Vítejte v Rusku roku 2032. Na světě je mír. Rusko, Evropa, Spojené státy a Čína podepsaly úmluvu, která vylučuje útočnou jadernou válku a nepřátelství. Lidská práva nebo represe uvnitř Ruska jsou považovány za jeho vnitřní záležitost. Amerika již není nepřítelem, rétorika se zcela změnila. Číňané – „bratrští spojenci“ Ruska – provozují na věčně zmrzlé půdě Sibiře produktivní farmy. Celá země je rozdělena do „klastrů“: čím kritičtější jste k režimu, tím dále od Moskvy jste vykázáni… Společensko-politickou dystopii vydal autor v roce 2019, tedy před přímou ruskou agresí na Ukrajinu a v době, kdy nebylo ještě úplně jasné, jakým směrem se bude Rusko a celková mezinárodní situace ubírat. Autor vychází z vlastních poznatků a zkušeností z dnešního vězeňského a donucovacího systému v Rusku, místo aby jen vytvářel temně pojatou sci-fi realitu. V románu předestírá šokující, avšak neemotivní pohled na nepříliš vzdálenou možnou budoucnost Ruska, v níž není nic, co by v něm nebylo možné najít už dnes.

Hitlerovo spojenectví se Stalinem, známé jako pakt Ribbentrop-Molotov, nebylo jen dočasným příměřím mezi oběma totalitními mocnostmi, ale prakticky umožnilo nacistickému Německu rozpoutat druhou světovou válku. Claudia Weberová ve své monografické, a přitom čtivé práci pečlivě sleduje, co onomu osudovému spojenectví předcházelo.

Částečně autobiografický román česko-německého spisovatele Karla von Wetzky se odehrává krátce po druhé světové válce. Dvanáctiletý Heinrich-Adolf má být i se svou matkou odsunut do Německa, vydávají se proto do střediska na severní Moravě, které shromažďuje Němce z českých zemí určené k vysídlení. Shodou okolností a vinou úřednické chyby se ale dostávají do městečka, v němž se soustřeďují přeživší Židé chystající se na cestu do Palestiny. Matka zde díky své odbornosti získává práci a pro chlapce, později nazývaného Gojele, nastává období plné zvratů, těžkých zkoušek, ale také čas naplněný přátelstvím, nezištnou pomocí a dobrodružstvím. Dosavadní vidění světa a nacistická ideologie, kterou mladému hrdinovi ve škole vtloukali do hlavy, se střetávají s dosud nepoznaným a naprosto odlišným světem Židů, jejich tradic, jazyka, náboženství, ale i kuchyně. Přes zakořeněnost vzájemných zkreslených představ o světě toho druhého a přes nevraživost přecházející často až v nenávist si německý chlapec nachází k židovským obyvatelům městečka cestu – a oni k němu –, učí se jejich jazyk a proniká do kultury, která ho ovlivní na celý život.

V románu barvitě a mnohovrstevnatě rezonuje současné celospolečenské téma, jak být dobrou matkou. Kolotoč událostí během jediného dne v životě matky dvou malých dětí, mezi něžnými chvilkami rodičovské lásky, vyhrocenými konflikty a naprostým vyčerpáním, doprovázejí metafory a obrazy o čase, kdy ženy po světě chodily s odhalenými ňadry a pily vodu z pramenů, zkrátka o čase, kdy matkou dítěti nebyla pouze matka, ale celé společenství, dávno před plastovou džunglí a dětskými hřišti. Současně s živými obrazy hrajících si šelem, prvohor a bobtnajících těl novopečených matek přináší próza vedle úvah o dělení, prázdnotě a chybějící touze také téma výchovy, rodinného kruhu, strachu a obav, tělesných hranic nebo nevyžádaných rad. A hlavně nespočet otázek a úhlů pohledu pro hledání odpovědí. Můžete být dobrou matkou, i když dáte svému dítěti facku?

V předvánočním čase se dvěma klukům poflakujícím se po pražském Andělu změní život, když se z rádoby rychlé vloupačky stane děsivé střetnutí s organizovanou skupinou, která obchoduje s drogami. Ve stejnou dobu přichází za soukromým detektivem Kobem nová klientka – chce pomoct vypátrat svého syna za každou cenu. Akční detektivka zavádí čtenáře do pražských barů a podsvětí, kde se to hemží pochybnými existencemi a nelegálními praktikami, i do zasněžených lesů kolem Děčína, odkud každý den vyjíždějí kamiony s tajemným zbožím. Napínavému příběhu dodává spád svižná dějová linka i zvláštnost detektivova nového případu. Nejen postavy, ale i čtenář by tak měl být neustále ve střehu...

Horkého léta roku 2010, kdy evropskou část Ruska zachvátily požáry, přijíždí ze Sibiře dvacetiletá dívka, aby se setkala se svým otcem, kterého neviděla deset let. Vyrážejí spolu na dalekou cestu jeho kamionem a jejich cílem je nedozírná step na jihu země. Otec, který to nehostinné prostranství považuje za svůj domov a jediný majetek, by se o něj s dospělou dcerou rád podělil. Avšak rodačku z tajgy otevřená krajina spíš děsí a je jí cizí. A cizí je jí i otec. A tak se cestou v kabině kamionu snaží pochopit, kdo je ten předčasně zestárlý muž, kterému ze zvyku říká tati, a přemýšlí o dětství, které s ním prožila na sibiřském maloměstě devadesátých let, o romantizovaném světě zločinu, ke kterému otec patřil, o nemocech, o kterých se raději mlčí, o rodné zemi, která si neví rady se svou vlastní minulostí. Step je druhá část autofikční trilogie, která vypráví o autorčiných zemřelých blízkých i o ní samotné. Ránu i Step protíná téma lesbické identity. Dávají nahlédnout i do dětství a rané dospělosti a zprostředkovávají čtenáři prožitek odlišné sexuální orientace v netolerantní společnosti.

Román se odehrává v době velkého ukrajinského hladomoru z let 1932 a 1933. Příběhem provázejí tři postavy – Dusja, Svyryd a Solja –, jejichž osudy, které se na první pohled zdají protikladné, se postupně propojují a gradují spolu s vrcholícím hladomorem. Vedle tří dějových linií hlavních postav nastiňuje autorka i kontrast vymírající tradiční vesnice a utlačovatelského sovětského systému. Ztělesnění hladu jakožto alegorické postavy požírající vše kolem sebe působivě zachycuje otřesnou a mnohdy hrůznou každodenní realitu dané doby. Román tak nabízí autentický vhled do situace hladomoru spolu se čtivým příběhem postav založených na skutečných předobrazech. Českému čtenáři umožní hlubší porozumění této tragické části ukrajinských dějin také doslov ukrajinistky Terezy Chlaňové.

Velice působivá próza rozplétá příběh, v jehož centru stojí trojice dívek – dospívající Élisabeth v roce 1963 na francouzském maloměstě poslouchá pod kavárenským stolkem hovory dospělých v den pohřbu své starší přítelkyně Thérese a při tom si čte deník Henrietty psaný zhruba dvacet let předtím. Na povrch postupně vyplouvají tajemství držená v poválečných maloměstských poměrech pod pokličkou. Pozvolna a velmi nenápadně se v samém závěru odkrývá velký a tragický příběh zrady, kolektivní viny a kolaborace.

Fundovaná práce předního německého historika si klade za cíl osvětlit z historického hlediska současnou ruskou agresivní válku a protizápadní postoje s jejich dějinnými kořeny. Sleduje dynamiku budování ruského impéria za posledních zhruba tři sta let, tj. od doby Petra I. Centrem jejího zájmu jsou rusko-ukrajinsko-polské vztahy, respektive konfrontace ukrajinské a polské státnosti s ruskou expanzí na západ. Nejde však o studii nějakých lokálních konfliktů – autor je zasazuje do širších evropských souvislostí a souhry, spolupráce či konkurence hlavních mocností, zvláštní pozornost přitom věnuje dlouhodobé kooperaci Ruska a Německa, jejíž neblahé důsledky byly patrné až donedávna. Snaha budovat ruskou identitu na základě imperiální myšlenky, v případě Ukrajiny coby vnitřního impéria a Polska jako součásti impéria vnějšího, vedla vždy k zásadním konfliktům, které zpětně impérium oslabovaly a směřovaly k jeho dezintegraci – to Schulze Wessel nazývá „prokletím impéria“. Vedle mocenskopolitických aspektů analyzuje též náboženské a ideologické souvislosti, především pak ruský, ukrajinský i polský nacionalismus, přičemž obzvlášť působivé jsou portréty jeho tří představitelů – Puškina, Ševčenka a Mickiewicze.

Nejnovější román spisovatelky Ivy Tajovské nás zavádí na počátek 20. století, do doby prvních letců a propagátorů aviatiky Jana Kašpara nebo Eugena Čiháka. Veřejnosti méně známá, ale o to zajímavější osobnost je Božena Laglerová, která jako první Češka a třináctá žena na světě řídila letadlo. Vzlety a pády jejího „motýlka“ jsou metaforou pro události jejího života. Božena se nejprve potýká s předsudky mužů vůči ženám v technických oborech a s protesty matky, která na ni tlačí, aby dostála své roli. Nakonec si však mladá žena prosadí svou a s letadlem se vydává na Kubu, na Haiti a nakonec také do New Yorku. Její život je provázen neustálým překonáváním překážek, nedostatkem peněz i podpory ze strany rodiny i společnosti. Tajovská s citem a empatií líčí, jak se mladá žena, na svou dobu nesmírně moderní a emancipovaná, dokáže vždy znovu zvednout a pokračovat ve svém úsilí, přestože se situace často jeví bezvýchodně.

Čtivá a působivá kniha o brutálně potlačeném maďarském povstání začíná rokem 1944 a podrobnou historii dvanácti revolučních dnů z října a listopadu 1956, v nichž spočívá těžiště knihy, dovádí až k dnešní době. Známá i neznámá fakta kombinuje autor tak, že četbu ocení každý zájemce o historii dané doby a oblasti. Kniha obsahuje rovněž nově vydané oficiální dokumenty a archivní materiály, rodinné deníky a svědectví očitých svědků. O maďarských událostech kolem roku 1956 sice má česká veřejnost nějakou rámcovou představu, ale kniha britského publicisty a historika maďarského původu Victora Sebestyena představuje první ucelenou a do kontextu maďarských dějin a mezinárodní situace zasazenou monografií o maďarském povstání, která je přístupná v českém jazyce.

V pařížském 10. obvodu na ulici Saint-Maur stojí činžovní dům s číslem 209, ve kterém od padesátých let 19. století žijí rodiny řemeslníků a dělníků, přistěhovalců z východní a jižní Evropy. Vyrůstaly tu další a další generace, vznikaly tu lásky a přátelství a každodenní život tu pravidelně přerušovaly katastrofy a násilí 20. století. Ve čtyřicátých letech odsud byla deportována řada židovských rodin včetně devíti dětí, jejichž osudy jsou centrem autorčina velkolepého prozaického svědectví o paměti míst a neviditelných vláknech, která spojují živé a mrtvé. Ve vyprávění Ruth Zylbermanové ožívají příběhy zmizelých i navrátilců, dětí i dospělých, kolaborantů i odbojářů, zamilovaných dívek i žen se špatnou pověstí, konkrétních lidí různých národností, jejichž životy svedla dohromady jedna pařížská adresa.

Psychologická noir próza s kriminálním motivem líčí poválečné Los Angeles a život vyšší střední třídy. Ústřední postavou je bývalý válečný pilot z druhé světové války Dix Steele, žijící z peněz svého strýce. Zprvu se zdá, že pouze přehnaně pečuje o svůj zevnějšek a klade velký důraz na vlastní důležitost. Avšak po setkání s bývalým válečným kamarádem Brubem a jeho manželkou Sylvií a po seznámení s herečkou Laurel se ukazuje, že jen těžko ovládá agresivitu a nevraživost vůči vlastnímu osudu...

Předmětem fundované a čtivé Flemingovy práce je čtveřice vlivných knih, které formovaly studenou válku: Tma o polednách (1940) maďarského novináře a intelektuála Arthura Koestlera, Ze tmy (1941) německého námořníka a dělnického aktivisty Jana Valtina, Zvolil jsem svobodu (1946) sovětského inženýra Viktora Kravčenka a Svědek (1952) amerického žurnalisty Whittakera Chamberse. Všichni autoři byli pravověrnými komunisty, které trpká deziluze přivedla k odklonu od jejich ideologie, všichni o tomto zvratu napsali emotivní svědectví. Příběhy všech těchto čtyř knih a jejich autorů zasazuje John V. Fleming do širokého historického kontextu třicátých až padesátých let 20. století a rozebírá je ve všemožných souvislostech od politologických, literárněkritických až po psychologické. Především ukazuje na téměř fatální iluze levicové a částečně i liberální západoevropské veřejnosti ve vztahu ke stalinismu, komunismu a Sovětskému svazu zejména po druhé světové válce i obdobnou situaci americké veřejnosti hlavně během války. Nebezpečí vlivu stalinských komunistických stran na Západě a jejich sympatizantů bylo všeobecně podceňováno. Při demaskování vražedné a nelidské povahy sovětského systému sehrály – jak Fleming přesvědčivě ukazuje – čtyři analyzované knihy, „antikomunistické manifesty“, velice důležitou roli a napomohly k porážce stalinistických sympatizantů a k reorientaci západní veřejnosti a politických reprezentací směrem k obraně demokratických a liberálních hodnot.

Kniha sleduje mnohovrstevnatou historii objevování jeruzalémského podzemí od poloviny 19. století až do současnosti, podzemí, ve kterém je ukryto pět tisíc let existence biblického města. Plastické a poutavé líčení archeologických počinů a jejich politických, kulturních a náboženských dopadů podává autor s důkladností historika a vypravěčským darem zkušeného žurnalisty. Příběh města propletený ve všech civilizačních rovinách, od náboženského zápalu přes národnostní a mocenské zájmy až po zeměpisné podmínky, vypráví autor s maximálně nezúčastněným odstupem. V historickém popisu války – vzato obrazně i doslovně – o duchovní a kulturní dědictví křesťanů, muslimů a Židů nestraní nikomu. Kniha Co skrývá Jeruzalém zavede čtenáře do hrobek, tunelů, zasypaných svatyň a paláců Svatého města. Přibližuje při tom řadu významných postav, které tuto podzemní krajinu zkoumaly. Andrew Lawler s přehledem a vervou ukazuje, jak jejich pátrání spoluurčovalo a dodnes spoluurčuje konflikty v moderním Jeruzalému i na celém Blízkém východě. Naznačuje ale také, že by mohlo poskytnout vodítko pro mírové soužití dvou národů a tří náboženství.

Román Kůže mladé ruské spisovatelky Jevgeniji Někrasovové je příběhem dvou žen, černošské otrokyně z amerického Jihu a ruské nevolnice, jejichž osudy se prolnou. Na americkém Jihu se narodí otrokyně Hope, kterou se její matka snaží ochránit před stejným osudem, jaký potkal ji. Jsou od sebe ale odtrženy a nový majitel Hope odváží z kontinentu. Na Rusi se v nevolnické rodině narodí Domna, kterou jako nejmladší dceru rodina piplá a rozmazluje. Jednoho dne pro ni najednou přijede povoz – majitel ji prohrál v kartách. Hrdinky se kdesi uprostřed ruských plání setkávají a v magickém okamžiku si vymění kůži. Tak začínají peripetie, během kterých se obě ženy pokouší osvobodit, vykoupit své blízké a v neposlední řadě pomstít předchozí strádání. Originální a stylově odvážný román Jevgenije Někrasovové zachází s tématy otroctví a nevolnictví, emancipace i svobody a klene se v široké linii až k reflexi problémů současné ruské občanské společnosti, rozpolcené mezi minulostí a budoucností, Východem a Západem. Vyprávění je neseno svébytným, pohádkově kolébavým stylem s prvky fantasna.

Kniha vyšla poprvé v roce 1968 a způsobila senzaci, protože krok po kroku vysvětlovala čtenářům, jak svrhnout vládu. Autoritářské režimy celého světa začaly v reakci na šíření knihy uvádět v chod preventivní opatření, která by zabránila popisovaným strategiím státního převratu. V roce 2016 vydal autor druhou, přepracovanou verzi, aktualizovanou pro 21. století. Uvažuje v ní například o zranitelnosti i těch nejstabilnějších demokracií západního střihu v období delší ekonomické krize. V uplynulém půlstoletí se svět sice dramaticky změnil, ale podstata státního převratu zůstala stejná. Luttwak čtenáře provází jeho fázemi, od plánování až po popřevratové přísliby pokroku a stability. Masová podpora obyvatel není podmínkou, stačí pasivní přijetí. Proto musí být převrat pokud možno nenásilný. V dokonalém provedení je rychlý a neteče při něm žádná krev. Krvavé převraty nejsou skoro nikdy úspěšné, a úplně selžou, pokud se jejich následkem rozpoutá drastická občanská válka. Kultovní kniha, jež se řadí mezi klasické učebnice politologie, analyzuje vojenské, sociální i kulturní podmínky, které pokusy o státní převrat umožňují. Zároveň přináší důležité úvahy a fakta o povaze a budování politické moci. Pro české vydání autor napsal nové úvodní slovo, v němž vzpomíná na vpád okupačních vojsk v roce 1968, který v Praze na vlastní oči sledoval.

Hella je literární prvotinou rusistky Aleny Machoninové. Její titul odkazuje na vlastní tematický základ prózy-eseje, a tím jsou osudy Helly, resp. Heleny Frischerové – české Židovky, která byla předobrazem postavy Ri z románu Jiřího Weila Moskva-hranice. Původně se mělo za to, že Hella byla společně se svým manželem popravena za stalinského Velkého teroru. Před několika lety se však ukázalo, že Hella strávila deset let v Gulagu na severu Ruska a po propuštění žila v Moskvě až do své smrti v roce 1984. V roce 2017 dokonce vyšly její lágrové vzpomínky v českém překladu. Machoninová se snaží rekonstruovat její osudy i vnitřní život na základě všech dostupných faktů včetně Helliny korespondence. Činí tak ale svébytnou prozaickou formou, která reflektuje širší souvislosti, minulost i současnost Ruska, vztah literatury a reality, jakož i svou vlastní cestu k osobnosti Helly Frischerové. Propracovaná, umělecky pravdivá a hluboce prožitá próza je zároveň knihou o návratech, či jejich nemožnosti, o domově a nostalgii, o literatuře a překladu.

Ruská nezávislá novinářka a válečná reportérka v souboru literárních reportáží nazvaném Odnes můj žal zachycuje osudy lidí těžce poznamenaných válkou na Ukrajině. Zvolená forma rozhovorů, ať vedených přímo nebo na dálku prostřednictvím komunikačních technologií, dodává jejímu svědectví na bezprostřední působivosti. Autorka čtenáře seznamuje se širokým spektrem lidských typů, situací i dilemat, a tak mu přibližuje nejrůznější uprchlické osudy doslova na dotek. Zaznamenává třeba i sny, domýšlí, dovyslovuje nevyřčené věty, otázky, odpovědi či jen povzdechy. Čtyřiadvacet epizod, jejichž počet symbolicky zvolila podle osudného únorového data ruského vpádu, začíná na rusko-estonské hranici a obloukem sklenuje tamtéž, mezitím však čtenáře provede řadou míst – od Berlína přes Vratislav až po Moskvu –, z nichž nejbližší může českému publiku být Brno s divadlem Husa na provázku. Závěrečnou kapitolu pak rodačka z Rostova na Donu koncipuje jako osobní vyznání. Kniha v ruském originále teprve vyjde, souběžně se připravují překlady do řady jiných jazyků.

Kniha je vynikající studií života a doby apoštola Pavla. Renomovaná americká historička velice přístupným a čtivým stylem navazuje na svá předchozí díla věnovaná sv. Augustinovi, Ježíši Kristu coby historické postavě a období raného křesťanství obecně. Klade si za cíl vyvrátit tradiční antisemitské stereotypy spojené s interpretací textů sv. Pavla a zasadit jeho život, filozofii i misijní činnost do širšího kulturního a náboženského prostředí středomořské civilizace 1. století. Značnou pozornost přitom věnuje vyvrácení novodobé představy o vzájemné výlučnosti pojmů křesťanský a židovský, nejednotnosti a nestálosti náboženských proudů starověkého judaismu a vztahům mezi v diaspoře žijícími Židy a jejich pohanským okolím. Pavla představuje jako plnohodnotného člena židovské náboženské tradice, nikoli prvního ze skutečně „nežidovských“ křesťanů. Z pozice nezaujaté odbornice a zároveň zdatné popularizátorky dokáže zaujmout čtenáře laické i zasvěcené.

Mafie se sice zrodila na troskách feudálního systému, ale její rozmach nastal až s rozvojem demokracie a kapitalismu. Záhy zapustila kořeny v Neapoli, na Sicílii a v Kalábrii a za svůj rozkvět vděčí zločineckým paktům, které uzavírala s částí politické a společenské elity. Kniha rekonstruuje politické dějiny mafií a jejich expanzi na evropském kontinentu. Autor mapuje jejich kolébku a nachází první aktéry příběhu: zkorumpované šlechtice, bezskrupulózní prominenty, zbohatlé statkáře, nájemné vrahy. Odkrývá neviditelné vazby těchto „kriminálních sekt“ na rodící se demokracii a sleduje jejich dobývání Ameriky. Se studenou válkou se objevuje spekulantská mutace mafiánských sítí a autor rozplétá metody jejich parazitování na liberální ekonomice. Jsme v době rozmachu obchodu s drogami, vzniku daňových rájů, kompromitace vatikánské banky a skandálů s nemovitostmi, kdy si mafiánští bossové podávají ruce s politiky, průmyslníky a finančníky. Po pádu Berlínské zdi v Evropě rostou nové neprůhledné skupiny, které tento „model“ využívají k dobývání dalších území...

Rána je prozaický debut básnířky Oksany Vasjakinové. Jedná se o dokumentární, autobiografický text, který se odvíjí kolem vypravěččiny cesty s matčiným popelem z Volgogradské oblasti na rodnou Sibiř. Z Volgogradu do Moskvy, z Moskvy do Novosibirsku a Irkutsku letadlem s přestupy a poté čtrnáct hodin autobusem přes tajgu do městečka Usť-Ilimsk, ve kterém jako by všechny cesty končily. Tato dlouhá trasa představuje kostru románu, kolem níž se soustřeďuje vyprávění o smrti, umírání a loučení provázeném nesmyslnou byrokracií. Cesta do rodných míst je zároveň cestou k pochopení vlastní sexuality, ženskosti i způsobu, jak o těchto tématech dnes vypovídat. Autorka se ve svých úvahách obrací k řadě svých předchůdkyň, mimo jiné i k avantgardistce Jeleně Gurové či lágrové spisovatelce Anně Barkovové aj. Románové pasáže se prolínají s esejistickými, přítomnost s minulostí. Svým zájmem o rodinnou paměť je román blízký próze ruské básnířky a esejistky Mariji Stěpanovové Památce paměti (Pamjati pamjati 2017, česky 2021), míšením intimního světa s úvahami o literatuře a umění zase prózám britské spisovatelky Olivie Laingové. Vasjakinová za Ránu obdržela literární cenu NOS (2021).

Námětem románu jsou životní osudy světoběžníka a osvícence slovenského původu Mórice Beňovského (1746–1786). Autor se inspiroval jeho rozsáhlými pamětmi, sepsanými v osmdesátých letech a vydanými poprvé v roce 1790, kdy se staly světovým bestsellerem. Rámec románu tvoří vyprávění hlavního hrdiny a jeho družky na návštěvě u Benjamina Franklina. Barvité líčení jejich životních osudů – od pohnutého dětství, účasti v polském boji proti ruské okupaci přes zajetí a pobyt v trestanecké kolonii na Sibiři až k útěku a strastiplné plavbě z Kamčatky kolem Číny až do Evropy – nakonec ústí k důvodu návštěvy: Poté co se usadili na Madagaskaru, Beňovský dokázal usmířit tamní obyvatele, a ti ho dokonce prohlásili za krále. Původně však na ostrov přijel z pověření francouzského panovníka, a ten trvá na tom, že si chce území podmanit a učinit z něho zásobárnu nerostů, a zejména otroků. Beňovský žádá Franklina o pomoc a podporu. Na Madagaskaru vidí reálnou možnost, jak uskutečnit osvícenské ideje, vyhnout se podrobení místních obyvatel, a naopak jim – a tak i sobě – dát svobodu...

Po ranním výletu na pláž má skupina mladých surfařů nehodu v dodávce, která se pro jednoho z nich stává smrtelnou. Jeho rodina je postavena před těžkou volbu: pokud svolí k transplantaci orgánů, může skon jejich syna zachránit jiné životy. Román výrazné francouzské autorky je podán mimořádně originálním stylem mnohonásobného proudu vědomí všech zúčastněných, od kamarádů přes rodiče až po ošetřující personál a čekatele na transplantaci. Autorka přitom čerpá z nejlepší francouzské stylistické tradice a jejímu poetickému obrazu lidského prožívání ve vypjatém okamžiku se dostalo značného uznání kritiky i mnoha nadšených čtenářů jak ve Francii, tak v zahraničí. Kerangalová virtuózně uchopuje bohatý rejstřík témat – od lidských emocí přes mravní dilemata až po reflexi toho, jak nové možnosti lékařství mění náš vztah k tělu a jeho důstojnosti či jak se proměňují rituály obklopující v naší kultuře smrt. Českého překladu románu se ujal Tomáš Havel, který má nejen bohatou průpravu k zachycení cizelovaného autorčina stylu, ale také lékařské vzdělání a praxi, díky kterým byl schopen zachytit i nejtechničtější zákruty pečlivě komponované prózy. Vynikající dílo již bylo přeloženo do více než 30 jazyků a mimo jiné byl na jeho základě natočen úspěšný film v režii Katell Quillévéré.

V roce 2012 byly v Norsku na půdě jednoho domu nalezeny dosud neznámé a nepublikované deníky Václava Polívky, později Vidara Jensena, které si psal v Československu od ledna 1945 do března 1948. Mladík pocházel ze vzdělané rodiny a spolu se svými rodiči žil v domě na Pražském hradě, miloval klasickou hudbu a sám hrál na klavír a violoncello. Zapisovat si začal jako sedmnáctiletý gymnazista a po válce pokračoval už jako student medicíny. Jeho deníky jsou cenné zejména tím, že poskytují bezprostřední a autentické svědectví o důležitých historických událostech a vůbec o společensko-politickém dění dané doby – od posledního roku okupace včetně Pražského povstání přes poválečné období, kdy společnost ještě žila v euforii z osvobození a neviděla blížící se nebezpečí, až ke komunistickému převratu v únoru 1948. Tehdy dvacetiletý Václav Polívka jasně viděl, co se ve státě děje a že vývoj směřuje ke komunistické diktatuře. Na jaře 1948 se mu podařilo uprchnout z Československa a usadit se v Norsku, kde se také oženil se svou láskou, kterou potkal během studentských cest do Dánska v letech 1946 a 1947.

Proslulé svědectví sira Fitzroye Macleana o jeho diplomatickém a vojenském působení mezi lety 1937–1945. Macleanovo dobrodružné vyprávění, podané s nezaměnitelným vtipem a osobním šarmem, posloužilo jako jeden ze vzorů pro Flemingovu sérii románů o Jamesi Bondovi. První část se odehrává v Sovětském svazu v letech 1937–1939, kdy je Maclean na diplomatické misi v Moskvě a za značného rizika cestuje po odlehlých částech Ruska a Střední Asie nebo pozorně sleduje stalinské monstrprocesy. Druhá líčí jeho válečné působení v pouštním komandu v severní Africe, kde bojuje proti Rommelově armádě. Třetí část mapuje roky 1943–1945, kdy byl Churchillem pověřen vedením výsadku, který měl podporovat a koordinovat Titovy partyzány v Bosně a Srbsku. Maclean s Titem navázal přátelský vztah a věnuje hodně prostoru právě Titově osobě a peripetiím jeho vztahu se Spojenci – účastní se i zásadních jednání a mírových dohod. Macleanovy paměti jsou žánrově mnohostranné – mají charakter poutavého cestopisu, dobrodružného válečného románu i pronikavých geopolitických esejů. Přinášejí zásadní svědectví o stalinismu, bojích druhé světové války, o Titovi a tehdejší situaci na Balkáně. Kniha je psána poutavým a svižným stylem a její četba přináší vedle historického poznání také mimořádný čtenářský zážitek.

Alena Wagnerová se významnému žánru literární reportáže, kterému se dostává stále větší pozornosti, věnuje více než padesát let. Knižní výbor Literární reportáže nabízí to nejlepší z jejích textů z let 1965 až 2018. Jeho první část obsahuje články publikované ve druhé polovině šedesátých let v časopise Plamen, které se týkají jak tehdejší společensko-politické situace, tak české historie 20. století. Zde vynikají mj. texty zachycující nesmírně působivé vypravování vdov, jejichž manželé a synové padli v Pražském povstání, nebo mapující názorové tříbení a vnitřní život mladých českých intelektuálů, kteří za okupace založili odbojovou organizaci Předvoj. Dalším jejím tématem jsou dramatické peripetie česko-německého soužití v Sudetech nebo kolektivizace a její sociální a kulturní důsledky, například v podobě příběhu jihočeských vesnic tzv. selského baroka. Druhá část zahrnuje reportáže publikované později a autorka v nich mapuje místa a konkrétní lidské osudy. Konfrontuje v nich přítomnost s minulostí, například v reportážích o slovenských Košicích, Ravensbrücku, vile Tugendhat či belgických Yprách. Stranou její pozornosti nezůstalo ani to, jak se Německo vypořádávalo s tzv. uprchlickou krizí. Texty Aleny Wagnerové jsou neseny v duchu, který je autorce hluboce vlastní – v duchu lidskosti a pochopení pro slabší, opomíjené nebo zamlčované. Autorka neuhlazuje realitu nebo historické zločiny ani neglorifikuje menšiny, ve svých textech usiluje zprostředkovat poznání, dobrat se porozumění a nalézat to, co spojuje.

Jedné noci v Paříži zazvoní telefon. Adam se dozví, že jeho nejbližší přítel z mládí umírá. Rozhodne se okamžitě odjet do své domoviny, které se po dlouhých dvacet pět let vyhýbal. Jako exulant žil ve Francii pohodlný život respektovaného historika – sice v cizině, ale v bezpečí. V jeho rodném Libanonu zatím zuřila občanská válka a škody, které napáchala na místní společnosti, Adama při návratu domů rychle doženou. Každý z jeho školních přátel si v dramatické době zvolil vlastní cestu, někteří žili se zavřenýma očima, jiní se nechali unést ideologií a mají na rukou krev. Neseme za stav své země osobní odpovědnost? Je utéct lepší než se zaprodat? A jsou věci, které nemůžeme odpustit ani nejlepším přátelům? Přední současný francouzskojazyčný spisovatel ve svém nejautobiografičtějším románu bilancuje vlastní životní rozhodnutí, uvažuje o ideálech, kompromisech, politice i lásce v době války.

V nové próze Aleny Wagnerové se čtenář setkává s řadou kulturně i duchovně významných historických osobností – světícím biskupem pražským a kunsthistorikem Antonínem Podlahou, spisovatelem Karlem Krausem, básníkem Reinerem Mariou Rilkem, malířem Maxem Švabinským a Johannesem a Sidonií Nádhernými. Nejde však o historický román, nýbrž o novelu v dopisech. Zvolená forma fiktivní korespondence mezi Antonínem Podlahou, Karlem Krausem a Johannesem Nádherným autorce umožňuje zachytit vnitřní život hlavních postav, proniknout do jejich vztahů a prožívání. Stáváme se svědky jejich hledání toho, co znamená blízkost druhého člověka nebo jeho, byť dočasná, ztráta, a především různých podob vztahu mezi mužem a ženou – od duchovních sympatií a platonického sblížení přes lásku neopětovanou a zavrženou až k intenzivnímu, téměř milostnému sourozeneckému vztahu.

Mavis Gallantová se narodila v Kanadě a žila ve Francii, kde v roce 2014 zemřela ve věku 91 let. Celý svůj život se věnovala téměř výlučně jedinému žánru, povídce, a prvním místem jejich vydání byl takřka výhradně časopis The New Yorker. Ve svých stručných, břitkých prózách autorka skloňuje téma emigrace – vnitřní i vnější. Jelikož sama strávila většinu života mimo rodnou zemi, má pro vykořeněné a osamělé postavy svých povídek hluboké, lidské pochopení. Zároveň ale se smyslem pro zkratku a ostrou ironií prolamuje konvence a ustálené formy žánru. Mistrovské povídky Mavis Gallantové jsou svým významem přirovnávány k dílu Čechova či Henryho Jamese a hluboce ovlivnily celou generaci autorů. Spolu s A. Munroovou je řazena k nejvýznamnějším kanadským spisovatelům 20. století. Výbor Pozdní navrátilec obsahuje třináct novel a povídek v překladu Martina Pokorného a vůbec poprvé představuje tuto významnou autorku českému čtenáři.

Tituba je z dobových pramenů dochované jméno černošské otrokyně z Barbadosu, která se řízením osudu ocitla v roce 1692 v americkém Salemu. V puritánském městě vyvolá její barva kůže hrůzu a davová hysterie vyvrcholí nechvalně známými procesy proti čarodějnicím. Guadeloupská spisovatelka Maryse Condéová nechává Titubu v dobrodružném propojení fantazie a historické látky vyprávět příběh procesů z pohledu otrokyně. Zatímco osud skutečné Tituby není znám, hrdinka Condéové v románu uniká před šibenicí a vrací se na rodný Barbados, kde právě propukají první vzpoury otroků… V románu o putování Tituby z exotického ostrova do studeného Nového světa a zpět se Maryse Condéová dotýká témat kolonialismu, lidské svobody i údělu žen. Její historická fabulace se ale vyznačuje zejména osobitou ironií, se kterou přistupuje jak k drastickým momentům života otroků, tak nepřímo i k současným snahám o napravení křivd. Romantická i hororová, vážná a nevážná, taková je dnes už kultovní próza autorky vyznamenané cenou Francouzské akademie i alternativní Nobelovou cenou z roku 2018.

V obecném povědomí zůstává Balzac často zapsán jako autor, který přes romantické začátky dospěl k realismu, ke kritickému znázornění života a mravů francouzské společnosti první poloviny 19. století. V horším případě pak – v důsledku desetiletí marxistických interpretací jako kritik buržoazní společnosti a jejích odlidštěných vztahů. Výbor osmi novel a povídek má za cíl představit Balzaca nikoli jako kritika společnosti a lidských neřestí, nýbrž jako spisovatele mnoha různých žánrových a tematických poloh. Vojenské tematiky se chopil v novele Sbohem. V nesmírně působivých, takřka apokalyptických výjevech líčí katastrofu zdemoralizovaného francouzského vojska u břehu řeky Bereziny při ústupu z Ruska v listopadu 1812, v další části novely pak pozoruhodným způsobem portrétuje ženu, která v důsledku válečných útrap zešílela. V novele Tajnosti kněžny de Cadignan zkušená, ba protřelá žena z vyšších kruhů, která zažila mnohé a prohýřila nejen své jmění, koketuje a manipuluje s mladým nesmělým spisovatelem tak, že ten v ní, zaslepen láskou, vidí světici, čistou a vznešenou duši, trpící oběť svého okolí. Balzac zde rozehrává, jak to umí jen on, dynamiku jejich vztahu. Fantaskno, náboženská mystika a zločin jsou námětem Usmířeného Melmotha. V co nakonec novela vyústí, zda v mravní ponaučení, ezoteriku, či pouhou taškařici, musí posoudit sám čtenář. Ve zdánlivě naivním a romantickém hávu je napsána Maskovaná milenka. Autor zde však zpracovává moderní téma radikální ženské emancipace a nezávislosti – na muži, manželovi i otci svého dítěte. Červená hospoda reprezentuje kriminální žánr. Balzac zde rozpřádá okolnosti brutální vraždy německého obchodníka a zabývá se problémem svědomí a morální spoluviny. Tři kratší povídky – Vášeň na poušti, Ateistova mše a Epizoda z období teroru – jsou ukázkou Balzacovy mistrovské drobnokresby při zpracování specifických témat.

Poprvé česky vychází proslulé svědectví sira Fitzroye Macleana o jeho diplomatickém a vojenském působení mezi lety 1937–1945. Macleanovo dobrodružné vyprávění, podané s nezaměnitelným vtipem a osobním šarmem, posloužilo jako jeden ze vzorů pro Flemingovu sérii románů o Jamesi Bondovi. První část se odehrává v Sovětském svazu v letech 1937–1939, kdy je Maclean na diplomatické misi v Moskvě a za značného rizika cestuje po odlehlých částech Ruska a Střední Asie nebo pozorně sleduje stalinské monstrprocesy. Druhá líčí jeho válečné působení v pouštním komandu v severní Africe, kde bojuje proti Rommelově armádě. Třetí část mapuje roky 1941–1945, kdy byl Churchillem pověřen vedením výsadku, který měl podporovat a koordinovat Titovy partyzány v Bosně a Srbsku. Maclean s Titem navázal přátelský vztah a věnuje hodně prostoru právě Titově osobě a peripetiím jeho vztahu se Spojenci – účastní se i zásadních jednání a mírových dohod. Macleanovy paměti jsou žánrově mnohostranné – mají charakter poutavého cestopisu, dobrodružného válečného románu i pronikavých geopolitických esejů. Přinášejí zásadní svědectví o stalinismu, bojích druhé světové války, o Titovi a tehdejší situaci na Balkáně. Kniha je psána poutavým a svižným stylem a její četba přináší vedle historického poznání také mimořádný čtenářský zážitek.

Vypravěčka nového románu Ivy Tajovské Oldřiška nás provází obdobím od začátku 20. století až do léta roku 1972, kdy odstřel slavného pardubického hotelu Veselka symbolicky završil její životní příběh. V důsledku neutěšených rodinných poměrů a své platonické lásky prožila mládí i dospělost v osamění a uzavřenosti, o to větší byla její vnímavost k osudům druhých. Počátek 20. století byl nadějný, doba přála umění, vědě, technice a pokroku. Nejprve prostřednictvím vyprávění Oldřišky můžeme sledovat příběh Jana Kašpara, který roku 1910 jako první Čech vzlétl strojem těžším než vzduch. Neméně zajímavé jsou osudy mužů z Oldřiščiny širší rodiny, kteří o čtyři roky později museli narukovat do rakouské armády. Román dává nahlížet do jejich odlišných přístupů k vlasti i rodině a pohnutek, které ovlivňovaly jejich rozhodování. Mnozí z těch, kteří zůstali věrni přísaze císaři, nebyli o nic méně stateční než ti, kteří prokazovali své hrdinství v legiích v Rusku. O dvacet let později si nacistické řádění vyhlédlo mezi blízkými a známými Oldřišky další oběti. Připomněly se jí tak časy nejistoty a čekání a nastalo období, které po zúčastěných vyžadovalo prokázat novou odvahu a obětavost. Nositelkami ženského pohledu na dějinné události a mezilidské vztahy jsou vedle Oldřišky i její sestra a neteř, které by, řečeno erbenovským veršem, „život daly pro něho“. Jejich láska je vystavována zkouškám, ukazuje se v různých podobách a odolává času.

Igor Lukeš ve svých textech nabízí dva póly svého pohledu – historii a politiku. Studuje české dějiny 20. století s jejich katastrofami a mýty a dnešní politické problémy u nás, ve Spojených státech, Rusku a v globální rovině. Vychází z toho, že z dějin můžeme čerpat poučení. Historie se sice neopakuje, ale při dostatečně kritickém a hodnotově založeném pohledu můžeme odhalit vlastní chyby a stereotypy, nalézt paralely mezi současností a minulostí, které nejsou na první pohled zjevné. Lukeš prosazuje západní liberální hodnoty, jako je svobodomyslnost, tolerance, úcta k pravdě, respekt k druhým, slušnost a lidskost. Varuje před počínáním těch politiků a veřejných činitelů, kteří lžou, popírají fakta a vytvářejí tak „dobu postfaktickou“. Kniha je výborem z autorových historických esejů, politických komentářů a úvah o současném světě z let 2004–2021. Tematicky jsou texty rozděleny do několika oblastí, v nichž autor mapuje éru Obamova a Trumpova prezidentství, putinovské Rusko, českou státnost, studenou válku, tajné služby a politické ideje. Vedle poznání a kritických postřehů přináší četba díky autorovu stylu a nasazení také značný čtenářský a emocionální zážitek.

Pozoruhodná studie toho, jak ničivé pandemie a přírodní katastrofy zpustošily rozsáhlou římskou říši a přispěly k pádu nejmocnější civilizace starověku. Dějepisci jsou po staletí fascinováni strmým pádem římské civilizace. Kyle Harper ve své knize poprvé klade důraz na úlohu, kterou při něm hrály klimatické změny a velké epidemie. Pomocí moderních vědeckých metod a dat z „přírodních archivů“, tedy z ledovcových jader nebo sekvenování DNA, Harper odhaluje, že osud Říma nebyl psán pouze jeho politiky, vojáky a okolními barbary, ale že k němu přispěly i sopečné erupce, sluneční cykly, klimatická nestabilita či devastující účinky rychlého šíření virů a bakterií, které umožnila pokročilá římská infrastruktura. Kolaps Říma byl totiž podle autora zejména triumfem přírody nad lidskou společností. Ve druhém století, na vrcholu své síly, byl Řím neporazitelnou supervelmocí. O několik století později byly všechny jeho zdroje vyčerpané a říše se topila v politickém chaosu. Kniha popisuje boj Římanů s neustále se zhoršujícími výkyvy podnebí a opakovaně propukajícími epidemiemi pravých neštovic, dýmějového moru a jiných nakažlivých chorob, kterým obležená říše nemohla odolávat navěky. V Harperově břitké reflexi vztahu lidstva a planety slouží Řím jako memento toho, že dějiny naší civilizace jsou klimatickými vlivy a evolucí bakterií psány v mnohem větší míře, než si ještě dnes dokážeme přiznat.

Pozoruhodná práce, napsaná v roce 2017, líčí, jak ničivé pandemie a klimatické změny zpustošily rozsáhlou římskou říši a přispěly k pádu nejmocnější civilizace starověku. Dějepisci jsou po staletí fascinováni pádem římské civilizace. Kyle Harper ve své knize poprvé klade důraz na úlohu, kterou při něm hrály klimatické změny a velké epidemie. Pomocí moderních vědeckých metod a dat z „přírodních archivů“, tedy z ledovcových jader nebo sekvenování DNA, Harper odhaluje, že osud Říma nebyl psán pouze jeho politiky, vojáky a okolními barbary, ale že k němu přispěly i sopečné erupce, sluneční cykly, klimatická nestabilita či devastující účinky rychlého šíření virů a bakterií, které umožnila pokročilá římská infrastruktura. Kolaps Říma byl totiž podle autora zejména triumfem přírody nad lidskou ctižádostí. Ve 2. století, na vrcholu své síly, byl Řím neporazitelnou supervelmocí. O několik století později byly všechny jeho zdroje vyčerpané a říše se topila v politickém chaosu. Kniha popisuje boj Římanů s neustále se zhoršujícími výkyvy podnebí a opakovaně propukajícími epidemiemi pravých neštovic, dýmějového moru a jiných, kterým obležená říše nemohla odolávat navěky. V Harperově břitké reflexi vztahu lidstva a planety slouží Řím jako memento toho, že dějiny naší civilizace jsou klimatickými vlivy a evolucí mikrobů psány v mnohem větší míře, než si ještě dnes dokážeme přiznat.

Sebestyenova kniha o Leninovi je vzorem politického životopisu pro široké publikum: historická přesnost se v textu vyváženě spojuje s beletristickou živostí a napínavostí, aniž by se autor musel uchylovat k psychologickým spekulacím nebo pompézním generalizacím. Výsostný homo politicus je v Sebestyenově portrétu předveden v úplnosti, včetně svých primitivních či monstrózních rysů, ale bez velkohubých ideologických soudů: Sebestyen rozhodně není Leninovým apologetou, má však k osobnosti portrétovaného dostatek respektu na to, aby výsledkem nebyl dvourozměrný žalovatelský plakát. Plastický a velice čtivě napsaný portrét zachycuje nejenom Leninovu životní pouť a osobnost, jeho lidsky lepší i stinné stránky, ale v kontextu také ruské dějiny poslední čtvrtiny 19. století a první čtvrtiny 20. století, tedy především postupný, ale hluboký rozklad carského režimu, bolševickou revoluci, občanskou válku a rudý teror.

Vedle rozsáhlých románů zachycujících život a mravy francouzské společnosti první poloviny 19. století se Honoré de Balzac (1799–1850) věnoval i kratším literárním útvarům a zde vyniká jeho charakterizační umění a schopnost podat rozvinutý příběh na malé ploše. Specifickým námětem těchto Balzacových drobných próz je svět umělců. Jako spisovatel měl k němu přirozeně blízko, ale obzvláštní pochopení osvědčil zejména v případě malířství a hudby. Téma umělecké geniality, která však hraničí s šílenstvím, rozvíjí v povídce Neznámé veledílo a v novele Gambara na postavách malíře Frenhofera a hudebního skladatele Gambary. Oba, každý jiným způsobem, touží po umělecké pravdivosti a dokonalosti, tato touha či snad posedlost však může vyústit v to, že jejich díla zůstanou společnosti nepřístupná. Příběh sochaře Sarrasina ve stejnojmenné povídce mimo jiné ukazuje, jak lidsky nezkušený a naivní umělec, ponořený od mládí do své tvorby, podléhá nástrahám a intrikám společnosti, konkrétně světu římské opery. Oproti tomu povídka Pierre Grassou vykresluje malíře, který dosáhl úspěchu a uznání nikoli díky talentu či originalitě, ale díky mnoha letům dřiny, odříkání a schopnosti vyhovět převažujícímu společenskému vkusu. Konfrontace dvou odlišných světů v podobě lásky mezi bohémským malířem z vyšších kruhů Théodorem de Sommervieux a obyčejnou měšťanskou dívkou je pak tématem novely Dům U Pálkující kočky. Všechny prózy vycházejí v novém překladu Jana Petříčka a novela Gambara je v češtině publikována vůbec poprvé. Kniha vychází jako třetí svazek edice SVĚTOVÍ KLASICI, která přináší známá i méně známá díla géniů světové literatury posledních staletí. Kritériem výběru je to, zda obstála ve zkoušce času a jsou schopna oslovit i dnešního čtenáře.

První anglické vydání knihy v roce 1968 způsobilo senzaci, protože autor v něm krok po kroku vysvětloval čtenářům, jak svrhnout vládu ve své zemi. Autoritářské režimy celého světa začaly v reakci na šíření knihy uvádět v chod preventivní opatření, která by zabránila popisovaným strategiím státního převratu. V roce 2016 vydal autor druhou, přepracovanou verzi, aktualizovanou pro 21. století. Uvažuje v ní například o zranitelnosti i těch nejstabilnějších demokracií západního střihu v období delší ekonomické krize. V uplynulém půlstoletí se svět sice dramaticky změnil, ale podstata státního převratu zůstala stejná. Luttwak čtenáře provází jeho fázemi, od plánování až po popřevratové přísliby pokroku a stability. Kniha, jež se řadí mezi klasické učebnice politologie, analyzuje vojenské, sociální i kulturní podmínky, které pokusy o státní převrat umožňují. Zároveň přináší důležité úvahy a fakta o povaze a budování politické moci. Pro české vydání v překladu Martina Pokorného autor napsal nové úvodní slovo, v němž vzpomíná na vpád okupačních vojsk v roce 1968, který v Praze na vlastní oči sledoval.

Je těsně po druhé světové válce a Londýn se nesměle probouzí z hubených válečných let. Obyvatelky londýnských „ženských domovů“, dobročinného penzionu The May of Teck Club, se nadechují svobody a lační po nových šatech, nových mužích, novém životě. Metropole ale zůstává poznamenána válečnými šrámy, zboží je na příděl a dívky zjišťují, že zlu se daří i v dobách míru. Novela navazuje tématem, stylem, biografickou inspirací i datem vzniku na Nejlepší léta slečny Jean Brodieové, knížku, kterou se Brodieová ve světě a s velkým časovým odstupem i u nás proslavila nejvíce. Podobně jako Nejlepší léta zachycují vratký přechod skupinky školaček od naivního dětství k dospívání, zachycují Dívky bez prostředků snahu skupinky mladých žen zajistit si samostatnou existenci a zorientovat se v novém světě – přičemž Sparková v obou dílech osvědčuje tutéž formulační úspornost, umění diskrétního náznaku a smysl pro vtip i pro tragiku prostou sentimentality či patosu.

Román Modrá krev je vyprávěním o Idě Zmojro, ženě, která zažila strmou cestu ke slávě a ještě strmější pád na dno. Za filmovou roli Mášenky, kterou miloval celý národ, dostala prémii od Stalina. Po nešťastných okolnostech se ale musí vrátit do rodného Čudova, kde po válce žijí už jen opilci, ztroskotanci a blázni. V příběhu, založeném na skutečném osudu významné sovětské herečky, sledujeme, jak se ze života jednotlivce vytváří legenda. Stalinské období je pak svou tragickou a zároveň absurdně komickou podobou pro takové legendy perfektním rámcem. Jurij Bujda (1954) ve svém vyprávění s humorem i krutostí navazuje na nejlepší tradici ruského románu. Autor byl v Rusku za své dílo oceněn prestižní cenou Apollona Grigorjeva a jeho knihy vychází v několika jazycích.

Na rozdíl od mnoha jiných Balzacových románů, v nichž autor vystupuje jako kritik společenských, politických či morálních poměrů své doby, Lilie v údolí je zasvěcena soukromé tematice, vztahu mezi mužem a ženou, a v tomto smyslu je nadčasová. Vypravěč nejprve líčí své chmurné dětství, kdy trpěl tím, že byl odmalička dán na výchovu mimo rodinu, cítil se nemilovaný, v dospívání pak pokořovaný chudobou a bezútěšně toužící po citu a ženě. Jednoho dne se tento už dvacetiletý chlapec, citově ani fyzicky ještě nerozvinutý, octne na venkovské slavnosti, potká tam ženu, v níž se mu náhle zpředmětní všechny dosavadní touhy a v náhlém pominutí smyslů ji políbí na nahá ramena. Od této chvíle se odvíjí příběh osudové lásky mezi Félixem a vdanou paní de Mortsaufovou, která trpí v nešťastném manželství s tyranským a labilním starcem. V peripetiích jejího vztahu s Félixem, plného zklamání a nadějí, odříkání i narůstající intimity projevuje Balzac velké mistrovství. Nečekaně ironický závěr pak podtrhuje mimořádnou působivost díla, ve kterém vzdal autor hold první ženě svého života, paní de Berny. Česky vychází román po téměř pětačtyřiceti letech jako první svazek edice Světoví klasici, která přináší známá i méně známá díla géniů světové literatury posledních staletí. Kritériem výběru je to, zda obstála ve zkoušce času a jsou schopna oslovit i dnešního čtenáře.

Románová biografie, na které Zweig pracoval více než deset posledních let svého života, měla být jeho magnum opus. Dílo nestačil podle svých představ dokončit, avšak v ucelené podobě ho vydal v roce 1946 Zweigův přítel, spisovatel Richard Friedenthal. A ukázalo se, že vskutku jde o Zweigovo stěžejní dílo, neboť jeho balzacovská monografie má sama parametry velkého románu. Zweig Balzaca portrétuje s psychologickou přesvědčivostí, často v pozoruhodných protikladech, nejednoznačně a mnohdy ne zcela lichotivě. Má pochopení zejména pro jeho tvůrčí genialitu, nezměrnou vůli a pracovitost, vidí však i řadu lidských slabostí, občas směšných či kuriózních. Prokazuje také, že je velkým znalcem Balzacova rozsáhlého literárního díla. Zweigovo vysoce působivé líčení, jeho mnohdy mistrovské formulace a pronikavé metafory způsobují, že četba biografie je mimořádným zážitkem. Je zjevné, že do své práce vložil Zweig velmi mnoho studia, energie, empatie a toho nejlepšího ze svého talentu. Kdo si tuto působivou biografii, toto hluboké umělecké dílo přečte, bude jím zasažen. Práce vychází česky po téměř pětačtyřiceti letech jako úvod k novému výboru toho nejlepšího z Balzacovy tvorby, který připravuje nakladatelství Maraton.

Vzpomínky Agnessy Mironovové, které podle jejího vyprávění zaznamenala orální historička Mira Jakovenková, poprvé otevírají dveře do pokojů a salonů Stalinových katů, nejvýše postavených důstojníků sovětské tajné policie během čistek ve třicátých a čtyřicátých letech. Kniha přináší mimořádné svědectví manželky ambiciózního příslušníka NKVD Sergeje Mironova, která se díky extrémně rychlé a úspěšné kariéře svého muže dostala na samý vrchol stalinské společenské smetánky a po jeho popravě sama později prošla vězením NKVD a gulagem. Agnessa s krajní upřímností vypráví o svém životě plném prudkých zlomů, aniž čehokoliv lituje. Bez obalu vzpomíná na světlé a šťastné dny svého mládí, luxusní život, krásné šaty a okázalé nicnedělání, kterému se oddávala v době, kdy miliony lidí umíraly hladem. Nejednoznačná vypravěčka, kterou v těchto vzpomínkách objevujeme, je mimořádnou postavou, okouzlující a odpudivou zároveň. Její vzpomínky nejsou jen zajímavým životopisem, podobají se působivému románu, který zprostředkovává mnohem více než jakýkoliv archivní dokument: každodenní život, lidské charaktery a mytologii období, které se stalo nejstrašnějším a nejkrvavějším v moderních ruských dějinách.

Nový román oblíbené spisovatelky vypráví o mezilidských vztazích a stavu světa na sklonku minulého tisíciletí. Mapuje vzájemně propojené osudy několika rodin v Československu a na Balkáně během devadesátých let, která přinesla nejen pád komunismu a konec studené války, ale také rozpad států i rodin a nové ozbrojené střety. Starý fotograf cestuje se svým mladým žákem po středozemním pobřeží a vrací se na místa, která v minulosti poznamenala jeho osud. Dva přátelé spolu se srbskou tlumočnicí pátrají v Srbsku po zanedbaných pomnících padlých českých vojáků. Rozdělení Československa a zpřístupnění archivů StB naruší vztahy ve dvou rodinách, které musí znovu hledat cestu k sobě. A v bombardovaném Bělehradu se mladá žena připravuje na narození svého prvního dítěte… Iva Tajovská se dotýká témat lidskosti a empatie, po nichž člověk přirozeně touží i v těch nejtěžších dobách. Její silná a přímočará próza proniká svým hrdinům hluboko do svědomí, ale zároveň přináší naději – ta se ukrývá v samotných lidech, v dětech, které, pokud budou dostatečně milovány, mohou najít cestu, jak otevřené rány scelit.

Proslulá biografie o ženě, jejíž jméno každý zná, ženě s nesmírným talentem a zaujetím pro vědu, ženě s nezměrnou vůlí a pracovitostí, které se podařilo nejen proniknout do oboru vyhrazeného do té doby jen mužům, ale také v něm zcela mimořádným způsobem vyniknout a přinést světu zásadní vědecké objevy. Marie Skłodowská byla vlastenecky cítící Polka, ale touha po vzdělání ji zavedla do Francie, kde ve čtyřiadvaceti letech v roce 1891 složila jako vůbec první žena přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie na pařížské Sorbonně. Po několika letech zde poznala svého budoucího manžela, fyzika Pierra Curieho. Společně se ve velice skromných poměrech věnovali výzkumu radioaktivity. Za objev polonia a radia byla spolu s manželem v roce 1903 oceněna Nobelovou cenou za fyziku. Po jeho tragické smrti při dopravní nehodě v roce 1906 pokračovala v započaté práci, která jí v roce 1911 přinesla druhou Nobelovu cenu. Do konce života se věnovala intenzivnímu vědeckému výzkumu v Radiologickém ústavu, u jehož zrodu stála. Výjimku tvořila jen první světová válka, během níž vybudovala a provozovala rozsáhlý systém pojízdných i stálých rentgenových vyšetřoven pro zraněné vojáky. Životopis, jehož autorkou je dcera Curieové Éve, není jen popisem její vědecké dráhy, ale také pohledem zevnitř, plastickým vylíčením celé osobnosti této výjimečné ženy, jejích nadějí i zklamání, radostí i bolesti. Pro svou čtivost, literární kvalitu a emocionální hloubku neztratila tato biografie ani po šedesáti letech od svého vzniku nic ze své působivosti. Během minulého režimu byla biografie několikrát vydána i u nás, naposledy v roce 1971, a pokaždé byla citelně zkrácena a cenzurována. Čtenář se proto nedozvěděl například o kritických názorech vědkyně na ruskou nadvládu v Polsku, o jejích stycích se západními státníky, návštěvě u prezidenta Masaryka či o zájmu Pierra Curieho o spiritismus. Paní Curieovou vydáváme poprvé v kompletním znění, tak jak ji autorka napsala, a s doslovem přední české jaderné vědkyně Dany Drábové.

Alena Wagnerová je známá jako orální historička a publicistka, jako autorka biografií kulturních osobností a povídek. Výjimečné místo v její tvorbě představuje novela Dvojitá kaple, neboť je intimní zpovědí o dětství, dospívání a zrání mladé ženy, přičemž osu vyprávění tvoří vztah rodičů a dětí. Novela vyniká především svou intenzitou. Přestože jde o introspektivní prózu, o proud vnitřních promluv, dialogů a vzpomínek hlavní hrdinky, odehrává se před očima čtenáře skutečné drama jednoho života, nebo spíše jedné rodiny. Je o to působivější, že většina z nás ho v určité podobě a míře sama zažila. Rodina je pro děti místem bezpečí a lásky, ale také vzdoru, odporu a někdy odcizení. Nároky a měřítka, které kladou rodiče na děti, bývají často v nesouladu s těmi, které uplatňují na sebe, to ovšem platí i pro děti. Působivá próza Wagnerové ústí v katarzi, kterou je pochopení, odpuštění a nalezení cesty k sobě. A to nikoli jako fráze, ale jako do poslední věty a slova prožité hledání. Zdánlivě i tak banální zjištění, že rodiče jsou v prvé řadě muž a žena, lidé se všemi slabostmi, osloví díky umělecké a lidské pravdivosti čtenáře s neobyčejnou silou.