S rostoucím využíváním kvalitativního výzkumu v posledních desetiletích a zařazením kvalitativních výzkumných metod do osnov různých studijních oborů na vysokých školách se technika polostrukturovaného rozhovoru stala značně populární, zřejmě pro svoji zdánlivou jednoduchost a dostupnost. Realizace polostrukturovaného rozhovoru, stejně jako dalších metod a technik kvalitativního výzkumu však vyžaduje splnění určitých požadavků. Kniha začíná ujasněním základních metodologických otázek spojených se sociologickým výzkumem, charakterizuje metodu rozhovoru a podrobně se zaměřuje na techniku polostrukturovaného rozhovoru. Přibližuje jeho podstatu, přípravu, realizaci a využití. Polostrukturovaný rozhovor je v knize zařazen do kontextu kvalitativního výzkumu. Autor v šesti kapitolách podrobně rozebírá jednotlivé výzkumné etapy. Každá etapa je ilustrována mnoha praktickými příklady. Čtenář je jimi veden postupně, krok za krokem, od přípravy projektu kvalitativního výzkumu až po prezentaci získaných výsledků. Patřičná pozornost je věnována postupům využívaným při kvalitativní analýze dat, včetně zakotvené teorie. Opomenuty nejsou ani etické otázky a kvalitativní parametry tohoto typu výzkumu. Kniha může uspokojit všechny zájemce o využití polostrukturovaného rozhovoru jak při přípravě závěrečných studentských prací, tak pro účely vědeckého výzkumu.

Žijeme ve společnosti služeb a slovo služba patří k těm, která používáme téměř denně. Přitom je to slovo mnoha významů, z nichž některé si přímo odporují, jak autor ukazuje v první části knihy věnované genezi služeb v evropských dějinách – od biblického pojetí služby až po její ztělesnění v institucích, jakými jsou stát či trh. Druhá část knihy pak pojednává o struktuře současné společnosti služeb. Prostřednictvím popisu světa sluhů a služek od počátku modernity autor objasňuje, proč v posledních dekádách dochází k tomu, co sociologové označují jako návrat služebníků. S využitím bohatých důkazů ukazuje, že budoucnost služeb bude záviset především na vývoji příjmových a majetkových nerovností. Jen s tím rozdílem, že zatímco v 19. století zajišťoval obsluhu prosperujících domácností proud mladých dívek z venkova, dnes tuto roli přebírají migrantky z chudších zemí.

V této knížce se autor chce podělit o dojmy a zážitky, které nasbíral za třicet let svých sociologických cest a výzkumů. V patnácti příbězích se setkáte s mnoha zajímavými lidmi, kouzelnými místy i nevšedními výsledky bádání. Vystupují v nich významní vědci i jeho přátelé a spolupracovníci. Každý příběh je něčím překvapivý, prožitý jako sociologické dobrodružství. • Kde a komu v německé politice radila Elisabeth Noelle-Neumannová? • Kdo založil první sociologickou školu v USA? • Jak vznikal autorův dramatický výzkum k událostem 11. září 2001?

Kniha přináší detailní vhled do dějinné kontinuity mezi starým a novým režimem na základě prezentace výsledků rozsáhlého kvantitativního šetření historického vědomí pamětníků. Autor na pozadí kombinace historiograficko-politologických pohledů a sociologických interpretací ustavení, geneze a postupné eroze komunistického režimu ukazuje, pomocí jakých společenských souvislostí si pamětníci konstruují či mohou konstruovat obraz minulé éry. Hlavní pozornost přitom věnuje nejen systémovému charakteru „normalizace“, ale i každodennímu životu v husákovské éře. Současně poukazuje na problémy demokratické transformace a dalšího polistopadového vývoje.

Kniha představuje sbírku esejů známého autora, který se skrze různé literární formy (rozhovory, novinové eseje, úvahy) zamýšlí nad problémy moderní společnosti. Všímá si soudobých tendencí a trendů společnosti a upozorňuje na problémy, z nichž stěžejní vidí v tendenci vymezovat se ze světa jako společného, sdíleného prostoru a ve snaze uzavírat se do soukromých subsvětů. Jednotlivé eseje ukazují, jak se tento separační trend promítá do všech oblastí lidského života. Většina esejů zde uveřejněných vyšla ve zkrácené verzi v desetiletí 1997–2007 v Salonu, literární příloze čtvrtečního Práva. Rozhovor s Jiřím Rulfem vyšel v týdeníku Reflex, rozhovor s Barborou Osvaldovou v časopise Xantypa, esej Pohlaví rozumu ve sborníku Nové čtení světa I., který vydala Marie Chřibková. Úvahy tu vycházejí v přepracované a úplnější formě než v Salonu, kde bylo nutné je z technických důvodů zkracovat či různě upravovat. Pro druhé vydání této úspěšné knihy (2009) autor mnohé eseje znovu přepracoval. Každé další vydání autor opatřil novým textem Místo úvodu a díky tomu se v nejnovějším vydání může čtenář seznámit s autorovými reflexemi od prvního vydání v roce 2007 do současnosti.

Publikace mapuje profesní i osobní život Pavla Hartla – významného českého psychologa, psychoterapeuta, vysokoškolského pedagoga, lexikografa a publicisty. Jeho životní dráha byla zásadně ovlivněna historickými událostmi 20. století, které se promítly do autorovy odborné i popularizační činnosti. Kniha představuje výběr z Hartlovy tvorby, včetně dosud nepublikovaných textů, a zároveň přináší vzpomínky rodiny, kolegů, přátel a studentů, čímž nabízí komplexní pohled na jeho osobnost i dobu, v níž působil. Pavel Hartl se také podílel na vzniku a rozvoji řady odborných institucí a organizací, z nichž nejvýznamnější jsou Česká společnost pro vzdělávání dospělých a Katedra sociální práce FF UK.

Šíření nenávisti a jejích projevů na mnoha místech světa v poslední době zesílilo. Tato kniha představuje teorii odlišných, ale navzájem se doplňujících poznatků zaměřených na reálný důsledek podněcování nenávisti a na tím způsobené škody. Srovnává regulaci nenávistných projevů ve střední Evropě, ale především v České a Slovenské republice, ve dvou zemích se společnou politickou, kulturní a právní historií. Navzdory stejným právním rámcům mají však oba státy k regulaci projevů nenávisti rozdílné přístupy ve smyslu rozdílných společenských hodnot vyznávaných v postkomunistických společnostech.

Lidé kouřili odjakživa a zřejmě se budou tomuto potěšení oddávat vždy. Každá vyspělá i primitivní společnost v historii něco kouřila, ať už jako lék, jako součást určitého rituálu nebo kultury. Kupodivu dosud ještě nebyla sepsána žádná historie kouření, která by vycházela ze skutečnosti, že tento jev – ve všech svých formách a se všemi svými artefakty – je kulturní fenomén, jejž sdílí každá lidská společnost. Kniha Příběh kouře zkoumá kulturu kouření v různých tradicích a místech po celém světě. Od opiových doupat ve viktoriánské Anglii k tabáku z období Edo v Japonsku, od kokainu k havanským doutníkům. Kniha vychází z kulturně-historického pojetí a obsahuje velké množství obrazového materiálu: více než tři stovky ilustrací, zobrazujících kouření a kuřáky nejrůznějších látek, včetně tabáku a marihuany, vývoj cigaretových krabiček v českých zemích od Rakouska-Uherska až po současnost a další pomůcky a umělecké předměty vztahující se ke kouření. Čtenář v publikaci nalezne slavné osobnosti-kuřáky, jako byli Marlene Dietrichová, Charlie Parker či Bob Marley, ale především se vydá na cestu zkoumání kouření z mnoha různých hledisek – literatury, umění, kultury, pohlaví a zdraví. Jednotlivé pasáže se zamýšlejí nad měnící se rolí kouření ve vyspělých i jinak významných kulturách a snaží se odhadnout budoucnost tohoto složitého kulturního fenoménu. Čerpají přitom z různorodého materiálu a analyzují i právní a morální kritiku kouření. Ať už přijímáme kouření pro potěchu nebo pro jeho léčebné účinky či jej odmítáme jako svou každodenní závislost, různé chápání inhalace kouře na naše smysly útočí už od počátků lidstva. Vdechování kouře z hořících rostlin je součástí lidského života již po tisíciletí – kouření dalo vzniknout důvtipné vynalézavosti v lidském chování a produktech souvisejících s tabákovou kulturou a zaujalo lidskou představivost tak jako máloco předtím. Možná se jedná o všelék nebo kletbu, ikonu či komoditu, kouzlo kouření a prožitky s ním spojené však nadále utváří naše vnímání světa, ale také jsou utvářeny jím samotným.

V České republice má každý desátý dospělý člověk zkušenost s exekučním řízením a více než milion domácností splácí hypotéku. Co znamená mít půjčku nebo být předlužený pro dlužníky a pro českou společnost? Jak souvisí zadlužení a předlužení se společenskou pozicí dlužníků a nejistotou bydlení? Jak se o dluzích a půjčkách vyjadřují zástupci veřejných institucí a vrcholní politici. A jak o své zkušenosti vypráví dlužníci? Předkládaná monografie nabízí odpovědi na tyto otázky a doplňuje debatu o půjčkách a dluzích v české společnosti o novou perspektivu. Jak autoři vysvětlují, půjčky a dluhy nejsou jen „čistě“ ekonomickou transakcí, ačkoliv se tak na ně často nahlíží, mají i významnou morální a společenskou dimenzi. To ilustrují výsledky kvalitativního výzkumu o morálním diskurzu zadlužení. Analýzou politického diskurzu zadlužení a rozhovorů se zadluženými i zástupci relevantních institucí tyto výsledky prezentují, jaké zadlužení je vnímáno jako morálně (ne)správné. Podle prezentovaného výzkumu je využívání půjček společensky přijatelné, avšak neschopnost splácet je v systému, který byl disproporčně nastaven v neprospěch dlužníků, tvrdě sankciována. Dlužníci jsou nejen stigmatizovaní, ale zároveň se dostávají do situace, kdy mohou být omezena jejich základní občanská práva, příjmy i soukromí a přicházejí o stabilitu bydlení. Ukazuje se tak, že půjčky a dluhy se vyznačují ambivalentní povahou: na jednu stranu umožňují spotřebu určitého zboží, které by dlužníkovi bylo jinak nedostupné, na druhou stranu vytvářejí nové hierarchie a nerovnosti.

Školní prostředí není jen místem vzdělávání, ale také bezpečného rozvoje žáků. Tato publikace se zaměřuje na rozpoznávání a interpretaci varovných signálů, které mohou naznačovat potenciální rizika, jako je šikana, násilí, závislosti či dokonce útoky aktivního střelce. Autor přináší podrobný přehled teoretických východisek a výsledky několika rozsáhlých výzkumů v oblasti prevence agrese a bezpečnosti ve školách. Zabývá se nejen identifikací varovných signálů, ale také jejich analýzou a navrhováním efektivních intervencí. Kniha nabízí cenné informace o tom, jak učitelé a školní personál mohou rychle a účinně reagovat na rizikové situace a poskytnout žákům potřebnou podporu. Důraz je kladen na komplexní přístup zahrnující nejen odborníky, ale také rodiče a komunitu, kteří hrají klíčovou roli v budování bezpečného prostředí. Publikace obsahuje praktická doporučení a strategie pro řešení mimořádných událostí, mezi které patří i útoky tzv. aktivního střelce. Díky rozsáhlým výzkumům, které publikace shrnuje, získají školy cenné empirické údaje pro tvorbu účinných preventivních opatření. Výzkumy přinášejí důležité poznatky o bezpečnostních hrozbách ve školách a navrhují konkrétní kroky pro jejich řešení. Kniha je důležitým nástrojem pro každého, kdo se zabývá školní bezpečností, ať už jde pedagogy, školní psychology, další odborníky, ale také rodiče.

Kniha je výjimečným příspěvkem do debat o povaze moderní společnosti. Svým zaměřením na opomíjené souvislosti vzniku a rozvoje moderní sociologie jako nástroje výkladu moderní společnosti reaguje na současné proměny sociologické agendy a na nové výzvy spojené s voláním po začlenění perspektiv, jež byly v dosavadním kánonu opomíjeny. Výchozí teze celé knihy se opírá o přesvědčení, že je do okruhu zájmů sociologie, který byl historicky spojen s otázkami třídy, genderu a sexuality, nezbytné začlenit otázky koloniální „moci“ a imperiální nadvlády. Velkou předností této knihy je skutečnost, že v reakci na volání po „dekolonizaci“ sociologického kurikula tyto jevy pouze nepřidává do stávajícího sociologického repertoáru. Klade si za cíl celkovou rekonstrukci „moderní sociální teorie“ prostřednictvím výkladu autorů, kteří stojí za celou „konstrukcí“ moderní sociologie. Jednotlivé kapitoly, kriticky rozebírající dílo od Hobbese a Hegela po Tocquevilla, Marxe, Webera, Durkheima a Du Boise, nejsou dalším učebnicovým výkladem těchto klíčových myslitelů, kterých je na knižním trhu nespočet. Otázky související s kolonialismem a impériem se zde stávají součástí systematického výkladu, jenž proměňuje dosavadní pojmový aparát moderní sociální teorie, který se dosud opíral o formativní koncepty jako národní stát a kapitalistická ekonomie. Zcela zřetelně tedy nejde o dějiny sociologie, nýbrž o svébytný argumentační pokus o rekonstrukci sociologické tradice, jenž je souměřitelný s tou ambicí, s níž autoři jako Habermas, Giddens nebo Bourdieu vydávali v osmdesátých letech své velké teoretické výklady vývoje společnosti. Jakkoli jde o ambiciózní příspěvek k výkladům moderní společnosti, zaměření na souvislosti, které jsou dnes atraktivní nejen akademicky, dělají knihu velmi čtivou a lákavou nejen pro úzký okruh sociálních vědců nebo jen studentů sociologie. Kniha po svém vydání vyvolala velký zájem čtenářského publika i velký ohlas v akademické veřejnosti. Autoři uspořádali přednáškové turné, jež je zaznamenáno na řadě volně dostupných videí představujících jak hlavní teze knihy, tak i detailnější analýzy jednotlivých aspektů výkladu. Pro české prostředí a české publikum je překlad knihy jednak systematickým uvedením do problémů souvisejících s kolonialismem a impériem, jednak vysoce aktuální kontextualizací myšlenek velkých sociologických myslitelů. Je rovněž vítaným obeznámením s nejnovější tematizací agendy sociální teorie a obecně výkladů vývoje společnosti. Nepochybně jde také o ukázku proměny současné sociologické argumentace, v níž se dostávají ke slovu mnohé dosud opomíjené problémy koloniální a imperiální dominance.

Kniha patří k nejslavnějším a současně nejvýznamnějším pracím z tzv. kritické sociologie. Veblen v této své knize podal první systematickou analýzu životního způsobu, který je důsledkem společenské organizace založené více na motivu peněžního zisku než tzv. instinktu dobré práce. Jeho brilantní analýza a kritika společnosti zakládající se pouze na majetkovém soutěžení je – ač jí je více než sto let – stále aktuální. V soudobé sociologické literatuře se ostatně uvádí jako zakladatelské dílo sociologie spotřeby, sociologie módy a teorie konzumní společnosti. Američané vyprodukovali nejpevnější a nejsoudržnější druh peněžní a obchodní civilizace. Vyprodukovali ale také její nejkonzistentnější kritiku. A v ní je hlavní smysl díla Thorsteina Veblena. (Max Lerner) Thorstein Veblen je nejlepším kritikem Ameriky, jakého kdy tato země měla. Jeho jazyk je dnes součástí jazyka sečtělého Američana a jeho práce jsou nejvýznamnějším příspěvkem k americké intelektuální sebereflexi. Veblen byl kacířem, a přesto jsou jeho názory součástí kánonu amerického společenskovědního myšlení. Říká se dokonce, že neexistuje jiný model kritiky, než je kritický kánon stanovený Veblenem. (Charles W. Mills)

Harry Collins – emeritní profesor University v Cardiffu, britský klasik „nové sociologie vědy“ – v této popularizačně laděné knize rozlišuje různé typy „expertství“, které lze v současných demokratických společnostech nalézt. Tímto rozlišením odpovídá na otázku, zda se dnes všichni můžeme legitimně považovat za (vědecké) experty: nemůžeme, alespoň tedy nikoli všichni za experty stejného druhu. Collinsovu knihu lze považovat za obranu vědy, resp. její partikulární epistemické kompetence, v době, kdy je autorita vědy mnoha sociálními mechanismy, ale také vlastními vědeckými neúspěchy či selháními, oslabena. To může na první pohled vypadat skoro paradoxně, protože právě sociologie vědy, či přesněji sociologie vědeckého poznání, bývá vnímána jako akademická disciplína, která k oslabení autority vědy značnou měrou přispěla. Ostatně i proto může být Collinsova analýza „expertství“ přirozeně vedena mj. přes výklad principů sociologie vědeckého poznání a některých jejích výsledků, a to ve výzkumných oblastech, jakými jsou např. pandemie AIDS, skepse vůči očkování, detekce gravitačních vln, studium klimatické změny ad. Pro Collinse jde tedy o příležitost obhájit sociologii vědeckého poznání jako disciplínu, která není protivědecká, třebaže ve svých studiích je – a od svého založení v 70. letech minulého století byla – vůči idealizovanému obrazu vědy kritická. Collinsova kniha je velmi přístupná, u čtenáře nepředpokládá žádné zvláštní znalosti z akademických oborů, ze kterých čerpá nebo kterých se jinak dotýká. Pro čtenáře je kniha přívětivá také svým rozsahem a nekomplikovanou strukturou (veskrze lineární výklad dělený do čtyř hlavních částí). V českém prostředí si knížka může najít dvě publika: čtenáře, kteří se zajímají o velká společenská témata současnosti – od pandemie AIDS po klimatickou změnu, vše s vazbou na podobu a úlohu expertního vědění –, a čtenáře-studenty sociálních věd, kteří v ní najdou úvod do sociologie vědeckého poznání.

Trans se stalo za poslední dobu jedním z nejvíce diskutovaných témat. Vyvolává emoce, polarizuje, je plné mýtů, ideologií, neznalostí a předsudků. Je součástí změn, které jsou společenské, legislativní, diagnostické a rozhodně celosvětové. Formou čtivého dialogu vám předkládáme nejnovější poznatky, fakta, výzkumy, osobní zkušenosti a příběhy. Neznáme sice všechny odpovědi, ale známe všechny otázky a máme odvahu (si) je položit. Tato kniha je pro všechny, kterých se nějak dotkla transgender tematika. Nejen pro trans lidi a váhající, ale i pro jejich rodiče, sourozence, učitelky a učitele, profesionály v pomáhajících profesích a širší odbornou veřejnost. A samozřejmě pro všechny, kteří chtějí lépe porozumět současnému světu.

Jakých podob mohou nabývat životní příběhy? Dynamické proměny psaní o vlastním životě a jeho recepce souvisejí se širšími kulturními změnami, vývojem v oblasti teorie a psychologie i s transformacemi žité reality a mediální krajiny. V průsečíku autobiografických studií a teorie vyprávění kniha sleduje, jak se současné autobiografické a autofikční narativy pomocí inovativních postupů vztahují ke konvencím a normám autobiografického psaní i vyprávění o sobě obecně. Ukazuje, jak texty svým obsahem i formou odrážejí, ztvárňují či inscenují sebepoznávání a konstrukci identity, problémy vzpomínání či pocity (dis)kontinuity vlastní existence v čase.

Když váš život ovládají síly mocné jako podzimní středomořská bouře... Když Evelyn a Richard koncem sezony přijíždějí na líbánky na zapadlý řecký ostrůvek, stále se vzpamatovávají z překvapivého průběhu vlastní svatby. K dusivé atmosféře nemalou měrou přispívá i podivné chování majitelky hotelu Isabelly, která má oči jen pro Richarda, zato Evelyn odmítá splnit byť to nejobyčejnější přání. Navíc všichni neustále mluví o „náměsíčnících“, manželském páru, který na ostrově utonul při velké podzimní bouři téměř přesně před rokem. Co mělo být sluncem zalitou svatební cestou, to se pro Evelyn a Richarda plíživě mění v noční můru. A nyní se velká bouře opět blíží a během jediné noci vyplouvá na světlo řada temných tajemství. Osudy turistů a místních se nenávratně proplétají a čtenáři i sami protagonisté si musí stále znovu klást znepokojivou otázku: Co se vlastně stalo?

Vyklízí čtení své pozice a stává se ohroženým druhem? Jak je na tom naše populace se čtením? Jak moc čteme, kolik z nás kupuje knihy a chodí do knihoven? Jaké jsou naše čtenářské hity? A proměňují se v čase? Co čteme v digitálním prostředí? Jak na tom jsme s užíváním jiných médií? Co si se čtením nejčastěji spojujeme? Na tyto a mnohé další otázky odpovídá publikace založená na statistickém reprezentativním výzkumu české populace starší patnácti let. To vše je zarámováno úvodní kapitolou o kulturních obrazech, s nimiž bylo čtení kdy spojováno, a závěrečnou kapitolou, která přináší pohled na čtení ve výzvách současné doby.

Je naše společnost depresivní? Podle WHO trpí depresí více než 400 miliónů lidí a deprese se řadí mezi největší zdravotní zátěže na světě. V médiích se pravidelně objevují zprávy o zvyšujícím se počtu lidí, kteří navštěvují psychiatra nebo užívají antidepresiva. Je to znamení, že je naše společnost nemocná? Nebo je jen otevřenější a přestala stigmatizovat duševní onemocnění? Je vůbec možné a žádoucí zkoumat depresi a úzkostné poruchy coby sociální fenomén? Studenti Katedry sociologie FF UK společně s odborníky z oborů religionistiky, sociologie, antropologie, ekonomie a psychologie přináší pestrou mozaiku možných pohledů na toto velmi aktuální téma.

Kniha britského sociologa Johna B. Thompsona Média a modernita tvoří jeden ze základních textů sociálních věd. Nabízí syntetizující výklad úlohy, kterou mají komunikační média při vývoji moderní společnosti od knihtisku přes rozmach masových médií až po globalizaci komunikace. Autor klade důraz na specifika mediální komunikace oproti komunikaci tradiční a na nově vznikající formy interakce. Osm sevřených kapitol je psáno stylem sice čtivým, textu však dominuje odborná věcnost a uměřenost.

Kniha nabízí nové pohledy na tělesnou a intelektuální jinakost. ”Postižení” ukazuje nikoliv jako patologický jev čekající na vyléčení a charitativní pomoc, nýbrž jako společenský vztah, který otevírá možnost pro kritickou reflexi společnosti, společenských nerovností, kulturních představ a metafor tělesné a mentální jinakosti. Antologie představuje interdisciplinární disability studies a přináší přehled základních konceptů oboru. Zahrnuje texty, které o tělesné jinakosti a konstruktech ne/způsobilosti pojednávají také ve vztahu k dalším kategoriím sociálně produkované alterity, tj. ve vztahu k genderu, sexualitě, rase a sociální třídě.

Publikace se zabývá situací na knižním trhu v České republice v době covidové pandemie s přesahem až do března roku 2023. Popisuje průběh pandemie a zároveň analyzuje, jak ji prožívali a jak na ni byli nuceni reagovat nakladatelé, knihkupci, knihovny, čtenáři i autoři. Součástí této deskripce jsou výzkumy všech rozhodujících aktérů nejen knižního trhu a jeho metamorfóz, ale i chování a jednání rozličných subjektů knižní kultury. Výzkumy byly uskutečněny v konfrontaci přibližně ročních časových úseků pandemické krize ve spolupráci s renomovanou sociologickou agenturou a za účasti studentů Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Jak nakladatelé, tak knihkupci a knihovny jsou zde zastoupeni v plné šíři a reprezentativnosti, čtenáři v sociologickém generačním vzorku ve věku 18 až 26 let, ale i dalších věkových skupin. Publikace je doplněna grafickou částí spolu s domácími výzkumy renomovaných odborníků. Autory jsou pedagogové a absolventi Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

V proběhlé pandemii COVID-19 čelili poskytovatelé sociálních služeb velkému množství problémů. Museli se vypořádat nejen s novými riziky vyplývající z pandemie infekčního onemocnění a s novými pravidly týkajícími se hygienických opatření, ochranných pomůcek a testování, ale zejména byli často nuceni dělat kompromisy mezi vystavením sebe (a potažmo i svých nejbližších) vyššímu riziku nákazy a zachováním běžné pracovní činnosti. Předkládaná publikace reflektuje zkušenosti z této situace v sociálních službách. Předkládá náměty, doporučení a inspiraci pro poskytovatele sociálních služeb s cílem pomoci jim v případě, že by se obdobná situace opakovala a byla doprovázena stejnými nedořešenými otázkami v oblasti řízení jako ta nedávno minulá. Autoři vycházejí z výsledků výzkumného šetření realizovaného v rámci projektu „Změny ve vybraných sociálních službách zaměřených na osoby s postižením v době krizového stavu v důsledku virového onemocnění“, jehož cílem bylo zmapovat postupy vybraných typů sociálních služeb v době karanténních opatření při pandemii onemocnění COVID-19. Výzkum byl primárně soustředěn na konkrétní druhy sociálních služeb – na denní a týdenní stacionáře, ranou péči, osobní asistenci a domovy pro osoby se zdravotním postižením. Na projektu včetně prezentace jednotlivých částí spolupracovali pracovníci pedagogických fakult Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a Univerzity Hradec Králové. Zároveň je publikace doplněna o pohled na danou situaci ze strany virologa a právníka. Na základě jednotlivých fází výzkumu se totiž ukázalo, že právě tyto dvě oblasti byly pro zorientování v problematice probíhající pandemie zásadní.

Životem seniorů se zabývá řada oborů – sociální pedagogika, gerontagogika, sociální politika, sociální práce, demografie, sociologie, rovněž i pracoviště, které je pro autory této knihy kmenové. Předkládaná monografie je založena na projektu realizovaném v Ústavu sociálních studií Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové a úzce souvisí s Univerzitou třetího věku Univerzity Hradec Králové, kde senioři jsou adresáty vzdělávací nabídky. Zkoumány byly vzdělávací aspirace současných seniorů. Autoři se rozhodli zmapovat motivaci a důvody ke vzdělávání v této populační skupině, která má jistá specifika. Jsou zde zastoupena témata úzce spjatá s vnějšími vlivy podílejícími se na procesu utváření vzdělávacích aspirací i na samotném vzdělávacím procesu včetně dopadů pandemie covidu-19. Pozornost je dále věnována seniorům jako možné rizikové skupině ohrožené sociálně patologickými jevy. Text tak poskytuje komplexní vhled do vzdělávacích potřeb této cílové skupiny.

Učebnice představuje originální přístup k veřejně politickému i obecně společenskovědnímu výzkumu. Nesoustředí se na celý výzkumný proces, ale jako jeden z klíčů k uchopení výzkumného problému prezentuje data. Vedle obecné diskuze specifik dat různého typu a původu a konkrétních tipů na práci s nimi nabízí učebnice také detailní příklady. Ty jsou psány tak, aby odhalovaly jak rovinu práce s daty v daném výzkumném kontextu, tak i osobní přemýšlení jednotlivých výzkumníků a výzkumnic nad jejich úkoly (včetně vstupních ambic v konfrontaci s reálným postupem a výsledkem, pochybností a reflexe zkušeností, které bádání přineslo). Na vzniku učebnice spolupracoval tým 31 autorů a autorek. První verze kapitol posuzovalo 17 studujících Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy – díky tomu je kniha psána maximálně srozumitelně a s důrazem na to, aby byla skutečnou oporou všem, kteří se chtějí ve společenskovědním (a zejména kvalitativním) výzkumu zorientovat. Kniha má celkem 15 kapitol rozčleněných na pět částí: Data získaná od konkrétních lidí, Administrativní data, Data z mediálního prostoru, Data z prostředí výzkumu, Další fantastické přístupy k datům a jejich zpracování.

Kniha popisuje vývoj systematického výzkumu společnosti na území dnešního Česka a Slovenska, s přesahem do dalších zemí středu Evropy. Autoři jednotlivých studií představují významné etapy tohoto výzkumu s důrazem na dění v rámci sociologie, ovšem s vědomím, že sociální výzkum se často rozvíjel na hranicích tohoto oboru či zcela mimo něj. Popisují, jak byly prováděny významné výzkumy či jakým způsobem fungovaly výzkumné instituce. Tyto procesy jsou zasazeny do širších souvislostí vývoje oboru.Jaké texty může čtenář v knize najít? Kapitola Dušana Janáka „Rozvoj metodologie empirického výzkumu v počátcích sociologie ve střední Evropě“ zasazuje československý (případně český a slovenský) vývoj do kontextu vývoje v Polsku, Maďarsku a Rakousku. Další kapitola stejného autora představuje brněnskou sociologickou školu od jejích počátků, kdy byla spjata zejména s Inocencem Arnoštem Bláhou, přes období obnovy v šedesátých letech až do současnosti.Tomáš Čížek se v kapitole „Hledání prvních výzkumů“ snaží postihnout začátky empirické sociální vědy na českém území. Hlavní část textu je věnována popisu tří různých empirických studií od Eduarda Štorcha, Emanuela Chalupného a Inocence Arnošta Bláhy z počátku 20. století. Další kapitola téhož autora, nazvaná „Velké empirické výzkumy v české sociologii a pražská sociologická škola“, ukazuje, jakým způsobem přispěla tato škola recepci kvantitativních metod výzkumu v československé sociologii. Martin Vávra s Markétou Škodovou a Jakubem Zelenkou se věnují obnově sociologie a zejména sociologického výzkumu v šedesátých letech a skrze analýzu výzkumů publikovaných v Sociologickém časopise i tomu, jak tento výzkum, na rozdíl od sociologické teorie, přetrval ve funkční formě i v období normalizace. Markéta Škodová a Martin Vávra v následující kapitole popisují výzkum veřejného mínění v Československu s jeho dvěma počátky (nejprve v roce 1946 a poté po přerušení padesátými lety znovu v roce 1967) a další rupturou na počátku normalizace, kdy přestal být součástí akademického pracoviště a byl provozován na pracovišti přímo kontrolovaném Sekretariátem ÚV KSČ. Za významný počin československé sociologie je obecně považován Machoninem vedený výzkum sociální stratifikace. Markéta Škodová v samostatné kapitole představuje institucionální zakotvení tohoto výzkumu, jeho metodologii, témata, kterým se věnoval, a v neposlední řadě také výzkumný tým, který jej připravil a jeho data zpracoval.Význam soukromých nadací pro rozvoj výzkumu společnosti ukazuje Marek Skovajsa v kapitole „Podpora Rockefellerovy nadace pro sociální vědy v meziválečném Československu“. Jan Balon se v kapitole „Mezi vědou a reformou: západní teoretické inspirace československého výzkumu ve druhé polovině šedesátých let“ věnuje tomu, jak českoslovenští sociologové v šedesátých letech diskutovali o možnostech využití „západních“ sociologických teorií v situaci, kdy jedinou oficiální zastřešující teorií společnosti byl marxismus-leninismus.V knize jsou i dvě rozsáhlé kapitoly věnované výzkumu na území Slovenska. Miroslav Tížik svou kapitolu věnuje kvantitativním dotazníkovým výzkumům, zejména pak oblasti výzkumů veřejného mínění. Ľudovít Turčan se v kapitole „K empirickým výskumom v dejinách slovenskej sociológie“ zaměřuje systematicky na vývoj slovenské empirické sociologie od jejích počátků v 19. století přes sociografické výzkumy obcí až k výzkumům prováděným v druhé polovině minulého století s pomocí „standardních“ metod sociálních věd.

Empirická studie, ve které autorka ozřejmuje, že se jí podařilo pravou podstatu stárnutí rozkrýt už před mnoha lety. Popisuje své osobní střetnutí s pochody stárnutí a houževnatý boj s přírodními silami a zákony, který svedla, aby jim jejich tajemství odebrala.

V čase pandémie korony si vymenili názory k tejto téme mladý študent filozofie Martin Duřt (20+), psychiater Peter Pöthe (50+), človek, ktorý o sebe tvrdí, že patrí do strednej generácie v plnom rozpuku síl, a senior Fedor Gál (70+), sociológ a publicista. Vo finále pridal svoj text Juraj Mesík, odborník na ekológiu a známy alarmista a Pavol Frič - sociológ a odborník na spoločenské problémy. Post scriptum resp. svoj pohľad na aktuálnu situáciu doplnil Michal Postránecký, urbanista a architekt z Floridy.

Mluvní projev v českém veřejném prostoru se vyznačuje preferováním určitých jazykových praktik, jež ve svém souhrnu odrážejí a reprodukují polarizovaný, vzájemně hierarchizovaný obraz dvou sociálních pohlaví se specificky „ženskými“ a „mužskými“ charakteristikami a doménami. Autorka se soustředila na vyjadřovací praxi ve veřejném prostoru z hlediska reprezentací ženství: k základním otázkám patří, do jaké míry si uvědomujeme vevázanost mluvního jednání do sociálního kontextu, jak se genderové normy a očekávání promítají do jazyka a jak je lze prolomit. Český jazyk disponuje mimořádně bohatým rejstříkem prostředků a strategií jak pro konstruování tzv. tradičních genderových a sexuálních identit, tak i k pěstování kultury vyváženého vyjadřování, chceme-li utvářet svůj mluvní projev svobodně, učinit jej výrazem své osobnosti a nenechat se manipulovat stereotypy a koncepty, je kritická reflexe vnějších vlivů nezbytná. Lingvistika genderových a sexuálních identit se v české jazykovědě řadí k novějším oborům – na interdisciplinární výzkumy a účast české jazykovědné obce v nich čeká mnoho zajímavých témat s významným aplikačním potenciálem pro média, instituce i veřejnost. Svými texty do knihy přispěli Dennis Scheller-Boltz a Pavla Špondrová.

Publikace je učebnicí sociologie aplikované v oblasti zdravotnictví a sociálních služeb. Je určena všem, kdo pracují v pomáhajících profesích a pomáhajícím prostředí, pro hlubší pochopení sociálních a kulturních stránek moderních systémů zdravotních a sociálních služeb a moderní medicíny, porozumění společenským determinantám sociálních problémů, otázek zdraví, nemoci a sociálních rozdílů v nemocnosti.

Cílem knihy je na dostupných datech ukázat proměňující se podmínky života naší společnosti zhruba od začátku milénia. Vedle vývoje v čase kniha přináší řadu mezinárodních srovnání a také mapky ukazující diverzitu mnoha jevů uvnitř ČR. V knize se čtenář setká i s vybranými výsledky Sčítání lidu, domů a bytů 2021. Je určena všem, kdo si kladou otázky týkající se společenských proměn a toho, nakolik jsme si jich vědomi. Všem, kteří se brání vlivu dezinformací a snaží se kriticky přistupovat k dostupným datům a tomu, jak jsou prezentována. Může se stát vhodnou pomůckou např. pro středoškolské hodiny Základů společenských věd, úvodní kurzy sociálněvědních oborů na vysokých školách atp.

Rozbor sociologických kořenů holocaustu, tj. vyvraždění deseti milonů Evropanů v nacistických koncentračních táborech. Možnosti prevence budoucích genocid. Bauman chápe holocaust jako „židovskou tragédii“, zdůrazňuje však její specifické rysy, které ji odlišují od všech ostatních genocid. Konstatuje, že holocaust se objevil a byl realizován v naší moderní, racionalizované a racionalistické společnosti, na vysoké úrovni rozvoje naší civilizace a na vrcholu úspěchů lidské kultury – ale právě proto je problémem této společnosti, této civilizace a této kultury. Holocaust je tak pochopen nikoliv „pouze“ jako historická událost, ale jako dějinný milník, jako výpověď o povaze a charakteru naší civilizace, o tom, jak degenerovala lidská racionalita a k jakým cílům byla použita. Baumanova kniha zařazuje holocaust do kontextu sociologických analýz rasismu, ale překračuje je tím, že dokládá tragickou dialektiku „výjimečnosti a normality“ holocaustu. Autor bez moralizování prokazuje, jak se v polovině 20. století dostal osvícenský racionalismus do ostrého konfliktu s morálkou a nenalezl z něj východisko. Bibliografie prací Zygmunta Baumana čítá několik desítek knižních monografií, avšak právě kniha Modernita a holocaust z roku 1989 je pokládána veřejností (nejen akademickou) i autorem samým za dílo přelomové: touto knihou se stal světově uznávaným sociologem a autoritou v oblasti analýzy pozdně moderní doby. Kniha byla v roce 1990 oceněna Cenou města Amalfi za nejlepší evropské sociologické dílo roku. Byla přeložena do několika desítek jazyků. Pro české vydání napsal Zygmunt Bauman zvláštní předmluvu.

Významný britský sociolog vstoupil v roce 1990 touto knihou výrazně do soudobé diskuse o povaze doby, v níž žijeme. Neklade si akademické otázky o vztahu modernity a postmodernity, ale srozumitelně, současně však na vysoké teoretické úrovni, analyzuje reálné problémy, s nimiž se setkáváme v běžném životě a v politickém a veřejném diskursu: problém jistoty a nebezpečí, důvěry a rizika, proměněné role prostoru a času, změn v institucionální struktuře pozdně moderní společnosti, globalizace a jejích důsledků atd. Giddens formuluje originální stanoviska a otevírá nová témata, jako je problém důvěry v abstraktní systémy, fenomén tzv. reflexivity, vztah důvěry a ontologického bezpečí a další. Anthony Giddens (1938) byl po dlouhá desetiletí zřejmě nejznámějším britským sociologem. V letech 1997–2003 stál v čele London School of Economics and Political Science. Napsal více než třicet knih, řada z nich byla přeložena do mnoha jazyků. Věnoval se kritické analýze marxistické sociologické teorie (např. A Contemporary Critique of Historical Materialism, 1981), napsal několik prací, v nichž vyložil svou vlastní sociologickou teorii – tzv. teorii strukturace (např. The Constitution of Society: Outline of the Theory of Structuration, 1984), poté se věnoval vztahu modernity a pozdní modernity, proměnám intimity v pozdně moderní době (The Transformation of Intimacy, 1992), fenoménu násilí v novodobých dějinách (The Nation-State and Violence, 1989) a způsobu života tzv. posttradiční společnosti. K jeho nejnovějším pracím patří Europe in the Global Age (2007), The Politics of Climate Change (2011) nebo Turbulent and Mighty Continent. What Future for Europe? (2014). Kniha Důsledky modernity byla v roce 1998 první Giddensova práce vydaná v českém překladu. Poté vyšla jeho učebnice Sociologie (Argo 1999, v novém překladu 2013), Unikající svět. Jak globalizace mění náš život (SLON 2000), Třetí cesta: obnova sociální demokracie (Mladá fronta 2001), Třetí cesta a její kritici (Mladá fronta 2004) a Proměna intimity: sexualita, láska a erotika v moderních společnostech (Portál 2012).

Kniha se zabývá vybranými klíčovými problémy metodologie vědy: vědeckým paradigmatem a vědeckými přístupy. První kapitola zkoumá problém vědeckého paradigmatu, pozornost je dále věnována problému nesouměřitelnosti paradigmat, explanačnímu a výkladovému paradigmatu. Druhá kapitola se zabývá problémem Lakatosovy metodologie vědeckovýzkumných programů. Lakatos svoji metodologii rozvíjí na příkladu přírodních věd. Autor ukazuje, že je možné ji aplikovat i v oblasti jiných věd. Třetí kapitola vymezuje pojem „volba přístupu ve vědeckém zkoumání“. Na základě dichotomického přístupu jsou vymezeny a charakterizovány jednotlivé vědecké přístupy: tradiční a netradiční paradigmatický přístup, nenormativní a normativní přístup, induktivní a deduktivní přístup, aprioristický a relativistický přístup, evolucionistický versus kreacionistický přístup. Čtvrtá kapitola vypracovává nový vědecký přístup, který je východiskem ke zkoumání trajektorie sociálních a historických jevů. Autor jej pojmenovává „historicko-evolucionistický přístup“. V jeho rámci rozpracovává metodu retrográdní analýzy. Tento přístup je demonstrován na příkladu historického vývoje veřejné správy v českých zemích.

Kniha je sborníkem z konference pořádané Centrem pro modelování společenských a biologických procesů (BISOP) v polovině června 2021, jde tedy o jakýsi snímek stavu věcí, poznání a společenské diskuse v době jejího konání. První část představuje obecné texty, které mohou čtenáři posloužit k orientaci v problematice. V druhé části lze najít příspěvky věnující se konkrétním problémům nastalým v souvislosti s pandemií z pohledu matematického modelování, logistiky, psychologie a sociologie. Příspěvky v závěrečné části se věnují zhodnocení dopadů pandemie a možnostem, jak se z nich poučit. Je na čtenáři, aby posoudil, co z obsahu knihy s časovým odstupem obstálo a co nikoli, v každém případě jde o zajímavý dokument o působení jedné vědecké iniciativy.

Politická situace a stupňující se společenské napětí v meziválečných zemích Rusku a Německu vyhnaly z domovů statisíce lidí a přiměly je hledat útočiště v cizině. Překračování hranic na cestě do bezpečí však bylo spojeno s mnoha obtížemi. Uprchlíky z Ruska zasáhla mimo jiné protiepidemická opatření, která měla zastavit smrtící tyfovou vlnu. Podobná opatření stála o několik let později v cestě Židům prchajícím z nacistického Německa. Útěk přes hranice a zkušenost emigrace se projevily i v životních osudech a dílech spisovatelek Iréne Némirovsky a Hélene Iswolsky a historiků umění Nikodima Kondakova, Andrého Grabara, Richarda Krautheimera a Ernsta Kitzingera. Přestože se museli potýkat s četnými těžkostmi, život v exilu jim poskytl i řadu nových možností, díky nimž významnou měrou obohatili společnost, která je přijala. Kniha pojednává o událostech sto let starých, avšak témata, kterým se věnuje – uzavírání hranic, sanitární opatření a emigrace – jsou palčivě aktuální i dnes.

Publikace prostřednictvím uceleného souboru mezioborově pojatých statí dokumentuje inovace, které tzv. digitální obrat přináší do práce českých sociálněvědních a humanitních badatelů. Rozvoj digitálních technologií totiž netransformuje pouze společnost a kulturu, ale mění i vědní obory, které se těmto oblastem lidského soužití věnují. Část studií se zabývá novými digitálními fenomény a jejich dopady na škálu problémů, kterými se sociální a humanitní vědy musí zabývat. Empiricky laděné kapitoly pak sledují jednotnou linii výkladu, v níž čtenářům nejprve představí jevy vymezené v tradiční oborové perspektivě a následně názorně předvedou uplatnění digitálních postupů, s jejichž pomocí lze zkoumanou oblast uchopit prostřednictvím počítačové analýzy. Kniha zůstává přístupná i pro čtenáře, kteří nemají předchozí znalosti programování a odborných digitálních aplikací, ale mají zájem seznámit se blíže se způsoby, jak zkoumat společnost a kulturu s využitím dat a počítačů.

Kniha podává výklad dějin sociologického myšlení s přihlédnutím k proměnám, jimiž prochází moderní společnost v dnešní době. Autor vychází z analogie mezi krizí tradiční společnosti, z níž se zrodila modernita, a současnou krizí organizované modernity, jejíž příchod byl z různých úhlů zachycen v teoriích klasiků sociologie. Kniha se tak snaží na jedné straně podat výklad základních kategorií sociologického myšlení u zhruba desítky předních sociologů 19. a počátku 20. století. Zároveň na druhé straně usiluje o teoretické propojení této myšlenkové tradice s nejaktuálnějšími problémy dnešní doby. Autor dospívá k názoru, že mnohé prvky sociologické tradice mohou posloužit k orientaci v současných proměnách modernity. Je dnešní vývoj triumfem modernity, anebo jejím selháním? Lze ještě vymyslet něco nového po Marxovi, Weberovi a Paretovi? Znamená proces individualizace nárůst svobody? Mýlili se více osvícenci, anebo konzervativní myslitelé? Byly organizace nadějí modernity, anebo jejím prokletím Pohybuje se modernita v kruhu?

Náš tekutý moderní svět není – jako všechny tekutiny – schopen zůstat v klidu a podržet si nadlouho svůj tvar. Všechno, nebo téměř všechno se v něm neustále mění. A my, obyvatelé tohoto neustále se měnícího světa, cítíme potřebu se tomuto světu přizpůsobovat, a to tak, že jsme „flexibilní“ a trvale připravení se rovněž měnit. Chceme vědět, co se děje a co se pravděpodobně přihodí, ale zaplavuje nás příliv informací, které nás hrozí zcela zahltit. Nic se nevzpírá podrobnému zkoumání tak urputně jako běžné věci každodenního života, které se skrývají ve světle klamné a zavádějící důvěrné známosti. Aby je bylo možné pozorně prozkoumat, je třeba je nejdříve vytrhnout z této každodenní rutiny: to, co je zdánlivé známé, se musí stát neznámým. A přesně o to se Zygmunt Bauman v těchto 44 dopisech pokusil: každý z dopisů vypravuje příběh převzatý z běžného života, ale tak, aby se ukázaly mimořádné aspekty, jež bychom jinak měli tendenci přehlédnout. Poutavé, objevné, znepokojivé – takové jsou dopisy Zygmunta Baumana, analytika našeho moderního tekutého světa, které psal v letech 2008 až 2009 pro čtenáře jednoho italského časopisu. Zygmunt Bauman (1925-2017) patří k nejvýznamnějším a také k nejznámějším sociálním vědcům naší doby. Je autorem řady zásadních knih o modernitě, holocaustu a postmoderním životním způsobu. U nás je znám z překladů svých knih již od 60. let, od poloviny 90. let u nás začaly jeho překlady vycházet znovu: od Úvah o postmoderní době (Sociologické nakladatelství /SLON/ 1995) po Tekutý život (Pulchra, 2021) jich vyšlo více než 20, mnohé opakovaně.

Slavný psychoanalytik Erik Erikson vyšel z Freudova pojetí dětského vývoje, ale obohatil ho o popis společenských vlivů a rozpracoval i vývojové fáze v dospělosti a stáří. Člověk má podle jeho teorie v každém věku určitý úkol, jehož splněním si osvojuje určitou hodnotu. Pozoruhodné je na knize Dětství a společnost spojení psychologie s kulturní antropologií. Na jeho základě se autor snaží ukázat, že kultura, v níž jedinec vyrůstá, má zásadní vliv na jeho osobnost. To dokládá na pozorování členů dvou indiánských kmenů, které vytvářejí odlišný typ jedince (spontánní Siouxové a mnohem sevřenější Jurokové). Vliv společenských podmínek ukazuje i na analýze Němce Hitlera a Rusa Gorkého. Autor se kromě popisu různých životních stadií zabývá i vývojem identity, včetně popisu nebezpečí její ztráty a důležitosti doby adolescence pro její rozvoj.

Jak v současné době čtou české děti? Jak pandemie proměnila volný čas dětí a mladých lidí? Do jaké míry konkurují elektronické knihy tradiční tištěné knize? Využívají děti stále knihovny? Jak si mladí lidé představují ideální knihovnu? Na tyto a další otázky odpovídají výsledky třetího opakovaného celostátního průzkumu dětí a mládeže se zaměřením na četbu knih, čtenářské chování, obvyklé způsoby trávení volného času, vlivy rodinného a školního prostředí i na vztah dětí ke knihám a čtení obecně. Reprezentativní průzkum proběhl v roce 2021 a navazuje na průzkumy z let 2017 a 2013.

Autoři kolektivní monografie se dlouhodobě zabývají různými úhly pohledů na sociální patologii. Nyní se sešli nad tématem možných ohrožení sociálně patologickými jevy cílové skupiny pedagogů. Učitelé jsou v současné společnosti vystaveni velkým tlakům a očekáváním jak ze strany vzdělávacího systému, tak rodičů, a většinou i samotných dětí. Jejich vzdělávací cesta je však často vedena především směrem rozvoje odborných, nikoli sociálních kompetencí a způsobů řešení problémového chování, se kterým se setkávají, a konfliktů, do kterých se mnohdy dostávají. Ambicí předkládané monografie je analyzovat problematiku sociální patologie z hloubi její podstaty, hledat příčiny a vztahy jevů a zaměřovat se na některá specifika týkající se právě ohrožení učitelů.

Učebnicový titul z edice Občanského a společenskovědního základu se zaměřením na sociologii a média. Učebnice se zabývá dvěma okruhy občanského a společenskovědního základu, a to problematikou sociologie a dále médii a jejich vlivu na člověka. Témata celku sociologie se věnují vymezení nauky a základních pojmů sociologie, struktuře společnosti a procesu socializace člověka. Seznamuje také s problematikou rodiny a věnuje se rovněž vztahu člověka, kultury a přírody, procesu integrace člověka v kultuře dané společnosti. Celek zaměřený na média poměrně úzce souvisí s celkem předchozím. Média a reklama provázejí v současné společnosti člověka na každém kroku, je proto vhodné naučit se jim rozumět, umět si informace třídit a ověřovat si je z více zdrojů. Seznámí vás s problematikou komunikačního procesu, médii jako takovými, mediálními celky a žurnalistickými žánry. Poměrně podrobně se tato část učebnice věnuje masmédiím a novým médiím, zejména pak těm, která jsou založena na internetových technologiích.

Katalog požadavků ke státní maturitní zkoušce: Člověk a společnost . Titul z edice Občanského a společenskovědního základu se zaměřením na sociologii a média. Učebnice se zabývá dvěma okruhy občanského a společenskovědního základu, a to problematikou sociologie a dále médii a jejich vlivu na člověka. Témata celku sociologie se věnují vymezení nauky a základních pojmů sociologie, struktuře společnosti a procesu socializace člověka. Seznamuje také s problematikou rodiny a věnuje se rovněž vztahu člověka, kultury a přírody, procesu integrace člověka v kultuře dané společnosti. Celek zaměřený na média poměrně úzce souvisí s celkem předchozím. Média a reklama provázejí v současné společnosti člověka na každém kroku, je proto vhodné naučit se jim rozumět, umět si informace třídit a ověřovat si je z více zdrojů. Seznámí vás s problematikou komunikačního procesu, médii jako takovými, mediálními celky a žurnalistickými žánry. Poměrně podrobně se tato část učebnice věnuje masmédiím a novým médiím, zejména pak těm, která jsou založena na internetových technologiích.

Feminismus má mnoho podob a mnoho historií. Často neznámých či zapomenutých — ale stále inspirativních. Když se řekne feminismus, vybaví se nám známé obrazy: pochodující sufražetky, pálení podprsenek, duhové vlajky. Boj za genderovou emancipaci má však mnohem pestřejší a mnohdy delší dějiny než ty, které si vypráví západní společnost. Snad na všech místech světa se ženy pokoušely vymanit se z údělu, který jim předepisovala tradice, společenská konvence nebo politika. Ale ať už šlo o možnost veřejně se projevovat, právo na nakládání se svým tělem, nebo občanská práva, podoba těchto bojů se lišila kulturu od kultury, třídu od třídy. Ani zdaleka nepřipomínala a nepřipomíná jednolitý proud feminismu, jak si ho na Západě představujeme dnes. Historička Lucy Delap v knize Feminismy tato rozmanitá a pozapomenutá hnutí připomíná. Líčí jejich minulost i důsledky pro tu či onu současnou společnost. Nejenže se tím vyjevuje dost často neznámá historie — Delap rovněž vtahuje do současných debat o feminismu hlasy, které běžně nezaznívají.

Pojem „lidská práva“ je již po několik desetiletí pevnou a neodmyslitelnou součástí politické diskuse a našeho jazyka vůbec. O lidských právech mluví a píší akademici, novináři, komentátoři a intelektuálové všeho druhu, zaštiťují se jimi aktivisté, politici a státníci – zkrátka tento pojem se natrvalo zabydlel ve veřejném prostoru. Navzdory jeho všudypřítomnosti ovšem panují zkreslené představy o tom, jak se lidská práva a hnutí za lidská práva zrodila, z čeho tato „poslední utopie“ vyvěrá a kde leží její kořeny. Právě to je tématem Moynovy knihy Poslední utopie, jehož české vydání opatřil doslovem Pavel Barša. Moyn především dokládá, že by bylo chybou hledat kořeny ideje lidských práv hluboko v minulosti a chápat naši současnost jako vyvrcholení univerzálních dějin lidstva, kdy byl završen světodějinný zápas za lidská práva. Moyn vyvrací obecně přijímanou tezi, že filozofické počátky lidských práv sahají k přirozenému právu stoiků a křesťanů, které se po¬zději promítlo do teorií společenské smlouvy sedmnáctého století, a že jejich politické počátky leží v Americké a Francouzské revoluci století osmnáctého. Pouhým mýtem je ovšem též představa, že lidská práva se zrodila v roce 1948 v reakci na hrůzy holocaustu. Lidská práva a hnutí za lidská práva – v podobě, v jaké je známe a v níž se s nimi identifikujeme – vstoupila na jeviště lidských dějin ve skutečnosti až v sedmdesátých letech dvacátého století, a to jakožto postrevoluční utopie, která zaplnila prázdné místo po utopiích revolučních. Slovy Pavla Barši: „Zatímco přirozená práva či práva člověka a občana byla součástí buržoazních revolucí, na něž v devatenáctém a dvacátém století navázaly revoluce národní a socialistické, lidská práva v tom smyslu, v jakém jim rozumíme dnes, vykvetla nikoli z vítězství revolucí, ale na jejich troskách. Jejich počátky tedy nemáme hledat na konci osmnáctého století, ani na konci druhé světové války, ale v sedmdesátých letech minulého století.“ K hlavním faktorům, jež přispěly ke zrodu lidských práv, patřila – vedle krachu socialistické utopie a s ním spojenou rezignací na sociální rozměr – též změna priorit americké zahraniční politiky, která, zejména po nástupu Jimmyho Cartera do prezidentského úřadu, lidskoprávní agendu přijala za svou a učinila z ní svou „dějinnou misi“, čímž otevřela cestu k její politické instrumentalizaci. Otázka po kořenech naší „lidskoprávní epochy“ není ovšem zajímavá a důležitá pouze z historického hlediska – specifické historické podmínky a kontext, v němž lidskoprávní boom před půlstoletím nastal, jsou totiž ve¬psány do DNA ideje lidských práv a poněkud relativizují její nárok na univerzální a nadčasovou platnost.

Peter Burke, emeritní profesor kulturní historie na univerzitě v Cambridgi, touto knihou navazuje na první díl svého souhrnného zamyšlení nad vztahem Společnosti a vědění a oba svazky souborně podávají přehled o vývoji znalostních a vzdělávacích praktik, institucí a trendů „od Gutenberga po Google”. Hranici mezi oběma částmi tvoří rok 1750 a osvícenská Encyklopedie. Éra probíraná v tomto svazku je charakterizována posilováním centrálních vlád a fenoménem moderního totalitarismu, rozmachem pozorovatelské a zaznamenávací techniky a též prostředků kontinentálního a mezikontinentálního transportu, sílící převahou přírodních věd a vznikem ohromných kolektivních projektů. To vše se do sféry vědění či poznání velmi zřetelně promítlo a přeneslo to tendence, jejichž historické pozadí často sahá daleko do minulosti, na novou kvalitativní úroveň, což vedlo k pokroku, ale také ke střetu protichůdných tendencí a k vědomostním ztrátám. Burke ve svém výkladu mimo jiné probírá kontrast specializace a demokratizace, nacionalismu a internacionalismu, vlastnických práv a obecné dostupnosti či užitečného vědění a čistého poznání. Podobně důležitý je kontrast centra a periferie, ať už je centrum obsazeno akademickou sférou, přírodními vědami, moderními metropolemi či evropským Západem. Z anglického originálu Social history of knowledge. Vol. I, From Encyclopedie to Wikipedia přeložil Martin Pokorný.

Knížka, vydaná původně v roce 2000, vznikla jako učební text pro kurs, který autorka přednášela studentům prvního ročníku sociologie na Fakultě sociálních věd UK. Pro aktuální vydání nebyla revidován ani doplněna. Text je rozčleněn do čtyř oddílů. V prvním je problém vymezen a zasazen do širšího teoretického rámce. Sociální stratifikace je zde vysvětlena jednak jako specifický typ sociální struktury a jednak jako distribuční nerovnost. Druhý oddíl je věnován základním teoriím, jak klasickým, tak soudobým. Jeho cílem není, a ani by nemohlo být, podat vyčerpávající přehled dosavadních úspěchů a neúspěchů na tomto poli bádání. Čtenáři se zde seznámí se třemi základními proudy v dnešních teoriích a výzkumu sociální stratifikace a dozvědí se něco o jejich kořenech v dílech klasiků. Jsou-li už takto seznámeni s různými výklady sociálních nerovností, snad snáze stráví pasáž věnovanou základním pojmům a lépe porozumí sporům, které se o nich vedou. Základní pojmy jsou tedy rozebrány až v části třetí. Na základě posledního oddílu by si pak čtenáři měli udělat rámcovou představu o tom, jak se dělá výzkum sociální stratifikace, a získat zdravě skeptický pohled na empiricky podložené závěry. Zařazena je i stručná informace o výzkumu sociální stratifikace u nás a pasáž informující o tom, jaké komplikace vnesla do zkoumání třídní struktury zaměstnanost žen. Za každou kapitolou čtenář nalezne stručné shrnutí a doporučenou literaturu. Tu by měl ovšem každý vyučují aktualizovat a doplňovat v souladu s koncepcí svého kurzu. Při výběru jednotlivých témat, problémů a autorů byla autorka vedena především snahou poskytnout studentům základní vodítko pro četbu současné naší i světové literatury věnované tomuto problému a současně dodržet únosný rozsah pro jednosemestrální kurs. Cílem bylo ukázat problém z různých zorných úhlů, žádný z nich studentům pokud možno nevnucovat a vyhnout se tedy hodnotícím soudům.

Audiokniha Františka Koukolíka Bulšit je určena širšímu okruhu čtenářů a pojednává o nenápadné součásti naší kultury, o žvanění. Žvanění je staré jako lidstvo samo, nicméně jeho současný dosah je díky internetu a sociálním sítím globální a nesrovnatelně vyšší. Žvanění je dnes natolik rozšířené, že se stalo běžnou sociální aktivitou. Žvanění není lhaní, o to hůře se poznává. Je to rakovina naší komunikace a lidé, kteří se nás ve jménu moci snaží za jakoukoli cenu ovlivnit, ovládají techniku žvanění skvěle. Za pomoci bulšitu, zmrzačené podoby jazyka, podřezávají větev, na níž sedíme. Žvanilové se nás snaží přesvědčit projevy, ohromit reklamou, propagandou, utáhnout pseudovědou a příliš se nezabývají skutečností. Žvanil přehání, vtipkuje, rád se zdobí citáty. Je okázalý, nabízí fanatismus, pověrčivost a prázdnotu. Žvanilové jsou nejsilnější, jakmile je téma, o kterém mluví, širší a hlubší než jejich znalost věci. Žvanilové mívají rysy narcisismu a psychopatie, bývají nečestní, rádi se chlubí a nepřijímají žádnou odpovědnost za svá sdělení. Kniha nabízí základní informace k pochopení bulšitu, abychom jej dokázali odhalit a najít před ním obranu.

Předmětem knihy je antropologické a etnologické zkoumání lidského těla a tělesnosti. Publikace kolektivu autorů se zaměřuje na tělesné modifikace, na diskusi o hranicích lidského těla a rozdíly mezi lidskými bytostmi a stroji. Volně navazuje na titul Tělo: čichat, česat, hmatat, propichovat, řezat (2014). Kniha Tělo 2.0 staví na teoriích těla a tělesnosti, které se od začátku 20. století rozvíjejí ve vědách o člověku, společnosti a kultuře. Jednotlivé kapitoly se věnují poruchám příjmu potravy, skalpování, rozdílům mezi člověkem a stroji, funkčním modifikacím těla a provádění extrémních modifikací. Kapitoly sjednocuje téma bolesti a překračování hranic lidského těla.

Kniha ukazuje dopady kolonialismu na životy příslušníků novoguinejské etnické skupiny Nungon. Na základě jednoho desetiletí terénního výzkumu a rozboru archivních dokumentů autor pojednává o proměnách způsobu života Nungonů, které se začaly od třicátých let 20. století odehrávat následkem prvních kontaktů s australskou administrativou a luteránskými misionáři. Autor v knize nesděluje jednoduchý příběh, ale vykresluje často si protiřečící střípky ze života Nungonů, jak je mohl vyslechnout od místních, zažít s nimi i vyčíst z dochovaných dokumentů. Ukazuje, jak pozoruhodně rychle došlo k transformaci jejich komunity. Z lidí neznalých písma se stali křesťané, kteří čelí náboženskému schizmatu, úspěšně pomáhají při záchraně stromových klokanů, vyvážejí kávu do Seattlu, míchají cukr do čaje, připravují si instantní nudle a někteří sdílejí svůj život na sociálních sítích… I odlehlé papuánské vesnice jsou součástí globálních propojení.

Fakulta sociálních věd UK ustavila v roce 1995 Cenu Josefa Vavrouška, „Lidské hodnoty a problémy rozvoje civilizace“. O cenu se do roku 2021 ucházelo 407 autorů studentských prací. Publikace přináší nejen dokumentaci prací a jejich ocenění, ale také zamyšlení nad vědními disciplínami, do jejichž rámce náležejí. Reflektuje stav teoretické ekonomie, jejíž paradigma je vystavováno kritice v důsledku negativních dopadů hospodářského rozvoje na přírodu i na sociální vztahy. Dále rozebírá přínos Josefa Vavrouška k rozvoji nové vědní disciplíny – veřejné politiky – a pokračuje zdůrazněním jeho kritiky neudržitelnosti soudobého hodnotového směřování euroamerické civilizace. Nabízí hodnotovou proměnu při chápání toho, kdo je to člověk, co je jeho údělem, posláním a štěstím na Zemi.

Výpravná kniha Antropologie nabízí výklad vývojových proměn antropologického myšlení od 19. století do současnosti, od jejího zrodu v koloniálním období až po postmoderní diskuse o povaze terénního výzkumu a validitě antropologického poznání. Živým stylem napsaná kniha se věnuje všem významným školám, směrům a paradigmatům sociální a kulturní antropologie. Autor se sám zpřítomňuje v textu osobními poznámkami i jako své alter ego, antropoložka, která prožila 20. století a setkala se s mnohými klasiky oboru. Prostřednictvím dopisů významným antropologům a antropoložkám se stává čtenářovou průvodkyní dějinami antropologického myšlení. Kniha je určena antropologům, etnologům, kulturologům, sociologům a všem dalším zájemcům o antropologii jako vědu o člověku, společnosti a kultuře.

Kniha Základy kulturní antropologie představuje původní českou práci věnovanou kulturní antropologii z hlediska výkladu jejího předmětu a systematiky. Autor se zaměřil na vysvětlení základních antropologických subdisciplín, klíčových tematických okruhů, pojmů a metod a technik výzkumu. Kniha je určena zejména studentům antropologie, sociologie, etnologie, psychologie a archeologie a všem dalším zájemcům, kteří se chtějí seznámit s kulturní antropologií jako holistickou a komparativní vědou o člověku a kultuře.

Autor v obsáhlé monografii analyzuje interakce mezi hospodářským a sociálním vývojem, státní správou, společností, zástupci hospodářské sféry a tou částí vzdělávacího systému, která měla připravit kvalifikované pracovní síly pro tovární průmysl, řemesla, zemědělství, obchod a částečně i služby. Ve zvoleném časovém úseku odkrývá okolnosti vzniku odborných škol a mimoškolních vzdělávacích alternativ, formování učebních plánů, sleduje proměnu skladby žactva i kvalifikačního profilu absolventů. Zaznamenává reakci vzdělávacího sektoru na dlouhodobé a stále intenzivnější modernizační procesy i na konjunkturální výkyvy hospodářství a změny hospodářské politiky státu. Hlavní přínos knihy spočívá v širokém uplatnění komparace a v propojení témat, která byla doposud zkoumána odděleně. Autor vychází z rozboru postojů k profesnímu vzdělávání na centrální, zemské, regionální a lokální úrovni. Dále studuje angažmá státu, lokální a zemské samosprávy, profesních organizací a společenstev i reprezentativního vzorku konkrétních podniků a jedinců z řad politických a hospodářských elit. Rozvoj profesně vzdělávací infrastruktury je představen v celopředlitavském (rakouském) kontextu se zvláštním zaměřením na region rakouského Slezska. V perspektivě předlitavské části habsburské monarchie přináší kniha užitečné srovnání i s jejími dalšími provinciemi (zejména Čechy, Morava, Dolní Rakousy, Halič). Mgr. Petr Kadlec, Ph.D. – působí v Centru pro hospodářské a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské univerzity, kde přednáší hospodářské a sociální dějiny a dějiny vzdělanosti. Dlouhodobě se věnuje sociálním dějinám českých zemí 19. a první poloviny 20. století, především v souvislosti s dějinami vzdělanosti, židovské populace a česko-německými vztahy. K těmto tématům publikuje pravidelně v odborných periodikách v České republice i v zahraničí. Je autorem monografie o skladbě středoškolských studentů ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století (2013), spoluautorem publikace věnované národnostní statistice v českých zemích 1880–1930 (2016) a vysokoškolského učebního skripta k hospodářským a sociálním dějinám českých zemí do roku 1989 (2018).

O chudobě se dobře diskutuje. Nechceme se na ni ale doopravdy podívat. Měli se víc snažit. Jsou líní. Bez zájmu o vlastní rozvoj. Chybí jim vzdělání. Tyto a spoustu podobných vět si o sobě mohou vyslechnout nezaměstnaní a chudí lidé všech vyspělých demokratických společností. Včetně rodičů německé novinářky Anny Mayrové, která si podobných řečí zažila až dost. A to i od lidí, od nichž by čekala větší pochopení. Dříve se za svůj původ i nezaměstnanost rodičů styděla, dnes už svůj postoj změnila. Pochopila, že společnost potřebuje obraz chudých a neschopných, aby se všichni ostatní mohli cítit dobře, aby si mohli blahopřát, že v životě uspěli. V nekompromisní a úspěšné knize Bídníci Mayrová vypráví osudy své rodiny a zároveň se vymezuje vůči této společenské potřebě. Zkouší si představit svět, který se obejde bez obrazu neúspěšných.

Publikace je prvním česky psaným textem, který uceleně a od samotných základů představuje tzv. bayesovské hodnocení váhy důkazu – moderní koncept, který si v posledních letech stále intenzivněji nachází cestu do forenzních laboratoří a soudních síní. Cílem tohoto revolučního přístupu je nahradit dosud užívanou intuitivní expertní interpretaci naměřených dat či získaných informací plně racionálním, vědecky správným, opakovatelným a přezkoumatelným systémem, který umožňuje správně určit váhu důkazu včetně související nejistoty znaleckých závěrů. Čtenář se v knize seznámí s obecnými východisky a postupy bayesovského usuzování a jeho aplikacemi ve forenzních vědách. Součástí publikace je komentovaný český překlad směrnice Evropské sítě forenzních laboratoří (ENFSI), která upravuje oblast znaleckého hodnocení důkazů a která je formulována na bayesovských principech. Třetí část knihy obsahuje dva modelové příklady z oblasti forenzní analýzy DNA a znaleckého zkoumání ručního písma, které ukazují, jakým způsobem lze směrnici ENFSI promítnout do znalecké praxe. Kniha je určena každému, kdo ve své praxi naráží na potřebu hodnotit váhu důkazu – na jedné straně tedy znalcům a forenzním expertům, kteří tuto váhu stanovují, a na druhé straně soudcům, státním zástupcům a advokátům, kteří potřebují rozumět tomu, jak znalcem hodnocené důkazy zasadit do kontextu ostatních důkazů.

S chutí, s humorem a s hlubokým porozuměním napsaná metodologická učebnice. Metody sociálního výzkumu, obvykle nezáživný a často obávaný předmět studia, se díky této knížce staly pro celé zástupy studentů (a učitelů) nejen srozumitelnými, ale také zábavnými a zajímavými.

Spánek považujeme za samozřejmost. Nic není vzdálenější skutečnosti. Současná civilizace funguje v módu 24/7. Tento režim však koliduje s naší biologickou potřebou spánku a odpočinku. Spánek se proto často považuje za projev lenosti nebo ztrátu času — stává se z něj problém k vyřešení. Západní medicína i různá průmyslová odvětví se tak v posledních letech stále více zaměřují na to, jak zmenšovat dopady spánkové deprivace na lidské zdraví. Tím se však řeší až důsledky, nikoli příčiny celé epidemie spánkových poruch, a vzniká paradoxní situace: problémy průmyslově řízených životů řeší opět průmysl. Antologie Odpočinek v neklidu přináší pohledy kulturních teoretiků, historiků, filozofů a sociologů na současnou krizi spánku, která až donedávna zůstávala na okraji zájmu humanitních a sociálních věd. V textech zásadních autorů se ukazuje, jak moderní kapitalistické řízení formuje biopolitiku — moc, jíž se podřizují naše těla i sny.

Základní výbava k porozumění české společnosti, krizi demokracie a fungování současné politiky Debaty o politice se v Česku často redukují na řešení několika politiků a jejich výroků, hodnotovou introspekci a kulturní války liberálů a konzervativců. Témata, která ovlivňují kvalitu života v Česku, a tím i důvěru v demokracii, však jako by zůstávala v našich slepých skvrnách. Zvlášť v době, kdy jsou politické kampaně postaveny spíše na emocích než na faktech, médii se šíří dezinformace a společnost namísto problémů, jako je budoucnost práce či podoba vzdělávání, řeší bulvární kauzy svých představitelů. Sociolog Daniel Prokop v knize Slepé skvrny pohlíží na problémy a výzvy současného Česka i světa. Neřešená chudoba a exekuce, nerovné vzdělávání a omezené životní šance, nárůst populismu a neschopnost na něj reagovat, mýty o veřejném mínění zastiňující realitu — to vše souvisí s klesající důvěrou Čechů v demokracii a s její životaschopností ve stále složitější realitě.

Sociologická expedice do nitra vlastní země Události posledních měsíců obrátily na hlavu mnohé z toho, co víme, pocit dezorientace však není namístě. Společenské otřesy nám totiž také nabízí nové pohledy na svět kolem nás. Kniha Neznámá společnost od sociologa Pavla Pospěcha tyto perspektivy otevírá a ukazuje, jak je můžeme využít pro pochopení současné české společnosti. Vychází ze sociologických průzkumů, historických studií i filozofie a nebojí se klást si zdánlivě banální otázky a hledat na ně odpovědi na nečekaných místech. Proč má tolik Čechů vlastní bazén? Proč všichni toužíme po tom, být sami sebou? Proč si ještě pořád vyprávíme vtipy o frontách na banány? A proč se nedokážeme dohodnout na základních faktech o pandemii COVID-19? V Neznámé společnosti se čtenář stane cizincem ve vlastní zemi. Skutečnosti, které doposud dávaly smysl a působily nesporně, se najednou začnou zdát podezřelé — a naopak, zdánlivé historické nahodilosti a anomálie náhle začínají dávat smysl.

Dějiny sociologie je možno sledovat jako vývoj sociologických teorií anebo jako vývoj výzkumných projektů. Počátky sociologie zpravidla nebývají spojovány s empirickými výzkumy. Trvalo půl století, než se sociologům výzkumníkům podařilo prosadit, že vědecká komunita uznala empirický sociologický výzkum jako legitimní a velice potřebnou součást akademické sociologie. Kniha se zabývá půlstoletím vývoje výzkumného snažení desítek a stovek sociologů – jejich dnes slavnými sociálními výzkumy, a to od jeho počátků na konci devatenáctého století až po definitivní uznání výzkumu jako legitimní součásti sociologie koncem čtyřicátých let dvacátého století. Soustřeďuje pozornost na ty výzkumy, na nichž bylo možno transparentně ukázat postupný vývoj a pokroky výzkumné metodologie. Při výběru projektů bylo důležité, nakolik jejich autoři nechali nahlédnout do své výzkumné dílny. Cílem bylo představit empirický výzkum jako zdroj poznatků pro kumulativní budování sociální teorie a zároveň empirický sociální výzkum na teoretických poznatcích založený, sociologickou teorii respektující. Kniha tak čtenáře seznamuje s šestnácti slavnými a osmi mimořádnými sociologickými výzkumy první poloviny dvacátého století. Jak se stal empirický sociální výzkum součástí akademické sociologie? Kdy začínají empirické sociální výzkumy? Jaké metody užívali výzkumníci chicagské sociologické školy? A jakou metodologii zavedla kolumbijská sociologická škola? Proč trvalo padesát let, než se stal empirický výzkum pravidelnou a uznávanou součástí sociologie?

Boko Haram v povodí Čadského jezera, hnutí aš-Šabáb v oblasti Afrického rohu nebo stále se přeskupující frakce Al-Káidy v islámském Maghrebu (AKIM), které se ze západoafrického Mali šíří do okolních států. Vývoj radikálních islamistických hnutí v subsaharské Africe v posledních dvou dekádách znepokojuje místní obyvatele i mezinárodní společenství. Kniha přináší vhled do historického a společenského původu džihádistických skupin v Sahelu, regionu, jehož strategický význam v posledních letech stoupá, zejména pro Evropu. Marc-Antoine Pérouse de Montclos vyvrací zavedenou představu o africkém džihádu jako součásti homogenní „teroristické internacionály“ koordinované z Blízkého východu. Na základě náboženských, historických a politologických argumentů představuje výsostně lokální (ne globální) a politickou (nikoli náboženskou) povahu cílů afrických islamistických hnutí i důvodů jejich radikalizace v posledních letech.

Bez práce nejsou koláče. Někdy to ale jde i bez nich. Práce určuje náš osobní čas, formuje naši identitu a točí se kolem ní organizace celé moderní společnosti. Je prostě přirozené pracovat nebo si práci hledat. Po většinu lidských dějin tomu tak ovšem nebylo a v některých kulturách i v současnosti nezastává práce takovou zásadní roli jako v západní společnosti. Lidé na Západě přitom žijí v nadbytku, v narušeném životním prostředí a také v kontextu zrychlující se automatizace čehokoli. Paradoxně se ale pracuje stále více. Antropolog James Suzman v knize Práce pátrá po zdrojích a příčinách fenoménu politické, kulturní i osobní posedlosti prací. Odhaluje kořeny současného pojetí práce v ideologických sporech devatenáctého století, ale také v tehdejším chápání biologie. A na vlastních výzkumech i historických příkladech ukazuje, že žít a prospívat se dá i bez neustálého pracovního nasazení. Zvlášť když k tomu lidstvo má prostředky i motivaci.

Vynálezy můžou být pro lidstvo požehnáním. A pro člověka katastrofou. V roce 2013 všechna světová média vydala zprávu o závěrech odborného článku - téměř polovinu současných pracovních pozic prý může nahradit umělá inteligence. Z automatizace se od té doby stalo jedno z hlavních společenských i politických témat. Robotizaci se dál věnuje i jeden z autorů původního článku, ekonom Carl Benedikt Frey. Namísto nejisté budoucnosti však Frey studuje minulost. Podle něj se před lidstvem totiž odvíjí až příliš známý scénář: není to poprvé, co technologie zřejmě od základu promění lidskou společnost. Je sice pravděpodobné, že v dlouhodobém horizontu a dostatečném odstupu bude lidstvo z automatizace profitovat, stejně jako tomu bylo v případě technologií průmyslové revoluce. Ta ovšem byla z perspektivy většiny tehdejších lidí katastrofou: radikálně se zhoršila životní úroveň i mocenské vztahy, což vyústilo v mnohá politická zemětřesení. Automatizované budoucnosti se podle Freye nevyhneme — můžeme však výrazně ovlivnit, jak bude vypadat.

Kniha je překladem původní sociologické monografie z roku 1974, která analyzovala stav rovnoprávnosti žen v Československu ve srovnání se stavem v Německé spolkové republice. Jejím základem bylo zpracování a reflexe řady empirických studií a dotazování, která se uskutečnila v letech 1959 až 1972. Časový odstup, další vývoj řešení problému postavení ženy v moderní společnosti, stejně jako skutečnost, že kniha je teď určena českému, a ne německému čtenáři, si ovšem vyžádaly rozšíření v podobě vysvětlujících a doplňujících poznámek v textu a doplňky upozorňující na různé aspekty dalšího vývoje anebo skutečnosti neznámé české čtenářce či čtenáři. Přílohu a doplněk původního textu tvoří několik autorčiných studií z pozdější doby – například Emancipace a vlastnictví či Feministické zapomínání – poukazující na nové aspekty ženské otázky, jež na počátku sedmdesátých let ještě nebyly zřejmé, včetně textu autorky, který shrnuje vývoj druhého ženského hnutí ve Spolkové republice od jeho vzniku na konci šedesátých let do sjednocení Německa v roce 1990. Do knihy byl zařazen i text Jiřiny Šiklové Pár poznámek ke změnám v postavení žen v České republice po převratu v roce 1989 shrnující porevoluční vývoj postavení ženy v bývalém Československu.

Nové, upravené vydání učebnice Radomíra Havlíka slouží k základní orientaci při studiu vybraných společenských problémů. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány např. teorii a dějinám sociologie, vztahu společnosti a jedince, sociální struktuře společnosti, národnostním a etnickým vztahům, společenskému vývoji, myšlence pokroku nebo sociální deviaci.

Kniha Františka Koukolíka Bulšit je určena širšímu okruhu čtenářů a pojednává o nenápadné součásti naší kultury, o žvanění. Žvanění je staré jako lidstvo samo, nicméně jeho současný dosah je díky internetu a sociálním sítím globální a nesrovnatelně vyšší. Žvanění je dnes natolik rozšířené, že se stalo běžnou sociální aktivitou. Žvanění není lhaní, o to hůře se poznává. Je to rakovina naší komunikace a lidé, kteří se nás ve jménu moci snaží za jakoukoli cenu ovlivnit, ovládají techniku žvanění skvěle. Za pomoci bulšitu, zmrzačené podoby jazyka, podřezávají větev, na níž sedíme. Žvanilové se nás snaží přesvědčit projevy, ohromit reklamou, propagandou, utáhnout pseudovědou a příliš se nezabývají skutečností. Žvanil přehání, vtipkuje, rád se zdobí citáty. Je okázalý, nabízí fanatismus, pověrčivost a prázdnotu. Žvanilové jsou nejsilnější, jakmile je téma, o kterém mluví, širší a hlubší než jejich znalost věci. Žvanilové mívají rysy narcisismu a psychopatie, bývají nečestní, rádi se chlubí a nepřijímají žádnou odpovědnost za svá sdělení. Kniha nabízí základní informace k pochopení bulšitu, abychom jej dokázali odhalit a najít před ním obranu.

Kniha se zabývá dopady jedné z největších sociokulturních změn druhé poloviny 20. století, nebývalého nárůstu nové společenské kategorie – adolescentů. Autor rozebírá mentalitu těch, kdo se nalézají v přechodné životní fázi, pro kterou je charakteristická neuzavřenost životních voleb. Tato nová sociální kategorie co do svého počtu i významu neobyčejně sílí po druhé světové válce, tedy v období, které je přechodné též z hlediska celé společnosti na cestě od společnosti průmyslové k postindustriální. Kniha analyzuje, jak v této situaci došlo ke vzniku kultu věčného mládí, koncentrovaného kolem motivů touhy bez hranic, popření autorit a iluze neomezené individuální volby. Autor dokládá, nakolik kult věčného mládí inspiroval takzvané postmoderní myšlení. Dále ukazuje, jak tento způsob myšlení přetrvává i v situaci, kdy se od přelomu 70. a 80. let vynořují obrysy společnosti hypermoderní. Pečlivě budovaný kult mládí převrací skutečné vztahy ve společnosti. Pomáhá zakrývat fakt, že vlastnosti, které jsou přičítány mladé generaci, jsou ve skutečnosti požadavky přicházející zvenčí a vyvolávané logikou fungování firem, politiky a médií. Kult věčného mládí pomáhá zastírat poměry, ve kterých vyrůstají nové generace, a odvádí pozornost od skutečných problémů, jimž musejí čelit. Tento uměle pěstovaný kult neúprosně popohání k vyšší výkonnosti příslušníky všech generací v zájmu zvyšování profitu především velkých firem a finančních trhů.

Kniha klasika sociologie a etnologie, patřícího do tzv. Durkheimovy školy, z roku 1925 významně ovlivnila vývoj sociální antropologie a patří k povinné četbě řady oborů. Je první systematickou srovnávací prací o výměně darů a prvním dílem pojednávajícím o vztazích mezi vzorci směny a sociální strukturou. Mauss se ve svém díle zaměřil na srovnávací zkoumání forem smlouvy a směny v Polynésii, Melanésii a severozápadní části Ameriky, s dílčími odkazy na právní systémy římské, germánské a klasické indické společnosti. Autor vnímá společnost jako soubor vzájemně souvisejících systémů, v němž se dar stává reprezentací procesů, které se ve společnosti odehrávají. Empirická data z různých koutů světa tak na svou dobu objevně zobecňuje do dynamického popisu společnosti, kde dar vystupuje jako součást právního, ekonomického, náboženského i etického systému. Kniha patří k jeho nejcitovanějším dílům.

Sebevražda je téma tabuizované, často budící rozpaky, nesouhlas, nebo dokonce odpor. S prodlužující se délkou lidského života se stávají sebevraždy seniorů významným problémem. Autorka se jím zabývá z hlediska krizové intervence, přičemž vychází z kvalitativního výzkumu zjišťujícího, které z potřeb (podle Alberta Pessa) jsou u seniorů ohrožených sebevraždou v největším deficitu.

S chutí, s humorem a s hlubokým porozuměním napsaná metodologická učebnice. Metody sociálního výzkumu, obvykle nezáživný a často obávaný předmět studia, se díky této knížce staly pro celé zástupy studentů (a učitelů) nejen srozumitelnými, ale také zábavnými a zajímavými.

Překážky v práci (ať již na straně zaměstnance nebo na straně zaměstnavatele) patří k hojně využívaným pracovněprávním institutům a představují trvale aktuální téma. Téma, které navíc v souvislosti s šířením onemocnění COVID-19 získalo zcela jiný rozměr – využitelnost řady překážek (zejména na straně zaměstnavatele) se stala předmětem četných diskuzí, další překážky (např. karanténa) se snad ve větší hloubce začaly diskutovat vůbec poprvé, jiné překážky (např. ošetřovné) získaly v této době zcela jinou dimenzi. Některých překážek v práci se navíc dotkla i zásadní novela zákoníku práce účinná od 30. 7. 2020, resp. 1. 1. 2021. Podrobněji k obsahu publikace Autorka pojímá problematiku překážek v práce komplexně – věnuje se jak překážkám na straně zaměstnance, tak překážkám na straně zaměstnavatele, překážkám, které upravuje zákoník práce, i těm, kde je těžiště úpravy v jiných právních předpisech, neopomíjí ani překážky legislativně neupravené. V detailu jsou řešeny překážky, které jsou v personální praxi (v poslední době) prakticky na denním pořádku (např. dočasná pracovní neschopnost, vyšetření nebo ošetření, rodičovská dovolená či částečná nezaměstnanost), i ty překážky, jejichž využití tolik frekventované není (např. přestěhování, pohřeb spoluzaměstnance, přerušení dopravního provozu či prostoj). Formát publikace V knize je vždy představena jak příslušná právní úprava, tak její praktické důsledky, autorka se přitom nevyhýbá otázkám, které jsou v praxi problematické, sporné či diskutabilní a snaží se čtenáři nabídnout možná řešení těchto otázek. Publikace je pojata maximálně prakticky, srozumitelně, s nepřeberným množstvím ilustrativních příkladů. Pro koho je publikace určena S ohledem na výše uvedené je tato kniha využitelná zejména jako pomocník personalistů, HR manažerů, mzdových účetních, ale třeba i jednotlivých zaměstnanců, kteří se zajímají o své zákonné nároky. Vzhledem k šíři a komplexnosti výkladu a odkazům na judikaturu nejvyšších soudních instancí ji nicméně při své praxi jistě využijí též advokáti nebo zástupci jiných právních profesí, podnikoví právníci, pracovníci orgánů inspekce práce či odboroví funkcionáři. Kniha může posloužit i studentům práv a vůbec komukoli, koho bude problematika překážek v práci detailně zajímat.

Počínaje šedesátými léty dvacátého století se vývoj západních společností nese ve znamení revolty. V druhé polovině minulého století se zrodily a postupně rozšiřovaly ideje a postoje, které - ač již zčásti ztratily svůj původní radikální náboj - jsou nám dodnes natolik srozumitelné a blízké, že se staly samozřejmou součástí našeho způsobu myšlení. Kritika masové společnosti, odpor vůči veškerým projevům konformismu, uniformity, nechuť vůči autoritám a establishmentu, vzývání nejrůznějších forem alternativního myšlení a kultury v protikladu k ”mainstreamu”, volání po individualismu, pátrání po autentičnosti osobního prožitku a sebevyjádření, odmítání materialistické ”technicistní” západní civilizace, která omezuje naši představivost a potlačuje naše nejhlubší potřeby, zájem o východní spiritualitu a kultury - všechny tyto projevy ”kontrakulturního” smýšlení jsou pro nás tím, čím je voda pro ryby. Kdo by neodmítal konzumní kapitalismus? Kdo by s gustem nešel proti proudu, nenarušoval a nepodvracel stávající vzorce myšlení a života? Kdo se necítí aspoň trochu jako rebel vymezující se proti tupému ”systému” živenému reklamou a masmédii? Co když je kontrakulturní revolta jednou z příčin, a ne důsledkem sílícího konzumerismu? Co když je v situaci, kdy se hospodářský růst více než prostředku, který má rozšiřovat naši schopnost uspokojovat lidské potřeby, stále více podobá závodům ve zbrojení, kontrakulturní vzdor tím nejhorším protilékem? Kontrakulturní vnímání společnosti se vrylo tak hluboko do našeho chápání společnosti, že ovlivňuje všechny aspekty společenského a politického života. Joseph Heath a Andrew Potter ve světoznámé knize Kup si svou revoltu!, přeložené do bezmála dvaceti jazyků, dokládájí, že kontrakulturní rebelové ve skutečnosti systém nepodvrací, nýbrž jej naopak posilují. Revolta není hrozbou pro systém, revolta je systém. Zároveň analyzují zdroje myšlenkového proudu, který již po několik desetiletí opanuje levicové myšlení, a nastiňují i možné cesty, kterými bychom se měli ubírat, abychom začali konečně opravdu „odklízet ten nahromaděný chaos, kterým nám konzumerismus zaneřádil životy“.

V Konspiračních teoriích (Conspiracy Theories, 2019) autor rigorózně a přitom srozumitelně objasňuje, jaká je povaha těchto teorií, proč jsou tak populární a v čem tkví příčiny jejich škodlivosti. Quassim Cassam je profesorem filosofie na University of Warwick, předtím učil v Cambridge, na University College London, a téměř dvacet let v Oxfordu. Původně se věnoval tématům z metafyziky, filosofie mysli a epistemologie. Ve své prvotině Self and World (1997) dokazoval, že vědomí sebe sama coby tělesa ve světě jiných těles je nutnou součástí zkušenosti já jakožto subjektu. V monografii Self - Knowledge for Humans (2014) ukázal, že tradiční modely sebevědomí neberou v úvahu iracionální postoje, jimž lidé podléhají. Společně s Johnem Campbellem napsali knihu Berkeley´s Puzzle. What Does Experience Teach Us? (2014), v níž každý z nich hájí odlišnou teorii smyslové zkušenosti: Campbell ” relacionismus ”, tedy tezi, že zkušenost je vztah mezi subjektem a objektem, nezávislým na mysli, zatímco Cassam ” reprezentacionalismus ”, tedy názor, že smyslová zkušenost reprezentuje své předměty jako nezávislé na mysli. Nověji se Cassam zabývá aplikovanou epistemologií, zvláště epistemickými neřestmi, postpravdou a konspiračními teoriemi. Ve Vices of the Mind. From the Intellectual to the Political (2019) vysvětluje a klasifikuje epistemické neřesti, jako jsou úzkoprsost, intelektuální arogance, zbožná přání a předsudky, čili povahové rysy a postoje, které brání poznávání a škodící mu.

Co si myslet o ostrém přístupu americké policie, který často vede k masovým protestům? Jak dokázal Hitler obalamutit tolik cizích státníků? Proč se na největší investiční podvod v dějinách Spojených států přišlo až v době, kdy škoda dosáhla desítek miliard dolarů? Proč si italští vyšetřovatelé mysleli, že má Amanda Knoxová něco společného s vraždou své spolubydlící, přestože důkazy říkaly něco jiného? A co všechno mají tyto zdánlivě nesouvisející příběhy společného? Jde o to, že si často myslíme, že porozumět cizím lidem je snadné, a tímto dojmem se dennodenně bez hlubšího zamýšlení řídíme. Náš úsudek je však až příliš často chybný a důsledky mohou být tragické, a to nejen pro nás, ale i pro naše okolí. Gladwellovy pečlivě vyargumentované názory možná čtenáři nebudou vždy příjemné, ale o to hlouběji k němu proniknou a bezpochyby způsobí, že se po přečtení knihy bude na svět dívat jinak než doposud.

Symbol je materiální reprezentací nemateriálních kvalit a funkcí. Je to objektivizace obsahů, které máme ve své mysli, subjektivně a podprahově, a jež v nás probouzí způsob vnímání světa, který by nám mohl pomoci, abychom si byli vědomi vědění obsaženého v naší duši. Práce Schwallera de Lubicz nám nabízí nasměrování nikoli k opuštění schopnosti racionálního uvažování v jógových extázích, nýbrž k integraci této schopnosti s vyšší, vrozenou inteligencí. Toto nasměrování spočívá jak v „technikách myšlení“, tak i v poznání zákonů „křížení“ a „inverze“ a v aplikaci principů „přítomného okamžiku“ a „simultánnosti protikladů“. Experimenty dokazují, že v našem mozku jsou obsaženy funkční známky těch nejodlehlejších tělesných myslí. Schwaller de Lubicz říká, že bychom o nich neměli uvažovat jen jako o zvířecích popudech a hrubých aspektech našeho vědomí, které s ním nejsou v souladu, ale rovněž jako o nezměrné instinktivní inteligenci zákonů přírody, kterou v nás zanechala naše zvířecí a plazí zkušenost. Místo potlačování a ignorování celku naší evoluce bychom možná měli spíše hledat cesty, jak vtělit nezměrné symbolické obsahy těchto prastarých částí mozku do naší inteligence v současnosti.

Žijeme ve zrychlené době plné nejrůznějších vlivů. Cílené reklamy, hackeři, internetoví boti, ISIS, Putin, trollové, Trump - ti všichni se snaží otřást naším vnímáním reality. V této surreálné atmosféře, jejímž cílem je nás dezorientovat a podkopat náš smysl pro pravdu, jsme ztratili nejen víru v mír a demokracii, ale i představu o tom, co tato slova znamenají. Peter Pomerantsev nás zavede do předních linií dezinformační války, kde se setkáváme s twitterovými revolucionáři, populisty, identitáři, džihádisty, hlídači pravdy a mnoha dalšími. Čtyřicet let poté, co byli jeho rodiče jakožto disidenti pronásledováni KGB, Pomerantsev dokládá, že se Moskva opět stala propagandistickou velmocí. Jeho výzkum ho proto zavedl zpět do Ruska - ale odpovědi, kterých se dopídil, nebyly takové, jaké očekával. Kniha Tohle není propaganda je zčásti reportáž, zčásti intelektuální dobrodružství- zkoumá, jaká je role politiky i nás samých v době, kdy je pravda často obracena vzhůru nohama.

Kniha zpracovává jeden z klíčových konceptů, s nimiž přišel slavný sociolog Zygmunt Bauman. Podle něj ideu tekuté modernity charakterizuje individualismus, narůstající pocit nejistoty a privatizace ambivalence. Jde o chaotické pokračování moderny, kdy jedinec může volně přejít z jedné sociální pozice do jiné. Typickým rysem tekuté modernity je nomádství, člověk proplouvající světem jako turista, měnící místa, zaměstnání, partnery, hodnoty, politickou a sexuální orientaci, aniž by vytvářel a participoval na tradičních sítích vztahů a zodpovědností. Ty jsou nahrazeny osobní, zcela individuální volbou. Zkoumání změn, které znamenají nástup tekuté modernity pro lidskou situaci, rozděluje Bauman do pěti částí, ve kterých podrobně analyzuje proměny základních moderních konceptů: 1. úsilí o emancipaci, 2. myšlenku individualizace – představu, že je na jedinci, aby se sám stal tím, kým chce být, 3. představu pokroku a práce jako prostředku, jak ovládnout budoucnost, 4. oddělení času a prostoru, 5. národní stát.

Kniha známé americké filosofky Marthy Nussbaumové je obhajobou humanitního vzdělání, jež je v západních společnostech stále více pod tlakem ekonomických imperativů a komercionalizace. S oporou v argumentech klasiků jako Sókratés, Rousseau, Dewey, Mann, Thákur a dalších dokazuje, že všestranné humanitní vzdělání je jednou ze základních podmínek přežití demokracie. Zatímco technická specializace vyhovuje požadavkům efektivity a produktivity, pro kultivaci kritického a inovativního myšlení nestačí. Ačkoli se kniha vyslovuje primárně k situaci ve Spojených státech amerických, kde je tlak komercionalizace zřejmě nejintenzivnější, její ústřední argument platí bezpochyby i v našich podmínkách.

Publikace se zaměřuje na působení sociálních a kulturních faktorů inovačních aktivit. Popisuje nové formy inovací, například sociální inovace chápané jako změny sociálních praktik, a zvažuje též tzv. kulturní tezi, podle níž je inovační chování primárně určováno kulturou jako souborem specifických hodnot a praktik. Reflektuje také roli inovací při utváření stability a dynamiky společnosti. Důležitou součástí práce je analýza různých souvislostí inovačního transferu, jehož klíčovou dimenzí je i kulturní transfer. V angličtině.

Základem kritické teorie je kritika sociálních, ekonomických, politických, kulturních i obecně civilizačních problémů. Odtud kritická teorie odvozuje své výklady toho, jak je společnost uspořádána, i své pojetí toho, jak by uspořádána být měla. Kniha nabízí výklad kritické teorie společnosti v českém jazykovém prostředí, s přesahy do jazykově příbuzného prostředí slovenského. Autorky a autoři svou pozornost věnují především spornému období, jímž prošla společnost a kritická teorie za poslední necelé čtvrtstoletí od událostí roku 1989, i když se zčásti zabývají také starším obdobím. Kniha je vhodná pro zájemce o filosofii, sociologii, politologii, kulturní studia, globální studia apod.

Když v roce 1996 vyšla kniha Vzpoura deprivantů, vyvolala zaslouženou pozornost. Šlo o první příspěvek českých autorů k tématu lidí s charakteristickým souborem odchylek citového a sociálního života, pro které je jediným smyslem bytí dosažení a udržení moci. Za uplynulé čtvrtstoletí se svět změnil v mnoha očekávaných i neočekávaných směrech tak rychle a převratně, jak tomu pravděpodobně celé dějiny nebylo. Sociálním úspěchem dnes chápeme vysoký podíl na moci a majetku získaný jakýmkoli způsobem. V populaci stále existuje vysoký podíl jedinců s jednotlivými psychopatickými znaky. Tito lidé bývají velmi přizpůsobiví a ve vhodném prostředí se z části z nich mohou stát sociálně úspěšní psychopati. Obvykle se sami nechovají násilně. Objevují se na vysokých příčkách hierarchií nejrůznějších organizací, hospodářských i politických. Sociálně úspěšní psychopati se v České republice vyskytují a jsou vysoce aktivní stejně jako v jiných zemích, o čemž svědčí bezpočet „kauz“ minulých desetiletí. František Koukolík se k tomuto tématu po 25 letech vrátil a pokusil se shrnout vývoj poznání v uplynulé době. Kniha přináší skutečnosti, o kterých mnohdy nechceme ani slyšet. Probouzejí úzkost a neplyne z nich příliš naděje. Jsme manipulovatelní, rádi slyšíme a vidíme jen to, co si přejeme slyšet a vidět. Citová paměť je nepřenosná a tak se staré hrůzy vracejí a zrůdní političtí šašci se rodí generaci za generací znovu. Kniha je určena všem lidem, kterým není lhostejný osud náš i dalších generací.

V této knize se autoři pokoušejí pochopit, proč jsou někteří lidé zrůdy, bez ohledu na to, zda se chovají kriminálně, nebo zákonu unikají a jsou z nich lidé někdy nesmírně mocní, bohatí - a oblíbení. Kniha hledá odpověď na otázku, kdo jsou lidé, o nichž hovoří současné zprávy sdělovacích prostředků, klinické zkušenosti i historické příklady, a proč se dopouštějí takových činů. Teoretická možnost, že tito lidé nejsou nemocní a nejde ani o poruchu osobnosti, ale o druh parazitní evoluční strategie a krajní variantu lidské normy, se zejména v posledních letech prohlubuje. Lidskou skupinu, o které je řeč, autoři popisují v první části publikace nazvané Nestvůry. Druhá část knihy s názvem Nástroje a sociální prostředí pojednává o nástrojích užívaných deprivanty k ovlivňování lidských skupin, zejména o skupinové hlouposti, iracionalitě, propagandě, absurditě a antivědě, dále o sociálním prostředí, které se na vzniku, vývoji a činnosti deprivantů podílí. Poslední, třetí část, pojmenovaná Obrana, popisuje mechanismy snižující pravděpodobnost vzniku a omezující vliv deprivantů. Kniha je určena všem lidem zajímajícím se o zlo ve společnosti - autoři se snažili napsat ji co nejsrozumitelněji, aby byla přístupná i středoškolákům.

Kniha představuje výběr z textů významného britského sociologa, jejichž sjednocujícím motivem je otázka povahy sociologického vědění. Je rozdělena do dvou částí: první obsahuje texty, které se zaměřují na vývoj sociologického myšlení, druhá podává kritický výklad proměn současné akademické kultury. Ukazuje se zde, nakolik jsou aktuální problémy sociologie jakožto vědy spjaté s problémy současné společnosti. Originalita knihy spočívá v systematickém promýšlení vztahu sociologie-veřejnost jednak v širším rámci teoretických myšlenek, jednak v konfrontaci s dnešními nároky reforem vědy, výzkumu a vzdělávání. Je také skvělou ukázkou budování teoretické argumentace v sociologii.

Ročenka pro kritické myšlení / A Journal for Critical Thought. Dvojjazyčná ročenka je médiem věnovaným odbornému bádání a diskusím o dějinách a současnosti kritického sociálního myšlení ve střední a východní Evropě, jakož i o „postkomunistické“ situaci v dalších částech světa, které ovlivnil pád vlád komunistických stran. Vychází druhý ročník s texty N. Pepperellové o Lukácsovi, D. Swaina o rawlsovských teoriích spravedlnosti, P. Steinera o Havlovi, N. Nesbitta o Deleuzovi a hudbě, V. Effenbergera o poezii, H. Marcuseho o estetice a A. Badioua o komunismu.

Dvojjazyčná ročenka nazvaná Kontradikce / Contradictions je médiem věnovaným odbornému bádání a diskusím o dějinách a současnosti kritického sociálního myšlení ve střední a východní Evropě, jakož i o „postkomunistické“ situaci v dalších částech světa, které pád vlád komunistických stran ovlivnil. V českém intelektuálním kontextu jde o první odborné periodikum věnované výhradně kritické teorii společnosti. Zároveň jde o první odborné periodikum mezinárodního dosahu, které se zaměřuje primárně na teoretické otázky postkomunismu ve světle intelektuálního odkazu společenské kritiky ve střední a východní Evropě.

Kniha pojednává o romské emigraci z České republiky v letech 1997–2004, k čemuž využívá pojmové instrumenty moderní politické filosofie. Na pozadí situace Romů ve střední Evropě je tu zkoumána problematika hromadné emigrace, která svým charakterem odhaluje limity moderní politické filosofie a nutí k její kritické revizi

Kniha, která byla přeložena do mnoha jazyků, poukazuje na jedné straně na různé nedostatky současné podoby evropské integrace, na straně druhé však zdůrazňuje, že Evropská unie má zásadní význam, protože současné transnacionální a globální problémy už nelze řešit pouze na rovině národních států. Dokládá, že je třeba projekt evropské integrace rozvíjet a kosmopolitně jej orientovat. Český překlad je doplněn komentáři deseti českých filosofů a politologů.

Publikace se věnuje významným a aktuálním otázkám, které jsou vyvolány současnými konflikty uvnitř jednotlivých kultur i mezi kulturami. Téma dialogu mezi evropskými, islámskými, konfuciánskými a dalšími kulturními okruhy a jejich vzájemného uznání je velkou výzvou jak pro filosofy a sociální vědce, tak pro občany a politiky.

Jaké příčiny a důvody vedou k sociálním konfliktům? Jaké zneuznání považují lidé za natolik nepřijatelné, aby se do řešení sociálních konfliktů aktivně zapojili? Jaká morální očekávání o sociální spravedlnosti musejí být zklamána, aby se lidé cítili zneuznaní? Jak tyto nespravedlnosti a patologie odstranit? Kniha předkládá filosoficky a sociálněvědně zaměřené analýzy současných sociálních konfliktů, rozvíjí přístupy kritických teoretiků společnosti k řešení problematiky sociálně-ekonomických, politických a kulturních nespravedlností a formuluje alternativy ke stávajícímu společenskému uspořádání. Své otázky a odpovědi autoři formulují v přímé návaznosti na předního představitele současné kritické teorie společnosti Axela Honnetha.

Jak naplnit svůj život a dát mu smysl? Může být pomsta sladká? Co je štěstí a jak ho dosáhnout? K čemu je nám ctnost? Proč a jak vycházet s ostatními lidmi? Jak vyvážit rozum a city? To jsou příklady velkých filozofických, náboženských a psychologických otázek, na které po mnoho tisíc let hledali a nacházeli odpovědi největší myslitelé Západu i Východu. Americký sociální psycholog Jonathan Haidt v deseti kapitolách probírá deset základních aspektů těchto velkých problémů porovnává závěry nejvýznamnějších autorit minulosti s tím, co nám říkají poslední sociologické, psychologické a neurologické výzkumy. Je pozoruhodné, kolik z myšlenek starých mudrců potvrzuje moderní věda, některé závěry jsou však se současnými poznatky o anatomii mozku, mysli i lidské společnosti v rozporu. Autor si na dobrodružné cestě po zákoutích lidského nitra pomáhá názornou metaforu jezdce (rozumu) na slonu (iracionálních pohnutkách), která je od té doby v psychologii užívána s velkým úspěchem.

Edward Osborne Wilson je jedním z nejuznávanějších biologů dneška, pro svou průkopnickou práci bývá často nazýván ”otec sociobiologie” nebo ”otec biodiverzity” a mezi biology je znám jako největší znalec života společenství mravenců. Ve své dosud nejfilozofičtější knize Smysl lidské existence se však obrací k lidským otázkám jako ”Odkud pocházíme?”, ”Proč existujeme na této planetě?” nebo ”Kam a proč kráčíme?”. Kdysi se mu vyčítalo, že o lidském druhu píše poněkud mechanisticky a příliš se spoléhá na genetickou předurčenost. Možná proto se ve své nové knize zahloubal nad jedinečností lidského života a nad tím, že přestože nás i pavouky utvářel stejný evoluční proces, básníkův sonet se přeci jen fundamentálně liší od pavučiny. Ať už píše o tajemství lidského druhu, svobodné vůli, náboženství, kolapsu biodiverzity, či dokonce věrohodném portrétu mimozemské civilizace, vždy věří, že lidstvo má ve vesmíru skutečně výjimečné místo.

Kniha amerického sociologa Petera L. Bergera patří dnes již mezi klasické práce a na mnoha světových univerzitách je doporučována studentům jako nejlepší úvod do sociologie. Byla přeložena do řady světových jazyků a je oblíbenou četbou nejen studentů, ale také kvalifikovaných sociologů. Kniha vychází v českém jazyce ve čtvrtém vydání. Před tím, než jsem četl tuto knihu, jsem nebyl student sociologie. Po této knize jsem si uvědomil, že jsme všichni studenti sociologie, někteří lepší než jiní. Ti lepší žijí ve větší svobodě, ve větším porozumění, vidí skrze zdi pevnosti, kterou je naše společnost. Vše vypadá tak normální, dokud nezačneme věci rozpitvávat. - Ahmed Lacevic

Poprvé v lidské historii máme my i naši blízcí reálnou šanci dožít se v přiměřeném zdraví dlouhého života. Obavy z ekonomické zátěže a disharmonie pracovního trhu v souvislosti se stárnutím populace vnímáme jako výzvu, která nás inspiruje k výzkumům, šetřením a podrobným analýzám. Předkládaná monografie hledá odpovědi na otázky spojené s touto fylogeneticky unikátní situací a nabízí možná řešení pro manažery, lídry i tvůrce sociálních politik.

Mysl, já a společnost je základní dílo G. H. Meada, jež je považováno za zakladatelskou práci symbolického interakcionismu. Mead je svébytnou postavou intelektuálních dějin, která za svého života v oblasti společenských věd nevydala žádnou knihu. Mysl, já a společnost byla sestavena Meadovými žáky po jeho smrti na základě záznamů autorových přednášek. Kniha, jež se stala jedním z významných děl v historii sociologie, sociální psychologie a filozofie, vychází v češtině poprvé a ve zkrácené podobě, s důrazem na autorovy psychologické teorie. Je důležitá pro pochopení vývoje jedince a jeho neoddělitelnost od společnosti, v níž vyrostl. Závěry, k nimž Mead dospěl, jsou dodnes aktuální a velmi dobře korespondují například s poznatky soudobých kognitivních neurověd. Doslov Roman Madzia. George Herbert Mead (1863-1931) byl americkým filozofem, sociologem a psychologem, který působil na Chicagské univerzitě. Je považován za jednoho ze zakladatelů sociální psychologie i americké sociologické tradice. Jeho nejslavnější kniha Mysl, já a společnost vyšla v roce 1934.

Kniha Waltera Lippmanna z roku 1922 patří mezi nejcitovanější práce svého druhu ve 20. století a silně ovlivnila sociální vědy, zejména mediální studia, politologii a sociální psychologii. Klade si otázku, zda mohou občané v moderní společnosti činit rozumná demokratická rozhodnutí. Lippmann zevrubně popisuje mechanismus vytváření veřejného mínění a upozorňuje na řadu zásadních aspektů, které je ovlivňují, či spíše deformují jeho fungování. Důkladně se věnuje roli médií v tomto procesu a zpochybňuje jejich idealizovanou funkci v demokratickém zřízení, resp. ukazuje na jejich reálnou úlohu při tvorbě veřejného mínění, ovlivněnou jinými zájmy a technickými předpoklady. Veřejné mínění je prvním pokusem prozkoumat a zmapovat veřejné mínění v moderních podmínkách a ve světle moderních znalostí lidské povahy.

Legendární kniha známého francouzského apoštola delikventní mládeže uvádí čtenáře do začátků jeho působení v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století v Paříži, v devatenáctém obvodě. Guy Gilbert pochopil, že o práci mezi mládeží není třeba mluvit, ale že je třeba mezi mladými žít, poznat je, naslouchat jim, stát se jedním z nich. Většinová společnost na ně reagovala strachem a pohrdáním, mladí se naopak propadali do zoufalství a beznaděje, jejichž krajní podobou bylo násilí. Kniha není jen dobovým svědectvím o jednom výjimečném knězi, podává také plastický obraz okrajové mládeže, který zůstává silnou inspirací pro dnešek. Předkládá galerii postav a lidských osudů, mnohdy i velice dramatických. Najdeme tu však i příběhy o nalezeném východisku a obnovené naději na nový život. Guy Gilbert, známý francouzský vychovatel delikventní mládeže, kněz, se věnuje nejen mládeži, ale všem lidem, jejich problémům, soužití i křesťanskému přístupu k životu. Každý rok ve Francii vychází jedna až dvě jeho knihy, které stále vzbuzují zájem, lidé chodí na jeho přednášky, vyhledávají ho v těžkých situacích, jeho vystoupení přenášejí média. V Portálu vyšly také jeho knihy Až do krajnosti (1994), Evangelium podle svatého lotra (2008), O dětech a výchově (2009), BuŹte světlem (2011) a Srdce v ohni (2012).

Sborník reflektuje dnešní svět propletený globalizačními tendencemi, ve kterém jsou kladeny vyšší nároky na uspořádání společenského života a veřejného prostoru, což vyžaduje jistý konsensus v základních hodnotách a společenských normách. V právním státě a především v demokratické společnosti jsou pravidla určována platnými právními předpisy přijatými v legislativním procesu a prostřednictvím zástupců zvolených v demokratických volbách. Oproti tomu nejsou pravidla chování obsažená v náboženském učení právně závazná, náboženství jako pramen morálních norem má nicméně nepochybný a jednoznačný vliv na vývoj celé společnosti. Publikace nastiňuje problematiku střetávání kultur právě se zaměřením na jejich náboženské a právní hodnoty. Aktuální téma je v příspěvcích zpracováno tak, aby čtenáři rozšířilo obzor v systémech křesťanství, hinduismu, judaismu, islámu i náboženství Aztéků. Problematika je v díle podrobně probrána, autoři se snaží otevírat širokou množinu otázek souvisejících s tématem.