Touha po zábavě a smíchu přivedla po třicetileté válce do šlechtických sídel divadelní představení, v nichž měla své důležité místo komická postava, Spaßmacher. Vychytralý a mnohdy vulgární sluha narušoval děje uváděných převážně moralistních děl svými komentáři a starostmi vycházejícími z nejnižších potřeb. Předkládaná kniha se vydává nejen po stopách organizátorů těchto představení, ale hlavně představitelů komických rolí a zavádí čtenáře do prostředí šlechtických rodů, jako byli Martinicové, Slavatové, Bruntálští z Vrbna, Eggenbergové nebo vévodové sasko-lauenburští. Sledovány jsou rovněž profesionální divadelní společnosti působící v českých zemích ve druhé polovině 17. století, jejich vzájemná provázanost a mobilita v rámci středoevropského prostoru.

Dva stejně dobří herci se ucházejí o titulní roli v chystaném představení slavného Rostandova Cyrana. Předvádějí svůj talent, paměť i znalosti divadelnímu řediteli, který je současně arbitrem elegantiarum i šmírákem. Spor o pojetí postavy Cyrana přerůstá do sporu o divadlo vůbec. Klasika nebo postmoderna? Ověřený překlad či risk nového, „moderního“? Možné úpravy textu – ale do jaké míry? Pořád omílat totéž dokola? - Ale můžeme jit proti autorovi, i když máme jiný názor a znalosti, než on ve své době? Jenže, proč si pak raději nenapsat vlastní hru? A problémy se vrší: je tu nejen obecný vkus, ale především kasa. Oba herci uvádějí různé překlady stejných pasáží, citují ze spisů skutečného Cyrana, prezentují historická fakta... Ředitel je na vahách. Konec konkurzu bude patrně nejasný – možná budou alternovat, možná se sám Ředitel, zneuznaný autor, pokusí obé propojit – ale nebude to kočkopes…? Hra je nejen o Cyranovi, ale o divadle vůbe, nakonec ale i o neprávem pohrdané - a přitom obecně neznámé - filosofii bláznů Královského Umění. Smaragdová destička je lehká komedie na nikoli nezávažné téma, radostný smích, který se neposmívá, ale osvobozuje, nezávazný vtip, který provokuje přemýšlení – to je trojjediný záměr a smysl této anekdoty na téma řecké mytologie. Olympští bohové, převlečeni, či spíše zhmotněni v tělech turistů, se objevují na zapadlém ostrůvku někde u Kréty, v opuštěné polorozpadlé taverně, kam se před nimi skryl jejich syn a posel, Hermés. Už se mu nechtělo neustále poletovat se vzkazy „Olymp-Země“ a zpět, přirozené pouto bozi-lidé se tím ale přetrhlo. Než ho přivedou nebešťané (Zeus, Héra a Artemis) k rozumu a návratu „domů“ (podle vzoru eleusinských mysterií), vyjasňují si své dodnes aktuální, živé a vášnivé spory stran svých vlastních legend: verzím patriarchálním a „blízkým Olympu“ zásadně odporují názory z dob starších, matriarchálních, kdy nevládl On, nýbrž Ona, Trojitá Bohyně. Manželské hádky Zeus-Héra jsou pochopitelně na denním pořádku, zatímco Artemis, neprovdaná, nespoutaná příroda, si s tím příliš hlavu neláme... Nakonec se Hermés vrací a spojení Nebe-Země je obnoveno.

Světoznámý historik náboženství Mircea Eliade (1907-1986), jehož odborné dílo i poválečná tvorba prozaická jsou českému čtenáři známy už téměř v úplnosti, se nyní představuje i jako dramatický autor. O problematiku divadla se zajímal už od mládí, jeho úvahy však nikdy nevykrystalizovaly v nějakou ucelenou teorii, najdeme je roztroušené především v jeho poválečné novelistice a románech Svatojánská noc a Devatenáct růží. Modernistické, prvotní posvátnosti zbavené pojetí divadla, se podle Eliada už vyčerpalo a vyvstává potřeba návratu k pramenům, neboť „divadlo by se velice záhy mohlo stát novou eschatologií nebo soteriologií, technikou spásy“. Jeho vlastní hry v duchu těchto představ hojně odkazují ke světovým mytologiím. Ifigenie, vystavená na půdorysu známé antické tragédie, je tak obohacena o prvky z rumunského lidového bájesloví, o motiv smrti jako kosmické svatby a tvůrčí oběti, jež doprovází každé velké dílo. Ve hře Kameny a lidé, založené na dichotomii vědec – umělec Eliade krom jiného odkazuje k mytologii kamenů a labyrintu, ve hře Nekonečný sloup pak na díle sochaře Constantina Brâncuşie ilustruje starobylou, předkřesťanskou symboliku sloupu podepírajícího nebeskou klenbu, symboliku extatického vzestupu, letu a transcendence.

Druhý díl tragédie Faust byl dlouhou dobu považován za nesrozumitelný, avšak ve dvacátém století byl jeho význam, a tedy i význam díla jako celku, doceněn. Goethe v něm opouští individuální osudy, shrnuje sumu svého, potažmo lidského poznání. Faust dále testuje jeho hranice, zakládá rodinu, podniká, aby nakonec ve svém snažení vize v podstatě politické selhal — přesto, že umírá v iluzi opaku. Sluha a pokušitel Mefisto selhává rovněž, neboť se vyjeví, že Faustova duše mu — v rozporu s očekáváním — nemůže náležet. Goethe mistrně propojuje filozofické i politické myšlenky s poetickým vyjádřením, čímž vytváří dílo, které oslovuje nejen intelekt, ale také emoce.

Monumentální dramatická báseň Faust Johanna Wolfganga Goetha je právem řazena ke stěžejním dílům světové literatury. Goethe se v ní pokouší nalézt odpovědi na hluboké a trvající otázky lidského bytí. Faust v jeho podání není pouze příběhem jednotlivce, ale i příběhem celého lidstva a jeho věčné — a neukojitelné — touhy po nalezení smyslu života. Hloubka a komplexnost této tragédie nás vábí i nutí znovu se k ní vracet, abychom objevovali nové vrstvy významu a porozumění.

Prožijme znovu zázrak jménem Semafor. S porozuměním. Fenomén divadla Semafor přišel s počátkem šedesátých let jako zjevení, které ztělesnilo touhu československé společnosti po svobodě a uvolnění. Písničky dvojice Jiří Suchý & Jiří Šlitr si stejně jako odvázaný duch divadla záhy získaly tak velkou popularitu, že opatrná dobová média rezignovala a Semafor přijala. Divadlo nabízelo mnohé: nové hvězdy Waldemara Matušku, Evu Pilarovou či Hanu Hegerovou, ale také svébytné neherectví Suchého a Šlitra. Jejich písně se staly vpravdě všelidovým majetkem a „šlitrovky“ pevně srostly s každodenním životem napříč československou společností. Pavel Klusák se rozhodl prožít se Semaforem celá šedesátá léta. S ikonickými hrami Jonáš a tingltangl, Dobře placená procházka nebo Ďábel z Vinohrad se spouští do nitra příběhů éry Suchého a Šlitra, ale také se od nich rozhlíží ven k dobovým kulturním kontextům. Vždyť se semaforskými tvůrci spolupracoval snad každý, kdo tehdy v Československu utvářel novou kulturu.

Příběh o Faustovi představuje jeden z nejstarších a nejpodstatnějších evropských mýtů, jehož aktuálnost v současné době každým dnem narůstá (což je dobrá zpráva pro mýtus, ale – s přihlédnutím k pointě faustovských příběhů – varovná pro nás). Vladimír Just, který o faustovském mýtu a jeho proměnách už tři desetiletí přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, proto shromáždil a pro knihu upravil studie z let 1994–2013, jimiž se pokusil z rozmanitých stran nahlédnout do jeho podstaty. Soubor studií nás tak provází samotnými útrobami mýtu, vyprávěného z nejrůznějších aspektů, ale s jedním společným jmenovatelem: tím je scéna kontaktu a posléze kontraktu člověka se zlem. Právě tato scéna okamžitého zisku a do nedohledna odložené splatnosti, scéna, bez níž by žádný faustovský příběh nebyl faustovským příběhem, dala celému souboru souhrnný název, kterým autor zřetelně míří k dnešnímu čtení pradávného příběhu: Faust jako stav zadlužení. Toto aktualizované vydání je rozšířeno o jednu pozdější faustovskou studii z roku 2018, vzniklou po prvním vydání knihy a reflektující ideologické zkreslování Fausta v době normalizace.

Kniha sleduje genezi dvou pozoruhodných Janáčkových oper. Po dokončení své nejslavnější opery Její pastorkyňa hledal Janáček nové způsoby, jak dále rozvíjet svou skladatelskou metodu vycházející z mluveného projevu. Osud i Výlety páně Broučkovy tak tvoří spojnici mezi Její pastorkyní a autorovými vrcholnými pozdními operami. Není divu, že toto období hledání patří k Janáčkovým nejzajímavějším tvůrčím, ale i osobním životním etapám. Kniha přináší mnoho informací o skladatelových inspiracích, zvažovaných námětech ke zhudebnění, jeho spolupráci s literáty, setkáních s hudebními díly, která mu otevřela oči, a otevírá také mnoho dalších témat.

Tylova dramata nově představená Z celoživotní dramatické tvorby J. K. Tyla (1808—1856) vybíráme šest her, které reprezentují proměny autorovy práce pro divadlo od rané veršované tragédie Čestmír, psané v duchu vlasteneckého romantismu, přes biedermeierovsky laděnou zábavnou hru ze současnosti Pražský flamendr až po vrcholné historické drama z přemyslovské doby Krvavé křtiny, inspirované shakespearovskou poetikou. Nechybějí ani nejznámější Tylovy kusy Kutnohorští havíři, Paličova dcera a Strakonický dudák, na jejichž novou, tendenčními simplifikacemi nezatíženou interpretaci především se soustředí Dalibor Tureček v doprovodném komentáři.

Kniha je věnována jednomu z klíčových období dějin pražského divadla, vrcholným rokům zdejší italské opery (1781–1785), které významně ovlivnily světově proslulou tvorbu a recepci děl W. A. Mozarta. Téma je pojednáno ze dvou vzájemně se doplňujících hledisek: jako dějiny pražské opery a jako sonda do dobového italského repertoáru. Ve čtyřech kapitolách jsou vyloženy podmínky vzniku a provozu opery v Thunovském a následně i Nostitzově divadle, průběh sledovaných sezon, na vybraných sedmi operách hlavní rysy a důležitá témata repertoáru, který je v závěru zhodnocen v mezinárodním kontextu. Mozartovské souvislosti tvoří další interpretační rámec. Kniha je založena na důkladném přehodnocení dosavadní literatury, nových pramenných objevech a analýzách oper, jež z většiny dosud nebyly ve světové odborné literatuře zpracovány. Součástí jsou rozsáhlé přílohy – soupis repertoáru, transkripce dokumentů, ale také slovníkově uspořádané biogramy italských interpretů.

Pokračujíc v linii vydávání dramatických textů představuje nyní Česká knižnice hry Václava Havla (1936–2011), které tvoří pomyslné vrcholy jeho dramatického díla: Zahradní slavnost (1963), Vyrozumění (1965), Ztížená možnost soustředění (1968), Žebrácká opera (1972), Audience, Vernisáž (1975), Largo desolato (1984) a Pokoušení (1985). V těchto hrách Havel konstituuje, rozvíjí a brilantně obměňuje svůj groteskně-satirický dramatický rukopis, vyrůstající z kritiky totalitní ideologie 50. a 60. let a postupně do sebe vstřebávající také myšlení disidentské, formující se v dekádách následujících. Svazek edičně připravila Lenka Jungmannová, která v závěrečném komentáři sleduje nejen genezi jednotlivých her, jejich ohlasy a kritickou recepci, ale i jejich publikační a inscenační život.

Milé děti, nebojte se opery! Opera není jen pro dospělé ale je i pro vás. Když si v této knize přečtete operní příběhy a seznámíte se s hlavními postavami, budete jí v divadle lépe rozumět. Dozvíte se také, kdo ji napsal, jak žil a co dalšího složil. Bude vám jasné, co dělá v divadle například maskérka, garderobiérka, inspicient režisér či dirigent, co je zákulisí, co je premiéra, předehra nebo generálka. Veselé a výstižné ilustrace vám hodně napoví. Budete si umět představit, jak zpívá sopranistka nebo tenorista. Pobavíte se krátkými historkami o tom, co se jim také může na jevišti stát. Díky této knize prostě přijdete na to, že opera je zajímavá i zábavná a že stojí za to si ji jít poslechnout. Knihu Opera nás baví pro vás připravily skutečné odbornice. Jiřina Marková - operní pěvkyně, která zároveň vede šedesát dětí Dětské opery Praha, a profesorka zpěvu na Pražské konzervatoři a PhDr. Anna Novotná - redaktorka a publicistka s pedagogicko - psychologickým vzděláním a maminka tří dětí.

Aktualizované vydání Brockettových Dějin divadla představuje přehled dějin divadla od doby jeho vzniku až do současnosti. Publikace, která vyniká mimořádným rozsahem a šíří záběru, mapuje vývoj divadelní tvorby v Evropě, ve Spojených státech amerických, ale také v Asii a Africe. Nové české zpracování vychází primárně z původního českého překladu z let 1999 a 2008 a zároveň se opírá o poslední, desáté americké vydání z roku 2008. Hlavním rozdílem oproti původní české verzi je rozšířená kapitola pojednávající o současném divadle. Druhý rozdíl spočívá ve výběru ilustrací. Nové vydání čítající přes 1100 stran a 800 ilustrací převzalo obrazový materiál z posledního amerického vydání, který doplnilo desítkami ilustrací z jiných zdrojů, z nichž mnohé dosud nebyly v českých publikacích uveřejněny.

Odysseus v básni Josefa Lederera doznává: „Nad vesly druzi mluví o domovu / Já vymyslel jim Ithaku“. Tento verš předznamenává téma celé knihy, kterým je recepce antické mytologie v českém prostředí od středověku až po 20. století. Autoři jednotlivých kapitol na příkladech z historiografické, krásné či překladové literatury, výtvarného umění, divadla nebo školství ukazují, že antické mýty v české kultuře po staletí fungují jako bezpečná projekční plocha, na kterou je možné promítat zcela aktuální významy. Ty mohou být nacionálně podbarvené, jak ukazují kapitoly o antickém základu mýtu slovanské demokracie a o staročeském překladu Trójanské kroniky. Nebo se může antický mýtus stát „bílým koněm“, který do národní kultury pronáší ideologicky nevhodné obsahy, jak to popisuje Martin C. Putna na příkladu katolické literatury. Řecko-římská mytologie je v knize představena jako veřejně sdílený archiv, jehož materiál je k dispozici pro další použití, přepisování a reinterpretaci.