dnešním čím dál více transparentním, zasíťovaném a globalizovaném světě, založeném na univerzálním procesu směny a výměny, „bezbariérovém“ sdílení a permanentní informační přesycenosti, v němž je vše obnažováno a vystavováno, veškerá jinakost postupně vymizela. Vymizení jinakosti, jejíž místo zaujala pouhá odlišnost, znamená, že žijeme v éře, která odbourává veškerou plodnou negativitu. Tak jsme se paradoxně ocitli v situaci, kdy příčinou patologických jevů, s nimiž se dnes potýkáme, není negativita, nýbrž naopak teror pozitivity, která plodí nové podoby násilí a proti níž se nedokážeme bránit. Deprese, syndrom vyhoření, hyperaktivita, chorobná těkavost a neschopnost udržet pozornost se tak endemicky nešíří proto, že jedinci čelí překážkám, zákazům nebo omezujícím příkazům či represi, nýbrž proto, že žijí ve společnosti, která jim vštěpuje, že člověk náleží pouze sobě, má se sám utvářet a seberealizovat, sám sebe navrhnout jako nějaký projekt. Kdo této výzvě k seberealizaci nedostojí, propadne depresi. Povzdech depresivního jedince, že nic není možné, je možný jen ve společnosti, která věří, že nic není nemožné. Deprese je symptomem vyčerpání z přemíry možností a také z přemíry tolik velebené činorodosti. Psychická onemocnění dnešní společnosti nejsou ničím jiným nežli patologickými projevy této paradoxní svobody. Disciplinární společnost, tak jak ji popsal Michel Foucault, je minulostí. Svět špitálů, ústavů pro choromyslné, žalářů, kasáren a fabrik již není světem dneška. Jeho místo už dávno zaujala společnost fitness center, kancelářských věží, bank, letišť, nákupních galerií a genetických laboratoří. Dnes žijeme ve společnosti výkonnosti. Subjekt výkonnosti není podroben žádné instanci vnější nadvlády, je sám sobě pánem a suverénem. Není tedy podřízen nikomu, respektive je podřízen jen sám sobě. Tím se odlišuje od subjektu poslušnosti. Zhroucení instance vnější nadvlády nevede ke svobodě, jejím důsledkem je spíše splynutí svobody a nátlaku. Subjekt výkonnosti se tak odevzdává do náručí nutkavé svobody nebo svobodného nutkání maximalizovat výkon. To je efektivnější než vykořisťování cizí mocí, protože je provázeno pocitem svobody. Vykořisťovatel je zároveň vykořisťovaným. Jakožto podnikatel svého vlastního já je člověk pánem i rabem zároveň. Han analyzuje celou řadu jevů a procesů, které nelze uspokojivě objasnit nástroji tradiční psychologie a psychoanalýzy. Naše vydání obsahuje pět esejů, které autor původně publikoval jakožto samostatné knihy. Jestliže se v textech Společnost únavy a Vyhořelá společnost zabývá vyčerpaností z přemíry pozitivity, v eseji Společnost transparence se zaměřuje na neblahé, devastující důsledky všudypřítomného tlaku na transparentnost, kterou mylně považujeme za žádoucí společenský jev. V textu V digitálním roji analyzuje civilizační regres spjatý s příchodem homo digitalis a nástupem digitální kultury. V Agonii Eróta se soustřeďuje na téma vymizení erotického prožitku ve světě ovládaném narcismem, jemuž za oběť nepadá pouze láska, nýbrž samotné myšlení.

Ve své knížce autor mezinárodního bestselleru Mnich, který prodal své ferrari vypráví příběh Blaka Davise, nepříliš úspěšného prodavače, jemuž se v osobním ani pracovním životě nijak zvlášť nedaří a který žije ze dne na den bez cíle a smyslu, dokud jednoho dne nepotká podivuhodného muže jménem Tommy Flinn, který obrátí jeho život naruby. Tommy Blaka seznámí se čtyřmi výjimečnými učiteli, kteří jej zasvětí do tajů filozofie, jež mu pomůže stát se nadmíru úspěšným nejen v práci či podnikání, ale i v osobním životě. Blake se tak postupně učí umění vůdcovství, bez něhož se žádný jedinec, žádná firma, organizace či jakékoli lidské společenství v dnešním nejistém a rychle se měnícím světě neobejde. Jeho základem je poznání, že každý člověk – nezávisle na tom, kolik je mu let, na jakém místě a v jakém postavení se právě nachází – může tady a teď probudit v sobě vůdce. Všichni máme přirozenou schopnost a moc vést – moc, která nijak nesouvisí s naším postavením, našimi tituly či funkcemi, které zastáváme. Každý člověk se může stát lídrem a proměnit své nejsmělejší vize a cíle ve skutečnost, pokud na sobě začne cílevědomě pracovat, postaví se svým největším obavám a vnějším i vnitřním překážkám čelem, přestane sama sebe vnímat jako oběť a převezme plnou zodpovědnost za svůj život. Každý vůdce časem dospěje k poznání, že základním předpokladem vůdcovství je vedení sebe sama – nedokáže-li vést sama sebe, nikdy nebude schopen vést, motivovat a pozitivně inspirovat druhé. Osvojí-li si vůdcovské dovednosti, nejenže se stane úspěšným, ale také pocítí, že je důležitý. Pocítí, že na jeho životě záleží. Že svět bude přece jen o trochu lepší, protože je v něm on. Stal se totiž skutečným vůdcem.

V knize Velký regres, vycházející souběžně ve třinácti jazycích, sedmnáct intelektuálů, renomovaných sociologů, politologů a filozofů, z nichž mnozí jsou české veřejnosti známi ((Zygmunt Bauman, Slavoj Žižek, Václav Bělohradský, Nancy Fraserová, Ivan Krastev, Paul Mason, Robert Misik, César Rendueles, David Van Reybrouck, Eva Illouzová, Bruno Latour, Arjun Appadurai, Pankaj Mishra, Oliver Nachtwey, Wolfgang Streeck, Donatella della Porta, Heinrich Geiselberger), pátrá po příčinách a souvislostech znepokojivého stavu, v němž jsme se ocitli. Mnohé nasvědčuje tomu, že svět, především ten západní, nezadržitelně vstupuje do temného věku, tedy do éry, kterou můžeme přiléhavě nazvat obdobím regresu. Po éře, v níž vládl historický optimismus a kdy se zdálo, že ideály liberální demokracie již definitivně zapustily kořeny a jejich šíření v čím dál větší části světa už nic nezastaví, přichází bolestné prozření a deziluze, s níž je spojena nejistota, destabilizace, rozvrat a chaos. Symptomy regresu jsou všudypřítomné: nárůst populismu, nacionalismu, autoritářství, extremismu, xenofobie, výbuchy “lidového hněvu”, rostoucí (oprávněná) nedůvěra, ba odpor k etablovaným institucím, jakož i ke globalizovaným elitám, volání po nových zdích a nových hranicích, uzavírání se do sebe. Veřejný prostor je čím dál více zamořován demagogií a siláctvím, politická a mediální scéna se vulgarizuje a hysterizuje, snášenlivost a slušnost jsou považovány za slabost, ne-li zradu. Konspirační teorie jen bují, trollové řádí, hranice mezi pravdou a lží se stírají, postfakticita se stavá normou. Slovo pokrok ztratilo veškerý svůj obsah. To všechno jsou nepřehlédnutelné projevy patologického stavu, jemuž můžeme čelit pouze tehdy, když mu porozumíme. Právě o to se pokusili autoři tohoto sborníku.

Zdi, hranice a hradby, které oddělují národy a rozdělují společnosti, jsou všude na světě na vzestupu. Za posledních dvacet let jsme postavili tisíce kilometrů plotů a zábran, které přetvořily politickou mapu světa. Nejméně pětašedesát zemí, tedy více než třetina států celého světa, si na svých hranicích vybudovala nějaký druh fyzické zábrany. Polovina veškerých zdí, které vyrostly po druhé světové válce, byla vztyčena až po roce 2000. Nerodí se ovšem jen bariéry fyzické: vznikají (staro)nové sociální, kulturní, ideologické, etnické a náboženské bariéry, donedávna soudržné společnosti a komunity se štěpí. Navzdory sílící globalizaci a internetu se zdá, jako bychom dnes byli rozdělenější než kdykoli předtím. Vstoupili jsme do „věku zdí“. Autor světového bestselleru V zajetí geografie ve své nové poutavé knize přináší plastický obraz našeho rozděleného světa. Popisuje a analyzuje novodobé zdi a bariéry, které rozdělují současnou Čínu, Spojené státy americké, Izrael a Palestinu, Blízký východ, indický subkontinent, Afriku, Evropu a Spojené království, přičemž objasňuje historické okolnosti, které ke vzniku těchto zdí vedly. Porozumět tomu, co nás rozdělovalo a rozděluje, je klíčem k pochopení toho, co se v dnešním světě děje a čeho se můžeme nadít v budoucnosti.

Odpovíte-li si nevařit, pak by vám tato kuchařka mohla být dobrým průvodcem, jak na to. Odpovíte-li si vařit, pak by se vám mohla také hodit, a to nejen tehdy, když nechcete zapínat sporák, ale i tehdy, chcete-li svoji stávající stravu obohatit o výhody čerstvé, nevařené stravy… V kuchařce najdete recepty, které rodinný tým připravoval na kurzech živé stravy v letech 2013–2016 a jež za tu dobu navštívilo mnoho lidí ze všech koutů naší země i ze Slovenska. Kuchařka je pojata stejně jako naše kurzy, je snadná, přímočará, veselá a není drahá. Nezahlcuje žádnou složitou teorií a sází na jednoduchost, každodenní udržitelnost a přirozený instinkt. Máte-li chuť začít i jen trochu nevařit, můžete hned teď!

Vladimir Putin o sobě říká, že je věřící a má silný vztah k ruské pravoslavné církvi. Je - li tomu tak, možná se každý večer před usnutím modlí a táže Boha: „ Proč jen jsi na Ukrajině nestvořil nějaké hory? “ Těmito slovy začíná kniha V zajetí geografie, která byla přeložena do několika desítek jazyků a nepřestává budit zájem u široké laické i odborné veřejnosti. Tento brilantní průvodce moderními dějinami na poměrně malé ploše shrnuje to nejdůležitější, co potřebujeme vědět o současném světě. Geografické poměry ovlivnily vývoj celého lidstva a dodnes mají výrazný vliv na rozhodnutí a chování politiků a státníků. Rozhodování těch, kdo stojí v čele sedmi miliard obyvatel této planety, vždycky bylo a bude v nemalé míře určováno řekami, horami, pouštěmi, jezery, oceány a celou řadou dalších geografických a geopolitických faktorů a zákonitostí, jež předurčují naše možnosti - jako to činily od úsvitu věků. Pokud vás zajímá, proč je Putin posedlý Krymem a Ukrajinou, proč byly Spojené státy předurčené stát se světovou velmocí, co stojí za čínskou expanzí nebo proč se Čína nemůže vzdát Tibetu, a jste ochotni se na svět podívat bez předsudků a ideologické předpojatosti, Marshallova kniha je právě pro vás. V deseti kapitolách, věnovaných Rusku, Číně, Spojeným státům, Evropě, Africe, Blízkému východu, Indii a Pákistánu, Japonsku a Koreji, Jižní Americe a Arktidě, z nichž ke každé je přiložena mapa, autor přístupným a přitažlivým způsobem objasňuje v širších souvislostech nejdůležitější okolnosti, které ovlivňují minulost, přítomnost a budoucnost jednotlivých regionů a současných globálních velmocí. Kniha V zajetí geografie je inteligentním úvodem do geopolitiky našeho čím dál složitějšího, chaotičtějšího a provázanějšího světa. Tim Marshall patří k předním odborníkům na problematiku mezinárodního dění, ve kterém se už přes čtvrt století pohybuje jako novinář. Pracoval pro BBC a rozhlasovou stanici LBC/IRN, působil též jako zahraniční redaktor televizní stanice Sky News. Přinášel reportáže ze třiceti zemí a zpravodajsky pokrýval konflikty v Chorvatsku, Bosně, Makedonii, Kosovu, Afghánistánu, Iráku, Libanonu, Sýrii a Izraeli. Jeho blog Foreign Matters se roku 2010 dostal do užší nominace na Orwellovu cenu. Své články a analýzy publikuje v periodikách, jako je The Times, Sunday Times, Guardian, Independent či Daily Telegraph. Je autorem knih Shadowplay: The Overthrow of Slobodan Milosevic (Stínohra: Svržení Slobodana Miloševiče, v bývalé Jugoslávii se titul stal bestsellerem) a Dirty Northern B*st*rds! and Other Tales from the Terraces: The Story of Britain’s Football Chants („ Špinaví p*rch*nti ze severu ” a jiné historky z ochozů aneb Co se v Británii skanduje na fotbale). Je zakladatelem serveru TheWhatandtheWhy.com. ” Stručně řečeno: jedna z nejlepších knih o geopolitice, jakou si jen můžete představit - když ji čtete, jako by se vám před očima rozjasňovalo. Marshall přistupuje k problémům s chladnou hlavou a jasnou myslí, má až nadpřirozenou schopnost podat širší souvislosti přístupným a uceleným způsobem. Vzhledem ke složitosti dané problematiky je až neskutečné, jak svižně se kniha čte. Nenapadá mě žádná jiná kniha, která by poměry ve světě objasňovala tak skvěle” – Nicholas Lezard, Evening Standard

Autentické svědectví někdejšího člena židovského sonderkommanda v Osvětimi – jednoho z mála těch, kteří osvětimské peklo přežili, a jediného, kdo podal ucelenou pravdivou výpověď o smrticí mašinérii, které musel sloužit. Shlomo Venezia se odvážil otevřeně popsat i ty nejděsivější stránky své „práce“ a vynesl na světlo šokující podrobnosti, jež odhalují spáchaný zločin v celé jeho obludnosti.

Ve své světoznámé knížce Úterky s Morriem, která byla přeložena do více než dvaceti jazyků a stala se předlohou neméně proslulého filmového zpracování, americký spisovatel Mitch Albom vypráví příběh, který skutečně prožil a který zásadně proměnil jeho životní postoje a pohled na smysl lidské existence tváří v tvář konečnosti lidského bytí. Osud nám často posílá do cesty neočekávaná setkání, která poznamenají celý náš život. To se stalo i autorovi knihy, když se po dvaceti letech znovu setkal se svým bývalým profesorem Morriem Schwartzem, moudrým, trpělivým a vnímavým mužem, který mu kdysi ukázal cestu, kterou se může vydat, a pomohl mu začít vnímat svět z jiného úhlu, než byl zvyklý. Jak už to v životě chodí, po studiích ztratil žák se svým učitelem kontakt. Po mnoha letech se Mitch dozví, že jeho někdejší profesor vážně onemocněl, a rozhodne se, že jej navštíví a obnoví jejich vzájemný vztah. Profesor trpí amytrofickou laterální sklerózou, která postihuje nervovou soustavu, vede k postupnému ochabování svalstva a nakonec ke smrti. (Touto nevyléčitelnou chorobou, známou též jako Lou Gehrigova nemoc, trpí například slavný fyzik Stephen Hawking, který na ni ovšem usilovně odmítá zemřít.) Přes svůj zhoršující se zdravotní stav profesor svému bývalému žáku nabídne, aby se začali pravidelně scházet, a jejich úterní setkávání, které se stane tradicí, se přemění na poslední semestr o životě a smrti. Morrie klade svému studentovi otázky, které si léta nepoložil, a postupně mu nenásilně předává svou hlubokou životní filozofii, která je přes nevyhnutelnost profesorovy smrti skutečnou oslavou života. Jakmile se naučíte, jak umírat, naučíte se, jak žít. Mitch Albom je americký spisovatel, novinář, scenárista, hudebník a redaktor. Jeho knihy vycházejí po celém světě a prodalo se jich více než 30 milionů výtisků. Je autorem děl Neztrácejte víru a Pět starých známých. Proslavil se též psaním inspirativních příběhů, z nichž mnohé byly zfilmovány. Se svou ženou žije v Detroitu v Michiganu.

Meditace je jedním z nejúčinnějších a nejosvědčenějších způsobů, jak poznat svou vlastní podstatu, lépe porozumět sobě samému a nalézt klid, harmonii a radost. Přestože se i ti největší mudrci učí meditovat po celý život, věnujeme-li meditaci trochu času každý den, dokážeme změnit svůj pohled na nás samé a na svět kolem nás. To je také smyslem tohoto přístupně napsaného pojednání, které je praktickým úvodem do meditace a zároveň duchovním a filozofickým průvodcem. Matthieu Ricard zasvěceně představuje - jak mu umožňuje jeho přímá zkušenost se západní i buddhistickou kulturou, důkladná znalost posvátných textů a styk s duchovními mistry - univerzální povahu meditace, která se zakládá na rozvoji dobrých lidských vlastností, altruistické lásce a soucitu. Ukazuje také, jak právě v naší individualistické a materialistické spo­lečnosti může být meditace prospěšná každému z nás, protože nám pomáhá objevit a rozvíjet naše nejhlubší aspirace.

Kniha Tak pravil Zarathustra, která u nás poprvé vychází ve dvojjazyčném, česko-německém vydání, je nejznámějším dílem jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších moderních filozofů, jenž dodnes nepřestává inspirovat, motivovat, provokovat, ale i pohoršovat, ba odpuzovat. V tomto mistrovském básnicko-filozofickém díle, v němž Friedrich Nietzsche své myšlenky a přesvědčení vkládá do úst perskému prorokovi Zarathustrovi, autor vyzývá člověka k tomu, aby se zřekl všeho, co dosud platilo za „svaté“ a „pravdivé“, ať už jde o náboženství, filozofii, vědu nebo morálku. Podrobuje zdrcující kritice uznávané hodnoty a ideály, především ty, které přineslo křesťanství, jež člověka spoutalo a „udělalo trhlinu do lidské přirozenosti“, a kacířsky prohlašuje, že „Bůh je mrtev“. Nietzsche je „geniálním demaskátorem“, bořitelem falešné duchovosti, arcinepřítelem všeho metafyzického, všeho zásvětního a mimosvětského. Proti tomu staví svou „filozofii života“ a zvěstuje příchod nové éry lidstva, éry nadčlověka, který se vymaní z oné „psí úzkosti“, v němž se zmítá lidstvo dnešní. Nietzsche je ovšem mnohem víc než pouhým buřičem či provokativním diagnostikem úpadku současné kultury. Je hlavně jasnozřivým myslitelem, s jehož odkazem se musí vyrovnat každý moderní filozof, a také rafinovaným psychologem, jenž pronikl do nejhlubších vrstev lidské duše. Nikoli náhodou se zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud zdráhal číst jeho dílo – obával se totiž, že by musel konstatovat, že není první, kdo odhaloval, prozkoumával a pojmenovával mechanismy podvědomí… Řečeno slovy F. X. Šaldy, Nietzsche je především velkým „Zíratelem“, který „zírá tam, kam nedosáhne těžkopádná logika se svým pojmovým aparátem… Jde mu o jistoty, které leží před rozumem a před logikou, a jsou tedy vlastními a pravými jistotami života a smrti.“

Devět měst. Devět zastavení. Devět talismanů. Devět silných lidských příběhů, které se mohou stát inspirací naší vlastní hluboké životní změny. Autor světoznámého bestseleru Mnich, který prodal své ferrari rozvíjí ve své nové knize věčné téma hledání štěstí a smyslu života v dobrodružném příběhu o osobitém putování do neznáma. Rozháraný a vnitřně hluboce nespokojený Juliánův synovec Jonathan je jím nedobrovolně vyslán na cestu kolem světa, aby shromáždil devět talismanů, z nichž každý symbolizuje určitou životní moudrost nezbytnou pro plnohodnotný a šťastný život. Hlavní hrdina, vytržen ze své „zóny bezpečí“ a vržen do nejistoty, se postupně setkává na různých místech světa s jednotlivými strážci talismanů, z nichž každý jako by byl živoucím příkladem moudrosti v nich skryté. Tato setkání spolu s tajnými dopisy připojenými k talismanům se pro něj stávají impulzem k rekapitulaci dosavadního života a přehodnocení vlastních životních priorit a popudem k vnitřnímu obrodnému procesu vedoucímu k niternějšímu prožívání života, autentickému bytí a naplnění těch nejvyšších met. Devět talismanů, které vám změní život. Jen se vydat na cestu.

Členové zvláštního židovského oddílu, známého jako „sonderkommando“, byli jedi­nými očitými svědky masového vraždění ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Brzezinka. Nikdo jiný – kromě pachatelů samotných – nesměl vědět, co se v osvětimské továrně na smrt odehrává. Členové sonderkomman­da nebyli však pouhými svědky – museli vykonávat tu nestrašnější práci, kterou si lze představit, byli totiž nuceni udržovat maši­nerii smrti v chodu: prováděli přípravy pro hromadné vraždy nevinných obětí, statisíců lidí, včetně dětí a žen. Autorům knihy Svědkové z továrny na smrt se podařilo přimět ty, kteří přežili, aby o nepopsatelných hrůzách vyprávěli. Jejich autentická svědectví se stala základem pro knihu, při jejíž četbě tuhne krev v žilách a která ukazuje, že lidské zlo nezná žádných hranic.

Autentický příběh dosud žijícího Bořivoje Bartoníčka, v době německého nacismu studenta a člena českotřebovské odbojové skupiny, který v naprosté izolaci strávil více než čtvrt roku v cele smrti, v těsném sousedství popravčí gilotiny (aby nakonec zázračně přežil), pomáhá autorovi – obrazně řečeno – oživit mnohatisícovou armádu mužů, žen a mnohdy ještě mladistvých chlapců a dívek, včetně dětí, kteří v mimořádně nepříznivých podmínkách vedli, přímo v srdci protektorátu Čechy a Morava, válku s mnohem silnějším a mocnějším nepřítelem. Kdo ale dnes o těchto, často až neuvěřitelně odvážných lidech ví? Kdo dnes ví, že počet našich padlých na domácí frontě výrazně převyšuje počet padlých československých vojáků, včetně letců, na všech frontách druhé světové války? A kdo dnes ví, že mnohé rozsudky smrti, vynesené nacistickými soudci, jsou ve Spolkové republice Německo dosud ještě platné? Jedinečnost této knihy spočívá především v tom, že se také podrobně věnuje organizaci nacistické justice, fungování konkrétních soudů a především jednotlivých soudců a státních zástupců, kteří zpravidla bez jakýchkoliv výčitek dokázali posílat na smrt tisíce odpůrců německého nacionálně socialistického režimu. Autor tu rovněž mapuje nejenom poválečnou kariéru představitelů nacistické justice, ale věnuje se také osudům konkrétních popravčích – katů. Pokouší se vykreslit psychologické profily některých z nich, pátrá po motivaci těchto lidí, kteří často velkou část svého profesního života zasvětili právě tomu, že mimořádně drastickým způsobem zbavovali života své bližní... Při přípravě této knihy pátral autor především v zahraničních, hlavně tedy německých archivech. Hovořil zejména s německými historiky a archiváři. Znamená to, že mnohé informace, včetně zobrazení poválečných osudů některých katů, včetně kata Aloise Weisse, který v letech 1943 až 1945 popravil v Praze, v pankrácké věznici, více než jeden tisíc mužů a žen, se k českému čtenáři dostávají úplně poprvé.

Michael Pillsbury, sinolog a bezpečnostní analytik, který již od éry Richarda Nixona působí jako odborný poradce a expert na Čínu ve službách americké vlády, ve své stále aktuálnější knize Stoletý maraton odhaluje, jak Čína již několik desetiletí systematicky a cílevědomě pracuje na tom, aby dohnala, ba předstihla svého největšího rivala – Spojené státy americké, a následně se stala první a jedinou globální supervelmocí, která bude moci světu diktovat svá pravidla hry. Tento strategický plán je známý jako ”Stoletý maraton”, neboť ke konečnému vítězství dojde v roce 2049, kdy bude Čína slavit sté výročí komunistické revoluce a zrodu Čínské lidové republiky. Jak Pillsbury popisuje, čínská vláda si při realizaci svého dlouhodobého záměru počíná velmi trpělivě, obratně, ba rafinovaně, přičemž inspiraci čerpá z vlastní historické zkušenosti a tradice: Jen málokdo na Západě si uvědomuje, že dnešní strategické uvažování čínských konzervativních ”jestřábů”, kteří mají otěže řízení státu pevně v rukou, je ve svém jádru produktem starodávných, leč dosud živých pouček, které vznikly v období Válčících států, tedy před více než dvěma tisíci lety. Čína přitom umně využívá neinformovanosti a naivity západní veřejnosti. Tato zaslepenost, vyrůstající z nechuti pohlédnout pravdě do očí, nám zabránila spatřit, jak se na obzoru rýsuje patrně nejošidnější bezpečnostní hrozba, jíž budeme v tomto století čelit. Jak autor přesvědčivě dokazuje, je nesporným faktem, že jestliže má Čína dnes nakročeno k tomu, aby se stala první – a možná jedinou – globální supervelmocí, byl to Západ, především Spojené státy, kdo, aniž si to uvědomoval, Pekingu k dosažení této mety od počátku pomáhal. Umění lsti dovedené do dokonalosti... Michael Pillsbury svou analýzu opírá o hluboké znalosti Číny, které nabyl studiem i přimými kontakty, a to jak s čínskými exulanty, tak s významnými představiteli čínského intelektuálního a politického establishmentu. Vysocí vojenští činitelé a zástupci čínského ministerstva státní bezpečnosti mu dali nahlédnout pod pokličku svých nejutajovanějších geostrategických úvah a plánů a poskytli mu materiály, které nikdo jiný na Západě nečetl. Výsledkem dlouholetého zkoumání je kniha Stoletý maraton, která od svého vydání před třemi lety nepřestává vyvolávat zájem v řadách laické i odborné veřejnosti.

Unikátní autentické svědectví, v němž Čechoslovák Filip Müller odhalil světu, co na vlastní oči viděl a zažil jakožto člen židovského sonderkommanda v osvětimské továrně na smrt. Jeho kniha zůstává jedním z nejdůležitějších zdrojů poznání o masovém vyvražďování v táboře Osvětim-Březinka. Filip Müller, narozený roku 1922 v Seredi nad Váhom, byl 13. 4. 1942 deportován do Osvětimi, kde byl již v květnu téhož roku přidělen ke skupině židovských vězňů, kteří se, izolováni od zbytku tábora, museli podílet na přísně tajné akci „Sonderbehandlung“, tedy na masovém vyhlazování Židů v krematoriích a plynových komorách. Filip Müller, jeden z mála přeživších očitých svědků osvětimského inferna, detailně popisuje, co dennodenně zažíval: otřesné zážitky na dvorech krematorií a ve svlékárnách, z nichž byli většinou nic netušící lidé lstí vlákáni do plynových komor, hororové scény, které se tam odehrávaly, jakož i hrůzné výjevy ze spaloven a spalovacích jam, jejichž fungování esesmani nepřestávali zdokonalovat a za jejichž provoz byli členové sonderkommanda zodpovědni. Unikátní svědectví muže, který mnohokrát jen o vlásek unikl smrti, líčí ovšem nejen masové zabíjení tisíců řeckých a statisíců maďarských Židů, tragický osud terezínského rodinného tábora, pravidelné selekce v sonderkommandu a nezdařenou vzpouru, které jako zázrakem přežil, či pokusy o útěk, ale popisuje také všední život v táboře, vzájemné vztahy mezi vězni, jejich každodenní boj o přežití, jakož i chování táborových kápů a velitelů. Někteří z nich byli za svou brutalitu po druhé světové válce postaveni před soud a k jejich odsouzení významnou měrou přispělo právě Müllerovo svědectví. V Müllerově vyprávění nenajdeme žádné výčitky, žádnou nenávist. Sonderbehandlung neboli zvláštní zacházení je jen děsivý dokument doby, svědectví jednoho z mála přeživších „nositelů tajemství“, který „zóny smrti“ Osvětimi a Březinky poznal z bezprostřední blízkosti. Je to dokument, který nepřestává být aktuální, neboť ukazuje, jak nestvůrně se dokáže člověk chovat. Filip Müller se po válce vrátil na Slovensko, odkud po krátké době přesídlil do Prahy, kde se svěřil do péče židovských lékařů. Až do roku 1953 nemohl kvůli zdravotním problémům pracovat a většinu času trávil v sanatoriích. V roce 1969 emigroval do Spolkové republiky Německo, kde o deset let později vydal svou knihu v němčině. Navzdory nedobrému zdravotnímu stavu vystoupil v několika soudních procesech proti osvětimským zločincům jako svědek. Veřejnosti je znám též z Lanzmannova devítihodinového filmového dokumentu Šoa (1985). Filip Müller zemřel v roce 2013 ve věku téměř 92 let. České vydání knihy je doplněno doslovem německého historika Andrease Kiliana, jednoho z největších současných znalců historie holocaustu. Právě on, jakož i Müllerův syn Michael, se zasloužili o to, že kniha konečně vychází i v českém překladu.

„Cestovatelství a cestovatele nenávidím, a teď se tu chystám vyprávět o svých vlastních výpravách.“ Těmito slovy začíná nejslavnější a nejčtenější kniha jednoho z nejvýznamnějších myslitelů 20. století. Smutné tropy, které byly přeloženy do několika desítek jazyků, jsou všeobecně považovány nejen za průkopnickou práci mimořádného teoretického významu, nýbrž i za skvělé literární dílo: pro miliony čtenářů na celém světě se staly kultovní knížkou. Antropolog, etnolog, lingvista a filozof Claude Lévi-Strauss (1908–2009) patří mezi vědce, kteří zásadním způsobem ovlivnili poválečné západní myšlení. Je označován za jednoho z otců strukturální antropologie, jež změnila pohled západní civilizace na život přírodních národů. Smutné tropy, které poprvé vyšly v roce 1955, umně kombinují autobiografické a cestopisné vyprávění s filozofickými úvahami a analýzami života indiánských kmenů v Jižní Americe. Autor zde popisuje svou cestu k etnologii, zabývá se otázkami antropologie jako disciplíny, seznamuje čtenáře se svými poznatky o kultuře Kaďuvejů, Bororů, Ňambikwárů a Tupíů-Kawahíbů a rozvíjí teoretické základy svého strukturalistického přístupu. Kniha je vybavena množstvím ilustrací včleněných přímo do textu a obsahuje rozsáhlou obrazovou přílohu s černobílými fotografiemi původních obyvatel Brazílie.

Román autora světoznámého bestselleru Muž, který chtěl být šťastný přináší poutavý a inspirativní příběh, který čtenáře ponouká k zamyšlení nad nejdůležitějšími otázkami života: Jak dosáhnout v životě naplnění a štěstí? Jsou lidé v podstatě stejní, anebo je každému jedinci předurčena vlastní cesta k tomu, aby objevil svůj klíč ke štěstí? A v čem spočívá pravá svoboda? Představte si, že vám jednoho dne váš zaměstnavatel oznámí, že je s vámi nespokojen, že na svou práci nestačíte, a dá vám deset dnů na to, abyste jej přesvědčili o opaku. A téhož dne se od svého partnera dozvíte, že má vážné pochybnosti o tom, zda váš vztah má budoucnost… Zároveň pochopíte, že za nezdary v pracovním i osobním životě jste zodpovědni vy sami, přesněji řečeno vaše osobnost… Co můžete v takové situaci udělat? Cožpak je možné změnit svou osobnost? Člověk může změnit své chování, způsob, jak věci dělá, to, jak mluví, postoj, držení těla, ale osobnost přece nezmění. A přesto právě to vám doporučí jeden starý přítel, který zná člověka, jenž je zasvěcen do dávného vědění a dokáže lidem v hypnóze navodit úplně novou osobnost. A tak i když vám to napřed připadá jako úplná pošetilost, rozhodnete se, že tenhle experiment podstoupíte. Po tomto rozhodnutí se váš život obrátí na ruby. Nastoupíte na cestu poznávání tajů lidské duše a objevování sebe sama i druhých – cestu, z níž není návratu…

Ať už toužíme po naplňující práci a bohatství nebo usilujeme o osobní štěstí, vyrovnanost či vnitřní svobodu (anebo chceme skloubit obojí), klíč k úspěchu je vždy v naší hlavě, v naší vědomé a podvědomé mysli. V knize Síla mysli, která patří mezi klasiku ve svém žánru, John Kehoe popisuje účinné, praxí ověřené nástroje, jak změnou myšlení změnit svůj život a vzít svůj osud do vlastních rukou. Naše mysl vytváří naši realitu. Je jenom na nás, zda tuto skutečnost přijmeme, či nikoli. Můžeme svou mysl nastavit tak, aby pracovala pro nás, nebo ji můžeme ignorovat a dovolit jí, aby nás brzdila. Buď se staneme jejími pány, nebo zůstaneme jejími otroky. Vždy sklidíme to, co jsme zaseli. Naše mysl je jako zahrada, o niž můžeme pečovat, nebo ji zanedbávat. John Kehoe, jehož kreativní program využívají tisíce lidí na celém světě, nás učí, jak se stát zahradníky své mysli a proměňovat své cíle a sny ve skutečnost. Knížka Síla mysli nám umožní osvojit si celou řadu praktických dovedností a návyků, jako například: - zbavit se negativních představ a přesvědčení, která nás omezují - přeprogramovat svou podvědomou mysl tak, aby nás přestala brzdit v rozvoji - efektivně používat vizualizační techniky - vylepšit svůj sebeobraz - interpretovat svoje sny - vybudovat si „vědomí blahobytu“ - vytvářet a udržovat naplňující vztahy

Naše tělo mluví. Jen mu musíme umět naslouchat. Bolesti a choroby, které postihují naše tělo, nejsou dílem náhody či ranami osudu, nýbrž přesnými signály, že se nám do životní cesty postavila nějaká překážka. Michel Odoul, zakladatel Francouzského institutu šiacu a znalec východních léčebných tradic, v nichž tvoří fyzické tělo, mysl a duch jeden celek, se ve své knize Řekni mi, kde tě bolí, a já ti řeknu proč obrací na všechny, kdo hledají klíč k porozumění nemocem a bolestivým příznakům svého těla. Alergie, bolesti v krku, záněty, cysty, bederní ústřel, migréna, bolesti uší, nadváha, ischias, křeče, závratě, oční choroby, anorexie, bulimie, rakovina atd., to vše jsou projevy napětí, nesouladu, nerovnováhy, nevědomého rozporu či potlačovaného konfliktu, kterými se naše nitro snaží promluvit. Tělo každého z nás vypovídá (ba přímo křičí) o tom, čím trpíme v hloubi sebe samých. Odoulova kniha, které se ve Francii prodalo přes pět set tisíc výtisků, nás učí řeči těla rozumět. Učí nás pochopit psychoenergetické mechanismy, jejichž poruchy jsou zdrojem nemocí a brání nám v plném rozvoji. Když se naučíme vnímat člověka (a tedy sebe sama) jako propojený celek, kde „vše souvisí se vším“, zjistíme, že vazby a spojitosti mezi tělem, tělesnými orgány a jejich funkcemi na jedné straně a psychikou na straně druhé, nejsou žádná magie, ba ani ezoterika, ale že jde o čistě biologické vyjádření našeho stavu. Klíčem k tomuto pochopení je právě tato kniha.

Nová kniha Robina Sharmy je dárkem všem čtenářům prahnoucím po smysluplném životě a sebenaplnění. Autor čerpá z vydaných knih populární řady Mnich, který prodal své ferrari, z nichž vydestiloval esenci těch nejpodnětnějších, nejjasnozřivějších, ale současně nejpraktičtějších myšlenek, rad a poučení, a uspořádal je do podoby přehledného kalendáře poskytujícího inspiraci pro každý den.Každý z nás potřebuje pravidelnou „dávku“ nápadů, inspirativních rad a idejí, které souzní s naším vnitřním přesvědčením a pomohou nám k naplnění našich snů a dosažení cílů, které jsme si předsevzali. Inspirativní myšlenky v nás probouzejí nadšení, udržují elán a umožňují nám v dnešní uspěchané době se zastavit, zamyslet se, naučit se soustředit na to podstatné a dívat se na svůj život z nadhledu. Kniha se soustředí na zásadní témata seberozvoje, jako je osobnostní růst, autentičnost, opravdový úspěch, čest a síla charakteru, překonávání nesnází a zklamaní, sebepoznávání, pochopení lidské podstaty, vůdcovství, vytváření plodných vztahů, životní poslání, osudová předurčenost a svoboda. Slovy autora: „Počínaje dneškem vezměte život plně do svých rukou. Rozhodněte se být jednou provždy pánem svého osudu. Je to váš vlastní závod, nikoho jiného. Objevte své poslání a začněte zakoušet extázi inspirovaného života.“ Tato kniha je k tomu skvělým prostředkem.

Světoznámá kniha Roboti nastupují amerického počítačového experta a spisovatele Martina Forda, kterou deník Financial Times vyhlásil nejlepší ekonomickou knihou roku 2015 a která byla dosud přeložená do devatenácti jazyků, přináší fascinující vhled do rozvoje umělé inteligence, jež dnes v čím dál větší míře ohrožuje pracovní místa. Jestliže panuje obecná shoda, že v dohledné době mohou stroje nahradit jakoukoliv lidskou práci, která je do určité míry rutinní – ať už jde o práci v továrnách, zdravotnictví nebo například v potravinářství – Martin Ford varuje, že hrozby, kterým do budoucna čelíme, jsou daleko větší. Nejenže ukazuje, že tradiční recepty na negativní dopady techno¬logických změn, jako je rekvalifikace a vyšší vzdělání, už nebudou fungovat, ale především vyvrací představu, že nástup robotů a automatizace práce postihne pouze ty nejhůře place¬ná místa. Na základě podrobného výzkumu a sbě¬ru dat zejména ve Spojených státech a Velké Británii dokazuje, že technologie šlapou na paty i vzdělané elitě. Roboti jsou totiž čím dál chytřejší, dokážou pracovat se stále sofistikovanějšími algoritmy a především se dokážou sami učit. Ať už jde o právníky, technické exper¬ty, finanční odborníky, ale i učitele, překladatele nebo novináře a paradoxně i počítačové programátory a datové analytiky, skoro nikdo si už nemůže být jistý budoucností. Ford zároveň zkoumá dopady automatizace na lidskou společnost. Roboti v práci totiž nepotřebují plat, odpočinek, bydlení, soukromí ani spánek. Nemusí jíst, protože nemají hlad. Nemají city, touhy ani sexuální potřeby. Nemají lidské slabosti a jsou samozřejmě výkonnější. Nás lidí bude zkrátka zapotřebí stále méně. To nás staví před nová dilemata a výzvy: Jak se vypořádáme s tím, že spousta pracovních míst časem jednoduše zanikne? Vytvoří to ve společnosti nové a nepřekonatelné nerovnosti? Nebo vzniknou pra¬cov¬ní místa úplně nová? Anebo je spíše řešením, jak navrhuje Martin Ford, zavede¬ní ne¬podmí¬něného základ¬ního příjmu – důstojné částky vyplácené bez rozdílu všem občanům? Vzhledem k tomu, že Česká republika patří k zemím, které jsou v příštích letech také ohrožené automatizací, je toto téma mimořádně aktuální. Ocitáme se na křižovatce, kde se rozhoduje o naší budoucnosti. Je proto nejvyšší čas zahájit diskusi na toto téma – a Fordova kniha je k tomu přímo ideální příležitostí. Lze ji doporučit každému, komu není lhostejná jeho vlastní budoucnost ani budoucnost naší společnosti. Roboti skutečně nastupují a na nás je, abychom rozhodli, zda široké společenské vrstvy čeká blahobyt, nebo pohroma.

Válka královen na počátku čtrnáctého století je už více než sto let tématem českých dějin. Co vedlo obě Elišky, Přemyslovnu a Rejčku k tomu, že spolu vedly nekompromisní boj a v jejich jménu umírali lidé a trpěla země? Zejména jestliže jedna z nich, Eliška Rejčka, ”krásná Polka se švédskou krví v těle” netoužila po moci a chtěla se věnovat umění a svým libůstkám, zatímco Eliška Přemyslovna se snažila důsledně kráčet ve stopách svého otce Václava II a děda Přemysla Otakara II. Zdálo by se, že ty dvě ženy měly vlastně neškodně minout. A přece mezi nimi vzplál nesmiřitelný konflikt, který musel skončit záhubou jedné z nich. Román Antonína Polácha se snaží najít odpověď právě na tuto otázku. Zastihujeme Rejčku - nevlastní matku Elišky Přemyslovny, ač je dělily jen čtyři roky věku - ve chvíli pro ni nejtěžší. Její manžel, král Václav II, umírá a ona zůstává, sedmnáctiletá, sama s pětidenní dcerou v cizí zemi, obklopena nepřátelským prostředím. V okamžiku, kdy se rozhodne provdat za nápadníka českého trůnu Rudolfa Habsburského, vystaví se neodvolatelně nenávisti přemyslovských princezen, které se cítí být okradeny o své dědictví... Rejčka je tak proti své vůli vtažena do velké politiky, ale její manžel umírá a ona zůstává znova bez ochrany. Léta vyhnanství a milostných vztahů končí, když se usazuje v Hradci Králové, který právě po ní získal své jméno. Jenže pak se Eliška Přemyslovna stává českou královnou a Rejčka milenkou Jindřicha z Lipé, jenž usiluje být mocnějším než král, Eliščin manžel Jan Lucemburský. Karty jsou rozdány, konflikt nevyhnutelný. Kdo v něm může zvítězit? Královna Eliška používající pro naplnění své vize jednotného silného českého státu všechny prostředky, jež se přebrala od svého otce krále Václava, tedy zbraně mužské, nebo Rejčka, vyzbrojená ženskými zbraněmi zdánlivé bezmocnosti, spoléhající se na své obdivovatele a lámající svým šarmem mužská srdce? Právě o tom je tato kniha. Na konci románu stojí třicetiletá Rejčka, která se utrpením a nároky, jež na ni život kladl, změnila z naivního sedmnáctiletého děvčátka v zralou, zkušenou, ale i unavenou ženu. Ženu, která ví, že životní štěstí si je třeba vybojovat a neváhá pro ten cíl přinést oběti. Ještě víc by ale autora těšilo, kdyby si čtenář na konci knihy, až dočte poslední stránku a dozví se, kdo a jak v tom boji zvítězil, položil ještě jednu otázku. Kdo z těch dvou královen měl vlastně pravdu? Nebo měly každá svou?

Kniha s názvem Pohár života představuje nejobsáhlejší soubor Bulgakovových povídek, fejetonů, črtů a novel, jaký byl v češtině vydán. Téměř padesát známých i méně známých textů jednoho z nejlepších ruských spisovatelů dvacátého století pokrývá autorovo kyjevské, kavkazské i moskevského období a zahrnuje rovněž autorovu autobiograficky laděnou prvotinu Zápisky mladého lékaře, v níž Bulgakov líčí život mladého začínajícího lékaře v zapadlé vesnické nemocnici ve Smolenské gubernii v letech 1916–1917. Součástí souboru jsou i novely Osudná vejce a Psí srdce, jedny z prvních ruských vědeckofantastických próz vůbec. Tato raná tvorba, již charakterizuje prolínání realismu s fantastikou, satiričnost s tragikomikou a groteskou, ale také existenciální hloubka a silný filozofický přesah, dokazuje autorovu skvělou pozorovací schopnost nahlížet a zpodobovat zjevné i skryté stránky života, jakož i umělecky ztvárnit rozporuplnou dobu, v níž žil.

Velká část světa je obdivuje. U nás se na ně takřka už zapomnělo. Zapomnělo se na stovky Čechoslováků, mužů a žen, kteří v letech 1936–1939 bojovali a umírali ve Španělsku, kde se rozhořela krvavá občanská válka. Válka, v níž po boku vzbouřenců, kteří se pokusili svrhnout legální španělskou vládu Lidové fronty, bojovali i vojáci nacistického Německa a fašistické Itálie. Právě ve Španělsku si Adolf Hitler a Benito Mussolini mohli vyzkoušet, prvně na cizím území, svou připravenost a sílu. Narazili ale na odhodlání tisíců obyčejných Španělů, kteří se postavili na obranu republiky. Pomoci jim přicházeli Francouzi, Belgičané, Jugoslávci, Sověti, Bulhaři, Poláci, Maďaři, Ame-ričané, Kanaďané, protinacističtí Němci, protifašističtí Italové a mnozí další – včetně více než dvou tisíc Čechoslováků. Desítky tisíc lidí z více než 50 zemí světa. Příslušníci mezinárodních brigád. Interbrigadisté. Lidé provázení často až sebevražednou odvahou. Bojovali a umírali. V letech 1936–1939 zahynulo na španělských bojištích 8 000 až 10 000 interbrigadistů. Včetně několika set Čechoslováků. Více než osm desítek let, které od počátku tohoto krvavého konfliktu uplynuly, zaznamenává svět – patrné je to zejména ve Spojených státech amerických, v Polsku, v Rusku, v Izraeli a samozřejmě ve Španělsku – vzrůstající zájem historiků, publicistů, spisovatelů, ale třeba také mnohých politiků o události, jež se tehdy ve Španělsku odehrály. Tuto „fascinaci“, jak píše mexická spisovatelka žijící v Izraeli Tzila Chelminsky, je mož¬né vysvětlit také tím, že španělská občanská válka, která v konečném důsledku stála půl milionu obětí, „přinesla poslední velké probuzení kolektivního evropského povědomí“. Do zápasu za podporu Španělské republiky, jež od 17. července 1936 čelila agresi, a především perfektně vyzbrojenému a vycvičenému nepříteli, se postavily statisíce lidí z celého světa. Nebyli to pouze komunisté, jak se ještě leckde traduje. Byli to lidé různého přesvědčení, různé víry. Mezi nimi nejvýznačnější intelektuálové doby: Ernest Hemingway, Ilja Erenburg, Alexej Tolstoj, John Dos Passos, George Orwell, Paul Robeson, Pablo Casals, Pablo Picasso, Pablo Neruda, Luis Bunuel, André Malraux, Egon Erwin Kisch, Karel Čapek a další. Vlna solidarity, která se zdvihla na podporu španělských republikánů, neměla mít potom už nikdy v Evropě obdoby. A nic na tom nemění skutečnost, že odvaha a obětavost interbrigadistů byla, jak se ukázalo, využívána a často i zneužívána k nejrůznějším politickým cílům. S odstupem mnoha desetiletí se Stanislav Motl vydal do Španělska. Aby hledal stopy dávných bojů. Aby pátral po hrobech, které zavál čas. Aby odkrýval zapomenuté osudy a příběhy. Výsledkem je tato kniha. „K napsání této knihy mě také inspiroval v Čechách poměrně známý člověk, který svého času prohlásil, že lidé, kteří v letech 1936–1939, v čase občanské války ve Španělsku, bojovali a umírali v mezinárodních brigádách, byli ,pouhými Stalinovými pohůnky a žoldáky Kominterny‘. V té chvíli jsem si začal postupně vybavovat všechny ty někdejší interbrigadisty, případně i členy jejich rodin, s nimiž jsem se v uplynulých desetiletích měl možnost potkávat. Opět jsem si oživoval jejich vzpomínky na krvavé boje, jimiž ve Španělsku prošli. Znovu jsem v duchu naslouchal třeba i vzpomínkám na jejich poválečné osudy, včetně vyprávění o kriminálech, do nichž byli někteří z nich po roce 1948 uvrženi. Tehdy ve mně uzrálo rozhodnutí. A již o několik týdnů později jsem směřoval do Španělska. Pátrat, objevovat, natáčet, psát. Pokusit se, přímo na místě, lépe pochopit, jak to tenkrát opravdu bylo. Další cesty následovaly“

Děj knihy renomovaného autora historických románů je zasazen do pohnutých časů 17. století. V příběhu zapovězené lásky českého bratra Lukáše Hrachovce ke krásné Anně Wagnerové odehrávajícím se na počátku třicetileté války se osobní příběhová linie prolíná s historickými událostmi, které hýbaly našimi dějinami, především dějinami Moravy. Autor románu, který jako vždy dokáže skloubit historickou věrnost s poutavým vyprávěním, plasticky popisuje, jak české stavovské povstání a po něm následující válka zasáhly Moravu a její obyvatele. Jestliže se zpočátku stavěli k čes¬kému povstání skepticky a snažili se udržovat neutralitu, nakonec byli vtaženi do víru událostí a válka svými hrůzami zasáhla naplno i je. Když se Lukáš, rodák z Nového Jičína, který se nikoli vlastní vinou dopustí hrdelního zločinu, a tak poruší páté přikázání a musí prchat před zákonem, nechá – spíš z nutnosti než dobrovolně – naverbovat do moravského pluku, jeho život se zcela změní. Lukáš dokáže pod svými veliteli – Albrechtem z Valdštejna, Fridrichem z Tiefenbachu i Jindřichem Šlikem – udělat ve vojsku oslni¬vou kariéru, stále však musí zápasit s obavou, zda se tím neprohřešuje proti své víře a zda ho jeho bratři ve víře budou vůbec ještě ochotni přijmout znovu mezi sebe. Náboženství, víra a otázka spasení totiž hrála na začátku sedm¬náctého století v životě člověka klíčovou úlohu, neporovnatelnou s dnešní dobou. Lukášovou hlavní životní motivací zůstává ovšem láska k půvabné Anně Wagnerové, která se musela stát ženou jiného, ale on se nikdy nevzdal naděje, že ji z moci jejího násilnického manžela osvobodí a že se přece jen nakonec stane jeho ženou…

Čeští umělci, kteří dobyli svět – Leoš Janáček, Hugo Haas, Anny Ondráková. Spisovatelé, kteří se stali národním pokladem nás všech – Božena Němcová, Rudolf Těsnohlídek, Jakub Arbes, Petr Bezruč. Slavní aristokraté, kteří významně ovlivnili českou historii – Klemens Wenzel Metternich a Kateřina Vilemína Zaháňská. Nejlepší boxer světa, jenž kromě fyzické síly vládl obdivuhodným intelektem – Max Schmeling. Zuřivý reportér a poutník pěti světadíly, pro něhož se hledání pravdy a spravedlnosti stalo životní posedlostí – Egon Erwin Kisch. Fotografové, kteří psali historii válečného zpravodajství – Robert Capa a Gerda Taro. Umělci, jimž bylo souzeno, aby byli zapomenuti, a přesto i oni byli ve své době nepřehlédnutelní – Arthur Breisky, Christian Heinrich Spiess. Géniové proslulí dnes na všech kontinentech – Johann Wolfgang Goethe, Ernest Hemingway, Fryderyk Chopin, George Sandová. Osud jim dal šanci milovat tak, že štěstí a zármutek toho druhého byly i jejich štěstím a zármutkem. Prožívali velká milostná dramata. Láska je povznesla k nebesům. Láska je srazila do prachu země. Navzdory tomu byli šťastni. Prožili totiž vpravdě osudové vztahy, které jsou vlastní výjimečným a citově bohatým lidem. Jedinečné lásky, jež překonávají všechny nástrahy času. Inspirují a nepřestávají fascinovat. Kniha Osudové lásky může být pro mnohé čtenáře Stanislava Motla překvapující. Autor tu vstupuje, obrazně řečeno, do pro něj zdánlivě netypického romantického světa slavných i zapomenutých mužů a žen, kteří prožívali milostná dramata, vzestupy i pády. I tentokrát však zůstává věrný své osvědčené metodě a způsobu práce: „Opět jsem se mohl ponořit do archivů, hledat dosud neznámé dokumenty, jezdit na místa, kde se dávné příběhy odehrávaly, a třeba i hledat zasvěcené lidi, někdy i potomky pamětníků, hledat nové informace, nové souvislosti…“ (z úvodu knihy) Publikace, která vznikla na základě stejnojmenného dokumentárního cyklu České televize, je doplněna více než dvěma stovkami fotografií a dokumentů.

Kniha znalce českých dějin a autora úspěšných historických románů Antonína Polácha se tentokrát pouští do pátrání v neprobádané oblasti temných stránek osobností našich vládců. Z osudů sedmi panovníků – Přemysla Otakara I., Václava II., Karla IV., Václava IV., Zikmunda Lucemburského, Ladislava Pohrobka a Ferdinanda II. –, kteří vládli naší zemi a spoluvytvářeli její dějiny, z historických rekonstrukcí, k nimž dospěl na základě kritického studia pramenných podkladů, dobových dokumentů, analýzy jednání jednotlivých osob a na základě zčásti kriminalistického a zčásti medicínského pátrání, skládá autor plastický portrét osobnosti středověkého krále a pootevírá okno do historického prostoru, kam lidem, kteří se o dějiny zajímají, zatím nebylo ve větším rozsahu dopřáno nahlédnout. Systém středověkého státu fungoval jen potud, pokud fungoval král jako jeho garant. Jen osobnost silného panovníka byla zárukou určitého klidu pro poddané a prosperity země. Jak se ale král mohl stát silným? Láskou k poddaným a spravedlivostí sotva. Není tedy divu, že panovníci velmi často sahali k prostředkům, nad nimiž se člověku tají dech. Pocit Božího poslání jim poskytoval do jisté míry imunitu, tedy beztrestnost. Skutky, kterých se panovníci v zájmu udržení vlády ve vlastních rukou občas dopouštěli, bychom dnes odsoudili jako zločiny. Nicméně právě způ¬sob, jakým se dokázali postavit svým protivníkům, vypořádávat s řevnivostí a konflikty, a nakolik je dokázali bez podstatného snížení královské moci zvládnout, svědčí o osob¬ních kvalitách jednotlivých vládců. Politicky korektní metody při tom ale určitě používány nebyly… Antonín Polách si zároveň klade otázku, zda je náhodné, že právě panovníci pocházející z rozvrácených vztahů, sirotci a dětští štvanci dosahovali ve vykonávání vlády výrazně lepších výsledků než děti rozmazlované a hýčkané. Možná právě proto, že žádné citové vazby v dětství nenavázali, se snadněji uchylovali ke zločinu.

Kniha Oběti a jejich vrazi s podtitulem O tom, jak Česká republika pomáhala unikat válečným zločincům navazuje na publikaci Nacisté pod ochranou (2001), v níž se autor zabýval případy nepotrestaných nacistických zločinců. Nové vydání knihy je podstatně obsáhlejší – ať už svým rozsahem, tak použitím objevených archivních dokumentů a fotografií, ale především objevnější. Stanislav Motl vypátral nové dokumenty a nové souvislosti. Základní otázka, kterou si klade, zůstává tatáž: Kdo tyto lidi po celé dlouhé poválečné období kryl a proč?

Významný německý politolog a historik Herfried Münkler ve své prestižními cenami ověnčené knize podává celistvý obraz německých dějin, od nejstarších časů až po současnost, přičemž na rozdíl od standardních historiografických publikací se nespokojuje s faktografickým výčtem a popisem událostí, nýbrž ukazuje, co tyto události znamenaly z hlediska vývoje a proměn německé identity. Na základě rozboru ústřed¬ních mýtů a mytických struktur, jež tuto iden¬ti¬tu formovaly, umožňuje čtenáři porozumět „duchu“ německých dějin. Postupně nás sezna¬muje s klíčovými příběhy, postavami, tématy, ale i místy, které jsou s historií německého národa a němectvím bytostně spjaty. Ukazuje například význam Písně o Nibelunzích, mýtu o knížeti Cherusků Arminiovi, císaři Barbarossovi, roli, jakou sehrál Martin Luther či Goethův Faust, genezi a peripetie snění o Velkoněmecké říši, téma „boje proti Římu“, prušáctví, ale i úlohu „osudových“ míst, jako je Výmar, Norimberk či Rýn. Spektrum témat, jemuž se autor ve svém „dějepise německé sebeprezentace“ věnuje, je ovšem velmi široké a jeho pohled se neobrací pouze do dávné minulosti – v kapitole, v níž pojednává o historickém vývoji po druhé světové válce, například vysvětluje, že ani tato éra se neobešla zcela bez mýtů, jen se už nevztahují k politice, nýbrž k individuálnímu blahobytu a ke konzumu. Hospodářský zázrak, německá marka, Mercedes – i to jsou svého druhu mýty v jinak zdánlivě zcela mýtuprosté zemi… Za knihu Němci a jejich mýty (2008) byl autor v roce 2009 odměněn cenou Lipského knižního veletrhu v ka¬tegorii literatury faktu a esejistiky a cenou Fritze Meyera-Struckmanna pro humanitní a společenské vědy.

Jste na výletě na ostrově Bali a pár dní před odjezdem navštívíte jednoho starého léčitele. Ne že byste k tomu měli nějaký zvláštní důvod, nejste nemocní, jen se doslechnete o jeho velkém věhlasu a napadne vás, že byste se s ním mohli setkat.Starý léčitel vás prohlédne. Jeho diagnóza zní jasně. Těšíte se dobrému zdraví, avšak váš život není... šťastný. Ten moudrý stařec jako by vás znal lépe než vy sami. Neobvyklým náhledem na váš dosavadní život vás vtáhne do vůbec nejpoutavějšího dobrodružství, jaké si člověk může představit – dobrodružství objevování sebe sama. Zážitky, které vám zprostředkuje, radikálně změní váš život a stanou se klíčem k životu, o kterém jste vždy snili. Tato knha nám ukazuje, jak se osvobodit od věcí, které nám brání v tom, abychom byli skutečně šťastní. Laurent Gounelle je psycholog, spisovatel a odborník na rozvoj osobnosti.Již čtrnáct let cestuje po světě a setkává se s výjimečnými lékaři a léčiteli, ať už jde o americké experty v oblasti neurologie a neurolingvistiky, peruánské šamany nebo balijské mudrce.

Jste na výletě na ostrově Bali a pár dní před odjezdem navštívíte jednoho starého léčitele. Ne že byste k tomu měli nějaký zvláštní důvod, nejste nemocní, jen se doslechnete o jeho velkém věhlasu a napadne vás, že byste se s ním mohli setkat.Starý léčitel vás prohlédne. Jeho diagnóza zní jasně. Těšíte se dobrému zdraví, avšak váš život není... šťastný. Ten moudrý stařec jako by vás znal lépe než vy sami. Neobvyklým náhledem na váš dosavadní život vás vtáhne do vůbec nejpoutavějšího dobrodružství, jaké si člověk může představit – dobrodružství objevování sebe sama. Zážitky, které vám zprostředkuje, radikálně změní váš život a stanou se klíčem k životu, o kterém jste vždy snili. Tato knha nám ukazuje, jak se osvobodit od věcí, které nám brání v tom, abychom byli skutečně šťastní. Laurent Gounelle je psycholog, spisovatel a odborník na rozvoj osobnosti.Již čtrnáct let cestuje po světě a setkává se s výjimečnými lékaři a léčiteli, ať už jde o americké experty v oblasti neurologie a neurolingvistiky, peruánské šamany nebo balijské mudrce.

Knížka autora světoznámého bestselleru Mnich, který prodal své ferrari vypráví příběh Jacka Valentina, jehož životní cesta se v mnohém podobá životní pouti každého z nás. Jack se cítil lidsky hluboce nespokojený a nenaplněný, a proto se vydal pátrat po moudrosti, která by mu umožnila žít šťastnější, autentičtější a smysluplnější život. Díky setkání se třemi pozoruhodnými průvodci a učiteli - mudrcem, surfařem a byznysmenkou - objevuje Jack mocnou životní filozofii, s jejíž pomocí dokáže radikálně proměnit svou existenci a najít klíč k vlastnímu osudu. Na této duchovní cestě za sebepoznáním jej čeká řada zkoušek. Každá překážka ho však nakonec posune o kousek blíž k pravdě a naplnění tužeb jeho srdce. Poznání, k němuž Jack na konci své pouti dospěje, může pomoci každému, kdo se rozhodne změnit svůj způsob života a myšlení, proměnit své touhy ve skutečnost, překonat strach a obavy, které mu brání v osobnostním rozvoji, probudit svůj vnitřní potenciál a otevřít své srdce.

Poznali, jak chutná sláva. Byli obdivovaní a hýčkaní. Mohli mít skoro vše, co si přáli. Peníze, popularitu. A pak přišel pád. A zatracení. Davy, které je předtím vynášely téměř až do nebes, byly najednou plné nenávisti. Autentické vzpomínky a otevřená, většinou dosud nepublikovaná svědectví o známých i méně známých aktérech slavné éry Barrandova - Lídy Baarové, Adiny Mandlové, Svatopluka Beneše, Raoula Schránila, Nataši Gollové, Zdeny Sulanové a dalších herců, režiséři, spisovatelů, novinářů. Napadlo by někdy zřejmě vůbec nejkrásnější českou herečku Lídu Baarovou, že jednou skončí v ústavu pro choromyslné a potom ve vězení, nejprve v poválečném Německu, kde jí bachaři, pro své vlastní rozptýlení, budou po několik dnů za sebou vesele oznamovat termín její údajné popravy…? Tušila někdy Adina Mandlová, že výjimečné a nákladné róby, které uměla nosit s graciézností manekýny, vymění jednou za hrubý vězeňský oděv…? A co by asi řekl král komiků Vlasta Burian, kdyby mu někdo v dobách jeho největší popularity řekl, že i on skončí v kriminále a přijde o celý majetek…? A co taková Nataša Gollová, herečka s nebývale intelektuálním zázemím, která osamělá skončí v domově důchodců a do svých posledních dnů nebude moci pochopit, co se to tenkrát vlastně stalo, že se v tak hodných českých lidech najednou objevilo tolik zášti? Ale byli i další… Filmoví a divadelní herci, režiséři, operní pěvci, hudebníci – umělci, kteří se jednoho dne ocitli v situaci, kdy museli čekat, až nad nimi několik lidí, které často ani neznali, vynese verdikt… Budou ještě vůbec někdy moci hrát, zpívat a tvořit? Anebo budou potupně vyhnáni z jeviště, z filmových ateliérů? A co když ještě navíc budou předáni soudu? Někteří opravdu pochybili. Někteří i kolaborovali. Jenomže doba, jak už to tak bývá, semlela i hodně nevinných lidí… „Jaký to byl tenkrát vlastně svět?“ může se dnes leckdo zeptat. Jak to, že v době masového vraždění se ve filmovém klubu Lucerna odehrávaly hvězdné party? Jak to, že v době, kdy u nás mizely do neznáma celé židovské rodiny, Lída Baarová, Adina Mandlová nebo Nataša Gollová a další mohly mít poměr s nacistickými pohlaváry? Jak to, že v době poprav a všeobecného strachu se lidé v biografech z plných plic smáli nad nenáročnými veselohrami? A jak to, že filmoví fandové dokázali v květnových dnech pětačtyřicátého roku doslova lynčovat své bývalé idoly? Jak to, že dokázali dokonce i zabíjet…? Na tyto a podobné otázky se snaží odpovědět kniha Mraky nad Barrandovem.

Kniha patřící mezi nejznámější klasická díla s duchovní a psychologickou tematikou. Tato „úchvatná knížka, která přináší potěšení i poznání“, jak se o ní vyjádřil Paulo Coelho, byla přeložena do třiačtyřiceti jazyků a inspiruje miliony čtenářů na celém světě. Vypráví příběh o slavném a bohatém právníkovi Julianu Mantlovi, jenž se ocitl na pokraji smrti, když jednoho dne v přeplněné soudní síni utrpěl infarkt. Jeho fyzický kolaps je provázen krizí duchovní, která jej donutí hluboce se zamyslet nad neutěšeným stavem svého života a vydat se hledat odpovědi na nejdůležitější otázky lidského bytí. V naději, že nalezne štěstí a splnění svých snů, vypravuje se Julián Mantle na putování do nedostupných indických končin obydlených prastarou východní kulturou. Zde se postupně seznamuje se starobylou moudrostí a filozofií, která jej naučí objevovat, kultivovat a ovládat skrytý potenciál vlastního vědomí, těla i ducha. Někdejší slavný advokát, který se postupně oprošťuje od svého dosavadního životního stylu, prochází hlubokou osobní proměnou. Příběh Juliána Mantla čtenáře krok za krokem provází na cestě k sebepoznání a ke smysluplnému a vyrovnanému životu.

Kniha patřící mezi nejznámější klasická díla s duchovní a psychologickou tematikou. Tato „úchvatná knížka, která přináší potěšení i poznání“, jak se o ní vyjádřil Paulo Coelho, byla přeložena do třiačtyřiceti jazyků a inspiruje miliony čtenářů na celém světě. Vypráví příběh o slavném a bohatém právníkovi Julianu Mantlovi, jenž se ocitl na pokraji smrti, když jednoho dne v přeplněné soudní síni utrpěl infarkt. Jeho fyzický kolaps je provázen krizí duchovní, která jej donutí hluboce se zamyslet nad neutěšeným stavem svého života a vydat se hledat odpovědi na nejdůležitější otázky lidského bytí. V naději, že nalezne štěstí a splnění svých snů, vypravuje se Julián Mantle na putování do nedostupných indických končin obydlených prastarou východní kulturou. Zde se postupně seznamuje se starobylou moudrostí a filozofií, která jej naučí objevovat, kultivovat a ovládat skrytý potenciál vlastního vědomí, těla i ducha. Někdejší slavný advokát, který se postupně oprošťuje od svého dosavadního životního stylu, prochází hlubokou osobní proměnou. Příběh Juliána Mantla čtenáře krok za krokem provází na cestě k sebepoznání a ke smysluplnému a vyrovnanému životu.

Hrát na hudební nástroj by mělo být stejně jednoduché a přirozené jako dýchat. Mnohým z nás v tom však brání obavy a pochybnosti či strach ze selhání a vlastní nedostatečnosti, permanentní neodbytná potřeba hodnotit sebe sama a především urputná snaha „hrát dobře“. Zkrátka za většinu potíží s hraním (a nejen s hraním) je zodpovědná naše mysl. Chceme-li v sobě probudit hudebního mistra, musíme se nejprve uvolnit, zklidnit mysl, „zapomenout“ na své ego a zbavit se všeho, co nám zatarasilo cestu k přirozenému projevu – a neplatí to jen u hudby, nýbrž u všeho, co děláme. Věhlasný klavírista a skladatel Kenny Werner ve své slavné knize Mistrovství bez úsilí představuje konkrétní způsoby, jak postupně „přeprogramovat“ svou mysl a dovolit přirozenému tvůrčímu potenciálu proudit svobodně, bez úsilí a bez stresu.Mistrovství bez úsilí je jedna z nejčtenějších knih o hudbě a hraní, která tisícům hudebníků – a nejen jim – na celém světě pomáhá uvolnit cestu k vlastnímu talentu a potenciálu. Poprvé vyšla v roce 1996 a nyní se konečně dostává i na český knižní trh. Kniha obsahuje praktická cvičení a také inspirativní motivační meditace, které jsou k dispozici ke stažení on-line. Do češtiny je namluvil David Noll, který k nim rovněž složil pianový podkres.

Světově proslulý román Mistr a Markét¬ka, na němž ruský prozaik a dramatik Michail Bulgakov (1891–1940) začal pracovat koncem dvacátých let a který dokončil, již zcela vyčerpaný a téměř slepý, pouhých několik dní před smrtí, náleží do zlatého fondu světové literatury a je právem považován za jedno z nejpozoruhodnějších literárních děl 20. století. Ačkoli se začalo rodit již téměř před sto lety, jde o dílo stále živé – dílo, které čtenářské publikum nepřestává okouzlovat, ba fascinovat již po řadu generací. Mistra a Markétku lze charakterizovat jako mnohovrstevnatou magicko-realistickou fantaskní grotesku zasazenou do veskrze reálných – a z dnešního hlediska zcela absurdních – poměrů, které v Sovětském svazu panovaly na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století. Lze jej číst jako mistrovskou satiru na dobové pořádky, ale také jako důmyslnou variaci na faustovské téma, svéráznou filozofickou alegorii a pře¬devším jako strhující příběh nikdy nekončícího střetávání dobra se zlem, viny a ne¬viny, odvahy a zbabělosti, který nám skýtá nejen mimořádný čtenářský zážitek, ale také nás ponouká k tomu, abychom spolu s autorem hledali odpovědi na základní otázky lidského bytí. Michail Bulgakov se vydání svého vrchol¬ného díla nedočkal, román poprvé vyšel až čtvrtstoletí po jeho smrti, navíc v okleštěné a cenzurované podobě. Kniha vychází v překladu naší přední rusistky Aleny Morávkové, která se Bulgakovovým dílem soustavně zabývá již od šede¬sátých let minulého století. Její překlad, který byl poprvé publikován v roce 1969 a dočkal se sedmi reedic, byl v rámci zemí bývalého východního bloku vůbec prvním převodem využívajícím necenzurované znění díla. Další vydání je doplněno téměř dvěma sty obrazy Iwana Kulika. Iwan Kulik ( 1959) je světoznámý ukra¬jinský malíř žijící v Polsku. Po studiu na charkovské Akademii umění a designu přesídlil do Varšavy. Těžištěm jeho tvorby je olejomalba a kvaš. Proslavil se řadou tematických cyklů inspirovaných významnými literárními díly, z nichž nejznámější je cyklus věnovaný románu Mistr a Markétka čítající přes sedm set kvašů.

Renomovaný autor historických románů ve své nové knize, zasazené do skutečných historických reálií, rozehrává strhující příběh o pátrání po tajemné knize, inspirovaný osudem proslulého rukopisu, který dodnes nebyl rozluštěn. Bravurně zpracovaný příběh s důmyslně vystavěnou dějovou zápletkou, plný napětí, záhad a překvapivých zvratů, je situován do Prahy na počátku 17. století. Píše se rok 1608, Praha je hlavním městem Svaté říše římské a sídlem císaře Rudolfa II., známého svou náklonností k magii, alchymii, astrologii a filosofii. Zdržuje se zde výkvět tehdejších vzdělanců a vědců, nad nimiž císař drží ochrannou ruku. Johannes Kepler právě vypočítal oběžné dráhy planet, nejznámější alchymista té doby Oswald Croll připravuje k vydání budoucí bibli lékárníků Basilica chymica a rabi Löw vytváří za hradbami židovského ghetta svého Golema. Praha ovšem prožívá těžké časy, císařův spor s jeho bratrem arcivévodou Matyášem hrozí vyústit v katastrofu, Rudolfův přepychový císařský dvůr je prosáklý korupcí a intrikářstvím a nad městem se vznáší stín války a blížící se pohromy. A právě v tuto chvíli do města přijíždí věhlasný polský alchymista a mág Michal Sendivoj. Není zcela pánem svých činů, je hnán nočními setkáními s Mefistem, který je jeho průvodcem v usilovném pátrání po klíči k lidské nesmrtelnosti, který má být zakódován v tajuplné knize. Pomoc nachází u slavné latinské básnířky Westonie, která sehraje v jeho příběhu osudovou roli. Všichni nezávisle na sobě pátrají po tajemství, které má změnit chod světa a rozhodnout věčný boj mezi Bohem a ďáblem. Po tajemství, které se nachází v Praze, nebo si to aspoň všichni zúčastnění myslí. Kromě vědců a tajemné sekty rosekruciánů se na této honbě podílí i mnoho dalších mužů, od bezvýznamného císařského úředníka Jakuba Horčického z Tepence, přes všemocného sekretáře Barvitia až po samotného císaře. V honbě za ním jsou ochotni používat jakékoliv prostředky, od podplácení, vyhrožování až po únosy a vraždy. Pozadu nezůstává ani polská, ale i anglická tajná služba, jež jsou také připraveny uchýlit se k čemukoli, aby uspokojily své chlebodárce. Román, inspirovaný záhadným rukopisem, který nepřestává fascinovat vědce a kryptology z celého světa, na pozadí věrně vykreslených dobových reálií rozvíjí barvitý napínavý příběh o věčném boji mezi dobrem a zlem.

Nové vydání jedné z nejoblíbenějších knih 20. století je prvním a doposud také jediným českým vydáním, které co možná nejpřesněji a nejvěrněji odráží prvotní podobu, v jaké Exupéryho dílo spatřilo světlo světa za autorova života. Vychází z prvního, newyorského vydání z roku 1943, jež představuje jediné zpracování, které vzniklo v součinnosti s autorem, které autor odsouhlasil a jež je plně v souladu s jeho přáním, celkovou grafickou a vizuální představou a uměleckým záměrem. Českému čtenáři se tak Malý princ poprvé dostává do rukou ve své původní úpravě, která mu umožní, aby v díle odkrýval nové významy, které mu dosud zůstávaly utajeny. Požadavku věrnosti původní autorově ideji a smyslu díla vychází vstříc i nový překlad. Námětem Exupéryho krátkého, zdánlivě prostého a přitom hlubokého textu je setkání s tajemnou postavou malého prince, který se znenadání zjeví letci havarovanému uprostřed pouště. Ušlechtilé „dítě“, které letci-vypravěči zprvu klade jakoby dětinské otázky, jež ho vyrušují od seriózních záležitostí, se brzy proměňuje v jeho průvodce po krajině citu a soucitu, zodpovědnosti a lásky. Exupéryho novela tak průzračným jazykem zachycuje úsilí o návrat k tomu nejpodstatnějšímu v našem životě. A jako by toto nejpodstatnější nebylo možné zpětně nalézt jinde než ve světě dětství, obrací se autor k dětem. Je to ale možná dítě v každém z nás, které oslovuje a k němuž promlouvá ve scénách, jež bychom se pro jejich nesmlouvavost někdy i mohli bát předložit svým skutečným dětem – tak jako v té, kdy se malý princ, aby věrně dostál citu a zodpovědnosti ke své květině, s vypravěčem, nyní už svým přítelem, navždy loučí. Nejsme to tedy spíš my dospělí, koho Exupéryho text upomíná, abychom, pro své děti i pro nás samé, to podstatné v sobě znovu nalezli a oživili? Antoine de Saint-Exupéry (1900 až 1944) byl francouzský spisovatel, letec a reportér. V roce 1940 opustil Francii a přestěhoval se do New Yorku. Právě v americkém exilu napsal svou nejznámější knížku Malý princ. V červenci roku 1944 jakožto pilot ve službách spojeneckého letectva vzlétl z Korsiky k průzkumnému letu nad Francií, ze kterého se již nevrátil. K jeho dalším významným dílům patří zejména Země lidí, Noční let a Citadela.

Počínaje šedesátými léty dvacátého století se vývoj západních společností nese ve znamení revolty. V druhé polovině minulého století se zrodily a postupně rozšiřovaly ideje a postoje, které - ač již zčásti ztratily svůj původní radikální náboj - jsou nám dodnes natolik srozumitelné a blízké, že se staly samozřejmou součástí našeho způsobu myšlení. Kritika masové společnosti, odpor vůči veškerým projevům konformismu, uniformity, nechuť vůči autoritám a establishmentu, vzývání nejrůznějších forem alternativního myšlení a kultury v protikladu k ”mainstreamu”, volání po individualismu, pátrání po autentičnosti osobního prožitku a sebevyjádření, odmítání materialistické ”technicistní” západní civilizace, která omezuje naši představivost a potlačuje naše nejhlubší potřeby, zájem o východní spiritualitu a kultury - všechny tyto projevy ”kontrakulturního” smýšlení jsou pro nás tím, čím je voda pro ryby. Kdo by neodmítal konzumní kapitalismus? Kdo by s gustem nešel proti proudu, nenarušoval a nepodvracel stávající vzorce myšlení a života? Kdo se necítí aspoň trochu jako rebel vymezující se proti tupému ”systému” živenému reklamou a masmédii? Co když je kontrakulturní revolta jednou z příčin, a ne důsledkem sílícího konzumerismu? Co když je v situaci, kdy se hospodářský růst více než prostředku, který má rozšiřovat naši schopnost uspokojovat lidské potřeby, stále více podobá závodům ve zbrojení, kontrakulturní vzdor tím nejhorším protilékem? Kontrakulturní vnímání společnosti se vrylo tak hluboko do našeho chápání společnosti, že ovlivňuje všechny aspekty společenského a politického života. Joseph Heath a Andrew Potter ve světoznámé knize Kup si svou revoltu!, přeložené do bezmála dvaceti jazyků, dokládájí, že kontrakulturní rebelové ve skutečnosti systém nepodvrací, nýbrž jej naopak posilují. Revolta není hrozbou pro systém, revolta je systém. Zároveň analyzují zdroje myšlenkového proudu, který již po několik desetiletí opanuje levicové myšlení, a nastiňují i možné cesty, kterými bychom se měli ubírat, abychom začali konečně opravdu „odklízet ten nahromaděný chaos, kterým nám konzumerismus zaneřádil životy“.

jedno ze základních děl evropské historiografie Kultura renesance v Itálii, které Jacob Christoph Burckhardt vydal roku 1860 a které v dosud jediném českém překladu vyšlo roku 1912. Po více než sto letech se tak česká veřejnost může seznámit s ojedinělou prací švýcarského kulturního historika a spisovatele, jež nejenže zásadně přispěla k pochopení epochy renesance, nýbrž dodnes významně ovlivňuje to, jakým způsobem toto historické údobí vnímáme. Plastický obraz renesance, jaký před více než sto padesáti lety Burckhardt vytvořil, dosud žádný podobně vyčerpávající syntetizující pohled nenahradil. Burckhardtova kniha ale není klasickým historiografickým dílem tradičního typu. Svým zaměřením a stylem náleží do oboru – v době Burckhardtova života ještě prakticky neznámého a v naší době, posedlé kultem specializace, již sotva pěstovaného –, který jeho průkopník nazývá „kulturní dějiny“. Burckhardt ovšem kulturu a umění chápe v jejich plném smyslu. „Kulturou,“ píše David Bartoň v doslovu k českému vydání, „se u Burckhardta nazývá všechno: politika, hospodářství i kuplířství a sport, stejně jako třeba krajinomalba.“ Umění je pak v širokém smyslu „mistrovství v každém oboru kultury“. Burckhardt vykládá každý aspekt italské renesanční společnosti jako svého druhu umělecké dílo. Uměleckým dílem je i samotný tehdejší stát, na který autor nahlíží jako na umný, racionální výtvor, přičemž idea racionální a promyšlené konstrukce, jejíž projevy jsou patrné ve všech oblastech tehdejší italské společnosti, je právě tím, co je pro období renesance příznačné v protikladu k představě státu a společnosti jako organického společenství, která dle Burckhardta charakterizuje spíše feudální stát středověku.

Kuchařka šťastného života, jejíž autorkou je uznávaná a vyhledávaná intuitivní terapeutka a duchovní učitelka Eva Michaličová, zasvěcuje čtenáře do umění, jak smysluplně žít v souladu s vlastními pocity a podle vlastních receptů a jak dosáhnout vyrovnanosti a štěstí. Autorka netradiční a originální formou vysvětluje univerzální pravidla a zákony života a na základě vlastních zkušeností, jakož i zkušeností získaných dlouholetou praxí předkládá návod a praktické recepty pro naplněný a smysluplný život. V Kuchařce šťastného života se dozvíte, jak si zadělat na spokojenost, jak nechat správně nakynout hojnost, jaké přísady přidat do pevného partnerského vztahu či z jakých surovin je nezbytné upéci lásku… Kniha nám pomůže odhalovat a postupně odstraňovat navyklé vzorce chování, které nám komplikují život – vzorce, které se marně pokoušíme změnit a které způsobují, že nejsme šťastní a trápíme se. S Kuchařkou šťastného života objevíme, jakou cestou se vydat, jak o sobě přemýšlet a především co dělat, aby náš život měl smysl a byl spokojenější. Jako červená nit se knihou táhne připomenutí, že nic není zadarmo, nic se neděje bez našeho přičinění a žádné kvalitní voňavé a chutné jídlo nevznikne jen otrockým dodržováním či bezduchým kopírováním receptů, podle kterých se vaří v kuchyních jiných. ”Šťastný a naplněný život uvaříme pouze za předpokladu, že všechny životní události a setkání budeme neustále podlévat vlastní odpovědností a vytrvalostí a za všech okolností je budeme kořenit nasloucháním vlastním pocitům.” „Pokusím se vám ukázat, co je k jídlu a co je zkažené. Navíc se společně podíváme, kde ta zkaženost, plíseň či kvas vznikají a jak se jich lze prakticky zbavit. Nestačí změnit myšlení, je třeba se naučit vymést pavučiny a vyhnat hlodavce ze spíží. Pokud tuto knihu budete pouze číst, nic se tím ve vašem životě nezmění. Je to kniha pracovní. Kniha rozvoje osobnosti…“ „Tak jak jíme, tak i žijeme. A jak časem zjistíme, duchovně žít znamená žít fyzický život v radosti a hojnosti všeho, co do něj patří.“

V této knize, která od svého prvního vydání nepřestává budit zájem v řadě zemí světa, přináší Jeremy Narby zcela nový pohled na téma vědění a moudrosti původních přírodních národů Amazonie. Provádí nás stezkami starobylého šamanského vědění, které amazonští indiáni získávají především prostřednictvím požívání halucinogenních rostlin. Ve svém putování za poznáním nás zároveň zasvěcuje do tajů DNA, kyseliny dirybonukleové – jedinečné chemické látky, která je podstatou existence všech živých soustav na Zemi. Narbyho kniha nahlíží otázku „indiánského vědění“ v širokém filozofickém a kosmologickém rámci, v němž odhaluje netušené souvislosti mezi šamanským věděním a moderní biologií. Autor čerpá z bohatých antropologických a biologických zdrojů a předkládá je čtenáři ve zcela novém a neobvyklém světle. Narbyho hypotéza je jistě velmi odvážná, nicméně je pečlivě podložena argumenty a poznatky napříč mnoha obory a navíc je podána formou fascinujícího a strhujícího vyprávění. Jeremy Narby se dlouhá léta zabýval záhadou rostlinné komunikace související s prožitky vyvolanými ayahuaskou. Svá odhalení dokládá na základě poznatků moderní molekulární biologie. Při ayahuaskových vizích se téměř ve všech případech šamanům zjevují obrazy hadů či provazových žebříků, které Narby uvádí do souvislosti nejen s ayahuaskovou liánou, nýbrž i samotnou dvojšroubovicí DNA. A tak může čtenář sdílet s autorem úžas nad tím, jak se pohled na svět amazonských šamanů požívajících ayahuasku až neuvěřitelně nápadně podobá modernímu vědeckému pohledu z jiné perspektivy, a společně s ním rozjímat nad tajemstvím původu života a jeho smyslu.

Provokativní dílo, považované za jednu ze stěžejních politicko-filozofických a historických prací devadesátých let, hledá odpověď na základní otázky historického vývoje. Fukuyama, jenž rozvíjí zdánlivě neaktuální hegelovskou filozofii dějin, se zamýšlí nad otázkou, zda lidstvo dospěje jednou ke stabilnímu stavu, v němž dojde konečného uspokojení, nebo se v historickém vývoji vždy znovu a znovu prosadí něco, co zvrátí tuto konečnou rovnováhu a navrátí lidstvo zpět do dějin, tak jak je pojímá klasická historiografie. Kniha hledá odpověď na základní otázky historického vývoje: Mají dějiny konec? A pokud ano, kde se nacházíme nyní, poté, co se socialismus, monarchie a fašismus zdiskreditovaly? Rozšíří se model liberální demokracie postupně po celém světě?

Matthieu Ricard, žijící střídavě v klášteře Žečhen v Nepálu a ve Francii, je pova­žovaný za jednoho z největších znalců buddhismu v Evropě. Po dlouholeté výzkumné praxi v oblasti buněčné a molekulární genetiky se vydal na cestu buddhistického mnicha. Již více než třicet let se pohybuje mezi velkými duchovními mistry v Himálaji, působí jako dalajlámův tlumočník, překladatel a vydavatel. V Knize o štěstí, která byla přeložena do více než deseti světových jazyků, se věnuje otázce, která je stará jako lidstvo samo: co je štěstí a jakými prostředky jej lze dosáhnout.

Robin S. Sharma, mezinárodně uznávaný expert v oblasti osobnostního rozvoje a autor světového bestselleru Mnich, který prodal své ferrari, ve své nejnovější knize zasvěcuje čtenáře do své praktické životní filozofie, kterou úspěšně praktikuje a rozvíjí po více než dvacet let a která tisícům lidí na celém světě pomáhá naplno využívat svou životní sílu a energii, maximalizovat produktivitu, udržovat a zlepšovat fyzickou kondici, jakož i vnitřní rovnováhu a harmonii. Je založená na revolučním ranním rituálu – rituálu vítězů – a každodenních mentálních cvičeních, jež při pravidelném dodržování zásadním způsobem proměňují fungování lidské mysli. Autor oslovuje nejen podnikatele a manažery, ale obrací se na každého, kdo chce radikálně změnit svůj život, ať už v pracovním nebo osobním životě. Prostřednictvím inspirativního příbehu o setkání dvou cizinců, kteří právě procházejí nesnadnými životními zkouškami, s extravagantním miliardářem, jenž se stane jejich učitelem, se čtenář postupně seznamuje s osvědčenou metodou, jež mu umožní vzít život do svých rukou a stát se členem „Klubu ranních vítězů“.

Žijete plným a smysluplým životem? Využíváte zcela svých možností, svého vnitřního potenciálu? Máte jasno v tom, co byste chtěli v životě dokázat? Umíte odpouštět? Žijete tak, abyste mohli umřít štastní? Co po sobě zanecháte, až se odeberete na věčnost? A komu budete chybět - kdo bude plakat, až tady nebudete? Robin Sharma, autor světového bestselleru Mnich, který prodal své ferrari, shrnul svou životní moudrost a filozofii, jakož i praktické postřehy a poznatky do stovky životních lekcí, v nichž ve zhuštěné podobě formuluje principy, které by si měl osvojit každý, kdo se rozhodl vzít život do vlastních rukou a učinit jej smysluplným. Záběr otázek a rad, které autor ve svém malém životním rádci předestírá, je široký - od zdánlivě prostých doporučení (Naučte se žádat o to, co chcete, Soustřeďte se na to podstatné, Prožijte den bez hodinek, Respektujte své instinkty, Vytvořte si osobní kodex chování, Naučte se mlčet) přes hluboké výzvy k zamyšlení (Objevte své poslání, Neodkládejte život na neurčito, Důležitá je cesta, nejen cíl, Žijte tak, abyste mohli umřít šťastní) až po lekce zcela nevšední a originální (Splácejte svůj nájem laskavostí, Přehrejte si svůj vlastní pohřeb, Zkroťte svoji opičí mysl, Založte si účet lásky, Buďte stromem sklánějícím se k zemi.)

Blázen, Balíček karet, Díkůčinění, Vánoční stromek a Svatopluk Karásek, jak ztratit duši – čtvero kázání pronesených v pražském kostele u Salvátora a jedno zamyšlení nádavkem, kterými se evangelický farář Sváťa Karásek obrací na „neznabohy“. Kdo je neznaboh? Komu Karásek káže? „Neznaboh je ten, kdo boha nezná. Taky ten, kdo o něm ani nechce vědět a tím méně mluvit, nebo taky člověk, kterému se oškliví patos všech, co se bohem zaklínají, a sám se proto před světem označuje za neznaboha, aby unikl ze spárů ideologů. Neznabohem je vskutku i každý křesťan, protože kdo může říci, že zná boha, že se s ním zná, že je na jeho straně, nebo v jeho straně? Takhle jsme rozuměli Sváťovu východisku dřív, než dostalo tradiční a přitom nezvyklou podobu kázání.“ David Bartoň

Kniha Kapitalismus, socialismus a budoucnost kriticky analyzuje oba dva systémy, které zkoumá především z hlediska jejich legitimity. Její autoři ukazují, že byl-li ka¬pitalismus svého času legitimním systémem, dnes to již neplatí. Je totiž stále zřej¬mější, že v současné fázi kapitalismu se místo standardního zisku čím dál více pro¬sazuje princip renty, s níž jsou nutně spojena privilegia úzké skupiny. Pro tuto pri¬vilegovanou elitu je příznačné, že její příjmy jsou neúměrně vysoké oproti ne¬dostatečným příle¬žitostem, které poskytuje druhým a společnosti jako celku, a oproti daním, jež platí a jež se neúprosně přesunuly z nejbohatších na společenskou většinu. Budoucnost je spjata se stále dynamičtějším technickým rozvojem, automatizací a robotizací. Autoři publikace se proto zabývají také otázkou, jakým způsobem nové technologie proměňují současné mocenské vztahy, respektive jak se k nim současné mocenské a příjmové elity staví. Zaobírají se snahami o zneužívání vyspělých technologií k mocenským a represivním účelům, ale také se zamýšlejí nad potenciálem pracovně-úsporných technologií a moderních technologických postupů umož¬ňujících sdílení. Ty sice dosud působí v rámci stávajícího systému, jelikož však mají povahu veřejného statku, stále více logiku současného řádu přerůstají. Povaha těchto technologií je jedním ze znaků svědčících o tom, že nový, od kapitalismu kvalitativně odlišný systém je již dnes „doma mezi námi“, neboť – jak vysvětlují autoři knihy – „Mikeš už přišel“...

Kniha Stanislava Motla, jejíž součástí je bohatý obrazový materiál, včetně desítek autentických dokumentů, formou dynamické reportáže popisuje dramatické pátrání po osudech zlatého československého pokladu v nejrůznějších archivech u nás i v zahraničí. Popisuje také mnohá zajímavá setkání s pamětníky a zveřejňuje utajované zápisy z vleklých a dramatických jednání o navrácení československého měnového zlata, jež bylo podmíněno tím, že Československo zaplatí USA a Velké Británii „daň za osvobození“, do níž spadaly mimo jiné uniformy a výzbroj nejenom živých, ale i padlých vojáků, včetně bomb, které naši letci shodili na Německo.

V knize autora světoznámého bestselleru Mnich, který prodal své ferrari se opět setkáváme se svérázným a moudrým duchovním učitelem a mnichem Juliánem Mantlem, jenž nás tentokrát provází po cestě k sebeprobuzení, kterou sám prošel během svého pobytu v Indii u skupiny himálajských mnichů. JULIÁNOVA CESTA přináší odpovědi na životně důležité otázky, které si klade každý z nás, kdo je ochoten vykročit na cestu k sebepoznání a naplnění svého osudu. Julián Mantle vstupuje do života Dara Sandersona, muže středního věku, který, ačkoli má na první pohled vše, co si lze přát, je vnitřně hluboce nešťastný a nenaplněný. Díky setkání s mnichem se vydává na šestiměsíční odyseu za nalezením autentického já a rozvinutím svých nevyužitých sil a vnitřního potenciálu. Tato kniha nám ukazuje, jak se naučit proměňovat touhy svého srdce ve skutečnost a začít žít životem, k němuž jsme předurčeni. Prostřednictvím názorných inspirativních poučení a rad nás vede k překonání omezujících názorů a obav, které nám brání následovat své sny, objevit a spoluvytvářet svůj osud a v konečném důsledku získat osobní svobodu, trvalý vnitřní mír a štěstí, na které máme všichni přirozené právo. Tato cesta - Juliánova cesta - odráží věčnou, archetypální cestu vůdce či hrdiny a lze ji v rozličných podobách nalézt v mnoha starodávných textech jak východní tak západní literatury. Robin S. Sharma patří mezi nejznámější a nejrespektovanější odborníky v oblasti osobnostního rozvoje a růstu. Je autorem bestsellerů Leadership Wisdom, Family Wisdom, The Saint, the Surfer and the CEO a Who Will Cry When You Die. Jeho kniha Mnich, který prodal své ferrari byla přeložena do čtyřiačtyřiceti jazyků.

Je mysl naším nepřítelem, anebo spojencem? Co můžeme dělat pro to, abychom se stali pány vlastních myšlenek, místo abychom se jimi nechali ovládat? Autor knihy Sakyong Mipham objasňuje, že klíčem ke klidnému, vyrovnanému a smysluplnému životu je výcvik mysli. Pokud ji necvičíme, jsme neustále vydáni napospas svým náladám a emocím, kterým navíc nejsme sto rozumět. Chceme-li v životě dosáhnout nějakého cíle, potřebujeme nejprve zklidnit a ustá¬lit vlastní mysl a také se učit rozvíjet vyrovnanost a jasnost. Právě to nás naučí kniha Jak si ze své mysli udělat spojence. Základním nástrojem, který nám může pomoci stát se jejím pánem, je meditace. Autor čtenářům přesvědčivě vysvětluje, proč je meditace nezbytná, a zároveň je přístupnou formou zasvěcuje do jejích základů. Věnuje se jak velmi praktickým tématům (například jak při meditaci sedět s rovnými zády), tak i hlubokým otázkám filozofické povahy (kupříkladu proč a jak bychom měli rozjímat o nemocech, stáří a smrti). Miphamův bezprostřední přístup k meditaci je nepochybně přínosem pro všechny, kdo se věnují duchovním naukám bez ohledu na to, v jaké konkrétní tradici (včetně křesťanské či pohanské) se pohybují. Jeho průvodce se vyznačuje čtivostí a také srozumitelností – na rozdíl od mnoha jiných učitelů totiž čtenáře nezahlcuje pojmy, jimž rozumí jen zasvěcení. Základní buddhistické koncepty jsou jasně definovány a vysvětleny. Knihu, jejíž předmluvu napsala Pema Čhödrön, doplňují tři užitečné dodatky, které obsahují přesné pokyny k meditační pozici a ke kontemplaci. Dílo Jak si ze své mysli udělat spojence patří bezesporu k vůbec nejlepším pojednáním o buddhismu určeným pro západní čtenáře.

Kniha Jak se zbavit Castra pojednává o jedné z nej¬dramatičtějších kapitol moderních dějin a před-sta¬vu¬je unikátní sondu do velmocenské politiky a průběhu „karibské studené války“, jejímž klíčovým aktérem byl právě zesnulý Fidel Castro a v níž nikoli nevýznamnou roli sehrálo i Českoslo-ven¬sko. Faktograficky hutná, a přitom čtenářsky přitažlivá práce českého politologa, historika a publicisty Jaroslava Fialy nejen přináší nová nebo zapomenutá fakta, ale vyniká rovněž vyváženým, nečernobílým a nepřed¬pojatým pohledem na nedávnou historii. Kniha zároveň nabízí ucelený obraz pohnutých dějin moderní Kuby. Spojené státy americké zkoušely po mnoho let různými způsoby svrhnout nebo oslabit vládu bratří Castrů na Kubě. S pomocí tajných služeb organizovaly atentáty na Fidela Castra, teroristické útoky, invazi, uvalily na Kubu hospodářské embar¬go a snažily se ostrov uvrhnout do mezinárodní izolace. A i když se američtí politici často oháněli podporou demokracie, současně neváhali spolupracovat s řadou spřátelených diktátorů a nezdráhali se spojit dokonce i s mafií. Svár mezi Washingtonem a Havanou se následně stal katalyzátorem konfliktu mezi USA a SSSR, jenž vyústil v karibskou krizi v říjnu 1962, kdy se svět ocitl na prahu jaderné války. Kniha líčí desítky let nepřátelství mezi USA a Kubou, dramatické peripetie a okolnosti střetu, který skončil smírem teprve v druhém desetiletí jednadvacátého století, její tematický záběr je ale daleko širší. Jaroslav Fiala mapuje, jakou úlohu v době rostoucího americko-kubánského napětí sehrálo Československo, a to především ve vojenské, zpravodajské a ekonomické oblasti. Připomíná také Che Guevarův utajovaný pobyt v Praze nebo třeba okolnosti operace Manuel, jejímž cílem bylo zajištění tranzitu kubánských partyzánů do zemí třetího světa. Zároveň ukazuje, jaký měla kubánská revoluce dopad na československou inteligenci v šedesátých letech 20. století. Kubánská revoluce totiž kdysi pro mnoho lidí na několika kontinentech, například v bývalých koloniích či sovětském bloku, představovala zrcadlo, do něhož si projektovali jiné světy. Často ztělesňovala naději na lepší budoucnost, nezávislost či sociální spravedlnost. Jak dokládají vzpomín¬ky, po¬stře¬hy a dojmy osobností, jakými byli například Antonín J. Liehm, Adolf Hof¬fmeister či František Krie¬gel, v očích mnoha Čecho¬slováků byla Kuba inspirativním příkladem země, kde se rodí nový typ socialismu – socialis¬mu oproštěného od rigid¬ní¬ho byro¬kratismu. Nakonec se ale většina z těch, kdo věřili, že z karibského ostrova vzejde alternativa k oběma systémům, které stály v pozadí studené války, dočkala zklamání. Co bylo důvodem, že tyto ideály selhaly? Fialova kniha se tedy zabývá také přitažlivostí kubánské revoluce v době, kdy se lidstvo ještě nebálo snít o jiných, lepších světech, zkoumá její emancipační potenciál i její úpadek. Hledá rovněž odpověd’ na otázku, kam dnes Kuba směřuje. Změ¬ní se od základu stejně tak jako někdejší socialis-tické země východní Evropy? A pokud ano, je to dobrá, anebo špatná zpráva?

Jak se stát mistrem svého života? Tak zní otázka, kterou si ve své další knize klade Robin Sharma, autor mezinárodního bestselleru Mnich, který prodal své ferrari. Jak vzít osud do svých rukou a co všechno musíme udělat pro to, abychom prožili smysluplný a úspěšný život? Nic takového jako průměrný člověk neexistuje. Každý z nás je povolán k mistrovství. V dětství jsme všichni chtěli být superhrdiny, astronauty, básníky nebo malíři. Chtěli jsme stanout na vrcholcích hor a chodili jsme s hlavou v oblacích. Snili jsme odvážné sny. Kam se poděla naše touha po velikosti? Kniha Jak se stát mistrem svého života je praktickým a inspirativním rádcem pro všechny, kteří touží udělat ze svého života něco mimořádného. V dnešní zrychlené době, která předbíhá samu sebe a která nás neustále zaplavuje nicotnými vnějšími podněty, není snadné si uvědomit, co vlastně chceme, co nejvíce potřebujeme a co je pro nás nejdůležitější. Jak ale říká autor, pokud budeme kráčet nevyšlapanými cestami, neustále překračovat své limity, pokud budeme pěstovat vnitřní kázeň a co nejlépe využívat svůj čas, vždy se neochvějně zasazovat o to, co je správné, a přitom budeme rozvíjet hluboké mezilidské vztahy, můžeme dospět k velikosti a autentičnosti a dosáhnout svých snů. Díky tomu budeme pro svět přínosem. Kniha Jak se stát mistrem svého života, která vyniká nezvyklou šíří témat, je plná podnětných a inspirativních myšlenek, kterým by měl dopřát sluchu každý, kdo chce v sobě probudit skrytý potenciál a touží neztratit ze zřetele své nejhlubší sny a cíle. Díky ní si můžete osvojit funkční nástroje a praktické návyky vskutku úspěšných lidí a rozšířit tak řady výjimečných jedinců, kteří dokázali vzít život do svých rukou a vytvořit z něj umělecké dílo. Jak řekl Henry David Thoreau, „Neznám povzbudivější skutečnost než fakt, že člověk může povznést svůj život vědomým úsilím.“

Kniha je určena všem zájemcům, ať už amatérským nebo profesionálním, kteří se rozhodli pustit do psaní scénáře a nechtějí ”objevovat objevené”. České vydání je doplněno předmluvou Alice Nellis.

Po šesti letech marného boje s chronickým záchvatovitým přejídáním se Kathryn Hansenové podařilo nad svým problémem překvapivě rychle a bez vnější pomoci zvítězit. K vyléčení své poruchy příjmu potravy použila jeden jediný nástroj: sílu svého vlastního mozku. Jako tisíce dalších žen vyzkoušela snad všechny dostupné, běžně užívané psychoterapeutické metody, jejichž společným východiskem je představa, že bulimie je nemoc, jejímž prostřednictvím se bulimičky snaží vypořádávat s psychickými problémy ležícími hluboko pod povrchem, ať už jde o negativní sebehodnocení, vnitřní prázdnotu nebo nízké sebevědomí. Pod vedením terapeutů se autorka nořila do hlubin své duše, pátrala po tzv. spouštěčích, které její záchvaty přejídání vyvolávaly a snažila se je analyzovat. Tento přístup jí ovšem nejen nepomohl, nýbrž – jak časem zjistila – od skutečného řešení problému ji jen odváděl. Cestu ven ze začarovaného kruhu poruchy příjmu potravy jí otevřelo až porozumění fungování lidského mozku, na jehož základě objevila vlastní metodu, která jí umožnila získat zpět moc nad svým vlastním chováním a velmi brzo se jednou provždy uzdravit. Odvážná, průkopnická kniha, která pomohla a pomáhá spoustě dívek a žen trpících poruchou příjmu potravy objevit svou svobodnou vůli, spolehnout se při vyléčení na sebe sama a získat kontrolu nad svým životem.

Kam jsme za posledních pětadvacet let došli? V jaké „kondici“ se Česká republika dnes nachází? A především: Kam směřujeme? Renomovaná ekonomka s politologickým vzděláním ve své nové knize s provokativním, leč bohužel přiléhavým názvem Jak jsme se stali kolonií, popisuje cestu, kterou jsme od tzv. sametové revoluce až po dnešek prošli, analyzuje současnou situaci a zároveň načrtává možnosti budoucího vývoje. Obraz, který nám autorka vykresluje, není příliš radostný, její pohled se ovšem opírá o empirická fakta, nikoli o ideologicky podbarvená dogmata, jimiž jsme – především ze strany mainstreamových médií – dennodenně krmeni. Na rozdíl od většiny „oficiálních“ ekonomů, kteří vývoj po roce 1989 vnímají jako celkově pozitivní, byť s drobnými, odstranitelnými vadami, se Ilona Švihlíková neobává nazývat věci pravými jmény a přímo říká, že jsme od samého počátku postupovali chybně: Česká republika se po roce 1989 začlenila do světové ekonomiky na bázi kolo¬nie a v koloniálním postavení zůstává dodnes. Octili jsme se na periferii, a to jak z hlediska ekonomického, tak i politického a myšlenkového. Otázka, jestli to byla souhra okolností, záměr nebo důsledek naší naivity, nebude asi nikdy jednoznačně zodpovězena. Ilona Švihlíková naši výchozí situaci zasazuje do kontextu proměn ve světové ekonomice, která na konci osmdesátých let minulého století již procházela prohlubující se globalizací spojenou s nárůstem moci velkých nadnárodních korporací, vznikem tzv. globálních hodnotových řetězců a byla již poznamenána sílící financializací. Do světové ekonomiky jsme se začali integrovat za situace, kdy se kapitalismus nalézal ve vážných problémech. Rozpad východního bloku přišel jako „záchrana“– kapitalismu umožnil, aby Velkou recesi odložil o dvacet let. Česko¬slovensko, respektive později Česká republika, si vytvářelo svou transformační strategii v prostředí, které opanoval neoliberalismus, vtělený v tzv. Washingtonský konsenzus, jenž prosazoval liberalizaci coby lék na veškeré neduhy světa. Jak ovšem věděli již Němci v devatenáctém stoletím, liberalizace je nástrojem vítězů a je v rozporu s bytostnými zájmy zaostávajících zemí, které potřebují dohnat země ekonomicky silnější a vyspělejší. Někdejší socialistické země se staly nejen novým vítaným odbytištěm, nýbrž i živou laboratoří, v níž se, za podpory místních elit, testovaly účinky receptů tržního fundamentalismu, jako je deregulace, samoúčelná privatizace, sázka na „láci“, tedy konkurenci cenou (která u nás byla navíc hned na počátku transformačního procesu povzbuzena masivními devalvacemi koruny), fiskální restrikce, nízké mzdy a nízká přidaná hodnota. Pozdější příliv zahraničního kapitálu celkové nastavení nijak výrazně nezměnil, jedním ze zákonitých důsledků působení zahraničních korporací je totiž nejen masivní odliv zisků, ale i celkové prohlubování koloniálního postavení země, která se stává laciným sloužícím. Koloniální postavení má bohužel i své politické a mezinárodní důsledky. Projevuje se v neschopnosti a neochotě elit vnímat, v jakém prostředí se Česko nachází a jaké jsou jeho strategické zájmy, jakož i neschopnosti klást si skutečně důležité otázky. „Stali jsme se politickou periferií, která v zahraničněpolitické orientaci nemá dodnes definován ná¬rodní zájem, protože jen v předklonu plní zájmy upadajícího hegemona. Náš myšlenkový obzor se redukuje na mechanické přebírání vzorů ze Západu. Energie se věnuje margináliím, protože Česká republika je mimo dění, mimo hlavní intelektuální debaty. Hlubší otázky se ani nekladou, protože v podtextu se tuší, že u nás se stejně řešit nebudou, respektive že k nám dojdou jako poslední. Politika se omezuje na nastavení dobré „operativy“, protože strategii už jsme dávno přenechali někomu jinému.“ Ilona Švihlíková ovšem nezůstává u popisu stavu a konstatování faktů a, jak sama uvádí, smyslem její knihy není „plakat nad rozlitým mlékem“. Nastiňuje vizi do budoucna, jakož i strategii, která nám může pomoci, abychom se z postavení kolonie vymanili.

Francouzský filosof a přední znalec antického myšlení a filosofie Pierre Hadot ve své krátké, ale hutné přednášce postihuje podstatu antické filosofie. Hadot objasňuje, co v řecko-římském světě znamenalo být filosofem, a ukazuje, že ”filosofovat” neznamenalo osvojovat si abstraktní, odtažité vědění bez reálného dopadu na život, nýbrž prostřednictvím cvičení rozumu usilovat o vnitřní proměnu sebe sama. Autor dále načrtává, jak a v jakých podobách se toto dědictví antického myšlení po staletí kontinuálně uchovávalo, jakých proměn nabývalo ve středoveku a novověku a jaký smysl a inspiraci v této tradici nalézáme dnes. Kniha přináší inaugurační řeč, kterou Pierre Hadot přednesl 18. února 1983 u příležitosti převzetí katedry dějin helénistického a římského myšlení při College de France.

Díly: Svět Swannových (388 stran), Ve stínu kvetoucích dívek (480 stran), Svět Guermantových (600 stran), Sodoma a Gomora (528 stran), Uvězněná (412 stran), Uprchlá (288 stran), Čas znovu nalezený (424 stran) Sedmidílný román Hledání ztraceného času, považovaný za jedno ze základních děl nejen francouzské, ale i světové literatury, vznikal v letech 1909 až 1922 a byl uveřejňován postupně v letech 1913 až 1927. Proustův román se odehrává v prostředí francouzské vyšší společnosti na přelomu 19. a 20. Lze-li o něm říci, že podává po Balzacově Lidské komedii nejúplnější ”obraz mravů” své doby, zároveň platí, že autorovi jde o mnohem víc než o realistické zobrazení společnosti: hlavními tématy jeho díla jsou čas, paměť, umění a poznání. Hlavním ”hrdinou” románu tohoto románu-řeka, či spíše románu-katedrála, který čítá 3120 stran a v němž figuruje více než 200 postav, je lidské vědomí. ”Osud Proustova Hledání je současně záviděníhodný i nezáviděníhodný. Záviděníhodný proto, že Proustovi se skutečně podařilo splnit to, co si ve svém velkém románovém cyklu předsevzal: napsat dílo, kterým dosáhne nesmrtelnosti nejen v tom smyslu, že bude za nesmrtelné formálně uznáno (tedy že se stane součástí kánonu), ale především v tom smyslu, že málokterý román vede tak bohatý ”posmrtný” život jako právě Hledání ztraceného času. Interpretací a analýz, které mu byly věnovány, je bezpočet. Celá řada filosofů, literárních teoretiků i estetiků se k Proustovi nepřestává vracet a konfrontovat se s ním. Proust je pro mnoho z nich nejen předmětem zájmu, ale skutečné fascinace: těchto sedm svazků čtenáři poskytuje nekonečné množství podnětů jak ke čtenářskému potěšení, tak k přemýšlení, neboť Proust není jen spisovatel, ale i výjimečný filosof, estetik i sociolog. Jeho dílo je natolik komplexní a mnohovrstevnaté, že zůstává - a navždy zůstane - pro čtenáře tajemstvím: můžeme je číst opakovaně, ale nikdy mu nelze být beze zbytku práv a proniknout do jeho vnitřní architektoniky natolik, abychom mohli říci, že nám nic nového už nemůže dát.” Josef Fulka (z Doslovu k českému vydání). Autory překladu, jenž původně vycházel postupně v letech 1979 až 1988 a z něhož vychází i vydání současné, jsou Prokop Voskovec (díly I a II) a Jiří Pechar (díly III až VII). Jestliže Pecharův překlad v našem vydání nedoznal žádných změn, překlad Voskovcův (zejména díl Ve stínu kvetoucích dívek), jemuž úmrtí nedovolilo dílo dokončit, si vyžádal nezbytnou revizi. Nové vydání je doplněno o rozsáhlý doslov, jehož autorem je Josef Fulka, jeden z našich největších znalců Proustova díla.

Byl vlahý večer a zdálo se, že prales v horkém soumraku zadržuje dech. Šamanka Elianta seděla před vchodem do své chýše a sledovala Sandra, který se k ní blížil. Proč se ten tajemný cizinec, prý filozof, s takovou urputností tajně snaží zničit mír a harmonický život jejího kmene? Už nepoznávala své blízké, nerozuměla jejich reakcím… Co provedli, aby si něco takového zasloužili? Elianta cítila, jak v ní s každou hodinou roste odhodlání nedovolit tomu muži, aby si zahrával s jejich štěstím… Další kniha autora mezinárodního bestselleru Muž, který chtěl být šťastný je podmanivým a inspirativním příběhem, který nás přivádí do srdce Amazonie a ponouká nás k zamyšlení nad vlastní existencí a nad způsobem života, který vedeme. Sandro, mladý filozof žijící v New Yorku, se vypraví mezi jihoamerické indiány, které viní z rituální vraždy své ženy. Zosnuje důmyslnou pomstu a rozhodne se podkopat samotné základy, na nichž spočívá jejich kultura a přístup k životu: harmonické sepětí s přírodou, rovnováha, vnitřní svoboda, intenzivní prožívání přítomnosti a autentická spiritualita. Pokusí se jim vštípit hodnoty, které jsou vlastní západní společnosti: konzum, honba za mamomem, materialismus, racionalita, kult individualismu, soutěživost a egoismus. Podaří se Sandrovi, představiteli moderní západní civilizace, narušit harmonický svět ”primitivních” divochů? Byla Sandrova žena skutečně rituálně obětována? Kniha Filozof, který nebyl moudrý je příběhem střetu dvou pojetí života, která stojí proti sobě, ale také výpravou do hlubin lidské duše. Laurent Gounelle je psycholog, spisovatel a uznávaný odborník na rozvoj osobnosti. Již šestnáct let cestuje po světě a setkává se s výjimečnými lékaři a léčiteli, ať už jde o americké experty v oblasti neurologie a neurolingvistiky, peruánské šamany nebo balijské mudrce. V jeho dílech se odráží jeho zanícení pro filozofii, psychologii a duchovní rozvoj. Je autorem románů Bůh chodí po světě vždycky inkognito a Muž, který chtěl být šťastný, který se stal mezinárodním bestsellerem.

„Existuje bytost odpornější než člověk? Galachov kdesi četl, že v jednom africkém kmeni nutili starce vylézt na vysoký strom. Pak ke stromu přistoupili statní muži a třásli jím. Kdo spadl a zabil se, toho snědli, těm, kteří se udrželi, bylo dovoleno ještě nějaký čas žít.“ Tato slova, jimiž začíná jedna ze tří mistrovských novel, jimiž českému čtenáři představujeme prozaickou tvorbu významného současného ruského spisovatele a myslitele Vladimira Kantora, označovaného za pokračovatele F. M. Dostojevského, V. S. Solovjova a N. Berd’ajeva, jakoby předznamenávala okruh témat, která se na pozadí prostých lidských příběhů ze všední, až banální současnosti ruského života před čtenářem otevírají: aktuální stav lidské společnosti a obecněji civilizace, rozpad tradičních morálních hodnot, lidská lhostejnost, egoismus, nadčasová otázka smyslu života, smrti a lidského údělu vůbec. Vladimir Kantor, v popředí jehož zájmu je filozofie ruských dějin a kultury, ovšem není pouhým moralistou brojícím proti zlořádům dnešní společnosti a nostalgicky či naivně se ohlížejícím zpět do dávné minulosti, jeho pronikavé náhledy na současný svět i na jeho možné budoucí směřování vycházejí z hluboké znalosti historie, a to jak ruské, tak evropské.

Emil Hácha byl a zřejmě i zůstane jedním z nejkontroverznějších českých a československých státníků v dějinách dvacátého století. Jestliže byl někdejší třetí československý prezident, později „státní prezident Protektorátu Čechy a Morava“ po druhé světové válce po dlou­há desetiletí oficiální historiogra­fií a publicistikou hodnocen převážně ne­gativně, v období po roce 1989 se hodnocení osobnosti Emila Háchy vý­­raz­ně proměnilo, a to mimo jiné díky práci PhDr. Tomáše Pasáka. Nové vydání Pasákovy obsáhlé mo­n­ografie Emil Hácha (1938-1945) doznalo oproti původní podobě vý­znam­ných změn: bylo rozšířeno o de­sítky dosud nepublikovaných archivních do­kumentů, poznámek, fotografií, jakož i výběr z memoárů pamětníků a Háchových spolupracovníků, které ilustrují dobové poměry, doplňují a upřesňují pohled na činnost Emila Háchy. Součástí nového vydání knihy je i nedávno zpracovaný grafologický rozbor Háchova rukopisu. Rozsáhlý obrazový materiál čítá té­měř dvě stě fotografií a dokumentů. Pasákova biografie o Emilu Hácho­vi vznikala více než 20 let. Nava­zuje na obsáhlou habilitační práci „Pod ochra­nou říše“ (jejíž sazba byla v na­kladatelství Naše vojsko roku 1970 z po­­­litických důvodů rozmetána – au­tor se její obhajobou habilitoval v roce 1991 na FF UK v Praze).Pasákova publikace Emil Hácha (1938-1945) zůstává jedním ze zásadních historio­grafických děl, bez něhož se neobejde nikdo, kdo se chce se­známit s osob­ností Emila Háchy a obdobím Protektorátu Čechy a Morava.

Jaký je smysl života, v čem spočívá pravé štěstí, jak dosáhnout trvalé radosti, neohrožené mysli a moudrosti, jak žít, ale také jak zemřít, to jsou základní témata a otázky nejznámějšího a nejčtenějšího Senekova díla, které vzniklo před téměř dvěma tisíci lety a které se nyní poprvé v úplnosti dostává k českému čtenáři. Jeden z nejcitovanějších autorů všech dob v něm prostřednictvím dopisů adresovaných svému příteli Luciliovi Iuniorovi odpovídá na základní otázky lidské existence a nabízí klíč k tomu, jak se stát opravdovým mudrcem a připodobnit se bohu. Vyhýbej se davu, usiluj o trvalý duševní klid, neochvějnou vyrovnanost a vnitřní autonomii, vypěstuj si nezávislost na vrtkavé a nevyzpytatelné Štěstěně, která někdy štědře obdarovává, a jindy zas bere, pohrdej bohatstvím, slávou, ale i smrtí, nepodléhej vášním a vnějším impulzům, odpoutej se od všeho pomíjivého a především se uč žít v souladu s přirozeností a neustávej v sebezdokonalování a vědomém utváření vlastního já – to jsou hlavní naučení a doporučení, která Lucius Annaeus Seneca rozpracoval a zformuloval již v letech 63 a 64 našeho letopočtu a která díky výraznému individiualismu, jakož i modernímu jazyku a živé dikci, dodnes nepřestávají inspirovat čtenáře. První kompletní vydání Senekových dopisů Luciliovi vychází v překladu Bohumila Ryby a Václava Bahníka. Vydání je doplněno úvahou Petra Dvořáka o stoickém pojetí osobní transformace a ideálu emočního života.

Byla jednou jedna krásná dívka jménem Victoria, která celým srdcem věřila, že život se podobá pohádkám, že na světě je vše zařízené tak, jak nejlépe může být, že všichni mají ty nejlepší úmysly a že si ji jednoho dne odvede krásný princ, který ji bude navěky milovat. Že ji zkrátka čeká krásný život, který ji osud a milující rodiče přichystali – pokud se ovšem bude chovat a projevovat tak, jak se od ní očekává, jak se na princeznu sluší a patří, pokud tedy potlačí svou přirozenost a popře své vlastní já. Victoria je princezna, ale její životní příběh se podobá osudu tolika jiných dívek a žen na světě, že se nenajde snad žádná, které by nebyl aspoň trochu povědomý… Victoria bude muset urazit dlouhou cestu a překonat nejednu zkoušku, než dospěje k poznání, že chce-li, aby ji okolí respektovalo takovou, jaká je, musí se nejprve naučit chápat, ctít a přijímat sama sebe. Když si Victorii odvede krásný princ, zpočátku se jejich společný život odvíjí právě tak, jak si představovala. Ovšem pouze do chvíle, než se začne ukazovat, že její princ je na hony vzdálený onomu vysněnému milujícímu a vždy pozornému muži, jakým se jevil. Ve skutečnosti je čím dál častěji panovačný, nerudný, výbušný, Victorii omezuje a brání jí v naplňování jejích potřeb a v rozvíjení jejích zájmů. Victoria, která je stále v zajetí svých iluzí, prožívá hotové peklo, a až po delší době pochopí, že se musí vymanit nejen z chorobného vztahu se svým mužem, nýbrž i z vlastních sebeklamů a předsudků, které jí byly vštípeny. Musí konečně vzít svůj život do vlastních rukou. Vydá se na vpravdě dobrodružnou cestu za sebepoznáním a sebepřijetím… Štěstí totiž nepřichází zvenčí… Kniha Dívka, která nepřestala věřit pohádkám byla přeložena do deseti jazyků a vydobyla si uznání jak mezi laickou veřejností tak mezi psychology a psychoterapeuty. Celkem se jí prodaly dva miliony výtisků. Marcia Gradová je psycholožkou a spisovatelkou. Je autorkou knih The Dragon Slayer With a Heavy Heart, The Secret of Overcoming Verbal Abuse: Getting off the Emotional Roller Coaster and Regaining Control of Your Life a Charisma: How To Get ”That Special Magic”. Žije v Kalifornii.

Nový román autora světoznámého bestselleru Muž, který chtěl být šťastný je poutavě napsaným příběhem, který osloví každého, kdo se zamýšlí nad sebou samým, hledá odpověď na otázku po smyslu života a chce se stát strůjcem svého osudu. Představte si, že se jednoho obyčejného nedělního odpoledne procházíte po nábřeží v sanfranciském přístavu, celkem nezúčastněně pozorujete dění kolem, když v tom vás chytne za ruku mladá cikánka a nabídne se, že vám z dlaně přečte budoucnost. Nebráníte se a pro pobavení a snad trochu i ze zvědavosti nabídku přijmete. Cikánka si vaši dlaň zkoumavě prohlíží, po chvíli však její tvář zbledne, v jejích očích se zračí nepředstírané zděšení. Zlověstná věštba, kterou posléze vysloví, vás nenechá chladným, a třebaže jste racionálně založený člověk a na věštecké předpovědi nevěříte, od tohoto okamžiku už nemůžete žít poklidným, stereotypním způsobem jako doposud a váš život se převrátí vzhůru nohama. Co když cikánka nelhala, co když na jejích slovech něco je? A proč vzápětí po vyslovení věštby zmizela, aniž vás požádala o peníze? Od té chvíle se pro vás všechno změní, vše, co jste dosud považovali za důležité, po čem jste se pídili, oč jste usilovali a čemu jste věřili, vám najednou připadá pošetilé a nicotné. Tváří v tvář konečnosti života si uvědomíte, že musíte celou svou existenci od základů proměnit. Musíte se naučit skutečně žít. Právě to se přihodilo Jonathanovi, hlavnímu hrdinovi románu Den, kdy jsem se naučil žít. Pod dojmem osudového setkání s věštkyní se Jonathan vypraví na dlouhou cestu za sebepoznáním, cestu plnou událostí, setkání a zážitků, které jej přimějí radikálně přehodnotit svůj vztah k druhým, ke světu a především k sobě samému.

Aktualizované vydání Brockettových Dějin divadla představuje přehled dějin divadla od doby jeho vzniku až do současnosti. Publikace, která vyniká mimořádným rozsahem a šíří záběru, mapuje vývoj divadelní tvorby v Evropě, ve Spojených státech amerických, ale také v Asii a Africe. Nové české zpracování vychází primárně z původního českého překladu z let 1999 a 2008 a zároveň se opírá o poslední, desáté americké vydání z roku 2008. Hlavním rozdílem oproti původní české verzi je rozšířená kapitola pojednávající o současném divadle. Druhý rozdíl spočívá ve výběru ilustrací. Nové vydání čítající přes 1100 stran a 800 ilustrací převzalo obrazový materiál z posledního amerického vydání, který doplnilo desítkami ilustrací z jiných zdrojů, z nichž mnohé dosud nebyly v českých publikacích uveřejněny.

Filipína Welserová svým životem charakterizuje úžasnou dobu evropské renesance. Dobu, jež vtiskla svou tvář našemu světu nejen novým stylem architektury, malířství či sochařství, ale i zcela novým pohledem na život. Dobu, která znamenala především zlom v lidském myšlení, kdy se namísto dosud všudypřítomného Boha postavil do centra zájmu člověk, krása, všestranný rozvoj, svoboda a vědění. Je to doba, kdy se člověk od nebeských věcí čím dál více obrací k věcem pozemským a lidským, od věčnosti k pozemskému životu. A nové humanistické ideály a vědění, šířené nedávno vynalezeným knihtiskem spojovaly lidi mezi sebou náhle víc než jejich původ. Proto si tedy Filipina mohla najít svého prince a on se do ní mohl zamilovat. Naše znalosti o vládě habsburské dynastie v Čechách se omezují většinou na dobu po Bílé Hoře, na období temna a národního utrpení. Jestliže občas zabloudíme do období dávnějšího, tak snad jen k osobě císaře Rudolfa II., který přitahoval spisovatele odjakživa svou extravagantní osobností. O prvních dvou generacích Hasburků na našem trůně toho ale až zase tolik nevíme. Takže pokud vás osudy prvních habsburských vládců na českém trůně zajímají, otevřete knihu ležící před vámi. Jsou stejně jako lidské osudy před nimi a po nich naplněny láskou, nenávistí, konflikty a trápením.

Jak vychovávat dítě, aby bylo šťastné a aby se harmonicky rozvíjelo? Jak blahodárně působit na jeho rozvoj? Mohu nechat dítě před usnutím plakat? Mohu dítěti občas uštědřit pohlavek, nebo je i pouhé plácnutí přes zadek pro dítě škodlivé? O těchto otázkách bylo již napsáno mnoho knih a pojednání, knížka věhlasné francouzské pediatričky Catherine Gueguenové, která se ve Francii stala okamžitě po vydání bestsellerem, je ovšem ojedinělá – nabízí totiž nový pohled na výchovu opírající se jak o praktické zkušenosti lékařky a matky, tak o nejnovější vědecké poznatky v oblasti výzkumu mozku, jež zcela zpochybňují tradiční představy o výchově. Mnozí rodiče dnes intuitivně cítí, že tradiční autoritativní výchovné pojetí je již přežité, a kloní se k nenásilnému, citlivému přístupu založenému na empatickém vztahu s dítětem. Nyní se jim dostává do rukou publikace, která objasňuje přímou souvislost mezi prostředím, ve kterém dítě vyrůstá, a zráním celé jeho osobnosti a především jeho mozku. Malé dítě je křehké, tvárné a ovlivnitelné. Atmosféra, v níž žije, je pro jeho budoucí život určující. První roky jeho života, od početí do šesti až sedmi let, představují skutečně základy, na nichž se buduje celá lidská existence. Zkušenosti se vztahy, které dítě zažije během těchto prvních let, se stanou rozhodujícími. Během tohoto období prochází ještě nezralý mozek bouřlivým vývojem. Vyznačuje se udivující plasticitou, která mu umožňuje zaznamenávat všechny prožitky, ať už pozitivní či negativní. Vše, co dítě prožívá, je tedy zásadně ovlivňuje. Autorka nám přístupnou a srozumitelnou formou vysvětluje, jak se v souvislosti se zráním mozku utváří dětská emocionalita, jak se rodí vztah dítěte k sobě samému, proč může být pro dítě obtížné ovládat a řídit své emoční a citové reakce a jak se postupně v atmosféře důvěry, otevřenosti a bezpečí formuje jeho vztah k druhým. Zároveň popisuje, jak a za jakých příznivých podmínek se dítě postupně učí rozpoznávat a zvládat vlastní emoce a přijímat emoce druhých, jak se vyvíjí jeho schopnost vcítění, jakož i schopnost rozlišování, organizace, plánování a samozřejmě i tvořivosti. Kniha ukazuje, jak rodič může přispívat k harmonickému růstu dítěte, čím naopak jeho optimální rozvoj a zrání (mnohdy nevědomě) brzdí a blokuje, a zároveň přináší praktické rady, jak se postavit ke konfliktním situacím, jež ve vztahu rodiče s dítětem zákonitě nastávají. Knížka se ve Francii okamžitě po svém vydání zařadila mezi nejprodávanější a nejžádanější publikace na téma výchovy.

Kniha autora mezinárodního bestselleru Muž, který chtěl být šťastný je poutavým a inspirativním příběhem, který otevírá cestu k nejhlubším úvahám o nás samotných: Jak překonat své zábrany, strach a naučené chování a vybočit z nalinkované cesty svého života, když nám nepřináší uspokojení? Jak se vymanit ze stereotypů, které omezují náš život? Jak poznat sebe sama? Představte si, že jste úplně na dně, chcete skoncovat se životem, a v posledním okamžiku se objeví neznámý muž, který vám zachrání život. Vy se mu na oplátku zavážete, že uděláte všechno, co vám řekne, a splníte veškeré příkazy a úkoly, které vám uloží. Nemáte na výběr, na dohodu přistoupíte a ocitnete se v neuvěřitelné situaci, nad kterou nemáte žádnou kontrolu. Ze dne na den přestanete být pánem svého života. Váš život je ale najednou mnohem zajímavější než dřív. Začínáte si klást otázky, které jste si dosud nekladli. Prostřednictvím zkoušek, které podstupujete, začínáte objevovat sebe sama. Postupně se vás však zmocní pochyby. Co má ten muž, který se vám připletl do života, vlastně v úmyslu? Kým doopravdy je? A kdo jsou ty záhadné postavy z jeho okolí? Na povrch vyplouvá čím dál víc podezřelých okolností a váš neklid se stupňuje. Laurent Gounelle je psycholog, spisovatel a uznávaný odborník na rozvoj osobnosti. Již šestnáct let cestuje po světě a setkává se s výjimečnými lékaři a léčiteli, ať už jde o americké experty v oblasti neurologie a neurolingvistiky, peruánské šamany nebo balijské mudrce. V jeho dílech se odráží jeho zanícení pro filozofii, psychologii a duchovní rozvoj. Jeho první román Muž, který chtěl být šťastný (2008) se stal mezinárodním bestsellerem.

Americký historik a novinář Stephen Kinzer ve své faktograficky bohaté, a přitom mimořádně poutavé, ba strhující knize líčí život a působení dvou mocných bratrů, kteří ve vypjatých letech studené války formovali a řídili zahraniční politiku Spojených států – Allena Dullese, jenž v letech 1953 až 1961 působil jako šéf CIA, a Johna Fostera Dullese, který v téže době pracoval jako ministr zahraničí Eisenhowerovy vlády. Jakkoli byli povahově velmi odlišní, sourozenci Dullesové tvořili silný a nebezpečný tandem, který rozhodoval o osudech milionů lidí, aniž o tom americká veřejnost většinou vůbec věděla. Vychováni v přísné zbožnosti, puzeni misionářským zápalem zděděným po svých předcích, manichejským viděním světa a paranoidním antikomunismem, pokoušeli se přetvářet svět k obrazu svému a obrazu Ameriky a v každém, kdo nevystupoval jako horlivý americký spojenec, viděli potenciální hrozbu, ne-li přímo vtěleného satana. Bratři Dullesové tak byli strůjci politiky, která otevřenými i tajnými prostředky vedla válku proti zemím, které se vydaly vlastní, nezávislou cestou. Od počátku studené války se systematicky snažili oslabovat a podvracet vlády především v těch zemích třetího světa, kde Spojené státy ztrácely geopolitický nebo ekonomický vliv. Autor popisuje přípravu a průběh puče, kterým CIA odstranila demokraticky zvoleného guatemalského státníka Jacoba Árbenze, svržení íránského předsedy vlády Muhammada Mosaddeka, tažení proti Ho Či Minovi, americké intervence v Indonésii a v Kongu, jakož i otevřené i skryté operace proti Kubě. Stephen Kinzer se ovšem nespokojuje s pouhým líčením událostí, i když ty tvoří těžiště knihy, ale pokouší se také objasnit, jaké byly motivy počínání obou bratrů, co utvářelo jejich názory a postoje, jaké rodinné a kulturní zázemí formovalo jejich světonázor, a zároveň si klade obecnější otázku po příčinách amerického excepcionalismu a intervencionismu. Autor ukazuje, že Dullesovi nebyli žádnými výjimečnými či „vyšinutými“ jedinci, kteří se dílem příznivé souhry náhod dostali k moci, nýbrž to byli typičtí představitelé určité americké tradice – byli dětmi svého národa a jejich příběh je příběhem Ameriky. Stephen Kinzer tak současně odhaluje a mapuje temnou stránku americké historie, která vyvolávala a dodnes vyvolává ve světě tolik kritiky a nevole a s níž se Amerika dosud dostatečně nevyrovnala.

Když Amy Chuová, Američanka čínského původu, před několika lety vydala svou zpověď, kterou nazvala „Bojová píseň tygří matky“, stala se záhy zřejmě nejslavnější matkou na světě. Její kniha, která byla přeložena do několika desítek jazyků, vyvolala okamžitý poprask a dodnes nepřestává podněcovat vášnivé debaty na téma výchovy dětí. Jak vychovávat dítě? Jak moc přísní na své ratolesti máme být? Jaké nároky na ně máme klást? Který výchovný model je lepší – ten západní, liberální, který klade důraz na individuální, citlivý přístup k osobnosti dítětě, anebo tvrdý čínský dril spojený s bezpodmínečným respektem k rodičovské autoritě? Jak čtenář po přečtení knihy zjistí, odpověď na tyto otázky zdaleka není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Amy Chuová, matka dvou dcer a úspěšná profesorka práv na jedné z renomovaných amerických univerzit, má jasno: svým dětem prospěje jen tehdy, když na ně bude v duchu čínské tradice nesmlouvavě přísná, když je bude od malička cepovat, bude neústupná a především je bude důsledně vést k maximálním výkonům a nedovolí jim cokoli vzdát. Přitom se nijak se nenechá odradit tím, že ve svých dětech vyvolává odpor a nevoli, neboť, jak sama říká: „Mým cílem jakožto rodiče je připravit je na budoucnost – nikoli se jim zalíbit.“ Autorka velmi otevřeně a zároveň s jistou dávkou nadsázky a sebekritického humoru vypráví, že její dvě dcery musely mít ve všech předmětech kromě tělocviku jedničky, nesměly účinkovat ve školních představeních, musely hrát na hudební nástroj, přičemž si nemohly vybrat žádný jiný než housle nebo piano. Děti samy nerozhodují o tom, jakým mimoškolním aktivitám se budou věnovat a do jakých kroužků budou chodit. Televize, hraní videoher nebo přespávání u kamarádek jsou samozřejmě striktně zapovězeny. Chuová líčí dramatické scény, hádky, křik a pláč, které její metody vyvolávají, ale současně ukazuje, jaké plody její důsledná „tygří“ výchova k úspěchu přináší. Po nekonečných hodinách dřiny strávených u piana se z její dcery Sophie stane virtuózní pianistka, která již ve čtrnácti letech koncertuje v Carnegie Hall… Autorčino vyprávění i její argumenty jsou natolik přesvědčivé, že každého rodiče, byť se mu metody, které Chuová uplatňuje, zdají přehnané, ba drastické, začne při četbě knihy nahlodávat pochybnost: Nemají tygří matky nakonec vlastně pravdu? Není náš západní liberální západní přístup pouze snazší a pohodlnější? Není snad pravdou, že čínský výchovný model skutečně plodí daleko více úspěšných dětí než ten západní? Není pouhou iluzí představovat si, že svým dětem nejvíc prospějeme tím, že jim poskytneme velkou míru volnosti v rozhodování, budeme „respektovat jejich osobnost“, nebudeme je omezovat, budeme je především podporovat v tom, co je baví, budeme empatičtí, shovívaví a nebudeme na ně klást přehnané nároky? A není to náhodou tak, že naše úzkostlivá starost, aby byly především „šťastné“, jim nakonec v životě možná žádné štěstí nepřinese? Vnímavý čtenář brzo postřehne, že autorka není žádný zaslepený dogmatik, že si sama od sebe udržuje určitý ironický odstup. Chuová otevřeně přiznává, že jako tygří matka uspěla jen částečně. V samotném úvodu knihy říká: „Toto je příběh o matce, dvou dcerách a dvou psech. Je také o Mozartovi a Mendelssohnovi, o klavíru a houslích a o tom, jak jsme se dostaly až do Carnegie Hall. Měl to být příběh o tom, jak čínští rodiče umějí své děti vychovávat lépe než ti západní. Nakonec je to však příběh o trpkém střetu kultur, o pomíjivosti slávy a o tom, jak jsem byla pokořena třináctiletou dívkou.“ Tak či onak, po přečtení Bojové písně tygří matky se už nikdy nebudete dívat na výchovu tak jako dosud.

Běhání a meditace jsou činnosti, které na první pohled nemají mnoho společného. Ve skutečnosti se ovšem skvěle doplňují, vzájemně obohacují a podporují. Sakyong Mipham, zkušený běžec, který uběhl devět maratonů, a duchovní vůdce mezinárodního společenství 165 meditačních center s názvem Shambhala, ve své knize ukazuje, že fyzickou aktivitu a duchovní rozvoj lze přirozeně propojit. V této praktické a inspirativní knize předkládá Sakyong Mipham jednoduché lekce, které kombinují bdělou pozornost a fyzický pohyb a které může ku prospěchu svého těla i duše využít úplně každý bez ohledu na to, v jaké tělesné kondici nebo v jaké fázi duchovní cesty se právě nachází. S jejich pomocí můžeme do svého života vnést mnohem více energie, soustředěnosti a trpělivosti, což ocení běžci, duchovní hledající a vůbec všichni, kdo touží po dobrém zdraví a vnitřní vyrovnanosti. Autor na základě svých životních zkušeností vypracoval jedinečný tréninkový program, který kombinuje tělesná a duchovní cvičení vhodná pro každého – bez ohledu na věk, přesvědčení či schopnosti. Sakyong Mipham je respektovaný tibetský lama a vůdce celosvětové komunity meditačních center Shambhala. Je rovněž nadšeným běžcem, který absolvoval devět maratonů. V mládí se mu dostalo výcviku v jezdectví a bojových uměních, nicméně později se sportem jeho srdce stal běh. Časopis Planet jej označil za „globálního vizionáře“. Je autorem bestselleru Turning the Mind into an Ally a řadou cen ověnčené knihy Ruling Your World: Ancient Strategies For Modern Life Sakyong Mipham učí po celém světě a využívá jedinečnou kombinaci východní a západní filozofie.

Kniha Berlín, Alexandrovo náměstí, která patří mezi základní díla světové literatury a představuje jeden z vrcholů meziválečné německé literární moderny, vypráví o Franzi Biberkopfovi, dělníkovi, prodavači, zlodějíčkovi a pasákovi, jehož životní příběh se odehrává v Berlíně několik let před pádem Výmarské republiky a nástupem nacismu. Seznamujeme se s ním ve chvíli, kdy je propuštěn z věznice, kde si odpykal trest za zabití své přítelkyně, a stojí na prahu nového života, odhodlán stát se slušným člověkem. Zpočátku se mu to také daří. Ale pak se Franz Biberkopf, který od života žádá „víc než namazaný krajíc“, zaplete do opravdové bitvy s čímsi, co přichází zvenčí, co je nevypočitatelné a vypadá jako osud. Biberkopfovy životní peripetie představují ovšem pouze jednu rovinu vyprávění. Na pozadí jeho příběhu před čtenářem vyvstává ten nejoriginálnější a nejdynamičtější obraz velkoměsta, jaký kdy v dějinách literatury vznikl. A tak je hlavním hrdinou knihy, označované za první „velkoměstský“ román, samotný Berlín, který autor líčí jako živou, pulzující bytost, jako organismus žijící v souladu s vlastními přírodními zákonitostmi. Je-li v Döblinově díle patrná stopa naturalismu, hlavními směry, které jej ovlivnily, jsou expresionismus, v jisté míře futurismus a dadaismus. Pro vystižení života a atmosféry Berlína Döblin využívá techniky koláže a především montáže: Do knihy vkládá reklamní a politická hesla, novinové titulky, výňatky z úředních vyhlášek, ale i statistiky, protokoly z aktuálních soudních procesů, dobové odrhovačky, pochodové popěvky i lidové říkačky. Čtenář je tak stržen do hypnotizujícího víru vyprávění, které vykresluje plastický vizuální a akustický obraz města a jeho obyvatel: slyší jeho hukot a šum, slyší burácet tlampače, kameloty, politické agitátory, všechno, čím hřmotí putyky i ulice, lomoz tramvají, dunění parního bucharu na Alexandrově náměstí i kvičení prasat v berlínských jatkách. Výsledkem je mnohohlasý chór – symfonie velkoměsta. Kniha Berlín, Alexandrovo náměstí, která bývá srovnávána s románem Manhattanská přestupní stanice Johna Dose Passose a Odysseem Jamese Joyce, se stala významným zdrojem inspirace pro celou řadu autorů světového věhlasu: Bertolt Brecht, Günter Grass a mnozí další spisovatelé ctili Döblina, považovaného za největšího expresionistického prozaika, jako svého učitele. Román byl do češtiny přeložen dvakrát, naše vydání vychází z mimořádně vydařeného překladu Kamily Jiroudkové z roku 1968. Berlín, Alexandrovo náměstí byl několikrát zfilmován, autorem nejznámějšího filmového zpracování je Rainer Werner Fassbinder, jenž podle Döblinova románu natočil stejnojmenný čtrnáctidílný seriál.

Hlavní hrdinka Alice přijíždí na návštěvu rodiny a setkává se se svým přítelem z dětství Jeanem, který k překvapení všech opustil studia a dal se na dráhu kněze, k níž se cítil povolán. Počet farníků, kteří navštěvují místní kostel, je však tak mizivý, že Jean začíná pochybovat o smyslu svého poslání, pociťuje bezradnost a ztrácí motivaci. Alice, která je praktická, dynamická a odvážná moderní žena a řešení problémů je pro ni denním chlebem, se rozhodne vzít situaci do vlastních rukou. Své předsevzetí pomoci svému příteli opět nalézt smysl a přivést lidi zpět k víře pojme jako pracovní výzvu a jakožto úspěšná manažerka reklamní agentury k tomu hodlá využít všechny možné marketingové strategie. V té chvíli ještě netuší, že toto rozhodnutí jí i jejímu příteli převrátí život naruby... Přestože je Alice přesvědčená ateistka, která je alergická na cokoli, co souvisí s náboženstvím, vrhne se do svého úkolu s vervou a důsledností jí vlastní. Pokouší se proniknout do tajů spirituality různých náboženských směrů, přičemž se pravdivost jejich hlavních myšlenek a principů, které postupně objevuje, snaží vyzkoušet a ověřit na vlastní kůži. Přitom se dostává do situací, které ji nutí překonávat limity vlastního ega a přehodnocovat zakořeněná přesvědčení a očekávání. Odhaluje zásadní rozpory mezi původní podobou duchovních nauk a zavedenými církevními dogmaty a rituály a ke svému úžasu také neočekávané bohatství původních pravd, které jsou si u jednotlivých směrů nápadně podobné. Alici se tak snaha pomoci příteli stane impulzem k objevování autentické spirituality, vlastního vnitřního potenciálu a přivede ji na cestu hledání sebe sama. Uvědomí si, že pokud jsou lidé otevření a ochotní naslouchat a nechat se těmito pravdami vést, mohou nalézt klíč k dosud netušené svobodě a ke štěstí. Autor nás zve k úchvatnému pátrání po tom, co člověku umožňuje povznést se do jiné dimenze, v níž jsou jeho činy plné síly a radost trvalým stavem.