Touha po zábavě a smíchu přivedla po třicetileté válce do šlechtických sídel divadelní představení, v nichž měla své důležité místo komická postava, Spaßmacher. Vychytralý a mnohdy vulgární sluha narušoval děje uváděných převážně moralistních děl svými komentáři a starostmi vycházejícími z nejnižších potřeb. Předkládaná kniha se vydává nejen po stopách organizátorů těchto představení, ale hlavně představitelů komických rolí a zavádí čtenáře do prostředí šlechtických rodů, jako byli Martinicové, Slavatové, Bruntálští z Vrbna, Eggenbergové nebo vévodové sasko-lauenburští. Sledovány jsou rovněž profesionální divadelní společnosti působící v českých zemích ve druhé polovině 17. století, jejich vzájemná provázanost a mobilita v rámci středoevropského prostoru.

Filosofické drobky patří ke Kierkegaardovým nejvýznamnějším dílům, mimo jiné i proto, že obsahují většinu základních pojmů jeho myšlení. Fiktivním autorem textu je Johannes Climacus a jeho úvahy se točí kolem otázky poznání věčné (tedy ne historické) pravdy. Své pojednání nazývá „myšlenkovým projektem“ neboli experimentem. Ten spočívá v rozvinutí hypotézy, jak by tomu bylo, kdyby poznání věčné pravdy probíhalo jinak, než jak předpokládá Sókratés. K závěru, že alternativou je křesťanská víra, se Climacus dopracuje až po vyloučení možnosti, že by analyzovaný hypotetický způsob poznání mohl být metodou filosofickou nebo historickou. Autor křesťanství přímo neobhajuje, volbu mezi sókratovskou a křesťanskou alternativou nechává na čtenáři. Přitom ukazuje, že důsledný myslitel nemůže dojít ke třetí, hegelovské alternativě, která tehdy v dánské filosofii i teologii převládala a vycházela z předpokladu, že věčná pravda prodělává historický vývoj a že tento vývoj lze postupně rozumově poznat.

Jsoucno a bytí nabízí pedagogicky vstřícný úvod do myšlení a textů Tomáše Akvinského (1225–1274). Zájemce se zde seznámí s hlavními Tomášovými termíny a pojmy a pochopí základní myšlenkové postupy, na nichž je Tomášovo myšlení vybudováno. Součástí svazku je latinský originál i český překlad Tomášova pojednání O jsoucnu a esenci a antologie dalších ukázek. Rozšířené a zrevidované vydání osvědčeného učebního textu, jehož první vydání z roku 1992 je dnes již dlouhodobě nedostupné, vychází vstříc výzvám k jeho zpřístupnění novým generacím zájemců.

Pier Paolo Pasolini je pro italské prostředí postava vpravdě ikonická, uctívaná levicí i částí katolíků, komentovaná intelektuály i využívaná v popkultuře. V českém prostředí má jeho jméno stále nádech jakési skandálnosti a okrajovosti a jeho dílo je známo jen částečně. Tato kniha chce nejen zaplnit jednu z mezer v poznání Pasoliniho, ale také propojit, co je v jeho českém vnímání stále odděleno: jeho dílo filmové a literární, jeho levicovost a jeho křesťanství. Přináší totiž výbor textů, které předcházejí nebo doprovázejí, komentují a zrcadlí jeho tři biblické filmy. Za film La Ricotta (1963) byl Pasolini odsouzen jakožto rouhač, za Evangelium svatého Matouše (1964) obdržel katolickou cenu, scénář k filmu Svatý Pavel už nerealizoval. Plánované filmy jsou tedy tři, realizované však vlastně také tři, neboť jako „doprovodný“ film k Evangeliu Pasolini natočil dokument Obhlídky v Palestině, v němž komentuje své dojmy ze Svaté země a své rozhodnutí natočit Evangelium raději doma v Itálii. Pasolini chápal své scénáře jako plnohodnotná literární díla a samotné natáčení pak komentoval v řadě básní, takže literárnost a filmovost se neustále potkávají.

Po Knížce a Druhém dílu je tu nová (a poslední) sbírka smyslů i nesmyslů doprovázená produkcí reprodukcí výtvarného díla autora, jehož životním posláním je kniha se vším všudy. To jej také vede k tomu, že si (už třetí) knížku tohoto druhu nejen napíše, vyplní obrázky, ale i graficky upraví. Vedle slovních hříček se v ní vynořují i jeho vzpomínky na prožitá léta dávno i nedávno minulá, na osoby a osobnosti, které ve svém (již celkem dlouhém) životě potkal. Konec trilogie opět není třeba číst souvisle, ale nahodile vyzobávat rozinky a mandle a k větším soustům se vracet třeba později. Dobrou chuť.

Krize republiky je soubor čtyř textů, v nichž Hannah Arendtová zkoumá krizové události a vývoj politického života ve Spojených státech v 60. a 70. letech 20. století a jak tento vývoj ohrožuje americkou (a obecně demokratickou) formu vlády, nebo naopak jakým způsobem do ní zapadá. V úvodním eseji s názvem „Lhaní v politice“ analyzuje případ tak zvaných „Pentagonských dokumentů“, které odhalily taktiku rozhodovacích procesů na nejvyšších místech americké politiky během války ve Vietnamu, a zabývá se důsledky dnes tak aktuální proměny politiky v pouhou arénu, v níž dochází pouze k vytváření určitých obrazu a k budování vztahů s veřejností. Druhý text, který už svým názvem „Občanská neposlušnost“ odkazuje k eseji Henryho Davida Thoreaua, se pokouší o rozbor různých amerických protestních a opozičních hnutí na pozadí demokratického právního systému a americké tradice odporu a „sdružování“. V obecnější studii „O násilí“ Arendtová otevírá problém povahy, příčin a významu násilí v druhé polovině 20. století a jeho vztahu k moci, politice a válce. Doplňkem k této studii je závěrečný rozhovor „Myšlenky o politice a revoluci“. Ve všech těchto textech sice Arendtová definuje a objasňuje dobové zájmy a obavy Američanů, nicméně její závěry a poselství právě tak nadčasově zahrnují současné problémy demokratických politických systémů.

Přítomný svazek Manifesty surrealismu přináší českému čtenáři překlad bretonovské antologie Jeana-Jacquese Pauverta z roku 1962. Kromě manifestů samotných zde nalezneme například soubor esejů a přednášek Politická pozice surrealismu (Position politique du surréalisme), ilustrující Bretonův kritický postoj k sovětskému režimu a obsahující také dva referáty, proslovené v Praze, kam jej roku 1935 pozval zakladatel Skupiny surrealistů v ČSR Vítězslav Nezval. Součástí tohoto vydání je i „příloha“ prvního vydání Manifestu — automatický text Rozpustná ryba (Poisson soluble, 1924), ukázka umělecké realizace Bretonova novátorského konceptu. ANDRÉ BRETON (1896 –1966), básník a esejista, je znám zejména jakožto zakladatel, teoretik a ústřední osobnost surrealistického hnutí, které přineslo nové paradigma básnického i výtvarného projevu. Začátky jeho tvorby jsou ovlivněny francouzským symbolismem, po roce 1918 se podílí na činnosti pařížského dada, jehož totální negativismus, reprezentovaný zejména T. Tzarou, postupně odmítne jako překonaný. V roce 1924 spolu s přáteli Aragonem, Éluardem, Péretem a dalšími bývalými dadaisty ustavuje surrealistické hnutí. To si z dadaismu zachovává podvratný postoj vůči socio-kulturnímu statu quo, ale na bázi pozitivního programu, jejž Breton formuluje v Manifestu surrealismu (Manifeste du surréalisme). V něm mj. vymezuje umělecký surrealismus jako čistý psychický automatismus, jenž má zachytit pohyb myšlení mimo zřetele racionální logiky, morálky či estetiky (zde je rovněž patrné Bretonovo ovlivnění Freudem). Kolem roku 1925 se Breton začíná ideově sbližovat s komunismem a v roce 1927 vstupuje (stejně jako např. Aragon či Éluard) do komunistické strany, z níž byl pro své antistalinistické názory v roce 1933 vyloučen. V tomto období se postoje surrealistů diferencují, spory v rámci skupiny vedly Bretona k napsání Druhého manifestu surrealismu (Second manifeste du surréalisme, 1930), v němž k teorii umění přibývá politický rozměr. Během druhé světové války prchá Breton do Ameriky, kde roku 1942 píše Prolegomena k Třetímu manifestu surrealismu anebo ne (Prolégomenes a un troisieme manifeste du surréalisme ou non).

Tisíc plošin je vrcholným dílem autorského týmu Gillesa Deleuze a Félixe Guattariho a zároveň jedním z nejvýznamnějších teoretických textů, které ve dvacátém století vznikly. V této rozsáhlé a převratné knize se autoři vymezují proti celému dominantnímu západnímu způsobu myšlení, a to nejen na rovině obsahu, ale i formy: kniha není členěna do kapitol, nýbrž do ”plošin”, z nichž každá je vybavena imaginárním datem a kromě poslední z nich je podle slov samotných autorů možné číst je na přeskáčku. Jedním z ústředních motivů je polemika s psychoanalýzou, započatá již v předchozích dílech Deleuze a Guattariho, avšak záběr této jejich knihy je daleko širší, takže Tisíc plošin osloví nejen filosofy, ale i teoretiky umění, literární vědce, muzikology i politology. Právě zde totiž autoři formulují své nejslavnější pojmy, jako je stávání se, ritornel, rhizom nebo tělo bez orgánů.

Čtvrtý svazek Foucaultových Dějin sexuality, Doznání těla, byl publikován roku 2018. Ve Francii i ve světě se vydání tohoto čtvrtého dílu stalo skutečnou událostí, neboť teprve díky němu je nyní celý projekt Dějin sexuality kompletní a plně srozumitelný. Hlavním tématem Foucaultova spisu je formování zkušenosti sexuality – v návaznosti na antiku, avšak s mnohými originálními přesahy – v prvních staletích křesťanství, tedy v dílech církevních otců. Foucaultova kniha má podobu rozsáhlé fresky, v níž je téma sexuality začleněno do složitého historického i myšlenkového kontextu, který autor ve svých pozdních textech označuje souhrnným názvem „estetika existence“.

Kniha esejů věnovaných poválečnému radikálnímu myšlení o křesťanství. Teologie Harveyho Coxe, Dorothee Sölle, Françoise Laruella, Delores S. Williams, Jacquese Ellula, Theodora W. Jenningse či Johna Milbanka a Slavoje Žižeka je otevřená, dialogická a kritická. Přibližuje angažované křesťanství z mužské i ženské perspektivy, které vyrůstá ze zkušenosti prvního světa i černošských otrokyň a touží bojovat za spravedlnost sociální i environmentální, hlásat lásku bez hranic genderu a sexuální orientace.

Jak sílí globální klimatické změny a jak se ve veřejném prostoru stále častěji diskutuje o umělé inteligenci, objevují se i různé představy, zda by UI nešla využít právě pro řešení klimatické krize. Marc Coeckelbergh ve své knize Zelený Leviathan aneb Poetika politické svobody (s podtitulem Průvodce svobodou v době klimatické změny a umělé inteligence) ukazuje, že ve chvíli, kdy si položíme otázku „Může umělá inteligence zachránit planetu?“, bychom se měli ptát i takto: „Znamená to, že se budeme muset vzdát politické svobody?“ Ještě před příchodem Zeleného Leviathana, který by mohl být pověřen řízením změny klimatu, by se tedy klíčovými tématy diskuse měla stát svoboda samotná. Autor hledá řešení především v liberální tradici, pro kterou je osobní svoboda nejvyšší hodnotou, a předkládá originální argumentaci o budoucnosti technologií a životního prostředí. V diskusi s mysliteli politické filosofie rozšiřuje význam svobody a zároveň se snaží vyvarovat takových modelů vlády, jež by se mohly postupně rozvinout jako autoritářské. Navrhuje, abychom vedle diskuse o spravedlnosti a rovnosti promýšleli různá kolektivní opatření a spoluprací na globální úrovni přijali pozitivní a vztahové pojetí svobody. Ta by se už neměla týkat pouze lidí, ale i mimolidských bytostí, a umožňovat rozvoj nikoli jen lidské společnosti, ale i světa jako celku. Na rozdíl od snadného libertariánství a absolutní víry ve spásu prostřednictvím technologií se v knize uvažuje nad takovým řešením globální krize, ve kterém by umělá inteligence sehrála důležitou roli zejména při ustavování nového, více inkluzivního politického kolektivu.

Kniha seznamuje s myšlením i praxí českých anarchistických hnutí od sedmdesátých let 19. století až po současnost. V pěti kapitolách věnovaných přelomu 19. a 20. století zachycuje rozkoly mezi anarchisty a sociálními demokraty, svět severočeských anarchistických horníků, průniky anarchistických myšlenek a poezie „generace buřičů“, setkávání anarchismu a feminismu i rebelství Franty Sauera a Jaroslava Haška. Pět kapitol zaměřených na přelom 20. a 21. století představuje zrod nového anarchismu z ducha subkulturní a antitotalitární revolty, různé proudy v českém anarchismu a jím inspirovaném antifašismu, vztahy mezi anarchistickým a environmentálním hnutím, squatting a anarchistický feminismus.

Sofisté zůstávají v běžném pojetí padouchy a podfukáři dějin filosofie, politováníhodnou úchylkou, na niž Sókratés a Platón reagovali vytyčením cesty pravého myšlení. Navíc se jejich úvahy zpravidla dochovaly jen ve stručných zlomcích nebo v parafrázích myšlenkových rivalů s Platónem na prvním místě. Mauro Bonazzi ukazuje, že při zachování všech zásad pečlivé filologické analýzy lze odhalit pozoruhodnou a dodnes inspirativní roli myslitelů řazených k sofistickému hnutí jakožto pragmatiků, realistů a obhájců antropocentrické perspektivy, jež je pro následný vývoj filosofie bytostně určující.

Kniha jednoho z největších žijících znalců antické filosofie představuje souhrnný a spolehlivý úvod do Platónova života, díla a myšlení. Silou argumentace, pozorností k detailu a suverenitou syntézy se řadí k nejlepší tradici výkladové platónské literatury, spojení vysoké odborné úrovně a čtenářské přístupnosti z ní současně činí publikaci užitečnou pro široký okruh čtenářů – nejen specialistů, ale i studentů a dalších zájemců o antickou filosofii.

Západní eschatologie (1947) — jediná kniha, kterou J. Taubes za života vydal — podává historickou syntézu západního duchovního odkazu z hlediska náboženské apokalyptiky, jejíž počátky odhaluje od hebrejských proroctví přes antiku a rané křesťanství, sleduje její středověké oživení u Jáchyma z Fiore a odkrývá její pozdní sekularizované formy u Kanta, Hegela, Marxe a Kierkegaarda. Taubes obsahově navazuje především na Jonasovy a Löwithovy rozbory, svou úvahu však předkládá ve formě apelativního eseje, který v našem prostředí vyzývá ke konfrontaci s Kacířskými eseji Jana Patočky. Přijetí myšlenky, že čas jednoho dne skončí, má podle Taubese zásadní důsledky pro politické myšlení. Jestliže je přirozený čas zakoušen jakožto věčný cyklus událostí, pak jsou „dějiny“ časovou oblastí, v níž mohou lidé díky aktivním rozhodnutím měnit vývoj událostí. Zatímco univerzální dějiny píší vítězové, mesiášská či apokalyptická událost vstupuje do dějin a dává hlas utlačovaným.

Predkladaná publikácia prináša analýzu predných bádateľov, pričom sa opiera o prejavy ako je - náboženstvo, právo, spoločnosť a ich uchopenie v celku. Poukazuje na to, ako boli videné archaické kultúry v minulosti a sa snaží ich hájiť.

Kolektivní studie Zákon a právo v archaických kulturách obsahuje odborné statě českých historiků náboženství, které analyzují vznik, povahu a proměny zákonů a zákoníků v osmi vybraných archaických kulturách. Přispěvatelé se zaměřili zejména na povahu, jazyk a historicitu dochovaného legislativního materiálu, na typy autorů, jimž byly zákonné normy přisuzovány, autoritu, jimiž byly zašťiťovány, a logiku, která se zrcadlí ve struktuře procesů a způsobech trestání. Neschází ani rozbor otázky, nakolik byly zákony pouze výrazem společenských ideálů svých tvůrců a nakolik se vztahovaly k reálné soudní a sociální praxi, jaký byl poměr zákona a morálky a komplikovaná otázka spravedlnosti a dodržování zákona. Kniha je uvedena rozsáhlou srovnávací studií.

První díl čtyřdílného projektu věnovaného věštění v antickém Řecku, ale v nemalé míře i věštění římskému a středověkému, je věnován tzv. induktivní věštbě, která vycházela z výkladu věštných znamení. V publikaci lze nalézt bezmála veškerý přístupný dokladový materiál - obsahuje množství originálních textů a jejich překladů, odkazuje na odborné diskuse i paralely z jiných kultur -, který je zařazen do adekvátního historického a myšlenkového kontextu. Knihu uvozuje rozsáhlá studie o věštcích a jejich činnostech a o jejich postavení v různých historických epochách, stejně jako výklad o podstatě věštného znamení a reakcích na ně. Následující kapitoly se zabývají věštěním, které se orientovalo na znamení získaná v domě a na cestě, na nahodilé zvuky, mimořádné projevy rostlin, zvířat a soch a na rozličné typy anomálií spojených se zvířaty, lidmi a jejich okolím. Poslední dvě kapitoly pojednávají o věštebném losování, kam patřilo nejen ”klasické” vytahování losů z osudí, nýbrž i vrhání šípů, hůlek a kostek a náhodné otevírání posvátných textů a losovacích příruček.Kniha představuje první odborné kritické zpracování tematiky v českém prostředí, rozsahem a hloubkou záběru nemá mnoho obdob ani v zahraničí, přesto je dobře přístupná i laickým zájemcům o klasický starověk.

Komentář k Sáze o Hervaře nabízí osvětlení a výklad stěžejních témat, které textem ságy pronikají a určují tak její kulturní význam. V rámci pětice tematických studií však autor překračuje pouhý historický či literární komentář a rozvíjí bohatou síť souvislostí, která umožňuje propojit tematické okruhy středověké skandinávské dobrodružné ságy s motivy známými ze eddické mytologie, ale i světových náboženství, moderní literatury a společnosti. Jednotlivé studie jsou věnovány tématům rodu a dědičnosti, panenství a transvestitismu, hádanek a metaforického jazyka, mytického Jiného světa a severských mohyl, oběti a bratrovraždy, přičemž kombinují přístupy historické, jazykovědné a religionistické. Komentář staví na práci několika generací badatelů, kteří věnovali své úsilí výkladu Ságy o Hervaře a díky tomu dnes můžeme na text ságy hledět jinýma očima, vidět jej nikoliv jen jako vzácnou a pestrou sbírku mytických, legendárních a historických narativů, ale i jako organické dílo, které pod maskou koláže skrývá smysluplnou strukturu.

Mytická sága patřící mezi klasická díla literatury starého Severu. Již krátký pohled do děje, v němž se utkávají stateční hrdinové s běsnícími berserky, dívka v převleku bojovníka sestupuje k mohylovým duchům, prokletý meč přináší zkázu celému rodu a v závěrečné scéně scéně proti sobě stojí Gótové a Hunové v apokalyptické bitvě, nám jistě něco připomene - nejen eposy antického starověku a kouzelná dobrodružství rytířů Artušovy družiny, ale i současnou postmoderní literaturu fantasy. Sága o Hervaře patřila mezi oblíbené příběhy J.R.R. Tolkiena a není náhodou, že to byl právě jeho syn Christopher, kdo připravil překlad této ságy pro anglické čtenáře. Naše komentované bilingvní staroseversko-české vydání s doprovodnou studií připravil Jan Kozák jr.

Sedmice mudrců, kteří působili v Řecku archaické doby a mezi něž byli mimo jiné řazeni i slavný filosof Thalés z Mílétu a athénský mudrc a zákonodárce Solón, reprezentuje formu moudrosti, která se projevovala zejména stručnými sentencemi s morálním podtextem. Nová studie Tomáše Vítka, který je mimo jiné autorem třísvazkové monografie Empedoklés, zpracovává vyčerpávajícím způsobem veškerý dostupný materiál o sedmi mudrcích, i když se uchoval v různých žánrech a režimech řeči. Mapuje složení sedmice a okolnosti jejího formování, legendu o vzájemném soupeření v moudrosti a povahu i dobu vzniku výroků, které jí byly přisuzovány. Autor dále rozebírá úlohu Apollóna a delfské věštírny v profilaci a prosazování typu moudrosti, který se se sedmi mudrci pojil. Srovnává také výroky mudrců a jejich sbírky s ostatními řeckými i orientálními mudroslovnými soubory a analyzuje pozadí, z něhož vyrůstalo přesvědčení o posvátnosti čísla sedm. Druhá část knihy obsahuje řecké vydání a zrcadlový český překlad všech důležitých zpráv o sedmici včetně veškerých dochovaných výroků a sbírek sedmi. Nechybí ani obrazová příloha ukazující, jak si sedmici mudrců představovali v antice, srovnávací rejstřík všech výroků a rozsáhlá bibliografie aspirující na úplnost.

Tato kritická studie opírající se o spojení kritické epistemologie s existenciální ontologií připomíná jedinečný příběh české političky a feministky Milady Horákové. Na základě dobových dokumentů, mediálních prohlášení, ale i posledních slov, která dr. Horáková pronesla před popravou, ukazuje, k jakým zásadním a dlouhodobým proměnám došlo po roce 1948 vlivem totalitární praxe v českém ženském hnutí a společnosti a jaký dopad měly tyto negativní změny i na obnovující se ženský aktivismus a genderový diskurs po roce 1989. Snaží se doložit také tezi, že popravou Milady Horákové a likvidací prvorepublikového feminismu u nás skončil západní evropský feminismus a že obnovené polistopadové formy ženského aktivismu nepřekročily stín feminismu technokratického, politicky stranického nebo státního. V kontextu osudu popravené feministky a likvidace ženského hnutí poukazuje studie na celou řadu minulých i současných ženských mýtů, které jsou součástí sebedestruktivního politického stranictví, víry v technokratické řešení ženské otázky, a zejména potlačení jedinečnosti ženského já. V rámci západní feministické kritiky vyzývá k opuštění teorie genderu, která se u nás stala součástí revizionistických „nových pohledů“ na komunistický režim, a za pomoci nových pojmů, jako jsou insistence nebo politika sterésis, nabízí nejen jiný pohled na ženské hnutí, ale obecně i na naši minulost a přítomnost. Studii doprovázejí barevné olejové obrazy a pastely Ivy Vodrážkové, které pocházejí ze sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, z autorčina undergroundového období.

Studie se pokouší nastínit obraz představ o těle, jak se ukazuje v staroseverské literatuře, a to na základě analýzy dvou témat, jež se těchto představ úzce dotýkají: somatických projevů emocí a proměny podoby (hamr). Těžištěm knihy je sémantická analýza kořene ham, která umožňuje pochopit, co má společného přechod do stavu bojové extáze u berserků, mytologická proměna boha ve zvíře či transformace vlkodlaků. Zdrojem pro tuto analýzu jsou prakticky veškeré texty, jejichž první verze byly zapsány ve staroseverštině převážně v 13. a 14. století, jde o poezii skaldskou i eddickou, prozaická díla původní i překlady z jiných evropských jazyků. V tomto širokém prostoru nacházíme příklady archaického myšlení, kde se pojmy duše a tělo prolínají, stejně jako případy, kdy mentální a fyzická oblast jsou již více či méně oddělené.

Výbor z Foucaultových článků a rozhovorů, který dokládá proměny jeho myšlení od 60. let až do jeho smrti. Zahrnuje tedy i rané statě věnované literatuře a těm spisovatelům, kteří inspirovali jeho generaci (Bataille, Blanchot), důkladnou recenzi dvou knih Gillese Deleuze, ale stejně tak i články a rozhovory, v nichž Foucault stručně shrnuje své pojetí politického rozumu, moci a moderní racionality. V posledním rozhovoru se pak dotýká i svého nedokončeného projektu ”dějin sexuality”.

Různorodost tradic, na nichž spočívá evropská kultura, reflektuje evropské myšlení přinejmenším od dob modernismu. Evropskou jednotu chápe nejspíš jako pohyb integrace a setkávání, ale také traumatických zkušeností a přehodnocování. V publikaci Moderní svět v zrcadle literatury a filosofie proto nejde o syntézu. Kniha chce v jednotlivých příspěvcích ukázat, jak se tato zkušenost různorodosti konkretizuje v rámci jednotlivých oborů i na jejich hranicích. Základem takového pojetí je snaha překračovat jednostranné zaměření na určitou metodologii a vymanit se z orientace na výlučně evropské pojetí kultury. Odraz moderního světa v zrcadle tohoto širšího pohledu vyvolává nakonec i obecnější úvahy o smyslu a metodě humanitních věd na počátku 21. století.

Ambiciózní projekt místních učitelů pojednává o fenoménu ”český Banát” v dosud nebývalé časové i tematické šíři a z hlediska rozličných aspektů. Českého čtenáře zaujme také u nás neobvyklé zpracování problematiky osídlení-kolonizace z pohledu rumunských intelektuálů s velmi dobrou znalostí prostředí. Kniha obsahuje množství starých fotografií z rodinných archivů, české vydání je doplněno o snímky z archivu Etnografického ústavu AV ze 60. let a o novodobé fotografie, z nichž velkou část tvoří produkce známého banátského aktivisty Ivo Fíka Dokoupila.

Foucaultova disertační práce Historie šílenství je prvním z jeho velkých „archeologických“ spisů. Jejím tématem je způsob, jakým byl v moderních evropských dějinách pojímán fenomén šílenství. Foucault zde analyzuje - počínaje tím, co označuje jako „velké uvěznění“ - několik historických konstelací, které v nejrůznějších kontextech charakterizovaly vztah západní kultury k postavě šílence. Šílenství je zde spíše než jako biologický či medicínský fakt analyzováno jako kulturní jev, jehož tvářnost se v moderní době pozoruhodně proměňovala od epochy k epoše. Foucault se sice od tohoto textu později do jisté míry distancoval, pro nás je ovšem podstatné, že Historie šílenství nese všechny charakteristické rysy Foucaultova raného myšlení: diskontinuitní pojetí dějin, tendenci uvažovat o dějinách spíše se zřetelem k prostoru než k času, a také jistý estetizující rozměr, zcela zjevně patrný zvláště na posledních stránkách knihy, kde Foucault uvádí šílenství do vztahu k literatuře s pomocí pojmu „absence díla“. Nezkrácené původní vydání, které je zde v českém překladu publikováno poprvé, rovněž obsahuje pasáž o Descartesovi a o vztahu mezi myslícím subjektem a možností šílenství. Právě tato pasáž díky pozdější reakci z pera Jacquese Derridy (a následné ostré Foucaultově odpovědi) zavdala podnět k jedné z nejslavnějších filosofických polemik 20. století.

Filosofie tělesnosti dějin přináší zcela nový pohled na historiografii a na její metody. Autorovo kritické myšlení odkrývá a překonává různá, i akademická klišé a dokáže nahlédnout a přečíst přehlížené symptomy. Vytváří se zde obraz totalitarismu, v němž autor hledá kontrastující linie, jež vycházejí z primárního konfliktu mezi kontrakulturou a prosystémově orientovaným disentem. Underground a jirousovská kontrakultura, jejichž kořeny nachází právě ve vztahu hudby a tělesnosti resp. emocionality, jsou pro něj klíčem, umožňujícím proniknout až k samé „děloze dějin“ jakožto „vtělené historii“. Právě (a možná pouze) na základě tělesného vnímání světa lze klást odpor proti dehumanizaci, počínaje „emocionalismem“ v rovině holého žití a konče rovinou socializace. Dochází zde k demystifikaci neosobních, protože netělesných dějin, jejichž hybnou silou je spojení moci a vědy. Autor je nejen analytikem, nýbrž i aktérem dějin, a proto má jeho kniha rovněž ráz osobního svědectví, velmi odlišného od standardních historiografických prací, o to však potřebnějšího.

Hieronymus ze Stridonu čili svatý Jeroným napsal na sklonku 4. století podle modelu, zděděného od antických rétorů, první dějiny křesťanského písemnictví. Zahrnul do nich autory knih Nového zákona, teology pravověrné i heretické, i první autory duchovní poezie. Bral v potaz jak teologickou, tak literární stránku jejich díla. Vytvořil tak svérázné „work in progress“, ve kterém pokračovali v 5. století Gennadius z Massilie čili z Marseille, na počátku 7. století Isidorus z Hispalis neboli svatý Isidor Sevillský, v půli 7. století pak Ildefonsus z Toleta neboli svatý Ildefons. Dílo Hieronyma a jeho pokračovatelů poskytovalo téměř po tisíc let základní soubor informací o starokřesťanských autorech. V renesanci se z něj vyvinula speciální disciplína – patristika. Český čtenář dostává do rukou přesně ten soubor medailonů pozdněantických křesťanských autorů, který měl k dispozici středověký evropský vzdělanec: dílo Hieronymovo, Gennadiovo i Isidorovo (neboť Ildefonsovo navázání mělo již jen lokální dosah). Překlad je doprovozen komentářem, obsahujícím kromě jiného novodobé názvy antických lokalit či informace o českých překladech popisovaných děl – a samozřejmě vysvětlení historicko-kulturních souvislostí, propojujících autory, díla a témata trojjediného katalogu. Úvodní studie M. C. Putny poskytuje vhled do dějin žánru křesťanské literární historie a portréty jeho pozoruhodných, od sebe navzájem tolik odlišných tvůrců. Zpřístupněno je tak pramenné dílo, nezbytné pro zájemce jak o pozdní antiku, tak o teologii všech křesťanských tradic.

Dialog Asklépios bývá řazen mezi tzv. filosofická hermetika. Podobně jako texty tzv. Corpus Hermeticum, které autor prokazatelně znal, netvoří jednotný myšlenkový celek, ale shrnuje v podstatě všechny aspekty antického hermetismu. Tato publikace obsahuje překlad dochované latinské verze a úvodní studii, která se zabývá recepcí tohoto dialogu. Mezi ostatními hermetickými texty totiž Asklépios vyniká zejména svým vlivem, který sahá od pozdní antiky přes středověk až po renesanci a raný novověk. Text byl znám již církevním Otcům, včetně Augustina, kteří k němu zaujali nejednotný postoj: byl jak kritizován pro svou bezbožnost, tak vyzdvihován coby proroctví příchodu křesťanství a trojiční teologie. Významným způsobem ovlivnil filosoficko-teologickou diskusi v tzv. chartreské škole ve 12. století, v tzv. Albertově škole ve 13. a 14. století a samozřejmě v renesanci 15. a 16. století, která byla dobou nového intenzivního zájmu o hermetika.

Ságy označované jako „lživé“ začaly vznikat na Islandu na počátku dvanáctého století. Otevřeně a bez ostychu se prohlašují za literaturu, jejímž hlavním cílem je bavit, a neváhají proto často sahat po tématech, jež bychom v klasické staroseverské literatuře našli jen okrajově či vůbec: sexu, magii či brutalitě. Moderního čtenáře zaujme jejich nespoutaná představivost, která si nezadá s těmi nejlepšími krvavými romány či výtvory současné fantastické literatury. Autory lživých ság lákalo všechno neobvyklé, exotické, nepřirozené a excesivní, jsou to díla plná podivných zápletek, překvapivých zvratů, neobvyklých odhalení a odvážných literárních postupů.

Třetí díl Věštění v antickém Řecku s podtitulem Země a mrtví přináší ve třech oddílech výklad pěti skupin induktivních věštebných technik, jež byly využívány v řecké a římské antice nebo ve středověku. Část nazvaná „Čísla“ informuje o pozadí a kořenech metod, které více či méně kombinovaly jednoduché numerické postupy s vírou ve zvláštní smysl cifer od jedné do deseti. Oddíl s názvem „Země“ popisuje jednak pouze ze středověku doloženou metodu založenou na interpretaci figur z bodů „náhodně“ vytvářených nejčastěji na zemi nebo v písku, jednak dvojici technik, které se snažily těžit ze zvláštních schopností kamenů a hadů. Poslední a nejrozsáhlejší část, pojmenovaná „Mrtví“, mapuje osmici nekromantických postupů, jejich principy a širší pozadí, z něhož vzešly. Stejně jako oba předcházející, i tento svazek nabízí jak velké množství dat a odkazů z různých dob a kultur, tak početné překlady primárních textů, z nichž se řada objevuje v češtině vůbec poprvé. Ač je kniha primárně určena historikům náboženství a myšlení, výklad je dobře přístupný i čtenářům, kteří se náboženstvím a historií profesionálně nezabývají, ale zajímají je kořeny fenoménů, jež se v té či oné formě objevují dodnes (především v esoterice a „lidové moudrosti“).

Čtvrtý a závěrečný díl Věštění v antickém Řecku přináší ve třech částech výklad čtyř větších skupin induktivních věštebných technik, které jsou doloženy z antiky nebo středověku. Část nazvaná „Voda“ pojednává o pozadí a principech metod, které využívaly vodu, její hladinu či vlastnosti. Oddíl „Vzduch“ mapuje celou řadu znamení, která poskytovaly různé nebeské a atmosférické jevy či ptáci a jejich let a chování. Poslední část, pojmenovaná „Oheň“, zahrnuje všechny techniky, které nějakým způsobem využívaly oheň nebo světlo. Svazek — stejně jako všechny tři předcházející — nabízí nejen velké množství dat a odkazů z různých dob a kultur, ale také početné překlady primárních textů, z nichž se řada objevuje v češtině vůbec poprvé. Ač je kniha primárně určena historikům náboženství a myšlení, výklad je dobře přístupný i čtenářům, kteří se náboženstvím a historií profesionálně nezabývají, ale zajímají je kořeny jevů, jež se především v esoterice a „lidové moudrosti“ v té či oné formě objevují dodnes.

Druhý díl studie souborně nazvané Věštění v antickém Řecku nese titul Tělo a sny a ve své první části přináší výklad věštebných technik soustředěných především na tělo, jež byly z velké části využívány nejen v antice, ale i později ve středověku. Zaměřovaly se jednak na lidské tělo, jeho vzhled, chování, mimovolné pohyby a projevy, jednak na tělo zvířecí oběti, tedy opět jeho vzhled, chování oběti během obětního rituálu, způsob umírání, stav vnitřností atd. Druhá část titulu je věnována snům a snopravectví, mapuje věštebné sny, zabývá se rovněž různými způsoby inkubační léčby. Kniha nabízí velké množství dat, odkazů a překladů autentických textů, z nichž se řada objevuje v češtině vůbec poprvé. Díky čtivé formě je přístupná i neoborníkům, kteří v ní mohou najít například vysvětlení původu některých dodnes živých pověr, představ či pořekadel nebo rozdíly i paralely antického a současného přístupu k tělesnosti.

Knížka, která s ohledem na téma dějin zkoumá tradované koncepce zkušenosti a času, je původně přednáškou z r. 1957 určenou pro dialog mezi teology a fyziky. Picht v ní vychází z pojmu zkušenosti zejména u Aristotela, aby poté ukázal, jak je i koncepce objektivní zkušenosti v novověké vědě stále zakořeněna v tradici řecké ontologie. Rozborem Kantova pojetí zkušenosti a času ukazuje, jak je také zde — stejně jako v aristotelské koncepci zóon logon echon — člověk pochopen vposled nedějinně. Pichtovi jde o překonání negace dějin spojené s touto tradicí: zkušenost dějin nelze vtěsnat do takových forem zkušenosti, v nichž se skutečné dějiny potlačují. Odtud pak vzniká také potřeba nového pojetí času a pravdy — čas už není reprezentací bytí, ale je sám bytím, které zpřítomňuje nastávající budoucnost, a pravda už neznamená zachycení toho, co je stále a mimo čas, ale sama má dějinnou povahu.

Hannah Arendtová publikovala v roce 1968 esej s jednoduchým názvem Walter Benjamin (1892–1940). Téhož roku uveřejnila i jeho anglickou verzi jako předmluvu k prvnímu anglickému vydání Benjaminových vybraných spisů, které neslo název Illuminations a o něž se sama výrazně zasloužila. Soubor s názvem Lovení perel uvádí český překlad tohoto eseje a doplňuje jej pěticí Benjaminových drobných prací, které se dosud nedočkaly českého překladu a na něž ve svém eseji upozorňuje i sama autorka. Vybrané texty nepojí žádná systematická souvislost, ale každý z nich se po svém vypořádává s týmž problémem ztráty tradice a navazování nového vztahu k minulosti, ať už z pohledu čtenáře Kafky, očima kritika dobové německé intelektuální produkce, či prizmatem vrtošivého sběratele.

Kniha Perzekuce a umění psát, již mnozí znalci Straussovy filosofie považují za jeho vůbec nejdůležitější dílo, je souborem esejů, jež spojuje téma vztahu politiky a filosofického spisovatelství. Leo Strauss ukazuje na výkladu děl tří židovských myslitelů (Maimonides, ha-Levi, Spinoza), že vznik řady filosofických spisů, včetně těch náležejících do hlavního kánonu západní tradice, byl zásadně ovlivněn snahou jejich autorů vyhnout se politickému pronásledování. Tato snaha vedla k vytvoření specifického umění, jež autorovi umožňuje sdělit, co sdělit chce, aniž by to přitom — s ohledem na politickou situaci — musel říkat otevřeně. Toto spisovatelské umění, jež je vlastní celé tradici politického myšlení až do osvícenství, zahrnuje kombinaci spolehlivé komunikace se znalým čtenářem a dovedného skrývání důležitých částí nauk, zvláště těch, které mohou být považovány za neortodoxní.

Myslíme pojmy, to jest slovy, avšak je rovněž možné myslet obrazy? Nikoli obrazným způsobem, metaforami a jinými prostředky nepřímého vyjadřování, nýbrž skutečně v obraze? Současná filosofie klade tuto otázku pouze nepřímo tehdy, když uvažuje o úloze řeči ve filosofickém textu, ale je možné, že právě otázka po myšlení obrazem odhaluje v tomto ohledu cosi podstatného, pokud ukazuje k rovině, v níž ještě nemá smysl obraz a text odlišovat, protože jde o rovinu elementárního grafismu, bez něhož by nebyl možný ani logos, ať v jakékoli podobě.

Jak vážná je současná krize pravdy? Trawnyho stejnojmenná kniha nepřizvukuje hlasům varujícím před alternativními pravdami, nepanikaří a nemoralizuje, nýbrž věcně analyzuje, jak se to s pravdou má. S oporou hlavních postav filosofické tradice (Sókratés, Kant, Nietzsche, Arendtová) ukazuje, že to s pravdou dnes není o nic horší než v minulosti: pravda byla problémem vždy, lidé se o ni přeli a vždy také měla své svědky a mučedníky. Pravda je v krizi vlastně neustále, protože krize patří k její bytnosti: pravda sama je krizí, a to ve smyslu původního řeckého výrazu — v krizi se tříbí názory a vyjevuje se silnější argument, a s ním i pravda sama. Tím nám autor poskytuje mnohem lepší vodítko pro orientaci v aktuální debatě než soudobá klišé – přijetí pravdy jako krize umožňuje dát pravdě ve veřejném prostoru znovu přiměřený smysl.

„Hegel a pruský stát si postupně vyšli vstříc.“ Podrobný, ale přitom jiskřivý a interpretačně svébytný rozbor tohoto vztahu, který ve své disertaci Hegel a stát podal teprve šestadvacetiletý komentátor, ohromí vedle suverénní znalosti celku Hegelova písemného odkazu především hloubkou autorových historických, právních a politických znalostí, jichž však Rosenzweig využívá k tomu, aby Hegelovy Základy filosofie práva inspirativním způsobem vřadil do klasické tradice politického myšlení, sahající od Platóna a Aristotela přes Locka, Rousseaua a Smithe po Hegelovy bezprostřední předchůdce i následníky v čele s Marxem. Pojmy zákona, občanské společnosti či rozumné skutečnosti jsou v Rosenzweigově shrnutí vyloženy s náležitou mírou detailů a ve vzájemné provázanosti. Rosenzweig ukazuje, co pro Hegelovu filosofii reálně znamená být „svou dobou, uchopenou v myšlenkách“, a přesvědčivě vyvrací četná tradovaná klišé. Předvedením Hegelovy ukotvenosti v historickém kontextu Rosenzweig současně a nedílně ukazuje i jeho aktualitu: přes odlišnost a proměnu dobových reálií Hegel zůstává významným, snad i nepostradatelným zdrojem realistického, komplexního a vyváženého pojetí politické svobody. Franz Rosenzweig (1886–1929) patří coby autor spisu Hvězda vykoupení z roku 1921 k nejvýznamnějším židovským myslitelům 20. století. Své hegelovské disertace, kterou sepsal pod vedením Friedricha Meineckeho, se po náboženském obratu k judaismu a po otřesu první světové války de facto zřekl, spis však osvědčuje svou životnost v překladech (italském, francouzském, portugalském a japonském) a v novém německém vydání s doslovem Axela Honnetha (2010). Zároveň kniha dokládá hloubku a důkladnost Rosenzweigovy původní identifikace s německým duchovním a politickým životem. České vydání přináší tematicky ústřední část, věnovanou Základům filosofie práva a Hegelovu vztahu k Prusku.

Georg Trakl (1887–1914) byl rakouský lyrický básník, jehož díla oplývající bohatou symboličností obrazů tvoří základ rakouské poezie 20. století. Předkládané vydání první básníkovy publikované sbírky Básně (Gedichte) uvádí kromě českého převodu jeho textů i německý originál. Německý text byl korigován podle nejnovějších kritických vydání, nově pořízený český překlad se snaží o maximální možnou obsahovou a formální věrnost. Úvodní studie rozebírá básníkovu poetiku a některé okolnosti jeho života, které silně ovlivňují interpretaci básní a literární i lidský obraz jejich autora. Detailní komentář všech básní, v traklovském bádání ojedinělý, se zabývá hlavně kompozicí básně a jejích částí, syntaktickými, gramatickými a interpretačními zvláštnostmi a nejasnostmi, zvukovou stránkou veršů a jejich paralelami v tvorbě Trakla a jiných autorů. Slovo překladatele srovnává traklovské překlady v různých evropských jazycích a tradicích a objasňuje aktuálně použité zásady a postupy. Publikace je doplněna strukturovanou bibliografií a konkordancí básní z Gedichte s jejich pozicemi v hlavních traklovských edicích.

Série přednášek, které autor uvedl v rámci rozhlasového vysílání izraelské armády a ve kterých skrze novozákonní literaturu nahlíží na židovské kořeny tehdy vznikajícího křesťanství. Pro české vydání je kniha doplněna poznámkami hebraisty Pavla Sládka, které text uvádějí do rámce Flusserova díla i současného bádání.

Maria Janion se ve své knize vrací k dávným kořenům polské kultury, k zapomenutému slovanství, jednomu z prvních společenských traumat. Západoslovanské kmeny byly nuceny přijmout římský, tedy německý křesťanský ritus a vzdát se nejen pohanských rituálů, ale i slovanské liturgie (cyrilometodějská tradice). Došlo prakticky k vymazání všech pozůstatků jejich kultury a tradic, neboť byly vnímány jako necivilizované. Analýzou textů polských autorů 19. století Janion dokazuje, že se slovanská minulost stala vytěsněným místem, vyplněným temnotou a neznámem, později obsazeným idejemi panslavismu, slovanského nacionalismu nebo mesianismu. Na příkladu polské literární tvorby posledních dvou staletí ukazuje, jak se ve sdílených obrazech projevují nezpracovaná traumata a jak se pod tlakem tragických historických událostí utvářela slovanská kulturní identita.

První díl dvoudílné studie zachycuje především proces vnitřní strukturace lidského nitra a sebepojetí v antickém Řecku mezi 8. a 4. stoletím př. n. l. Kniha sleduje ustavení a prosazování konceptu „duše“ (psýché), která postupně nahrazovala pluralitu psychických funkcí dominujících za Homéra. Zkoumá také proměny pojetí těla, kterému v dřívějších dobách byly přisuzovány určité psychické funkce (zejména v podobě různých „sil“ a „energií“). Později však tělo v důsledku posilování hodnoty rozumu a pro?lace psýché nabývalo stále více povahu jejich méně hodnotného protikladu. Dále je analyzováno utváření představy vnitřního jádra člověka, které zprvu nebylo spojováno s duší, na něž však už začínaly být upínány eschatologické naděje, jejichž rozbor bude náplní druhého dílu.

Skandál, jenž vypukl kolem románu Už dva tisíce let rumunského židovského spisovatele Mihaila Sebastiana, „rozvířil skutečnosti a problémy, které se nacházejí nejen za knihou, nýbrž za literaturou. Když se odchýlil od literární skutečnosti, objevil boj zakrátko politické cíle.“ Kniha vychází v roce 1934, kdy „byly ideje, které zaměstnávaly rumunské intelektuální nadšení, dvě: antisemitismus a diktatura“. Své dílo ovšem Sebastian začal psát v době relativního klidu, r. 1931. Tehdy také požádal o napsání předmluvy svého osudového „guru“, prof. Nae Ionesca, k němuž se kniha obracela s mnoha otázkami. Ten na tuto čistě literární výzvu k dialogu zareagoval neočekávaně a přepjatě. Předmluva, o niž ho Sebastian požádal, byla chladnou a drtivou obhajobou antisemitismu. Uveřejněná na prvních stránkách knihy se stala roznětkou aféry, o níž by se mohlo říci, že to byla „soutěž v intelektuální devastaci, prověrka morálního chuligánství, hon za co nejsilnějším slovem, za co nejbrutálnějším podvrhem, za tou nejlítější nadávkou“, v níž se hulvátství a pomatenost postavily proti slušnosti a zdravému rozumu a která ještě více rozdmýchala antisemitské vášně. Sebastian odpověděl koláží esejů a textů Jak jsem se stal chuligánem, kde objasňuje okolnosti vzniku románu a své postoje a vymezuje se vůči Ionescově „předmluvě“ i intelektuální vřavě, kterou vyvolala. Úvahy sedmadvacetiletého vyzrálého myslitele jasnozřivě překračují dobovou kauzu a jsou znepokojivě aktuální. Tento z velké části nezamýšlený konglomerát je podivuhodným výsledkem zvláštních součinností se skutečným životem. Podivuhodným o to více, že jeho základem je vynikající román s komplikovanou kompozicí, který bravurní zkratkou zobrazuje „lidskou komedii“ (či drama?) v její mnohovrstevnatosti. Hrdina zde kvazi-deníkovou formou mapuje události, společenské klima a vypjaté ideologické tendence i atmosféru tehdejší mondény od r. 1922 do r. 1933, v rumunském kontextu i zasazené do evropského rámce. Kniha se snaží popsat a vymezit postavení Žida ve společnosti, pozici jedince vůči mase, intelektuála vůči světu, rozehrává metafyzické téma osamocenosti. Před hrdinou vyvstávají stále nové otázky a nuance, román je prostoupen citem, melancholií i humorem, který nezřídka nabývá podoby ironie.

Stopy staroseverských mýtů, básní či ság lze nalézt v mnoha významných dílech světové kultury. První velké vzedmutí zájmu o staroseverskou látku přináší vlna evropského národního romantismu, v čele s Richardem Wagnerem, Henrikem Ibsenem či Esaiasem Tegnérem, k celosvětovému proslavení některých motivů z mýtů a ság však velkou měrou přispěl také jeden z „otců moderní fantasy“ J. R. R. Tolkien, jehož díla vzešla z autorova akademického zájmu o skandinávskou mytologii. Tato kniha sleduje evropskou inspiraci středověkým skandinávským písemnictvím zejména na příkladech literárních a divadelních adaptací z období zhruba od poloviny 18. století do první třetiny 20. století. Vedle severských zemí – Dánska, Norska, Švédska a Islandu – se zaměřuje na anglofonní prostředí, zejména na Anglii, a v kapitole věnované fantasy adaptacím vikinských námětů krátce nahlédne i do severní Ameriky. Další cíl bádání přestavuje Německo, v němž recepce staroseverské kultury zapustila hluboké kořeny a má bohatou, i když kontroverzní historii. Staroseverská tematika oslovila i mnohé české spisovatele, například Karla Hynka Máchu, Jaroslava Vrchlického či Julia Zeyera, a proto tato pouť po adaptacích vede nakonec do českých zemí s malou odbočkou na Slovensko. V knize jsou zahrnuty ukázky z vybraných děl v českém překladu a v závěru je připojen výběrový seznam adaptací z jednotlivých zkoumaných zemí.

Cílem této antologie je předložit čtenáři reprezentativní průřez teoretickým myšlením některých klíčových skladatelů druhé poloviny dvacátého století. Vybrané texty se týkají široké škály témat: otázky využití náhody v hudební kompozici (Pierre Boulez), vztahu instrumentální a elektronické hudby (Karlheinz Stockhausen), konkrétní hudby (Pierre Schaeffer), možností a mezí hudebního serialismu (Iannis Xenakis), vztahu hudby a řeči (Steve Reich), problematiky hudební formy (György Ligeti), ale i obecnějších otázek hudebního experimentování (John Cage) nebo hudební estetiky (Morton Feldman). Poválečné „hudební myšlení“ se tak čtenáři prostřednictvím těchto úvah otevírá ve vší své rozmanitosti. Úvodní studií opatřil Jaroslav Bláha, z francouzských, německých a anglických originálů přeložili Josef Fulka, Jan Petříček a Petr Zvěřina.

Výběr z esejů psaných pro „rubriku tandemů“ revue Orizont. Setkávají se zde dva způsoby zpracování, dva lidsky a genderově distinktivní pohledy. Autoři reagují na více či méně jarmareční zprávy ze světa a vedou s nimi dialog. Zatímco Vălcan s provokující nevázaností produkuje šokující féerie v surrealistickém duchu, Percecová předkládá korespondující obrazy především z rumunské reality. Díky zjevení absurdity, které vyvstane po zasazení jevů do nového konotačního rámce, se ukazuje jejich pravá vyšinutá podstata. Aktuálnost a mimořádná společenská naléhavost díla, které bezprostředně reflektuje vymknutí naší dekadentní epochy, je maskovaná šaškovským smíchem. V netriviální klauniádě žurnalistického stylu je zřetelný kritický apel a při jejím čtení někdy běží mráz po zádech.

Výbor deseti statí o češtině přináší základní a zčásti nedostupné texty proslulého jazykovědce, spjatého s časopisem Naše řeč, přiblíží normotvornou historii češtiny od jejího zmrtvýchvstání v době národního obrození až po boje o jazykovou správnost v první polovině 20. století. Především v textech věnovaných jazykové kultuře se snaží ukázat, že Hallerovo buřičství a purismus jsou vedeny snahou o stanovení jasných pravidel posuzování jazykové správnosti. Obsahuje také dva rozbory literárních děl a Hallerovy stylistické a gramatické výklady.

Sílícímu vlivu křesťanství se na sklonku antiky brání milovníci staré vzdělanosti a zbožnosti - ”poslední pohané”. Macrobiův spis Saturnálie nabízí dobový pohled do prostředí nejvýznamnějšího uskupení ”posledních pohanů” na latinské půdě, do Symmachova kruhu, působícího v Římě v poslední třetině 4. století. Využívaje tradičního žánru symposií, shromažďuje Macrobius (první třetina 5. století) na fiktivní hostině o římském svátku Saturnálií pohansky cítící vzdělance, aby je nechal pronášet vážené i rozmarné řeči o kultech a rituálech, o dějinách literatury a rétorice, o kulinářství a zažívání. Macrobiovy Saturnálie jsou dokumentem - a současně uměleckou fikcí, idealizovaným kolektivním portrétem ”posledních pohanů”.

Kniha předkládá interpretaci vybraných textů Denise Diderota na pozadí jejich konfrontace s některými myšlenkovými motivy, vypracovanými ve 20. století. Je uvedena exkursem do myšlení Georgese Bataille, Jacquese Lacana a Michela Foucaulta, přičemž je zdůrazněno téma heterogenity a události, setkání, tedy zkušenosti nahodilé a nepřisvojitelné, již život implikuje jako základní dimenzi ne-smyslu, protrhávající čas od času všechny kategorie a horizonty. Tato skutečnost bezmoci subjektu vyznačuje limity subjektivity, poznání, kategorií i jazyka.

První velká hagiografie o domácím světci–nemučedníkovi latinského Západu, kterou doplňují ostatní Sulpiciovy svatomartinské texty (Listy, Dialogy, Kroniky) a studie Martina C. Putny o Gallii 4. století, o možných rozdílech mezi historickým a literárním Martinem a o vývoji kultu sv. Martina v národního patrona Francie a jednu z emblematických figur křesťanské Evropy. Sulpicius zobrazuje světce nejen jako divotvůrce, ale i jako oponenta společenské, a zvláště církevní dosebezahleděnosti, který u lidu a intelektuálů požíval mimořádné autority.

Výbor ze dvou monografií ceněné německé literární vědkyně a slavistky, v nichž jsou kromě přehledových prací o vztaženosti paměti k významové výstavbě textu a fantastice v literatuře jednotlivé stati věnovány převážně analýze děl světových spisovatelů, jako je A. Bělyj, J. L. Borges, V. Nabokov, B. Schulz či I. S. Turgeněv. Teorii intertextuality rozvinula autorka v ojedinělou výkladovou gramatiku, zkoumá vliv rétoriky v literární tradici, modus fantastiky jí umožňuje úvahy o sémantických jevech, které modelují literární svět a zpochybňují jeho očekávané hranice a rysy.

Otázka, kterou si v různých souvislostech klade Jean-Francois Lyotard, současný francouzský filosof, je stále stejná: jak můžeme něco vědět o tom, že věci jsou? Tímto způsobem otevírá filosofické myšlení k přítomnosti, a to jak ve smyslu záhadné časové dimenze, jež nám stále uniká, tak i k přítomnosti, kterou žijeme a kterou poznáváme nejen prostřednictvím filosofických textů, nýbrž i v malířství. Lyotardovo Putování i další eseje, které jsou v tomto svazku obsaženy, svědčí o autorově hlubokém smyslu pro to, co nic nezpřítomňuje, protože samo je přítomností. Ale jeho úvahy o čase, smyslovém pociťování či o pocitu vznešeného jsou především pozoruhodným pokusem spojit etiku s estetikou a filosofii s literaturou.

Texty třetího dílu pocházejí (s výjimkou první části) z posledních let Artaudova života. Esotericko-poetický svazek Nová zjevení bytí sepsal Artaud po návratu z Mexika, pomocí tarotu, numerologie, magie, kabaly zde předpovídá apokalyptický zánik světa, oddíl zahrnuje také několik dopisů ilustrujících autorovy tehdejší postoje. Následují oddíl Artaud Mômo, básnická skladba Zde leží a oddíl Tváří v tvář, který zahrnuje přípravné texty k autorově slavné přednášce z roku 1947.

Jako většina předsókratovských nauk, je i filosofie Empedokleova kosmická. Věnuje se hierarchii a původu světa, bohům a člověku jako jednotce uzavřené v rámci tohoto celku. Empedoklés – „muž boží“, poetik přirozenosti, náboženský básník, kočovný lékař, divotvůrce. Poprvé postavil čtyři základní elementy jako rovnocenné vedle sebe. Tvrdil, že nic nevzniká a nezaniká, nýbrž čtyři kořeny všeho se neustále mísí působením Lásky a Zápasu. Obsáhlá studie se zabývá všemi aspekty jeho nauky a je opatřena bohatým dokladovým aparátem.

Cílem knihy je představit českému čtenáři obor filmových studií jako rovnocenného partnera ostatních společenských věd. K tomu má sloužit výběr vzorových textů reprezentujících nejdůležitější současné myšlenkové proudy a osobnosti filmové historiografie. Tyto proudy lze schematicky označit třemi termíny: nová filmová historie, socio-kulturní historie kinematografie a archeologie médií. Vybrané texty se seskupují do pěti skupin s pěti tématy: teorie filmové a mediální historiografie, raná kinematografie, přechod mezi klasickým a postklasickým filmem, filmový zvuk, intermedialita a dějiny médií.

Původně disertační práce levicově orientovaného filosofa a novináře, v procesu s Miladou Horákovou odsouzeného k trestu smrti, sepsaná koncem dvacátých let a zaměřená na interpretaci učení předsókratovského myslitele z hlediska pochopení Parmenidovy perspektivy a filosofického prostředí vzniku díla. Parmenidés mluvil o vesmíru jako o kouli a o nekonečnosti jsoucna ve smyslu cykličnosti, v sebe uzavřenosti. Autor, ovlivněný Hegelem, a především Marxem, se zabývá Parmenidovou koncepcí věčně totožného bytí, jeho kosmologií či psychologií.

Dvojsvazek s podtitulem Stručné dějiny izraelsko-židovské noetiky, v němž jednu část tvoří Balabánovy úvahy a druhou eseje Tydlitátové, která také knihu ilustrovala. V českém samizdatu vyšlo toto dílo už v roce 1981. Jde v něm o „přibližné, nikoli však nepřesné nakreslení hlavních myšlenkových linií starozákonní zvěsti“. Tématem je BUDOUCÍ, to NOVÉ, „které je na cestě k nám“, po němž se lze pouze tázat, v duchu autory citovaného listu Židům: Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.

V češtině první kompletní překlad Prudentiových hymnů, jejichž autor ještě ve své osobě i tvorbě spojuje rysy doznívající pohanské antiky a vzmáhajícího se křesťanství a z nichž některé se staly součástí Římského breviáře. Cathemerinon přináší modlitby k různým denním dobám, církevním svátkům během roku či významným situacím lidského života, v nichž se odráží prvokřesťanský entuziasmus i pozdně antická forma. Překlad vychází jako latinsko-česká bilingva, doplněná úvodní studií Martina C. Putny.

Decimus Magnus Ausonius je nejvýraznějším světským latinským básníkem pozdní antiky. „Světský“ neznamená „nekřesťanský“, nýbrž hluboce nasycený kulturou řeckých mýtů a římských dějin, pěstující „literaturu pro literaturu“. Výbor zahrnuje asi polovinu Ausoniova díla tak, aby obsáhl všechny polohy: něžně milostné, lyricky krajinopisné, uctivě vzpomínkově elegické, křesťansky zbožné i politicky devótní. Dominují však polohy humorné a hravé: frašky, hříčky mytologické, intelektuální a jazykové, groteskně obscénní či pornografické. Bilingvní vydání s úvodní studií připravil Martin C. Putna, výbor obsahuje i překlady K. Šiktance, M. Bažila a R. Neuhöfera.

Dlouhodobý spor o dějiny, minulost, instituci paměti národa nebo ústav zkoumající povahu totalitních režimů zakrývá skutečnost, že jeho jádrem je filosofické pojetí času. Tato esej vznikla paralelně s občanskými aktivitami autora v roce 2010, kdy spolu s Neelou Winkelmann-Heyrovskou a dalšími přinášeli v rámci Iniciativy neustrčených informace o mravní a odborné nezpůsobilosti historika Jiřího Pernese, ředitele ÚSTR, který byl po 40 dnech z výše uvedených důvodů nakonec odvolán z funkce. Text je filosofickým ”záznamem” zachycujícím nejen odpor proti tlustým čarám za minulostí, potřebu duchovní zodpovědnosti za druhé, ale obsahujícím i reflexi práva živých a mrtvých na existenciální dějiny a vědomí, že historie má kořeny v budoucnosti.

Studie Raymond Roussel (1963) je jediná Foucaultova kniha věnovaná jedné konkrétní osobnosti. Nejde zde jen o důkladný rozbor díla jedné z nejzajímavějších a nejbizarnějších postav francouzské literatury, díky němuž Roussel po dlouhém období zapomnění vstoupil do povědomí čtenářů, ale také o vybudování určité teorie vztahu mezi subjektem, řečí a světem. Právě zde se Foucault snad nejvýrazněji přibližuje budování něčeho, co by nebylo přehnané nazvat jeho svébytnou ontologií.

Řecké slovo /gnósis/znamená „poznání“, které se podle gnostiků týkalo především odhalení skutečné povahy pozemského světa a vlastní spřízněnosti se světem božským. Úkolem člověka je svou božskou část „probudit“, a otevřít si tak možnost pro opravdovou spásu (která představovala návrat do světa božského). Gnostické interpretace se napájely z mnoha tradic (náboženských, filosofických i mytologických), ale základním zdrojem pro ně byl Starý zákon v čele s počátkem knihy Genesis, který je věnován stvoření světa a prvního člověka. Gnostičtí vykladači přistupovali k biblickému příběhu velmi kriticky, ale zároveň byli přesvědčeni, že obsahuje hluboký smysl, který lze náležitou interpretací objasnit. S pomocí řady paralel a interpretačních prostředků proto mezi řádky hledali „pravý příběh“, který se nachází za tím oficiálním. Tato kniha představuje a analyzuje různé verze gnostického mýtu o stvoření Adama a Evy, jejich porušení zákazu jíst ze stromu poznání a vyhnání z ráje, které jsou řazeny k tzv. setovské gnósi.

Hranice mezi lidskou společností a světem mrtvých, snů a nadpřirozených bytostí je v pozdních ságách o Islanďanech úzká a lze ji oběma směry překračovat. Literární motivy překračování hranic nepředstavují v ději ság pouhé náhodně zvolené epizody, nýbrž odrážejí změny v náhledu pozdně středověkých Islanďanů na vlastní svět. Zatímco základním stavebním prvkem klasických rodových ság byly konflikty v rámci společnosti, v postklasických textech ustupují do pozadí a staroseverská literatura se širokým obloukem vrací k původnímu mytologickému modelu, jenž se zakládá na rozporu mezi sférou řádu a silami chaosu. Kniha tuto proměnu osvětluje z literárního i historického hlediska a studii doplňuje kompletními překlady osmi pozdních staroseverských textů.

Sborník Spánek a sny obsahuje dvanáct studií předních českých badatelů a čtenář v něm může získat hlubší přehled o postojích ke spánku a snu, které převládaly v osmi vybraných archaických kulturách. Sborník pokrývá reprezentativní geografickou i historickou oblast: od nejstarších čínských snů, zaznamenaných za vlády dynastie Shang (13. stol. př. n. l.), a snů, o nichž mluví indické upanišady, přes sny egyptské Střední říše, sny staré Mezopotámie a Syropalestiny, sny starého Řecka či sny v pojetí rabínského judaismu, až po pojetí spánku a snů ve středověké kultuře Arabů, starých Seveřanů a křesťanů. Díky množství ukázek z literárních děl a citovaných autorit má čtenář mnoho možností utvořit si vlastní názor na to, čím byly jednotlivé kultury specifické a co tvořilo jejich společný, všelidský základ. Poněkud jiná je role posledních tří studií. První dvě z nich, věnované snům u Geoffreyho Chaucera a René Descarta, demonstrují nástup novověkého myšlení o snech na poli filosofe a literatury a otevírají otázku, co z názorů na spánek a sny se od dob minulých proměnilo a co stále trvá. Závěrečná studie o snech z hlediska dnešní psychologie a psychoanalýzy pak přináší aktuální pohled na řadu problémů, jež byly zmíněny v předcházejících statích, a snáší množství v současnosti sebraných snů, které jasně dokazují, že lidské snění neztratilo za ona tisíciletí nic ze své přesvědčivosti a síly. Sborník uvádí srovnávací studie podávající obecnější nástin problematiky a shrnující výsledky, jichž se autoři jednotlivých článků dobrali.

Sborník Mýtus a geografie shrnuje jedenáct studií předních českých badatelů, jež spojuje otázka po způsobu, jakým člověk vnímá svět v tom nejširším smyslu slova: jako nejbližší okolí, jako kosmický celek, jako svět za naším světem. V základu všech příspěvků přitom stojí kontrast mezi dvěma cestami, jimiž člověk k těmto světům přistupuje: mezi cestou, již lze označit jako mytickou, a cestou geografickou. Čtenář je konfrontován s vnímáním bezprostředního okolí mongolskými nomády, s centrickým obrazem světa ve staré Číně, s mytickým obrazem světa v Řecku a jeho proměnou ve svět, který lze nakreslit na mapu oikúmené, obydlené země, stejně jako s dynamickým pojetím světa – města, jež založilo římskou imperiální politiku. Představeno je ale i bouřlivé drama světa u Seveřanů doby vikinské, svět židovské kultury, fixovaný na prapůvodní místa setkání s posvátnem, svět utopických zemí a rajských krajin středověku i polomytický svět čerstvě objevené Ameriky. Opomenuta není jedinečná představa prostupujících se světů, již vytvořilo prolínání křesťanských a pohanských prvků ve středověkém Irsku, a konečně ani neexistující, ale v lidské mysli vždy přítomný ideální svět utopie. Sborník odkrývá otázku vazby mezi člověkem a místem v celé její šíři i pestrosti a ukazuje, jakým způsobem se v běhu věků proměňovaly kategorie blízkosti a dálky, domova a ciziny, poznaného a nepoznaného, světského a posvátného, které jsou nakonec jistým způsobem všechny založeny v polaritě reálného a ideálního, mytického a vnímaného.

Nietzsche a filosofie je klíčovou monografií Deleuzova raného období. Nejedná se zde jen o velmi fundovanou a systematickou interpretaci Nietzscheho textů, ale rovněž o svébytný výklad, díky němuž se Nietzsche zařazuje do jakýchsi Deleuzových „soukromých“ dějin filosofie (spolu s Lucretiem, Bergsonem, Spinozou a dalšími), charakterizovaných určitým kritickým projektem, založeným na valorizaci afirmace a na anti-dialektickém způsobu myšlení, jehož domýšlení bude hrát zásadní roli při vypracovávání Deleuzovy vlastní filosofie.

Surrealistické období Artaudovy tvorby se vyznačuje vehementním napadáním základů evropské civilizace a zoufalou touhou podat zprávu o vlastní neschopnosti myslet a psát, jež se později v dopisech z ústavu v Rodez proměňuje ve snahu ukázat represivní charakter panujícího řádu na osudu nekompromisního umělce, zničeného takzvanou lékařskou vědou. Neutuchající zápas s Bohem, vlastní tělesností a nepřátelskou společností kulminuje ve sbírce Přisluhovači a trýzně, kde se Artaudův jazyk dostává na hranici srozumitelnosti a paranoické vidění světa dosahuje vrcholu. „Znám stav mimo ducha, vědomí, bytí, vím, že v něm už nejsou slova ani písmena, ale vstupuje se do něj skrze křik a rány.“

Artaudovo hledání alternativ k evropské kulturní tradici jej dovedlo nejprve k římskému císaři Heliogabalovi, „korunovanému anarchistovi“, bezuzdnému prostopášníkovi a uctívači slunečního kultu, poté k mexickým indiánům kmene Tarahumara, jejichž rituály jsou spojeny s požíváním peyotlu a vedou k odkrývání skrytých pramenů poznání, a nakonec k Van Goghovu šílenému víření kosmických sil a jeho střetu se společností, v němž Artaud poznává vlastní osud. Ve svém posledním díle Skoncovat s božím soudem si vyřizuje účty s pokryteckým světem a jeho pečlivě pěstovanými iluzemi v podobě náboženství, umění a vědy. Prorokuje příchod nového vědomí, neboť „skutečnost není dokončena, není ještě vybudována“.

V cyklu přednášek autor představuje základní filosofické směry a problémy 20. století. Způsobem uchopení látky předvádí filosofický výkon přímo v proudu myšlení, ukazuje, jak se lze nad věcmi filosoficky zamýšlet. Věnuje se srovnání Platóna a Kanta, rozboru Husserlovy fenomenologie a problému smyslu, problému času u Bergsona a Husserla, analýze existence a otázce bytí u M. Heideggera, existencialismu, pojetí jazyka u J. Patočky, francouzskému strukturalismu, filosofii L. Wittgensteina, metafyzice E. Lévinase, postmoderně a otevřené struktuře.

Děj románu Oba dva je zasazen do meziválečné Pitešti, kde dojde k záhadné vraždě starých manželů, pověstných svou lakotou a lichvářstvím. Pátráním je pověřen mladý ambiciózní vyšetřující soudce, odkojený četbou detektivních románů, případu v ulici Naděje se ujímá s vidinou, že se stane počátkem jeho hvězdné dráhy detektivního génia. Není místní, a tak stojí mimo pitešťské rodinné a společenské vazby a odmítá se podřídit jejich protekcionistickému diktátu. Nebojí se mocných a díky své neohroženosti i horlivým a důkladným výslechům svědků může pronikat i do temného podhoubí „vyšších vrstev“. Krůček po krůčku spřádá složitou konstrukci zločinu. Na pozadí originálně řešené kriminální zápletky se postupně rozkrývá minulost zesnulých manželů, jejich napjaté vztahy s příbuznými i se sousedy. V maloměstském prostředí, kde se všichni znají, kde se ustavičně klevetí, kde probíhají urputné spory o majetek, kde „lepší lidé“ utrácejí peníze v hazardních hrách a veřejný život znamená jen sledování vlastních zájmů, se rozkrývají spletitá tajemství povah a skutečná tvářnost lidských vztahů. Překvapivý závěr jen zdůrazňuje všeobecnou rozporuplnost společenských schémat, nejednoznačnost viny, trestu a lidského posuzování, i křehkost úradků člověka tváří v tvář neúprosnému osudu.

Kdo si hraje, nezlobí. Kdo se klouže, hraje si. Fenoménu hry autorka rozumí jako pohybu ve smyslu „radostného sklouznutí se po skutečnosti“. Hra v různých svých aspektech a formách (mezi něž patří i karneval) je zde tematizována jako specifický fenomén pohybu, pohybu lidské existence, pohybu jako rozumění světu i sobě ve smyslu pochopení pravidel hry. V tomto rámci pak jsou rozvíjeny interpretační možnosti čtení románu Hermanna Hesseho Stepní vlk. Základní struktury chronotopu románu jsou podrobeny důkladnému zkoumání: prostorové bytí na okraji a prahu, zvláštní časovost svátečnosti. Stepní vlk je pro autorku magickým zrcadlem, v němž lze jinak a méně obvyklým způsobem spatřit základní literární i filosofická témata 20. století, v pokusu o propojení fikce a diskursu se setkáme s Cailloisovým pojetím hry i Derridovou pohostinností, s Bachtinem i Lotmanem, s Michelem Foucaultem i Gadamerovou hermeneutikou.

Jádro publikace tvoří texty a překlady souboru řeckých hermetických spisů s komentářem, ozřejmujícím argumentaci hermetických autorů. Doprovodná studie uvádí základní historická fakta o hermetismu a jeho základní témata, a načrtává hlavní směry jeho moderní akademické interpretace. Z religionistických pozic se pokouší o vyrovnání rozporu mezi dvěma zdánlivě neslučitelnými přístupy, které se hermetickými spisy vinou: kosmickým ”optimismem” a gnostizujícím ”pesimismem”.

Bakuninův text vydaný pod názvem Bůh a stát vznikl v letech 1870–1871, kdy se již nejméně deset let utvářely proudy a koncepce sociálního hnutí a anarchistický antiautoritářský socialismus se stal alternativou socialismu marxovského. Bakunin nebyl systematický myslitel jedné koncepce, nýbrž osobnost neustávajících invencí a podnětů, reagující na aktuální revoluční očekávání a situace. Své práce črtal mezi konferencemi, schůzkami a barikádami. Jeho proklamovaným východiskem byla humanita, cílem absolutní svoboda jednotlivce. V jeho vizích mělo socialistické hnutí podobu radikální emancipace každého člověka v rámci společenství lidí, kteří se vzájemně respektují. Prorokoval příchod morální a sociální revoluce, jejímž předpokladem by byla kritika jako nástroj intelektuální emancipace a jejímuž uskutečnění je největší překážkou stagnace ve vývoji směrem k oproštění od tradice a rutiny. Bakunin poukazoval na zotročování, na ohrožování svobody člověka v institucích soudobých států, ve strukturách politických stran, ve všech podobách militarismu, upozorňoval i na nebezpečí nacionalismu a patriotismu a brojil proti náboženství a klerikalismu. Bakuninův odkaz je z různých důvodů dvojznačný, ale pro svou vášnivou sociální jasnozřivost i jako zdroj poznání jednoho z východisek naší epochy stojí za pozornost.

Fascinující text francouzského filosofa Gillese Deleuze přehýbá Leibnizovy barokní koncepce do naší epochy poznamenané podobně jako baroko ztrátou racionalistických a pozitivistických jistot, a z mnohých perspektiv nahlíží na zásadní problémy uspořádání světa. V Deleuzově pojetí spočívá filosofie zejména ve vytváření pojmů. Vystupuje zde mimo jiné dynamický pojem záhybu, který je chápán jako „výhradní místo k životu“, „vnitřek vnějšku“, princip, ukazující vnitřní propojenost jevů. Pomocí restaurovaných konceptů se Deleuze vířivě přibližuje komplexnímu postižení skutečnosti.

Kolektivní studie Mudrosloví v archaických kulturách obsahuje sedm statí předních českých historiků náboženství, z nichž čtenář může získat přehled o počátcích, základních podobách a proměnách mudrosloví v sedmi vybraných archaických kulturách. Jednotlivé příspěvky mapují mudrosloví od jeho nejlidovějších a nejjednodušších projevů (jako jsou třeba přísloví) až po „vysoké“ formy mudroslovných výroků a básní. Autoři se nicméně nespokojili jen s analýzou mudroslovných forem, nýbrž pokusili se postihnout i jejich jádro, tj. moudrost, kterou staré kultury pokládaly za hodnou zachování a kterou do svých výroků a básní vtělily. Kniha je uvedena srovnávací studií.

Estetický oneirismus (narozdíl od metafyzického oneirismu romantiků nebo freudovského filosofického oneirismu surrealistů) předpokládá permanentní kontrolující luciditu. Sen je zde vnímán jako objekt vědomého zacházení, je pramenem, modelem, kritériem, které nabízí zákony, nikoli obrazy, oneirističtí autoři sny nekopírovali, vymýšleli si je. Již autorovy debutové texty, s nimiž se setkáváme v tomto výboru, obsahují motivy, scény, situace, rekvizity a postupy, které se budou objevovat v celém jeho díle a sloužit konstruování specifické literární modality. Opakují se tak mikrosekvence, fragmenty, fantasmata, obsesivní obrazy, jako zdi, ptáci, lvi, ryby, cesty, zahrady, otvory, maso, krev, voda, a motivy, jako létání, únik, strach, čekání, pláč. S proklamovanou piktoralitou a muzikálností oneirismu souvisí motivy barev, textur, zvuků či světla. Při koncipování literárního díla jako hudební skladby se autor uchyluje k hudebním postupům kombinujícím téma s variacemi, užívajícím principu fugy, orchestrace, polyfonie. Jeho texty jsou také blízké filmové poetice, rychlými střihy, jakoby scénářovými stručnými popisy scén a aktérů. V mrazivých absurdních groteskách hraje významnou roli ironický smysl metafory a nadsázka. Oneiristické universum má svoji interní logiku a pravidla strukturace, texty jsou perfekcionisticky konstruovány, jako poezie, jako šachová partie. Je to soubor detailních pohledů, modifikací perspektivy pozorovatele. V této poetické existenciální hře, v transcendenci imanentní slovům a obrazům, tušíme touhu dotknout se těch nejzazších tajemství existence.

Kniha Proust a znaky dobře ilustruje Deleuzovu definici filosofie jako tvoření pojmů. Deleuze v ní vytváří pojmy filosofické a současně proustovské. Pracuje s nimi v systému, který je blízký Proustovu Hledání, objevně popisuje proustovské universum a odkrývá vnitřní linie Proustova díla, v nichž se dílo samo přesahuje a rozvíjí k jiným dílům a jiným autorům. V této dnes již klasické poststrukturalistické knize vytváří Deleuze společný prostor pro čtenáře i autora, který je vždy „někým jiným“. Snaží se „vyhnout nízkosti vědce i familiárnosti. Vrátit autorovi trochu té radosti, té síly, toho milostného a politického života, který on uměl dávat a objevovat.“

Kniha Kafka. Za menšinovou literaturu, vydaná v roce 1975, je druhým společným textem obou autorů, jakousi odbočkou mezi dvěma velkými spisy. Text vznikal na pozadí konceptů rozvinutých v Anti-Oidipovi, hlavním tématem je však Kafka sám a problémy imanentní jeho dílu. Deleuze o knize říká: „Co mě zajímalo nebo by mělo zajímat, není psychoanalýza nebo psychologie ani lingvistika, ale znakový režim toho kterého autora. To nám začalo být jasné až ve chvíli, kdy do hry vstoupil Félix a kdy jsme napsali knihu o Kafkovi.“ Jak autoři opakovaně zdůrazňují, nejde jim o interpretaci Kafky, ale spíše o sledování pohybů díla a jejich dovedení do důsledků. V tomto směru knize nechybí patos programu a směle ji můžeme nazvat manifestem menšinové literatury.

Závěrečný díl rozsáhlého empedokleovského opusu nabízí detailní komentáře textů vydaných v předcházejícím druhém svazku. Autor se snažil podchytit všechny sporné a nejasné prvky, přehledně představit jejich možná řešení a zasadit je do kontextu minulého i současného bádání. Jedná se o nejpodrobnější a nejinformativnější výklad, jaký byl kdy předsókratovskému filosofu věnován.

Po teoretické studii, v níž se autor zaměřil na výklad života a díla předsokratovského filosofa Empedoklea (Praha 2002), přináší druhý svazek edici všech řeckých zlomků a svědectví, kterou provází paralelní český překlad. Svazek obsahuje také detailní analýzu filosofova jazyka, výklad edičních a překladatelských postupů a zvláštní studii o nově objeveném zlomku (jeho edice a překlad jsou připojeny rovněž).

Novoplatonik Proklos (412-485) byl jedním z největších pozdně antických helénských filosofů. Významně ovlivnil středověkou, renesanční i německou klasickou filosofii, přesto však v českém prostředí zůstává takřka neznámý. Předkládaná publikace je v celosvětovém měřítku prvním systematickým úvodem do Proklova myšlení. Po základním historickém úvodu do novoplatonismu podává zevrubný rozbor Proklovy metafyziky, etiky a náboženství. Ve druhé části se soustředí na Proklovo pojetí poezie, mýtu a symbolu, a předkládá též překlad spisu O Platónových námitkách v Ústavě proti Homérovi a básnickému umění, který je pokusem o usmíření Homéra s Platónem, a je tak zajímavý nejen pro filosofy, ale též pro religionisty a literární vědce.

Učebnice modlitby Hanse-Wernera Schroedera vzešla z jeho dlouholeté zkušenosti kněze a učitele kněžského semináře. Původně byla původně psána právě pro ty, s nimiž jako farář a učitel pracoval ve své domovské Obci křesťanů a v antroposoficky zaměřených kruzích. Stejně jako další Schroederovy populárně-teologické a duchovně-praktické knihy si brzy nalezla čtenáře i daleko za hranicemi tohoto prvotního rámce a stala se ve svém oboru klasikou. Kniha zdůrazňuje důležitost modlitby pro každodenní život a uvádí do modlitební praxe na základě ústřední modlitby křesťanů, Otčenáše. Autor vykládá jednotlivé pasáže této modlitby a vztahuje jejich obsah k dnešnímu světu, zároveň však představuje podrobný postup při učení se modlitbě a věnuje se i jednotlivým praktickým otázkám modlitby jako jednoho ze základních pilířů života moderního člověka.

Nikdo nemá rád válku, protože válka s sebou přináší jen utrpení a muka a rozsévá smrt. Dokážeme si ale představit svět bez válek? Jak se válka liší od jiných forem násilí? Je válka projevem přirozené lidské agresivity, nebo je to až dílo společnosti? Pokud za vznik válek může společnost, jak je ovlivnil kulturní rozvoj? Proč s proměnou společnosti všechny válečné konflikty nakonec nevymizely? Je každá válka stejná a můžeme hovořit o válkách spravedlivých a válkách nespravedlivých? Na tyto otázky neexistuje žádná jednoduchá ani paušální odpověď. Přesto je dobré si je pokládat – už jen proto, že nás to přiměje zamyslet se nad realitou našeho lidského soužití. Knížečku doprovázejí ilustrace ilustrátora a komiksového kreslíře Jochena Gernera. Vhodné od jedenácti let.

Richard J. Bernstein je přední americký filosof, který propojuje americkou filosofickou tradici (pragmatismus a analytickou filosofii) s kontinentální (Kritickou teorií). Zároveň se osobně znal s Hannah Arendtovou a vedli spolu přátelské, ale zároveň i kritické diskuse. Jedná se proto o autora, který má všechny předpoklady pro napsání výborné knihy o Arendtové - a to se mu plně povedlo. Jak uvedl jeden recenzent, Bernsteinovu knihu ocení jak ti, kdo se teprve chystají na četbu samotné Arendtové, tak ale i ti, kdo už od ní všechno přečetli. Kromě obsahové stránky knihy je třeba vyzdvihnout i její stránku výkladovou. Osloví proto nejen odborníky, ale i studenty a širší veřejnost jakožto stručný a výstižný úvod do myšlení jednoho z největších politických myslitelů dvacátého století.

Kdo byl Bedřich ze Schwarzenbergu narozený na samém sklonku 18. století? Syn slavného otce, vítěze nad Napoleonem v bitvě u Lipska. Voják bojující nejen v rakouské armádě proti revolucím v letech 1848 a 1849, ale také ve francouzském expedičním sboru v Alžírsku, na straně karlistů ve Španělsku a v armádě Sonderbundu ve Švýcarsku. Dobrodruh cestující po Evropě i Orientu. Ale především originální spisovatel, s nímž se mohli setkávat v předbřeznové Vídni návštěvníci významných literárních salónů, k nimž náležel i ten, jež vedla jeho matka Marie Anna ze Schwarzenbergu. Kniha přináší dosud nejrozsáhlejší překlad vybraných částí z jeho již pozapomenutého díla komentujícího převratnou dobu měnící se Evropy. Skeptický pohled přesvědčeného konzervativce není jen dokladem myšlení minulých dob, ale namnoze nám může zaznívat také jako reflexe naší přítomnosti.

V předkládané knize se autor částečně vrací k historické matérii. Usiluje zde o všeobecně srozumitelnou a přehlednou rekonstrukci Hegelovy filosofie náboženství, kterou současně zasazuje do širšího kontextu jeho filosofické soustavy. Tato interpretační práce je ovšem pouze přípravou k provedení vlastního záměru publikace, jímž je soustavné srovnání Hegelova chápání křesťanství s naukou křesťanské orthodoxie. Na pozadí křesťanské theologie vyvstává podle autorova přesvědčení ono nové, co Hegel přináší, v zřetelnějších konturách, a stává se proto čtenáři srozumitelnějším. Práce je určena především filosofům, theologům a religionistům, může však být použita i jako studijní text pro vysokoškolské studenty těchto oborů. Širším kruhům naší vzdělané veřejnosti může nadto posloužit jako první uvedení do studia Hegelovy filosofie vůbec.