Kouzla Krkonoš a první republiky
Ve vzpomínkách na relativně rané dětství jsem opustil sám sebe ve věku 9 let, i když některé ze vzpomínek a příběhů přesáhly i do pozdější doby. Protože jsem shledal (na základě vlastního kritického posouzení s odstupem času a také podle reakcí prvních čtenářů uvnitř rodiny i mimo ni), že zaznamenávání těch vzpomínek nebylo zcela zbytečné ani zcela nudné, pokusím se v nich pokračovat. Připadá mi totiž, že opustit sám sebe na začátku teenagerovského zranitelného věku by bylo na jedné straně poněkud nezodpovědné, a z druhé strany by to byla škoda, protože spousta legračních i vážných situací a příběhů s patinou zašlého času by tak zůstala utajena mé rodině i všem dalším lidem naladěným na podobnou vlnovou délku, které to případně začalo zajímat a bavit.