Po knize pražských básní Kostel pro kuřáky vydává Sylva Fischerová knihu pražských povídek. Motto Ivana Diviše: Je to zem uzamklá ne snad na deset západů, ale ta, která nemíní komunikovat v domnění, že je pupkem světa. Ale ona není pupkem, je jeho slinivkou břišní, orgánem, na který lépe nesahat. platí podle ní nejen pro celou zemi, ale i pro její metropoli. Čteme tu pražské obrazy i příběhy – ty ikonické, jako v povídce Lego Staroměstského náměstí, i ty méně ikonické, jako je firemní večírek na parníku na Vltavě, celá Velká Praha (včetně Zbraslavi a Točné), je tu ale i scénka z pražského literárního života stejně jako minulé životy v podání pražské kadeřnice anebo snaha zodpovědět obligátní otázku: kde vlastně končí Žižkov a začínají Vinohrady. Natrefíme i na traktát o trhlinách, a jedné z postav se v noci zdá o modré čočce... Není to místy lehké čtení – protože tahle matička má drápy. A její obyvatelé taky. Pro povídky jsou příznačné rozmanité narativní strategie, s cílem představit Prahu a proměny jejího genia loci ve dvacátém a jednadvacátém století z různých, navzájem odlišných úhlů pohledu.
