Christian Norberg-Schulz, světově proslulý norský historik a teoretik architektury ve své nejznámější knize s úctyhodným fotografickým doprovodem poodhaluje podmínky a příčiny umístění, vzniku i podob měst na základě analýzy celého systému okolností, které staletý vývoj městského organismu provázejí. Nevyhýbá se přitom ani filozofickým a etickým otázkám, které jsou s městy jako lidskými sídlišti spjaty. Svá teoretická východiska dokazuje na analýze tří rozdílných měst: Říma, Prahy a Chartúmu. Zavádí klasifikaci krajin, architektury a měst – Řím je prototypem města klasického, Praha romantického a Chartúm kosmického. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků a stále vychází po celém světě.

Jaký je rozdíl mezi prezentací a reprezentací architektury? Jaká média lze použít či využít k její interpretaci? Co rozumíme pojmem „architektonické ricordo“ a jak s ním mohou dnešní badatelé, ale i architekti nakládat? Tyto a mnohé další otázky si kladou autoři monografie Od architektury k interpretaci, jež je pátou, a tedy závěrečnou publikací ze série věnující se teorii architektury, která vznikla pod záštitou profesora Jiřího Kroupy a Semináře dějin umění Masarykovy univerzity. Kniha vychází ze stejnojmenného workshopu konaného ve dnech 7.—8. června 2024, věnovaného interpretaci architektury a způsobům její (re)prezentace. Nad touto problematikou se autoři zamýšlejí z hlediska metodologie či terminologického vymezení, ale věnují se i dalším aspektům přinášejícím recentní pohled na stav bádání v této oblasti. Kromě teorie je zde zohledněn také praktický úhel pohledu zahrnující nejrůznější média, skrze něž lze architekturu interpretovat, jako jsou malba, kresba, grafika a fotografie, případně také dobové texty jako ego-dokumenty či filozofické, náboženské a teoretické spisy. Autoři v širokém časovém rozpětí od renesance po současnost prostřednictvím úvah nad klíčovými pojmy a přístupy k interpretaci, prezentaci a vystavování architektury poznání tohoto tématu významně prohlubují.

Jaký je rozdíl mezi poměrem a proporcemi? Opravdu mají pětiúhelníky, šestiúhelníky a sedmiúhelníky svébytný charakter? Spočívá v proporcích tajemství velkého umění? V této krásné knížce představuje Michael Schneider průlomovou syntézu využití proporcí ve starověkém umění. Objevte užitečné nástroje a mistrovské techniky, jež se odráží v množství artefaktů, od chrámů přes poháry, obrazy, architektonické oblouky až po šperky.

Výpravná publikace představuje dílo tří významných designérek z Bauhausu – Anni Albers, Otti Berger a Lilly Reich – a rakousko britské keramičky Lucie Rie. Všechny tyto ženy, průkopnice moderny, se po nástupu nacismu potýkaly s výzvou znovu si v profesním světě vybudovat postavení. Díky své houževnatosti uspěly. Pouze kariéra Otti Berger, kterou v létě 1944 zavraždili nacisté v koncentračním táboře v Osvětimi, byla bohužel velmi krátká. Publikace Začínat od nuly poprvé mapuje obtížné období, kterým musely tyto avantgardní umělkyně v dobách vzestupu nacismu v Evropě ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století procházet. Přesto se nevzdaly. Znovu a znovu v osobním i profesním životě, ve světě, který se rozbil, začínaly od nuly. Jejich dílo, které je v publikaci bohatě dokumentováno, dnes bezpochyby patří k tomu nejvýraznějšímu a nejtrvalejšímu, co v oblasti moderního designu ve 20. století vzniklo.

Všichni jsme kdysi „tahali kačera“, jak se krásně metaforicky, ale přitom velice názorně naznačuje, že každý z nás byl někdy dítětem a poznával svět prostřednictvím hraček. Všichni jsme ty hračky měli, koníky, kozy, slony, panáčky všemožných barev a tvarů, kostky a stavebnice. Kupovali nám je rodiče nebo babičky a dědové. Málokdo ale věděl, nebo alespoň tušil, jakou cestu jeho hračka urazila, než mohla zakotvit v krabici nebo koši na hraní. Kdo ji navrhl, vymyslel, vyrobil? Kniha Kubát, cesta za správnou hračkou přináší životní příběh zřejmě posledního žijícího odborníka z řady těch, kteří po desetiletí, anonymně a bez zájmu veřejnosti, stáli u zrodu fenoménu české poválečné hračky. Její podobu, funkci a význam, v návaznosti na slavnou tradici krušnohorské lidové hračky, filozofii družstva Artěl a výmarské školy Bauhaus, ukotvili a definovali ti, kteří dokázali, že se česká hračka stala celosvětově respektovaným fenoménem. Václav Kubát (*1934) se emancipací moderní české dřevěné hračky zabýval celoživotně, proto je jeho život zároveň výbornou ilustrací nejen života české dřevěné hračky, ale i řemesla jako takového, jeho peripetií a vývoje. Před očima nám s filmovou přesností vyvstane anabáze talentovaného venkovského chlapce, který se vyučil a vystudoval ve školství poválečného Československa a za tehdejších politicky a ideologicky deformovaných podmínek. Poznáme historii Krušnohoří, jeho slávu, tradici i zánik mnoha hračkářských dílen a továren po roce 1945, posléze i po roce 1990, a snahu o „renesanci“ a navrácení české hračky z přírodních materiálů do současného života po roce 2000. Nejen proto se o Václavu Kubátovi dnes v zasvěcených a odborných kruzích hovoří jako o „nestorovi české hračky“, a autor má tím pádem tichou ambici, aby byla tato publikace „festschrift“ k jeho významnému životnímu jubileu.

Klasická architektura, která na Západě po staletí převládala, se odvozuje z řecké a římské architektury a jejích způsobů. Nadčasová kniha Johna Summersona, dodnes stejně aktuální a potřebná jako v době, kdy byla napsána, představuje vizuální „jazyk“ této architektury a předvádí jednotlivé jeho části. Ilustruje tak, že stavby v průběhu věků vykazují povědomí o určité stylové „gramatice“ a jejich pravidlech, i když je variují, porušují nebo dokonce popírají. Architekt Christopher Wren označil tento jazyk za „latinu“ architektury, neboť klasická architektura byla až do poměrně nedávné doby společným jazykem západního světa. Každý, koho taková architektura silně oslovuje, již pravděpodobně sám objevil něco z její gramatiky. Předkládaná kniha napomůže toto porozumění precizovat a systematizovat. V této knize si autor klade za cíl co nejjednodušeji a nejnázorněji vyložit gramatické fungování tohoto architektonického jazyka. Nezabývá se ani tak jeho vývojem v Řecku a Římě, jako spíše jeho rozšířením a používáním v renesanci a následujících staletích. Vysvětluje disciplínu „řádů“, dramatické odchylky baroka, následný vývoj neoklasicismu a v poslední kapitole vztah mezi klasickou tradicí a moderní architekturou. Kniha s novým úvodem historika architektury Alana Powerse a doslovem Jiřího Tourka je jedním ze zásadních textů na dané téma a je nezbytnou četbou pro všechny studenty architektury, dějin umění i vizuálních studií.

Vícejazyčná publikace se soustředí na problematiku avantgardní typografie. Využívá k tomu tvorby výjimečné umělecké osobnosti – nizozemského designéra, fotografa a filmaře Paula Schuitemy, již zasazuje do rámce dobových tendencí a proudů pozorovaných na území širší střední Evropy. Především ale přináší překlad jeho klíčové stati a připomíná přirozená sepětí československé a holandské avantgardy meziválečného období. Paul Schuitema je jednou z důležitých a formativních osobností evropského prostředí 1. poloviny 20. století. Proslul nejen jako praktik, ale také teoretik, entreprenér a spojovatel kulturních i sociálních prostředí. Památná je jeho cesta do Československa, které navštívil v roce 1936. Schuitema tehdy přijel na pozvání Františka Kalivody, aby v Brně a Praze přednášel o Nové fotografii, využití fotografie v grafickém designu a o holandské filmové avantgardě. V působivém grafickém řešení publikace zaznívají ozvuky historické revoluce, přičemž je testována její udržitelnost.

Působení československých architektů, inženýrů a dalších odborníků v meziválečném Íránu je kapitolou našich i íránských dějin, o níž dnes na obou stranách něco tuší jen málokdo. Přitom se Čechoslováci v zemi usilující o rychlou modernizaci činili: postavili tam stovky kilometrů silnic, mnoho desítek silničních i železničních mostů, tucty továren a cukrovarů, elektrárny, vojenské základny, sila a také několik skutečných skvostů modernistické architektury. Svým uměleckým přesvědčením inspirovali generace íránských tvůrců. Rezá Alírezáíján, íránský historik architektury působící v americkém Dallasu, strávil ve snaze vynést tuto zapomenutou historii znovu na světlo stovky hodin archivním bádáním a vyzpovídal i potomky mnoha těch, kdo ji bezmála před stoletím pomáhali psát. Díky němu dnes poznáváme Írán jako zemi, s níž sdílíme překvapivě mnoho.

Monografie dokumentuje výběr z portfolia ateliéru RUDIŠ–RUDIŠ architekti. Představuje různé typologie staveb a stavební úkoly, ať už jde o novostavby, rekonstrukce, přístavby nebo interiéry. Prostřednictvím fotografií, popisů, rozhovorů a plánů staveb ukazuje, jak se autoři zhostili výzev v architektonické tvorbě. Zaměřuje se na design a charakteristické konstrukční detaily jednotlivých projektů, které v kontextu vypovídají o intelektuálním přístupu. Důraz je kladen na ideu, design neobsahuje výstřední gesta, materiály pečlivě koordinované s proporcemi a formou vytvářejí styl střídmé a racionální estetiky. Na závěr je monografie doplněna o výběr z konceptuální tvorby ateliéru.

Praha barokní pokrývá historické údobí Prahy od Bílé hory po dobu osvícenství, tedy od roku 1620 do osmdesátých let 18. století. Renomovaný český historik umění Vít Vlnas při svém zpracování daného období vývoje Prahy v jejích hmotných a duchovních proměnách vystihl život české metropole jako celistvého kulturního fenoménu, jehož stopy jsou výrazné i na dnešní tváři města – právě baroko určuje ve značné míře pražský genius loci. Jako zasvěcený průvodce komentuje autor procházku městem z Pražského hradu na Vyšehrad přes Hradčany, Malou Stranu, Staré Město a Nové Město, barokním památkám mimo historické jádro věnoval vydělenou část. Vedle dokumentačních historických obrázků a fotografií exteriérů text provázejí mapky s lokalizačním rejstříkem a přehled osobností.

Dílu barokního architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela (1677–1723) je přikládán mimořádný význam nejen českými historiky umění, ale též širší kulturní veřejností, u které získal popularitu zejména díky fenoménu tzv. barokní gotiky a stavbám se symbolickými půdorysy, jež jsou mnohdy laicky spojovány s různými mystickými, až ezoterickými významy. Kniha se pokouší o dialog s dosavadními interpretacemi Santiniho díla a hledá odpověď na otázku, jaké jsou skutečné hodnoty jeho architektury v evropském kontextu a co jsou naopak spíše nánosy postupně vznikající „legendy o Santinim“.

Kamenné fragmenty se dokážou skrývat a tiše si chrání dávná tajemství řemeslníků - jejich pracovní postupy v neopakovatelném rukopisu při prokládání kamenných kvádříků, a také tajemství stavitelů - jejich pojetí budovy jako součásti celku. To všechno dokáže Vladimír Gračka vzácně vnímat a ze zdánlivě nesourodých fragmentů stavebního materiálu a vlastních myšlenek vygenerovat dávnou a pohnutou historii olomoucké lokality. Minulosti se dotýká konečky prstů a v dutinách zdí vidí poklady naší historie. Druhé zcela přepracované vydání úspěšné knihy známého autora, olomouckého rodáka a patriota, tentokrát s bohatým obrazovým materiálem ilustrátora Pavla Zlínského a fotografa Karla Zámečníčka. Kniha přiblíží čtenáři dávnou i nedávnou historii tohoto města. Autor v této knize, svým vlastním způsobem s humorem a nadsázkou, zachytil čtyřicet let své práce na výzkumech, sondách a rekonstrukcích celé řady historických objektů v Olomouci.

Co předchází samotné realizaci architektonického díla? Jakým způsobem architekti zpodobňovali své představy o zamýšlené stavbě v minulosti a jak to dělají dnes? Která média přitom využívali/jí a nakolik byla/jsou určující pro výslednou podobu? Tyto a mnohé další otázky si kladou autoři v monografii Od myšlenky k architektuře, jež vychází ze stejnojmenné konference a navazujícího workshopu konaných 15. a 16. června 2023. Hlavním tématem již čtvrtého svazku knižní série věnující se teorii architektury je tzv. mentální práce architektů, tedy proces, při němž je myšlená architektura převedena do skutečného, hmotného světa, a to za pomoci rozličných prostředků. Tento osobitý proces je v publikaci zkoumán nejen v teoretické rovině skrze adekvátní terminologii, ale je i demonstrován na konkrétních realizacích vzniklých napříč staletími. Ty také zpochybňují zažitou představu o tom, že své prvotní nápady architekti zprostředkovávali výhradně kresbou (respektive skicou), jejich přípravné fáze totiž využívaly i jiných médií.

Co je architektura a jaká by měla být? Jaké škody na ní napáchala čtyři desetiletí komunismu a jaké modernistická avantgarda? Jak společnost ovlivňuje kvalitu vystavěného prostředí? Co nás odlišuje od západních zemí a proč se u nás nestaví? Jsou naše města v ohrožení? Má architekt společenskou zodpovědnost? Vytváříme zateplením budov udržitelné a zdravé prostředí? Jaký je vztah architektury a umění? Jak bychom se měli inspirovat minulostí? Lze být v dnešní architektonické tvorbě současně konzervativní i moderní? Na tyto a mnoho dalších otázek o aktuálních problémech architektonické a urbanistické praxe se pokouší odpovědět tato kniha.

Průvodce svatovítskou katedrálou seznamuje návštěvníky s dějinami, uměleckými poklady a krásnou architekturou tohoto klenotu Prahy i naší země. Publikace sleduje nejprve historický a stavební vývoj katedrály: od rotundy sv. Václava a Spytihněvovy baziliky přes stavbu gotické katedrály za Matyáše z Arrasu, Petra Parléře a jejich nástupců, její úpravy v době renesanční a barokní až po obnovu a dostavbu v 19. a 20. století. Publikace je nepostradatelnou pomocí pro každého, kdo se vydá do pražské katedrály, ať už jako poutník, milovník krásných staveb nebo turista.

Budování Dystopie je nepochybně nejvíce normativně laděná práce renomovaného britského historika architektury Jamese Stevense Curla. Předkládá komplexní dějiny architektury 20. století a přináší neidealizovaný pohled na vývoj západní architektury od roku 1918 až do současnosti. Přibližuje modernistickou revoluci a některé její devastující dopady na stavební kulturu posledních desetiletí, životní prostředí a tvář mnoha dnešních měst. Rozebírá rovněž neblahé účinky špatné architektury na psychiku lidí, kteří jsou nuceni v ní žít. Autor se kriticky věnuje i soudobé architektuře a všímá si například toho, že s každým dalším rokem je takzvaná ikonická architektura, produkovaná slavnými architektonickými celebritami, stále bizarnější, znepokojivější a dražší. Kniha svým kritickým ostřím vyvolala živou mezinárodní diskusi, která je v odborné i laické veřejnosti velmi potřebná.

V publikaci jsou prezentovány specializované studie zaměřené převážně na problematiku související s historickým interiérem. Autoři se věnují např. otázkám autenticity historických interiérů a její uchování, umění vitráže, restaurování jednotlivých prvků jako jsou třeba dřevěné podlahy a dřevem vykládané interiéry, kachlová kamna, tapiserie či mobiliář. Příspěvky sledují stavební prvky jako nedílnou součást historického interiéru a rekonstrukce historických interiérů či jejich částí s využitím znalostí původních technologií a materiálů. Studie vystihují autentické tradiční technologie a materiály, jejich kvalitativní výzkum s cílem identifikovat příčiny a faktory, které jsou zdrojem transmise, modifikace nebo zániku tradičních řemeslných technologií. Neopomíjí ani dopad detailních znalostí tradičních materiálů a technologií na rehabilitaci historických objektů. Jednotlivé texty mohou proto přispět k ochraně, restaurování, prezentaci a edukaci v oblasti tradičních řemesel spojených se stavební činností a interiérovou tvorbou v měšťanském a aristokratickém prostředí. Sborník Řeč materiálu představuje závěry z odborné konference Historický interiér a řeč materiálů konané v roce 2022 a přispěli do něho odborníci a specialisté domácí i zahraniční.

Jaký je význam pojmů zadání, umělecká úloha a funkce? Jak je můžeme chápat, aplikovat a zkoumat v architektuře či ve výtvarném umění? A jsou uvedené pojmy stále ještě aktuální? Nejen tyto, ale i mnohé další otázky si kladou autoři v monografii Zadání, umělecká úloha a funkce v architektuře a ve výtvarném umění, jež vychází ze stejnojmenného workshopu konaného 2. až 4. června 2022. Jedná se již o třetí publikaci v řadě věnující se teorii architektury – její metodologii, terminologii a dalším aspektům bádání – a nově též výtvarného umění, pod záštitou a vedením prof. Jiřího Kroupy. Publikace na jednotlivých příkladech stavebních a uměleckých zakázek poukazuje nejen na proměny vztahu mezi objednavateli a architekty či umělci, ale také na způsob, jakým se tito tvůrci s předkládaným zadáním vypořádávali a co všechno mohlo výslednou podobu díla ovlivňovat. Daná problematika je přitom zkoumána v širokém časovém rozpětí sahajícím od pozdní antiky až po současnost, a to na vzorku staveb a uměleckých děl rozmanitých jak formálně, tak i svou funkcí.

This book discusses Tyrš´s body of work on art theory, aesthetics, and criticism in a comprehensive way, placing his ideas in the context of contemporary thought and analysing the main terms he uses. In certain respects, Tyrš´s views remain in alignment with traditional views on the development of art history and have now been superseded. Nevertheless, Tyrš´s contributions represent a unique attempt to provide a consistent understanding of the arts within the social context, demonstrating his effort to go beyond a merely positivist approach. Additionally, Tyrš continually seeks to connect the humanities with the natural sciences, especially with biology and evolutionary theory. A comprehensive portrait of Tyrš´s many essays and other writings, when considered together with his multifaceted public engagement, shows his exceptional social commitment and dedication to democratic and peaceful principles.

Káhira je jedním z architektonicky nejbohatších měst světa a jejímu panoramatu dominují stovky mešit pocházejících z různých historických období. Od počátku 19. století do současnosti prošla jejich architektura překotným a bezprecedentním vývojem, do kterého se promítla celá řada faktorů. Obecně šlo zejména o pronikání vlivu moderní architektury západního ražení a z ní vycházejících globálních architektonických trendů. Mešita je nicméně velmi specifickým typem stavby, s nímž je spojena kontinuální tendence odkazovat na minulost, projevující se s různou intenzitou i napříč posledními třemi staletími. Architektura káhirských mešit se tak stává dějištěm pozoruhodného střetávání tradice a modernity. Úvodní stať této odborné publikace tvoří obecný teoretický úvod k architektuře mešit a před-moderním tradicím islámské architektury, které se stávají častým inspiračním zdrojem současných architektů. Čtyři jádrové kapitoly, odpovídající čtyřem hlavním obdobím vývoje od 19. století po současnost, pak na více než dvou desítkách vybraných příkladů konkrétních staveb demonstrují trendy převládající v káhirském prostředí. Text je doplněn množstvím unikátních fotografií, které během svých pobytů v Káhiře pořídil sám autor. Kniha poslouží nejen univerzitním studentům a akademikům působícím v oblastech blízkovýchodních studií, dějin umění, architektury, religionistiky a v dalších spřízněných oborech, ale cílí také na širší veřejnost zajímající se o tato témata.

Andrea Palladio (1508–1580) byl nejvýznamnějším architektem pozdní renesance, ale lze jej považovat i za nejvlivnějšího architekta celého novověku. Jeho nesčetné paláce, kostely a vily zdobí mnohá místa Veneta, regionu severní Itálie, ale stavby ovlivněné jeho stylem pronikly do celé Evropy i za oceán nejen za jeho života, ale také po všechna staletí následující. Vysvětluje to jejich krása, harmonie a umístění v krajině, ale i to, že se stejně jako jeho renesanční kolegové sochaři nechal inspirovat antikou, prapůvodním zdrojem veškeré evropské kultury. Nehynoucí slávu si Palladio ovšem zasloužil nejen svým architektonickým dílem, ale též teoretickým pojednáním, které o svém způsobu stavění napsal a které vychází od roku 1570, kdy bylo poprvé vytištěno v Benátkách, po celém světě znovu a znovu. Do češtiny byla jeho kniha přeložena už před více než šedesáti lety v době, kdy bylo od nás velmi obtížné cestovat do Itálie, a kdo se tam přesto dostal, zajímal se většinou o jiné památky. Dnes je první české vydání Čtyř knih o architektuře zájemcům těžko dostupné, a proto splácíme dluh naší kultuře jejich druhým vydáním doplněným o novou obrazovou přílohu a mapky Benátska a Vicenzy s vyznačením polohy Palladiových staveb.

Kniha představuje urbanistické a architektonické osudy historického centra Prahy v období, kdy se měnilo z malebného historického souměstí v ambiciózní velkoměsto. Téma otevírají první romantické zásahy, které městu daly nábřeží a promenády. V poměrně dramatickém protikladu následuje období radikální asanace, která znamenala demolici celých čtvrtí domů a vyvolala neméně radikální reakci ochránců „staré Prahy“. Samostatnou kapitolu představuje doba pozoruhodných meziválečných proměn města v metropoli nového státu, stejně jako temné protektorátní období megalomanských urbanistických plánů. S poválečnou euforií přicházejí nejen nové představy a sny, ale také brzký nástup komunistické totality, jejíž urbanistické vize jako by přímo navazovaly na protektorátní projekty. Finále knihy pak tvoří období let 1958–1970, které přineslo nejen návrat modernismu, ale také zásadní diskuse, jakou roli má vlastně historické centrum v organismu moderního města hrát. Překotné formování metropole otřáslo téměř vším, co staleté město do té doby představovalo. Práce proto sleduje nejen zrod a prosazení nových idejí, ale také čím dál silnější vědomí památkové hodnoty města, které v roce 1971 vyvrcholí jeho prohlášením za Pražskou památkovou rezervaci. Bylo-li to možné, dostávají v textu slovo přímo aktéři jednotlivých diskusí a ideových bojů. Jejich prostřednictvím lze nejlépe pochopit nejen dobové postoje a dilemata, ale také hlubokou vnitřní kontinuitu, která se s odstupem let ukazuje jako mnohem významnější, než by se z klipovitého střídání architektonických stylů i politických režimů mohlo na první pohled zdát.

Jakou roli mají materiály a materialita v architektuře napříč staletími? A jaké je jejich místo v rámci teoretického uvažování historiků dějin umění a architektů? Na tyto a další otázky se pokoušejí najít odpovědi autoři monografie vycházející ze stejnojmenné on-line konference a navazujícího workshopu, jež se konaly v červnu 2021. Publikace nabízí různé přístupy ve výzkumu této problematiky a dokládá jejich praktické uplatnění několika současnými českými architekty. Zároveň prohlubuje poznání tématu prostřednictvím teoretického rozvažování nad klíčovými pojmy, jako jsou tektoničnost a stereotomnost, materiálová pravdivost a materiálová proměna v uměleckohistorické tradici „brněnské školy dějin umění“, počínaje Václavem Richterem či Zdeňkem Kudělkou až po současné teoretické texty profesora Jiřího Kroupy.

Významnou součástí naší národní identity je tradiční lidová kultura. S tou se však dnes už v její autentické podobě téměř nesetkáme. Moderní městský životní styl se prosadil i na venkově. Kroje a zvyky byly z návsí vytlačeny jen na pódia, zmizela i většina staveb lidové architektury. Skanzeny neboli muzea lidové architektury v přírodě Přesto občas pociťujeme touhu vrátit se do světa našich předků s jeho prostotou a přirozenou krásou. Místem, kde se nám to může alespoň na chvíli podařit, jsou skanzeny, jak jim u nás říkáme, neboli muzea lidové architektury v přírodě. Skanzen spojuje prostředí zachovaných nebo rekonstruovaných památek lidové architektury s dalšími doklady tradičního způsobu života našich předků, zemědělství, řemesel a zvyků, poslední dobou často i se živými ukázkami. Aktuální stav muzeí lidové architektury České republiky a Slovenska Rožnovské Valašské muzeum v přírodě zná u nás snad každý. Méně se už ví, že větších nebo menších skanzenů jsou u nás bezmála tři desítky. Podobně známý je na Slovensku skanzen v Martině, zájemci však mohou navštívit více než desítku dalších muzeí i v ostatních slovenských regionech. A skanzenů stále přibývá, protože s postupem moderního životního stylu a soustředění života do měst roste i zájem o příležitostné návraty ke kořenům. Zřizovatelem většiny skanzenů je stát prostřednictvím svých muzejních institucí. V posledních desetiletích však nové skanzeny zřizují i obce, neziskové organizace, a dokonce i soukromé osoby. Pozornosti se dostalo nejen materiální kultuře českých a slovenských etnografických regionů, ale i památkám na německé obyvatele českého pohraničí nebo Rusíny na východním Slovensku. Tato kniha zachycuje aktuální stav muzeí lidové architektury České republiky a Slovenska v roce 2019 a poskytuje o něm informace včetně bohaté fotodokumentace.

Středověk je dnes vnímán téměř výhradně jako doba temna a strádání, a obdobně je také umění této doby prezentováno jako úpadkové. Tento pohled je však především výsledkem po staletí se hromadících představ a předsudků, které se pokoušely dobu, kterou ale v žádném případě nelze charakterizovat pouze několika větami, zjednodušeně popsat. Rádi bychom naší knihou toto pojetí překonali a nabídli na umění a dobu, často nepřesně označovanou jako raný středověk, nový pohled. Pokoušíme se odpovědět na několik otázek: Způsobil pád Římské říše a migrace kočovných kmenů úpadek umělecké tvorby? Jak vlastně vypadala středověká krajina? Byla skutečně protkána temnými, neproniknutelnými a nebezpečnými hvozdy, jak je líčily legendy o Robinu Hoodovi nebo četná díla romantiků? Byl svět víry opravdu neprostupně oddělen od života pozemského? Sloužilo umění pouze k oslavě Boha? A co kostely plné zlata a drahého kamení? Ukazovala tak církev jen svoji moc a bohatství? Přáli bychom si představit čtenářům „raný středověk“ mnohem bližší tomu, jak mohl ve skutečnosti vypadat: jako barevnou mozaiku, dobu čilých a rozmanitých kulturních výměn a v jistém smyslu i jako kolébku abstraktního a konceptuálního myšlení. Na otázku „Je středověk doba temna?“ tak odpovídáme jasně: „Nikoliv!“

Monografie věnovaná životnímu dílu sklářského výtvarníka a designéra Jaroslava Svobody je o nevšedním příběhu člověka a umělce, který si splnil svůj sen. Ve výběru seznamuje s jeho vzácně všestrannou tvorbou. Je již na první pohled jiná než všechny dosud vydané knihy o skle a sklářských výtvarnících. V této jsou zastoupeny jak podle jeho návrhů vyrobené užitkové a dekorativní předměty, tak foukané, lité, ale také přetavováním skla ve formách vytvořené a broušené plastiky. Nechybí ani interiérové kompozice a originální svítidla. Monografie je svědectvím o umělcově pracovitosti, tvůrčí invenci a schopnosti vyrovnávat se téměř se všemi v české ruční sklářské výrobě a ateliérové autorské tvorbě se vyskytujícími výtvarnými úkoly a při jejich uskutečňování užívanými technikami. Fotografie děl nechválí jen tvůrce, ale oslavují také sklo jako nejtajemnější a nejkrásnější člověkem vytvořenou hmotu.

Na přelomu 19. a 20. století prochází Praha zásadní proměnou: stává se opět reprezentačním centrem života českého národa a vyrůstá ve velkoměsto s požadavky modernosti, jež se ovšem neobejde bez rozsáhlejší asanace pražského Starého Města. Vedle staveb v historizujících slozích začínají vznikat veřejné budovy, hotely, restaurace, pavilony a obytné domy podle principů „nového stylu“ – secese. V dekorativním secesním stylu, který získal sympatie i svým francouzským původem, bylo přestavěno hlavní pražské nádraží, výraznou secesní dominantou se stala reprezentační stavba české pražské majority Obecní dům, zpřístupněný počátkem roku 1912. Současně se v moderní pražské architektuře otevřela její další významná kapitola – kubismus. Komentátorem formování moderní Prahy se stal vynikající, všeobecně respektovaný historik umění Petr Wittlich. Jeho pojímání secese nejen jako stylu, ale i hnutí získávajícího prostor pro rozvoj individuální umělecké kreativity, přivádí čtenáře ke vnímání širších souvislostí proměn Prahy na přelomu století.

V roce 303 n. l. tvoří křesťané ve Středomoří pouhých dvacet procent obyvatel a čelí neobvykle silné vlně pronásledování. Avšak o dvě stě padesát let později už je christianizovaná de facto celá populace tohoto obrovského regionu. Co se mohlo stát? Jak je možné, že se během relativně krátké doby obrátila celá říše? Je jediným důvodem politické rozhodnutí Konstantina Velikého, který křesťanství v roce 313 legalizoval? Kniha nabízí zamyšlení nad vizuálními nástroji, které mohly k zásadní změně evropské společnosti velkou měrou přispět. V období mezi čtvrtým a pátým stoletím se Evropou šíří nové výtvarné médium – mozaika vyrobená především ze skla. Mohla být právě ona jedním z prostředků, které christianizaci Evropy napomohly? A jakou úlohu hrály neuvěřitelně působivé křesťanské rituály, které se doslova dotýkaly těla budoucích křesťanů, a jedinečně tak propojovaly tělo a mysl? Autoři se na příkladu mozaikové výzdoby tzv. Baptisteria ortodoxních v Ravenně z poloviny pátého století pokoušejí porozumět dialogu mezi „zářícími“ obrazy a kolektivními rituály a pochopit jejich roli v proměně západního světa.

Výpravná fotografická publikace věnovaná plastikám malíře a sochaře Jaroslava Róny, známého veřejnosti především monumentálními díly ve veřejném prostoru: pomníkem Franze Kafky v Praze, jezdeckou sochou Jošta Lucemburského v Brně či Mýtickou lodí v Bratislavě. Kniha představuje umělcovu tvorbu ve specifické oblasti plastik ztvárňujících fantaskní architekturu archaickou, mytologickou, orwellovskou i futuristickou. Fotograf Robert Portel s citem pro detail vtahuje čtenáře do umělcova magického světa. Teoretik umění Ladislav Kesner zasazuje odborným textem jeho u nás ojedinělou tvorbu do světového uměleckého kontextu. Grafická úprava Jan Havel.

Švýcarský kritik William Ritter (1867–1955) byl prvním francouzsky píšícím autorem, který se systematicky zajímal o kulturní život střední Evropy. Tento nadšenec pro neoidealistické teorie zkoumal svět, v němž díky umění mizejí „hranice mezi životem a snem“, a velmi brzy rozpoznal, že skutečná území, v nichž mohl obdivovat krajiny ideálního světa, se nacházejí v Rumunsku, Maďarsku, Černé Hoře, Albánii, v Čechách, na Moravě a ve „slovenském kraji“. Ve svých kritických statích k výtvarným, hudebním a obecněji ke kulturněhistorickým událostem střední Evropy se stal originálním a symbolickým zprostředkovatelem atmosféry konce 19. století. William Ritter se od roku 1893 usadil ve Vídni a poté od roku 1901 v Mnichově, s dvouletou přestávkou (1903–1904), kdy pobýval v Praze. V této době objevil mnoho proslulých i dnes již pozapomenutých umělců (také se stal „učitelem“ Charlese-Édouarda Jeannereta, pozdějšího modernistického architekta Le Corbusiera, který díky němu cestoval „do Orientu“ – přes střední Evropu i Balkán). Tato monografie se soustředí na období mezi Ritterovou první cestou do Prahy v roce 1888 až do jeho kvapného odjezdu z Mnichova na počátku první světové války v roce 1914 – s přesahem do let po první světové válce, kdy navázal zvláštní vztah s Leošem Janáčkem.

Nejlepší knihy jsou takové, které jejich autor napíše s nasazením, energií, porozuměním a obdivem k objektu svého psaní. To je případ Heleny Musilové, která v publikaci o Jiřím Valochovi splnila toto zadání vrchovatou měrou. Jiří Valoch (1946) hrál, a svým způsobem stále hraje, na umělecké scéně střední a východní Evropy od poloviny 60. let, tedy od počátku všech svých aktivit, klíčovou roli.Vedle své vlastní výtvarné tvorby připravil stovky výstav, napsal desítky odborných textů o nejaktuálnějších výtvarných postupech a uvažováních odkazujících ke konceptuálnímu umění nebo k dílům pracujícím s jazykem geometrie. Napomáhal, v době, kdy informace zvláště mezi Východem a Západem byly omezené, spojování umělců nejen střední Evropy, ale doslova celého světa. Tato publikace vydává zprávu o jeho širokém rozkročení a rozsáhlých aktivitách na tomto poli umění vůbec poprvé. Nikdo ještě neprozkoumal v takové míře archivní prameny, osobní archivy kolegů i přátel, nehovořil s tolika pamětníky a nezmapoval ohromující množství akcí, kontaktů, dopisů, děl a památek na ně, jako se to podařilo autorce. V neposlední řadě hovořila Helena Musilová i se samotným tvůrcem a s autory, s nimiž spolupracoval. Nevyhýbala se ani odborné literatuře věnované střední a východní Evropě. Jejím cílem bylo zmapovat jednotlivé důležité akce a způsob, jakým vznikla Valochova obsáhlá sbírka, ale také popsat mechanismy fungování společenských struktur, které určovaly a determinovaly výtvarný život a uměleckou scénu v období normalizace. Léta 1965 a 1980 byla zvolena mezníky mezi Valochovými prvními veřejnými aktivitami spojenými s výtvarnou scénou a výstavou Současná česká kresba, kterou uspořádal v roce 1980 v Domě pánů z Kunštátu a která znamenala výrazný zlom v jeho činnosti.Publikace vyšla původně anglicky, nyní v rozšířeném českém vydání. Bohatě ilustrováno a dokumentováno.

Atmosféra časů dávno minulých, silné zdi byvších staletí, úzké portály, rozmanitá domovní znamení a pestrá paleta slohů a stylů, to všechno jsou domy staré Prahy. Malé paláce se zakletým tajemstvím. Ukryté příběhy, které dotvářejí charakter města, jež přitahuje stále víc pozornosti. Magie Faustova domu, secese U Černé Matky Boží, tajemství Sovových mlýnů, vězení na Staré rychtě anebo pohádky v Štorchově domě, to všechno a ještě mnohem víc tvoří obsah publikace o starých pražských domech, jež denně míjíme bez povšimnutí. Příběhy známé i téměř zapomenuté mohou být nejenom vhodným prostředkem k zamyšlení nad naší národní minulostí, nejenom zábavným způsobem, jak si ukrátit dlouhou chvíli, ale i návodem, kam se ubírat během procházek naším starobylým, tajemným a překrásným hlavním městem.

Bytostný kreslíř, který povýšil kresbu na filozofující způsob vyjádřeníPrvní monografie věnovaná tvorbě Jana Steklíka (1938—2017), významné osobnosti českého výtvarného umění druhé poloviny dvacátého století. Pilířem jeho tvorby je subtilní, a přitom úderná kresba, která se ve spojení s hravostí a ironickou distancí podílí na odhalování všední krásy světa. Obsáhlá, bohatě ilustrovaná publikace reflektuje rozmanité polohy Steklíkova mnohovrstevnatého umění a zvýrazňuje právě kresbu a hravost jako nosné tvůrčí principy tohoto svérázného umělce, vizuálního básníka všednosti a mistra konceptuální zkratky. Jednotlivá témata jeho rozsáhlého díla uvozují filozofující eseje Jozefa Cserese, které doplňuje erudovaná uměleckohistorická studie Terezie Petiškové. Součástí knihy, k níž předmluvu napsali Dunja Slavíková a Paul Wilson, bude i CD s nahrávkami Steklíkových partitur.

Nakolik se Bauhaus stal překážkou na cestě k větší přitažlivosti designu i architektury? – Je minulá architektura a design součástí minulosti – nebo přítomnosti? – Je dnes ornament anachronismem? – Jaká je role luxusu v designu? – Jaký je rozdíl mezi skutečnými a umělými potřebami? – Je vkus stále aktuální pojem? – Má pojem stylingu místo v současném designu? – O co vlastně šlo v postmodernismu 70. až 90. let minulého století? – Proč design přispívá ke společenské rovnosti i nerovnosti zároveň? – Co to je sémantika výrobků? – Proč má abstraktní modernistická estetika monopolní postavení v současném designérském a architektonickém školství? – Proč je nutno se dívat se na stylové idiomy minulosti jako na vynálezy bez data spotřeby? Na tyto a řadu dalších aktuálních otázek se pokouší odpovědět kniha Jana Michla, emeritního profesora historie a teorie designu Vysoké školy architektury a designu (AHO) v Oslu v Norsku. Autor nabízí nový a neotřelý pohled na teorii a praxi moderního designu a architektury a prosazuje návrat pojmu styl do pedagogického procesu i do kritických diskusí o designu a architektuře. Kniha je určena zejména studentům designu a architektury, kteří mají potřebu se zamýšlet nad povahou své budoucí profese, ale také praktikujícím designérům a architektům, stejně jako historikům obou oborů, a vůbec zainteresovanému publiku.

Strop v přízemí pražského letohrádku je dekorován bohatým figurálně-dekorativním štukem, který patří k nejcennějším renesančním pracím tohoto druhu v zaalpské Evropě. Autor v této knize navazuje na své předešlé studie věnované Hvězdě, v níž stavbu charakterizoval jako „filosofický příbytek“. Zvláště se zaměřil na popis a výklad výzdoby v přízemních místnostech, v nichž nachází skrytý význam, a konfrontuje je s podáním starých alchymistických autorů. „Vstoupíte-li v letohrádku Hvězda rovnou do ústředního sálu v přízemí, přejděte od vchodu přímo na druhou stranu, tam, kde je na stěně proti vám medailon s královským synem Antiochem, nešťastně zamilovaným do své nevlastní matky Stratoniké. Pohlédnete-li nad něho, spatříte drobný motiv, na kterém plovoucí Tritón se zavinutým ocasem ukazuje na něm sedícímu mladíkovi otevřenou skříňku, ve které je umístěn tajemný předmět, podle všeho ježovka. Vězte, že jste v tom malém nepodstatném detailu právě odhalili hermetické arkánum Hvězdy...“

Významný norský historik a teoretik architektury, známý u nás především do češtiny přeloženou knihou Genius loci, analyzuje v tomto díle základní rysy charakteristické pro moderní architekturu vůbec a její vývojové fáze od premoderních počátků koncem 19. století do postmodernismu a nových trendů na počátku 21. století. Vychází z rozboru základních vlastností „ nového světa “ a postavení člověka v něm jako vstupního a trvalého činitele. Popisuje specifické prostředky, jimiž architektura nové vnímání světa zprostředkuje (volný půdorys, otevřená forma) a použití těchto prostředků v hlavních oblastech architektonické tvorby (bydlení - obytný dům, občanské instituce - veřejné budovy, město). Zvláštní pozornost věnuje problematice významu v architektuře a jejímu průmětu do různých dílčích a časových principů (regionalismus, monumentalita, architektura místa). Při zpracování tématu uplatňuje autor fenomenologický přístup, i tomu lze děkovat, že nejde o suchou učebnicovou četbu, nýbrž text, v němž odborná látka je podána způsobem odrážejícím hloubku autorova „ prožívání architektury “ a morální východiska jeho pohledu a názorů.

Architektonické prostředí má výrazný vliv na kvalitu života jeho uživatelů, a to v celé své šíři – fyzické, psychické, sociální i spirituální. Vztah architektury k vitalitě těch, jež obklopuje, byl teoreticky zpracován různými autory, zmiňme například úspěšnou knihu Nikose A. Salingarose Sjednocená teorie architektury. Forma, jazyk, komplexita (česky 2017). Nepřekonanou klasikou však zůstává obsáhlé čtyřsvazkové dílo amerického architekta rakouského původu Christophera Alexandera Podstata řádu, a to zejména jeho první svazek Fenomén života. Alexander se snaží o uchopení elementárních principů tradiční architektury a nabízí porozumění tomu, co vytváří život, krásu a funkčnost jak v budovách, městech a krajině, tak v místnostech, zákoutích a detailech předmětů, které používáme. Popisuje geometrická pravidla, s jejichž pomocí se skládají jednotlivé architektonické prvky do celků vyvolávajících pozitivní a prospěšnou odezvu. Tato pravidla odrážejí tvořivé pochody uvnitř organismů a ekosystémů, podivuhodně vyvažující neustálé vznikání nového a udržování harmonie. Kniha propaguje architektonické prostředí podporující vitalitu – tedy takové prostředí, které pozitivně ovlivňuje přirozenou lidskou schopnost žít, růst a vyvíjet se v souladu s vrozeným lidským spřízněním s přírodními systémy a procesy.

Výpravná publikace představuje nejnovější tvorbu předních brněnských architektů Aleše Buriana a Gustava Křivinky. Patří ke generaci, která vstupovala do profesního života na přelomu osmdesátých a devadesátých let a velmi brzy dostala příležitost samostatně projektovat a stavět. Spojuje je nejen generační příslušnost, ale také hodnotová orientace, která se propisuje do jejich tvorby a zajišťuje jim na mapě soudobé české architektury osobitou pozici. K jejich charakteristickým rysům patří hledání nových možností interpretace architektonické a stavitelské tradice, respekt k místu a kontextu i zájem o materiálovou a řemeslnou stránku stavění. Svou tvorbou dokazují paradox, že je možné být konzervativní a moderní zároveň. Jejich architektura se vyznačuje jistou solidností, která však není usedlá: klasickou tradici, hladkou modernistickou eleganci i inspiraci architekturou anonymních stavitelů dovedou přetavit v soudobý a funkční nový celek. Jejich domy dobře slouží lidem mimo jiné i proto, že jsou pro ně čitelné a neztrácejí lidské měřítko. Podobnou ohleduplnost jako k člověku prokazují i k místu a krajině. Není divu, že realizace této dvojice získaly domácí i mezinárodní ocenění včetně nominace na Evropskou cenu za současnou architekturu – Mies van der Rohe Award.

Výpravná publikace představuje nejnovější tvorbu brněnského architekta Petra Pelčáka. Patří ke generaci, která vstupovala do profesního života na přelomu osmdesátých a devadesátých let a velmi brzy dostala příležitost samostatně projektovat a stavět. Jako u ostatních členů architektonického spolku Obecní dům Brno, který Pelčák zakládal, mají jeho postoje zřetelnou hodnotovou orientaci, která se propisuje do jeho tvorby. Mezi její charakteristické rysy patří hledání nových možností interpretace architektonické a stavitelské tradice, respekt k místu a kontextu i zájem o materiálovou a řemeslnou stránku stavění. Pelčák svou tvorbou dokazuje paradox, že je možné být konzervativní a moderní zároveň. Jeho architektura se vyznačuje solidností, která však není usedlá: klasickou tradici, hladkou modernistickou eleganci i inspiraci architekturou anonymních stavitelů dovede přetavit v soudobý a funkční nový celek. Jeho domy dobře slouží lidem mimo jiné i proto, že jsou pro ně čitelné a neztrácejí lidské měřítko ani tam, kde se zdá být vzhledem k velikosti stavby předem vyloučené. Podobnou ohleduplnost jako k člověku prokazují i k místu a krajině. Není divu, že Pelčákovy realizace získaly domácí i mezinárodní ocenění a několik nominací na Evropskou cenu za současnou architekturu – Mies van der Rohe Award.

Výpravná publikace představuje nejnovější tvorbu předních brněnských architektů Tomáše Rusína a Ivana Wahly. Patří ke generaci, která vstupovala do profesního života na přelomu osmdesátých a devadesátých let a velmi brzy dostala příležitost samostatně projektovat a stavět. Spojuje je nejen generační příslušnost, ale také hodnotová orientace, která se propisuje do jejich tvorby a zajišťuje jim na mapě soudobé české architektury osobitou pozici. K jejich charakteristickým rysům patří hledání nových možností interpretace architektonické a stavitelské tradice, respekt k místu a kontextu i zájem o materiálovou a řemeslnou stránku stavění.

Vila Tugendhat, kterou navrhl a postavil v Brně světově proslulý architekt Ludwig Mies van der Rohe v letech 1928 až 1930, patří k nejdůležitějším stavbám evropské moderny. V roce 2001 ji UNESCO vyhlásilo součástí světového kulturního dědictví. Zvláštní kouzlo této monografie spočívá v prvním zveřejnění mnoha fotografií z archivu rodiny Tugendhatovy. Tyto snímky ukazují obydlený dům a spojení architektury s přírodou, jak je geniální architekt zamýšlel, z nezvyklého pohledu. Tím dalším, co činí tuto publikaci vpravdě unikátní, jsou experimentální umělecké barevné fotografie domu i rodiny, pocházející z 30. let, jejichž zachování lze považovat za senzaci. Jejich autorem je stavitel vily a průkopník této techniky Fritz Tugendhat. Daniela Hammer-Tugendhatová, profesorka dějin umění a nejmladší dcera stavebníků vily, klade tehdy bouřlivě diskutovanou otázku „Lze ve vile Tugendhat bydlet?“ do kontextu s fotografiemi, všemi dostupnými vyjádřeními svých rodičů k této diskusi i vzpomínkami vychovatelky Tugendhatových dětí, Ireny Kalkofenové, a tím vzniká nový kulturněhistorický pohled. Wolf Tegethoff představuje na příkladu domu Tugendhatových bytový koncept moderny a kriticky nahlíží napínavý diskurs o vztahu zadavatele a architekta. Na základě průzkumu zachovaných plánů autor přesně zrekonstruoval stavební dějiny vily Tugendhat. Ivo Hammer dokumentuje pohnuté dějiny domu od emigrace jeho obyvatel až po ukončení památkové obnovy v roce 2012. Díky použití podrobné a novátorské metody – vědeckého konzervátorského průzkumu – dochází autor k fascinujícím výsledkům ozřejmujícím význam materiality stavby a její estetiky.

Vyprávění o římských vilách z období renesance a raného baroka je pojato nejen jako zasvěcený průvodce architektonickými a výtvarnými skvosty 15. a 16. století, ale čtivou formou uvádí čtenáře do obecně kulturních a politických dějin, které předurčily moderní Evropu. Vzhledem k tomu, že zachycené vily si nechali stavět papežové či vysocí funkcionáři jejich dvorů, jde o pohled z perspektivy centra tehdejšího světa. Kniha zachybuje proměny společnosti, odhaluje, jak se renesanční životní styl vycházející ze znovuobjevené antiky, propojený s kultem přírody a rozvinutím lidské přirozenosti, postupně proměňoval směrem k barokní exaltovanosti a zbožnosti. Text je bohatě prokládán fotografickou dokumentací. Výkladem alegoricko-symbolického významu výzdoby vil poutavě zasvěcuje do renesančního myšlení.

Christian Norberg-Schulz, světově proslulý norský historik a teoretik architektury ve své nejznámější knize s úctyhodným fotografickým doprovodem poodhaluje podmínky a příčiny umístění, vzniku i podob měst na základě analýzy celého systému okolností, které staletý vývoj městského organismu provázejí. Nevyhýbá se přitom ani filozofickým a etickým otázkám, které jsou s městy jako lidskými sídlišti spjaty. Svá teoretická východiska dokazuje na analýze tří rozdílných měst: Říma, Prahy a Chartúmu. Zavádí klasifikaci krajin, architektury a měst - Řím je prototypem města klasického, Praha romantického a Chartúm kosmického. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků a stále vychází po celém světě. V češtině vyšla v roce 1994 a náklad je dávno beznadějně rozebrán.

Práce pojednávající o talentovaném královéhradeckém architektu Vladimíru Fultnerovi (1887–1918) představuje cenný příspěvek do materiálové a analytické báze pro výzkum dějin moderní české architektury na počátku 20. století. Fultnerovy návrhy a realizace z té doby dovolují usuzovat na jeho mimořádné nadání a vůli k formovému experimentu. Domácí historiografie mu však dosud věnovala pozornost jen velice okrajově. Kniha proto dokumentuje Fultnerovy životní osudy od dětství stráveného ve východočeské metropoli, přes jeho krátké a absolutoriem nezavršené studium na pražské technice, následnou uměleckou praxi, aktivní podíl na kubistické epizodě, až k tragické smrti ve válečné vřavě. Autor k Fultnerovým známým počinům v Hradci Králové a Jaroměři připojuje další, nově objevené práce, a to i z oblasti grafického designu a zejména funerální architektury. Na základě důkladných rozborů pak vyvozuje charakteristiku Fultnerovy tvůrčí osobnosti a ukazuje jeho nikoliv marginální roli na české umělecké scéně.

Kniha se věnuje přestavbě interiéru kostela sv. Petra a Pavla v Jedovnicích u Brna. Zabývá se zejména účastí Jana Koblasy na modernizaci presbytáře (oltářního prostoru) kostela. Hlavní část úpravy tamního oltářního prostoru probíhala v první polovině šedesátých let dvacátého století a spolu s Koblasou se na ní podíleli také další umělci, jež dnes řadíme mezi přední výtvarníky své doby: Mikuláš Medek, Karel Nepraš a Josef Istler. Koblasův podíl je však zdaleka nejrozsáhlejší. Navzdory tomu, že v dnešní době již výraznou měrou přibylo moderního projevu v sakrálním prostoru, patří jedovnická úprava presbytáře mezi ty nejhodnotnější. Je výjimečná nejen svou povahou, ale také specifická dobou a místem svého vzniku. Vyniká jak v kontextu českého a evropského umění, tak v kontextu Koblasovy tvorby. Svým obsahem i použitými formálními prvky patří jedovnický presbytář k nejpozoruhodnějším ukázkám ars sacra v Evropě. Knihu doprovází fotografie Jindřicha Štreita a Jana Pohribného.

Druhé vydání úspěšné publikace a učebnice teorie designu. Kniha má za cíl povzbudit přemýšlení o problémech teorie i praxe navrhování užitkových předmětů a budov, na které zároveň klademe výtvarné nároky. Jednotlivé kapitoly se kriticky vyrovnávají s myšlenkami zděděnými po modernistické funkcionalistické filozofii, která uvažování o designu a architektuře i jejich praxi po řadu generací určovala. Tématem kapitol je mj. povaha designérovy tvořivosti, smysl hesla forma následuje funkci, původ abstraktní estetiky designu, myšlenka funkční dokonalosti, otázky stylové jednoty a stylového pluralismu, problém tzv. inteligentního designu v přírodě, vztah designu a trhu a řada dalších otázek. Kniha je doplněna komentovanou barevnou obrazovou přílohou Předměty a podněty s více než osmdesáti ilustracemi.

Kam sahají kořeny zájmu architektů a teoretiků o prostor v architektuře a jakou proměnu prodělal v průběhu 20. století? Kolektivní monografie Prostor v architektuře a brněnská škola dějin umění představuje pětici textů českých historiků umění, prezentujících rozdílné metodické přístupy výzkumu tohoto tématu v současné teorii architektury. Publikace si všímá pojetí prostoru v dílech vybraných světových architektů - Leopolda Bauera, Ludwiga Miese van der Rohe, Alvara Aalta nebo Ricka Joye. Zároveň reflektuje způsob, jakým byl prostor v architektuře zkoumán v rámci dějin umění a architektury od konce 19. století do současnosti. Zvláštní pozornost je pak věnována výuce architektonického prostoru na brněnském Semináři dějin umění, jehož tradice představovaná teoretickými pracemi profesorů Václava Richtera a Zdeňka Kudělky pokračuje v současnosti v seminářích profesora Jiřího Kroupy.

F. T. M. jsou iniciály jména Filippa Tommase Marinettiho - umělce, jehož jméno většina z nás kdysi zaslechla ve škole, ale který nám patrně splývá s masou dalších etablovaných klasiků. Marinetti přitom nikdy klasikem nebyl, byl to buřič a bohém, který vyzval na souboj tradiční umění i společenské konvence své doby a stal se zakladatelem prvního avantgardního hnutí - futurismu. I o tom jsme četli nebo slyšeli vesměs ve spojení s hesly či frázemi jako rychlost, modernizace, agresivita, velebení války či fašismus. Autorka nabízí více než popis tohoto uměleckého hnutí, líčí fascinující příběh o tom, jak se prolínalo umění a politika v prvních desetiletích 20. století, poodkrývá neobyčejné osudy konkrétních osobností a představuje některá známá i turisty opomíjená místa s futurismem spjatá. Vedle zasvěceného historického výkladu tak kniha poslouží i jako užitečný „futuristický bedekr“, jenž lze přibalit do zavazadla při cestě do slunné Itálie. Doprovází ji bohatý obrazový materiál a je doplněna i o překlady zásadních futuristických manifestů, z nichž některé dosud nebyly do češtiny přeloženy.

Adolf Loos patří k nejvýznamnějším osobnostem první poloviny dvacátého století. Jeho význam pro svět architektury je srovnatelný s takovými osobnostmi, jako byli Frank Lloyd Wright, Le Corbusier či Ludwig Mies van der Rohe. Loos měl své obdivovatele, ale také mnoho nepřátel. Provokoval především měšťáky, ale často nevybíravě útočil i na své konkurenty v oboru. Jeho originalita i nekonvenčnost ho posléze uvrhly do velmi nepříjemné situace, které se věnuje tato kniha. Na začátku září 1928 byl architekt zatčen vídeňskou policií a obviněn z obtěžování dětí. O incidentu se záhy dozvěděl tisk a vytvořil z něj veřejný skandál, který vyvrcholil velkolepým soudním procesem. Kontroverze obklopující celou aféru se však netýkala pouze otázky „vinen či nevinen“. Ve skutečnosti se zde proti sobě postavila levice a pravice, zástupci moderny a jejich konzervativní kritici. Christopher Long rekonstruuje fakta se smyslem pro kriminální šetření. Jeho kniha poutavě líčí nejen Loosovo zatčení a následný proces, ale je i zajímavou sondou do fungování tehdejší policie, justice a žurnalistické obce.

Le Corbusier, muž s typickými černými kulatými brýlemi, je jednou z nejdiskutovanějších a nejrozporuplnějších osobností moderní doby. Obdivovateli bývá oslavován jako otec moderní architektury, jako nejvýznamnější architekt dvacátého století, jenž změnil nejen to, jak a co se staví, ale hlavně jak se o architektuře uvažuje. Kritiky je naopak pokládán za ničitele měst, za fanatického člověka posedlého formou a zcela pomýlenými představami, jak lidé na architekturu reagují, jaké domy a města potřebují k harmonickému životu. Byl jedním z vůbec prvních hvězdných architektů, z nichž se stávaly celebrity, veřejně činní intelektuálové a vůdci hnutí usilující o velké změny. Byl rovněž průkopníkem sebepropagace, práce s veřejným míněním a cílevědomého šíření vlastních myšlenek. A v neposlední řadě také urputným bezskrupulózním člověkem, jenž ve své posedlosti stavět moderní města a měnit svět nepokrytě nadbíhal nacistickému i komunistickému režimu. Kniha Le Corbusier, muž doby moderní, architekt zítřka je obsáhlým a v českém jazyce prvním architektovým životopisem. Je určena nejen čtenářům, které fascinují složité osobní životy a velkolepé vize umělců a charismatických inovátorů, ale zejména těm, kteří přemýšlejí o moderní společnosti a architektuře pro 21. století.

Přehledná práce předního historika umění se zamýšlí nad tím, co je specificky německého na německém umění. Autor na relativně malém prostoru zachycuje postoje Němců k jejich umění od romantismu až po současnost a líčí bouřlivé spory, které se o ně vedly. Jak přesvědčivě dokládá, vizuální umění hrálo v Německu vždy zvláštní roli, jež byla odlišná od jiných evropských zemí, a dobře se v něm zrcadlí jeho bolestný kulturní a politický vývoj po pozdním sjednocení v roce 1871. Bylo to především (ale nejen) vizuální umění, jehož prostřednictvím se Němci snažili najít svou kulturní identitu a v němž projevovali iracionální strach z toho, že budou ovlivněni cizinou. To se nakonec projevilo zvláště silně ve třicátých letech v bojích o moderní umění a expresionismus (jediný skutečně původní německý styl), jež vyvrcholily jeho násilnou likvidací za Třetí říše. Hans Belting (1935) je přední německý historik a teoretik středověkého, renesančního a také moderního umění. Zabývá se rovněž teorií obrazu. Česky mu vyšla kniha Konec dějin umění (Mladá fronta, 2000).