Štefánikove fotografie z celého sveta odhaľujú pred nami novú dimenziu tohto mimoriadneho človeka. Dimenziu, ktorá sa opäť rozpína medzi Štefánikom-vedcom a Štefánikom-umelcom. Fotografický aparát bol v tom čase nevyhnutnou súčasťou výzbroje vedca-astronóma. Štefánik však tento prístroj zrejme používal s vášňou jemu vlastnou nielen ako vedecký nástroj, ale aj ako médium, ktoré dokáže dokumentovať svet a zachytiť neopakovateľný okamih. Fotografie, ktoré robil na svojich cestách, sú na jednej strane cenné dokumenty a na strane druhej majú neopakovateľný citový náboj, ktorý prezrádza umelca. Štefánik hľadal nielen vonkajšiu tvár krajiny a ľudí v nej, ale aj ich dušu. Melancholická krajina južného Ruska a Turkestanu, patetický majestát skalných brál, ale aj nepatetická, celkom prirodzená radosť zo života, zakódovaná v bujnej vegetácii tichomorských ostrovov.

Štefánikove fotografie z celého sveta odhaľujú pred nami novú dimenziu tohto mimoriadneho človeka. Dimenziu, ktorá sa opäť rozpína medzi Štefánikom-vedcom a Štefánikom-umelcom. Fotografický aparát bol v tom čase nevyhnutnou súčasťou výzbroje vedca-astronóma. Štefánik však tento prístroj zrejme používal s vášňou jemu vlastnou nielen ako vedecký nástroj, ale aj ako médium, ktoré dokáže dokumentovať svet a zachytiť neopakovateľný okamih. Fotografie, ktoré robil na svojich cestách, sú na jednej strane cenné dokumenty a na strane druhej majú neopakovateľný citový náboj, ktorý prezrádza umelca. Štefánik hľadal nielen vonkajšiu tvár krajiny a ľudí v nej, ale aj ich dušu. Melancholická krajina južného Ruska a Turkestanu, patetický majestát skalných brál, ale aj nepatetická, celkom prirodzená radosť zo života, zakódovaná v bujnej vegetácii tichomorských ostrovov.

Ne-lidská fotografie hledá koncepční rámec pro takové pochopení obrazových médií, jejich vizuality a percepce, jaké odpovídá situaci, kde člověk nefiguruje jako objekt, aktér ani adresát. V tomto ohledu jsou totiž klasické teorie fotografie, které se zaměřují na indexikalitu nebo pěstují konvenční narativ člověk versus stroj, už bez užitku. Zylinska proto přesouvá pozornost na ne-reprezentativní aspekty fotografické tvorby. S jejich pomocí představuje fotografii jako životodárnou sílu, formativní životní činnost i médium, které má moc adekvátně reagovat na mezní situaci, v níž se lidstvo a tato planeta ocitají.

Španělský fotograf narozený a žijící v Praze. Fotografování se začal věnovat až v hluboké dospělosti a dnes se věnuje převážně černobílé fotografii. Kniha obsahuje černobílé fotografie Prahy, pořízené v letech 2006 až 2023 během častých procházek ulicemi magického města. Černobílá podoba zvýrazňuje jádro a detaily fotografovaných scén zbavených tak rozptylujícího barevného hávu. Na fotografiích jsou zachyceny nejen ikonické stavby a scenérie, ale i méně fotografovaná zákoutí.

Viktor Kolář st. (1898–1971) byl doposud opomíjenou postavou české fotografie, přestože jeho dílo je nejvýznamnějším vizuálním svědectvím Ostravska od dvacátých do padesátých let 20. století. Díky své nadčasové kvalitě má ale platnost mnohem širší. Kolář zachytil několik prezidentů, politiky, umělce, zajímal se o sociální témata, lidskou práci, zaznamenával všední život. Předkládaná publikace představuje výběr z tohoto objemného konvolutu několika set fotografií a přibližně čtyřiceti tisíc políček negativů. Textem ji doprovodili historik umění Lukáš Bártl a historik Ondřej Kolář.

Osobitá a dojemná kniha od autorky titulů Just Kids a M Train obsahuje na 365 fotografií a zamyšlení, jež dokládají jedinečnou estetiku Patti Smith. Inspirací pro vznik tohoto díla byl autorčin populární profil na Instagramu. V roce 2018 zveřejnila na této sociální síti první snímek. Pod obrázkem byla krátká zpráva: „Zdravím všechny.” Patti Smith, která dříve fotila na polaroid, začala na Instagram přidávat fotky z mobilu, na nichž se objevují děti, topení, boty nebo její habešská kočka Cairo. Sledující těmto miniaturním vhledům do autorčina světa ihned propadli, ať už se jednalo o záběry kávy, rozečtených knih, obrázky z hudebních turné, železničních stanic a zapadlých kaváren nebo o náhrobky jejích hrdinů – Williama Blakea, Dylana Thomase, Sylvie Plathové, Simone Weilové či Alberta Camuse. Po nějaké době tak vznikl ucelený příběh o životě zasvěceném umění, který si získal více než milion sledujících. Kniha také obsahuje staré fotografie, které nejsou k vidění nikde jinde – perly jako dar k výročí, matčina klíčenka či manželova kytara Mosrite. Svůj notes má Patti Smith vždycky po ruce, aby v rozmanitých a zároveň intimních zápisech mohla čtenářům poskytnout zprávy o svých cestách po celém světě. Kniha dní a 365 fotografií, jež obsahuje, nabízí jedinečný způsob, jak nahlédnout do velké mysli vizionářky, básnířky, spisovatelky, umělkyně. Je plná naděje, žalu i hravosti, a proto může být inspirativním dílem pro dnešní nejistou dobu.

Fotografie, které neustále pořizujeme a sdílíme, utvářejí naše sociální vazby, reflektují a proměňují společenské hierarchie i to, kým jsme, jak sami sebe vnímáme, po čem toužíme a na co chceme vzpomínat. Nathan Jurgenson se přes analýzu fenoménu selfie nebo oblibu vintage filtrů a fungování sociálních médií jako novodobých archivů dostává k tomu, co lze nazvat nevědomými habity uživatelů kyberprostoru: ty uspokojují potřebu sledované, ale především kontrolované sebeprezentace, byť stále mají formát touhy po zachycení toho nejkrásnějšího okamžiku.

Fotografické dílo Pavla Šešulky (*1945) vznikalo pouhé jedno desetiletí – v osmdesátých letech minulého století. Fotografii se sice věnoval dočasně, avšak s velkým nasazením, které je pro něj typické. S podobnou vášní byl v mládí profesionálním zpěvákem populárních písní, později rybářem, akvaristou, amatérským malířem a řezbářem. Publikace podává svědectví o jeho fotografické tvorbě, kterou v úvodní eseji Petr Klimpl zasazuje jak do životního rámce autora, tak do dobového kontextu fotografie. Vedle začátečnických prací Pavla Šešulky přináší kniha ukázky z cyklu Lidé z města (před r. 1986), městské momentky, které se svým pojetím vymykají obvyklému frontálnímu snímání a vyjadřují osamělost městského člověka mezi jinými lidmi. Silně expresivní soubor z prostředí diagnostického ústavu mládeže s názvem Pasťák (před r. 1987) působivě dokládá dobovou iluzi komunistického režimu o výchově, resp. „převýchově“. Vrchol Šešulkovy fotografické tvorby tvoří soubor Zátiší (před r. 1990). Tento žánr, bohatě rozvinutý v klasické malbě, tradičně symbolizuje marnost, pomíjivost – vanitas, a v české fotografii je silně zastoupen v dílech Josefa Sudka a Jana Svobody. Pavel Šešulka ve svém skromném ateliéru sestavoval z běžně dostupných materiálů kompozice se symbolickými obsahy, které fotografoval, a vytvářel tak experimentální obrazy přesahující realistické zobrazování směrem k fantazijním světům. V osmdesátých letech minulého století byly fotografie Pavla Šešulky opakovaně vysoce hodnoceny na dobových přehlídkách amatérské fotografie a publikovány ve fotografických časopisech. Jsou uloženy ve sbírce Moravské galerie v Brně a ve sbírce Svazu českých fotografů v Praze.

Účelem této publikace je seznámit veřejnost s unikátními, širšímu publiku dosud neznámými fotografiemi Františka Pavlíčka, který na svých snímcích zachytil atmosféru Prahy a především Žižkova na přelomu 50. a 60. let dvacátého století. Kniha ukazuje mnohdy v umělecky, ale hlavně poeticky laděných fotografiích nejen dnes již neexistující domy a ulice, ale i život lidí v tehdejší době. Téměř všechny snímky byly pořízeny fotoaparátem Rolleiflex – dvouokou zrcadlovkou. Publikace, obsahující více než sto padesát černobílých fotografií, je doplněna několika snímky z Čech a Moravy, jakož i dobovými články vztahujícími se k osobnosti Františka Pavlíčka. František Pavlíček se narodil 20. září 1928 za Budišovem u Třebíče ve dvoře Holeje, který se nachází u rybníku Pyšelák. Jeho otec pracoval u koní a matka byla komornou. Když mu byly dva roky, rodina se odstěhovala do Prahy. Nejdříve se začal učit uměleckým truhlářem, ale po roce přešel do hlubotiskové tiskárny Grafické umělecké závody V. Neubert a synové na Smíchově, kde se v roce 1947 začal učit retušérem. V roce 1951 musel jakožto „osoba holdující jazzu a západu“ narukovat k pomocným technickým praporům do Orlové u Ostravy, kde začal fárat v dolech. Od roku 1953 žil s manželkou na Žižkově v Kalininově ulici (dnešní Seifertově), v pozdějších letech v Budovcově ulici. Žižkov byl jeho domovem až do roku 1964, kdy se s rodinou přestěhoval do Zahradního Města. František Pavlíček pracoval téměř půl století jako retušér v tiskárně V. Neubert a synové, později přejmenované na Orbis a ještě později Polygrafia. Svému řemeslu a „své tiskárně“ zůstal věrný až do okamžiku, kdy bylo v roce 1992 oddělení retuše definitivně zrušeno. V druhé polovině 50. let vznikl v tiskárně fotokroužek, pořádaly se zde soutěže a výstavy, které hodnotili tehdejší renomovaní fotografové jako Josef Sudek, Vilém Heckel a Erich Einhorn, kteří do tiskárny přicházeli na korektury svých knih. František Pavlíček začínal fotit ještě se starým fotoaparátem, takzvaným deskáčem, ale po pár letech získal starší fotoaparát, dvouokou zrcadlovku Rolleiflex, se kterým pořídil, až na dvě výjimky, všechny fotografie publikované v této knize.

V pořadí třetí kniha fotografií Jiřího Hlušičky „Reflexy a reflexe“. PhDr. Jiří Hlušička se za svého třicetiletého galerijního působení i v letech pozdějších věnoval různým umělecko-historickým aktivitám. Kromě přednášek, odborných článků a výstavních katalogů je autorem řady knižních monografií. Zpracoval např. sbírku Moravské galerie ve dvousvazkové publikaci České moderní malířství v MG. Připravil monografie téměř dvěma desítkám českých i zahraničních výtvarníků, jako např. F. Foltýnovi, J. Kubíčkovi, E. Fillovi, B. Lacinovi, V. Drápalovi, A. Širůčkovi, M. Štolfovi a dalším. Fotografické tvorbě se věnuje od roku 1994, o čemž svědčilo celkem šest výstav jeho fotografií pro Brno, Prostějov a Hradec Králové.

Kniha fotografií historika umění PhDr. Jiřího Hlušičky seznamuje s výběrem výsledků jeho tvůrčí záliby, jíž se věnoval v průběhu uplynulých dvaceti let

Dějiny média fotografie by mohly být zároveň dějinami zápasu o uznání fotografie jako takzvaného vysokého umění. To přišlo velmi pozdě a se stejným zpožděním se na fotografii začalo nahlížet jako na sbírkový umělecký předmět hodný zájmu historiků umění. V domácím, ale i ve světovém kontextu byla jednou z prvních institucí, jež fotografii v tomto ohledu „vzala na milost“ Moravská galerie v Brně, kam do čela sbírky fotografie nastoupil v roce 1968 Antonín Dufek a jako emeritní kurátor zde působí dodnes. Z velké části to byla právě jeho činnost, která české (a slovenské) fotografii vytvořila pevné místo v rámci dějin umění a také dokázala českou fotografii zviditelnit a proslavit v zahraničí. Prezentovaná publikace je tak poctou osobnosti Antonína Dufka a jak jinak, je zcela věnována fotografii. Kniha obsahuje třináct studií předních historiků a teoretiků umění, které věnovali médiu fotografie, ale také osobně Antonínu Dufkovi, se kterým pořídili editoři rozsáhlý rozhovor a připravili i jeho výběrovou bibliografii.