S druhou světovou válkou je dodnes spojeno nepřeberné množství konspirací od promyšlených atentátů přes supertajné podvody a klamné mise až po šokující krycí operace. Zpravodajské agentury na obou stranách záměrně zamlžují činnost svých armád hradbou dezinformací. Vojenský historik Alexander Macdonald se snaží odhalit pravdu o největších záhadách druhé světové války.

Ukrajinští nacionalisté, známí jako „banderovci“, kteří bojovali za ukrajinskou samostatnost a sjednocení národních území do jednoho státu, jsou dodnes horkým tématem, které nepřestává budit vášně. Jedni je považují za legitimní bojovníky za svobodu, hájící se zbraní v ruce oprávněné nároky na nezávislost, zatímco druzí je vnímají bezmála jako extremistické šovinisty, ba teroristy, kteří se při uskutečňování svého velkého snu o vybudování Velké Ukrajiny neváhali spolčit s ďáblem a nezastavili se před ničím. Významný petrohradský historik Alexander Gogun, který v současné době působí na Svobodné univerzitě Berlín, ve své knize s výmluvným názvem Mezi Hitlerem a Stalinem na základě archivních dokumentů, rozhovorů s účastníky událostí, pamětí a jiných, mnohdy dosud nezveřejněných pramenů mapuje okolnosti zrodu, vývoj, cíle a prostředky, jakož i ideologické proměny ukrajinského nacionalismu od jeho počátků až po druhou polovinu dvacátého století, přičemž se metodologicky drží zásady „padni komu padni“. Zevrubně se věnuje činnosti Organizace ukrajinských nacionalistů a její vojenské odnože vzniklé během druhé světové války, tedy Ukrajinské povstalecké armády, ambivalentnímu vztahu ukrajinských povstalců s nacisty, s nimiž uzavřeli taktické spojenectví, aby proti nim následně vedli osvobozenecký boj, etnickým čistkám a masakrům polského obyvatelstva, zápasu Ukrajinské povstalecké armády s polskou Zemskou armádou a v neposlední řadě boji proti Sovětům. Autor také detailně mapuje protiukrajinské akce sovětské strany a popisuje speciální operace zaměřené na likvidaci nebo polapení ukrajinských vůdců, například Jevhena Konovalce, Romana Šuchevyče, Vasyla Kuka či Stepana Bandery. Monografie je určena jak pro odborníky, tak pro zájemce o historii z řad laiků, kteří kontroverznímu fenoménu „banderovců“, opředenému množstvím mýtů a polopravd, chtějí lépe porozumět.

Nové vydání, aktualizované k roku 2024, je rozšířené o kapitolu ”Zlatá horečka se vrací” (O tom, jak jsme kdysi zlato levně prodali, abychom ho nyní draze nakupovali). Jak Československo muselo ještě mnoho let po válce platit zlatem západním spojencům za to, že naši vojáci mohli po jejich boku bojovat a umírat ve válce proti Hitlerovi. Kniha Stanislava Motla, jejíž součástí je bohatý obrazový materiál, včetně desítek autentických dokumentů, formou dynamické reportáže popisuje dramatické pátrání po osudech zlatého československého pokladu v nejrůznějších archivech u nás i v zahraničí. Popisuje také mnohá zajímavá setkání s pamětníky a zveřejňuje utajované zápisy z vleklých a dramatických jednání o navrácení československého měnového zlata, jež bylo podmíněno tím, že Československo zaplatí USA a Velké Británii ”daň za osvobození”, do níž spadaly mimo jiné uniformy a výzbroj nejenom živých, ale i padlých vojáků, včetně bomb, které naši letci shodili na Německo. Příběh začíná v roce 1982, kdy na starém ruzyňském letišti usedly tři letouny TU104. Na palubě měly přes 18 tun čs. měnového zlata, přivezeného z Velké Británie. Zhruba 10 tun z tohoto množství bylo ve vzácných historických mincích. Celá tato operace byla tajná, veřejnost nesměla znát pravou podstatu toho, co tomu všemu předcházelo. Tajemství provází tuto operaci dodnes. Zejména na českém ministerstvu zahraničí, kde autor neměl možnost studovat mnohé dokumenty, týkající se toho, co vrácení zlata předcházelo. A vysvětlení? Česká veřejnost není prý údajně ještě zralá na to, aby celou transakci pochopila. Přesto se autorovi nakonec podařilo získat, zejména v zahraničí, často unikátní archivní materiály. Nejcennějším úlovkem jsou bezesporu podrobné zápisy z mezivládních jednání mezi Československem a Velkou Británií, které podle tvrzení archivářů na ministerstvu zahraničí podléhají dosud režimu utajení. Před pěti lety, opět tajně a ve vší tichosti, naše vláda a tehdejší vedení ČNB pod vedením guvernéra Tošovského, vyměnila drtivou většinu našeho zlatého pokladu, na který se skládaly celé generace, s Německem - za dluhopisy! Zlato, které bylo stejným symbolem jako třeba státní hymna či státní vlajka, zmizelo. Naši bankéři prodali také část zlatých mincí, jakými byly třeba svatováclavské tolarym jejichž cenu nelze ani vyčíslit. Dnes už tohle zřejmě nikoho nezajímá. Ani to, že ve jménu tohoto zlata umírali naši vojáci na všech frontách -- zapomenutí hrdinové, za jejichž hrdinství jsme museli po letech tvrdě zaplatit. V duchu rčení, že válka není nic jiného než obyčejný kšeft.

Divize Brandenburg byly Hitlerovy speciální jednotky, útvar tvořený zejména cizinci německé národnosti, kteří využívali převleků a znalosti jiných jazyků k podnikání odvážných akcí na nepřátelském území. Jejich historie se do značné míry přehlížela, protože jejich příběhy byly zastíněny historkami jejich spojeneckých protějšků, a díky tomu je tato vzpomínková kniha o to mimořádnější. Giampietrovy velmi osobní a přesvědčivé memoáry, které vyšly poprvé německy v roce 1984, jsou barvitou výpovědí o jeho zkušenostech. Autor popisuje realitu života v jednotce od každodenních starostí přes výcvik až po účast v misích divize. Podrobně líčí často riskantní akce uskutečňované pod velením Theodora von Hippela včetně obsazení mostů přes Dunaj v červnu 1941 v Daugavpilsu a pokusu o obsazení mostu v Batajsku, kde polovina jeho jednotky padla. Vzhledem k velmi nebezpečné povaze jejich misí přežilo druhou světovou válku jen velmi málo těchto dobře vycvičených vojáků. Mnoho znalostí o této jednotce se tak navždy ztratilo, a tak se tato kniha stala unikátním dokumentem o určité části německých válečných dějin. Tento poutavý příběh oživuje barvitými a přesvědčivými detaily divizi Brandenburg, obecně považovanou za předchůdce dnešních speciálních jednotek, a její roli v historii druhé světové války.

Johannes Kaufmann, narozený v roce 1915, odešel brzy ze školy a pracoval jako učeň v letecké továrně. V roce 1934 se dobrovolně přihlásil do nově vytvářené luftwaffe a prožil v ní vzrušující vojenskou kariéru. Postupně byl povyšován - na konci války měl hodnost kapitána a velel letce stíhaček Messerschmitt Bf 109. Možná byl běžným pilotem luftwaffe, ale sloužil v mimořádné době, a vedl si dobře. Během deseti let vojenské služby měl možnost létat v době míru i v době války a jeho vzpomínky vnášejí světlo do nároků na tuto práci v obou obdobích. Kaufmann ve své knize vypráví o svém životě pilota luftwaffe od své účasti na okupaci Porýní, na útoku na Polsko a na boji proti americkým těžkým bombardérům při obraně Říše. Popisuje také svou roli v bitvě u Arnhemu, v Ardenách a při invazi Spojenců v den „D“. Při líčení záludností létání se stíhačkou, složitostí bojové taktiky a válečných rizik zachází autor do velkých podrobností. Jeho barvité zážitky, jak se ztratil v hustých mracích nad Alpami, nebo jak se nechával vést řadou telegrafních sloupů napůl zasypaných sněhem při hledání místa k přistání na stalingradské frontě, jsou důkazem, že nepřítel nebyl jediným nebezpečím, kterému během své dlouhé pilotní kariéry čelil. Kaufmann bojoval ve válce od úplného začátku německé expanze až po vzdání se Britům v roce 1945. Jeho příběh je neobyčejným pohledem na zážitky pilota za druhé světové války.

Během okupace Československa odešlo v letech 1938–1945 bojovat za svou vlast do zahraničí mnoho našich občanů. Ve Spojeném království jich během druhé světové války působilo více než deset tisíc. Jednalo se zejména o letce, výsadkáře a příslušníky obrněné brigády, kteří se během válečných operací zapojili třeba do bitvy o Británii nebo obléhání Dunkerque. Někteří z nich dosáhli nevídaných úspěchů. Libor Sečka, velvyslanec České republiky ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, inicioval v roce 2020 projekt s názvem „Never Forgotten“ (Nezapomenuti), v jehož rámci se rozhodl uctít památku vojáků, kteří na území Spojeného království v době druhé světové války zemřeli. Vypravil se postupně na 107 hřbitovů, kde jsou uloženy ostatky 311 československých vojáků, a k 18 vojenským památníkům, celkem tedy na 125 pietních míst. Na každém z nich položil na znamení úcty k zemřelým a vděčnosti rudou růži. Své putování popsal a shrnul v knize nazvané Britské etapy. Součástí všech zastavení jsou fotografie zachycující atmosféru navštívených míst a dokumentující tak autorovo putování. Celý projekt byl věnován dvěma výročím: 75 let od konce druhé světové války a 80 let od příchodu příslušníků Československé armády do Velké Británie. Podpořila jej řada osobností a společně s velvyslancem se ceremonií u jednotlivých hrobů zúčastnili i významní čeští krajané žijící ve Velké Británii, československé krajanské komunity, zástupci britského parlamentu, vysocí důstojníci armády, zejména pak Královského letectva (RAF), místní samosprávy, obchodní partneři, náboženské obce i historické spolky z obou zemí. Mezi nejvýznamnější britské osobnosti, které se do projektu zapojily, patří například známý komentátor The Times, člen Sněmovny lordů baron Daniel Finkelstein a také poslanci Dolní sněmovny britského parlamentu sir David Amess, Paul Bristow a Greg Hands.

Lidice, Ležáky, Javoříčko, Leskovice a další místa, kde kdysi hořely ohně Smrti. A s nimi spojené dávno zapomenuté příběhy a lidské osudy: muž, který zabil svého syna, zapovězená láska, která vedla k vyhlazení Lidic, tajná mše nad hrobem zavražděných lidických mužů, chlapec z Ležáků, který na poslední chvíli unikl svým katům. Nechtěl jsem psát nebo natáčet televizní a rozhlasové reportáže pouze o obětech a vrazích. Toužil jsem najít strůjce těchto zločinů. Vrahy vykonavatele, velitele či iniciátory krvavých událostí. A také třeba obyčejné vojáky, kteří se těchto akcí – ať už dobrovolně či nedobrovolně – zúčastnili. Chtěl jsem slyšet jejich názory, jejich vzpomínky, jejich vysvětlení. Nešlo jen o Lidice nebo o jiné obce s podobným osudem, ale o další případy masových Vražd lidí, když třeba v okolí Jihlavy zmasakrovali ustupující němečtí nacisté pár desítek hodin před koncem války více než stovku civilistů. Velké Meziříčí, Třešť a další místa – kdo dnes o nich ví? Moje pátrání byla dlouhá, například putování po stopách někdejšího velitele Pelhřimova, hauptsturmführera SS Waltera Haucka, který nese zodpovědnost za vyhlazení obce Leskovice, trvalo bezmála dvacet let a zavedlo mě nejen do Německa, ale také do Francie.

Kniha reportéra a spisovatele Stanislava Motla vznikala – možná by bylo výstižnější napsat zrála – několik desetiletí. Během této doby objevil totiž celou řadu příběhů, a zejména lidí, kteří se stali přímými svědky událostí, jež vyústily ve válku před válkou. Při zobrazení dramatického období konce třicátých let minulého století v československém pohraničí využívá autor osvědčené metody, jež jsou patrné i v jeho dalších knihách. Tedy schopnost velké vnímavosti a empatie – patrné zejména při setkáních a rozhovorech s pamětníky. Dále dobrou orientaci v archivech. A v neposlední řadě to je jeho příznačná trpělivost při pátrání po konkrétních informacích, archivních dokumentech či po důležitých svědcích. Taková práce trvá leckdy řadu let. Není divu, že podstatnou část knihy spoluvytvářejí právě lidé, s nimiž se autor dlouhodobě stýkal a kteří dnes už nejsou mezi námi. Přestože jde o dávnou historii, jednotlivé příběhy či popis tehdejších událostí má spád, dynamiku, napětí. A co víc – uvědomíme si, že dávné dění má právě dnes, za současné uprchlické krize, nečekaně aktuální, nadčasový rozměr. Kniha, která se čte jedním dechem, je doplněna více než dvěma stovkami dokumentárních fotografií. Rok 1938. Krvavým podzimem znělo rekviem za poslední ostrůvek demokracie ve střední Evropě. V českém a moravském pohraničí vzplál oheň války. Války o to ničivější, že proti sobě stáli Čechoslováci. Na jedné straně statisíce německých, zpravidla fanatických stoupenců Adolfa Hitlera a Konrada Henleina, podporovaných nacistickým Německem. Na straně druhé Češi a s nimi například i – což se ne vždy uvádí – tisíce německých odpůrců nacismu. Byli odhodlaní. Byli stateční. Bojovali. Odmítali kapitulaci. Navzdory tomu měli být záhy obětováni. Politiky, kterým mnozí z nich tolik věřili. Zapomenuté osudy. Zapomenutí lidé. Dramatických událostí na počátku Velkého stmívání využilo pak ještě beckovské Polsko. Jeho vojáci vpadli, hned za vojáky německého wehrmachtu, do Československa. Aby si ještě z padlé a ponížené země včas stihli ukrojit co největší kus Slezska. Válka, která se rozhořela už rok předtím, než začala druhá světová válka, měla své padlé, své oběti. V čase, kdy nás dosud věrní spojenci předhodili, s jistou nadsázkou řečeno, jako kost Adolfu Hitlerovi, se naplňovaly osudy hrdinů této knihy: Český policista, který přežil jen proto, že ho útočníci považovali za mrtvého. Jeho žena – ponížená, téměř ubitá německými spoluobčany. Učitelka, která si ještě před smrtí v německém vězení musela projít martyriem hrůzy. Německá úřednice, matka malé dcery, jež organizovala záchranu německých odpůrců nacismu. Na sebe přitom ale zapomněla. Horolezkyně. Dívka z německé rodiny, která společně s českými a německými přáteli vyhlásila osobní válku Hitlerovi. Jak statečně žila, tak i statečně zemřela. A byli další. Štvanci – lidé, kteří v hodině dvanácté, často jen v tom, co měli na sobě, stihli uprchnout do vnitrozemí. Češi, Židé, němečtí antinacisté. Reportéři – vzdělaní, vnímaví a zpravidla velmi odvážní. Události odmítli vnímat optikou tehdejších představitelů Velké Británie či Francie a navzdory požadavkům svých vydavatelů nebojácně šířili pravdu o tom, co v Československu opravdu viděli a co tu prožívali. V době, kdy ještě spousta Evropanů nebrala německý nacionální socialismus dostatečně vážně, oni už viděli. A věděli. A pochopili. Patřili mezi první. První v boji proti Hitlerovi.

Vzpomínky na Den D. Pozoruhodné paměti jednoho z přímých účastníků vylodění v Normandii. Před pětasedmdesáti lety byl Ray Lambert, tehdy třiadvacetiletý armádní medik, v první vlně při vylodění na pláži Omaha v Normandii. Jako téměř stoletý nám předložil jedny z nejpozoruhodnějších pamětí současnosti, neuvěřitelné vzpomínky na jeho roli vojenského zdravotníka za druhé světové války, jenž riskoval vlastní život, aby zachránil hrdiny Dne D. Každý z nás byl hrdinou je nezapomenutelný příběh nejen o tom, co se dělo během těch ohromujících a zoufalých hodin na pláži Omaha, ale také o odvaze a udatnosti, které těmto událostem předcházely během druhé světové války – od pouští severní Afriky přes zrádné horské průsmyky na Sicílii až po největší vojenské vítězství, jaké svět kdy poznal.

Autentické svědectví někdejšího člena židovského sonderkommanda v Osvětimi – jednoho z mála těch, kteří osvětimské peklo přežili, a jediného, kdo podal ucelenou pravdivou výpověď o smrticí mašinérii, které musel sloužit. Shlomo Venezia se odvážil otevřeně popsat i ty nejděsivější stránky své „práce“ a vynesl na světlo šokující podrobnosti, jež odhalují spáchaný zločin v celé jeho obludnosti.

Členové zvláštního židovského oddílu, známého jako „sonderkommando“, byli jedi­nými očitými svědky masového vraždění ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Brzezinka. Nikdo jiný – kromě pachatelů samotných – nesměl vědět, co se v osvětimské továrně na smrt odehrává. Členové sonderkomman­da nebyli však pouhými svědky – museli vykonávat tu nestrašnější práci, kterou si lze představit, byli totiž nuceni udržovat maši­nerii smrti v chodu: prováděli přípravy pro hromadné vraždy nevinných obětí, statisíců lidí, včetně dětí a žen. Autorům knihy Svědkové z továrny na smrt se podařilo přimět ty, kteří přežili, aby o nepopsatelných hrůzách vyprávěli. Jejich autentická svědectví se stala základem pro knihu, při jejíž četbě tuhne krev v žilách a která ukazuje, že lidské zlo nezná žádných hranic.

Autentický příběh dosud žijícího Bořivoje Bartoníčka, v době německého nacismu studenta a člena českotřebovské odbojové skupiny, který v naprosté izolaci strávil více než čtvrt roku v cele smrti, v těsném sousedství popravčí gilotiny (aby nakonec zázračně přežil), pomáhá autorovi – obrazně řečeno – oživit mnohatisícovou armádu mužů, žen a mnohdy ještě mladistvých chlapců a dívek, včetně dětí, kteří v mimořádně nepříznivých podmínkách vedli, přímo v srdci protektorátu Čechy a Morava, válku s mnohem silnějším a mocnějším nepřítelem. Kdo ale dnes o těchto, často až neuvěřitelně odvážných lidech ví? Kdo dnes ví, že počet našich padlých na domácí frontě výrazně převyšuje počet padlých československých vojáků, včetně letců, na všech frontách druhé světové války? A kdo dnes ví, že mnohé rozsudky smrti, vynesené nacistickými soudci, jsou ve Spolkové republice Německo dosud ještě platné? Jedinečnost této knihy spočívá především v tom, že se také podrobně věnuje organizaci nacistické justice, fungování konkrétních soudů a především jednotlivých soudců a státních zástupců, kteří zpravidla bez jakýchkoliv výčitek dokázali posílat na smrt tisíce odpůrců německého nacionálně socialistického režimu. Autor tu rovněž mapuje nejenom poválečnou kariéru představitelů nacistické justice, ale věnuje se také osudům konkrétních popravčích – katů. Pokouší se vykreslit psychologické profily některých z nich, pátrá po motivaci těchto lidí, kteří často velkou část svého profesního života zasvětili právě tomu, že mimořádně drastickým způsobem zbavovali života své bližní... Při přípravě této knihy pátral autor především v zahraničních, hlavně tedy německých archivech. Hovořil zejména s německými historiky a archiváři. Znamená to, že mnohé informace, včetně zobrazení poválečných osudů některých katů, včetně kata Aloise Weisse, který v letech 1943 až 1945 popravil v Praze, v pankrácké věznici, více než jeden tisíc mužů a žen, se k českému čtenáři dostávají úplně poprvé.

Unikátní autentické svědectví, v němž Čechoslovák Filip Müller odhalil světu, co na vlastní oči viděl a zažil jakožto člen židovského sonderkommanda v osvětimské továrně na smrt. Jeho kniha zůstává jedním z nejdůležitějších zdrojů poznání o masovém vyvražďování v táboře Osvětim-Březinka. Filip Müller, narozený roku 1922 v Seredi nad Váhom, byl 13. 4. 1942 deportován do Osvětimi, kde byl již v květnu téhož roku přidělen ke skupině židovských vězňů, kteří se, izolováni od zbytku tábora, museli podílet na přísně tajné akci „Sonderbehandlung“, tedy na masovém vyhlazování Židů v krematoriích a plynových komorách. Filip Müller, jeden z mála přeživších očitých svědků osvětimského inferna, detailně popisuje, co dennodenně zažíval: otřesné zážitky na dvorech krematorií a ve svlékárnách, z nichž byli většinou nic netušící lidé lstí vlákáni do plynových komor, hororové scény, které se tam odehrávaly, jakož i hrůzné výjevy ze spaloven a spalovacích jam, jejichž fungování esesmani nepřestávali zdokonalovat a za jejichž provoz byli členové sonderkommanda zodpovědni. Unikátní svědectví muže, který mnohokrát jen o vlásek unikl smrti, líčí ovšem nejen masové zabíjení tisíců řeckých a statisíců maďarských Židů, tragický osud terezínského rodinného tábora, pravidelné selekce v sonderkommandu a nezdařenou vzpouru, které jako zázrakem přežil, či pokusy o útěk, ale popisuje také všední život v táboře, vzájemné vztahy mezi vězni, jejich každodenní boj o přežití, jakož i chování táborových kápů a velitelů. Někteří z nich byli za svou brutalitu po druhé světové válce postaveni před soud a k jejich odsouzení významnou měrou přispělo právě Müllerovo svědectví. V Müllerově vyprávění nenajdeme žádné výčitky, žádnou nenávist. Sonderbehandlung neboli zvláštní zacházení je jen děsivý dokument doby, svědectví jednoho z mála přeživších „nositelů tajemství“, který „zóny smrti“ Osvětimi a Březinky poznal z bezprostřední blízkosti. Je to dokument, který nepřestává být aktuální, neboť ukazuje, jak nestvůrně se dokáže člověk chovat. Filip Müller se po válce vrátil na Slovensko, odkud po krátké době přesídlil do Prahy, kde se svěřil do péče židovských lékařů. Až do roku 1953 nemohl kvůli zdravotním problémům pracovat a většinu času trávil v sanatoriích. V roce 1969 emigroval do Spolkové republiky Německo, kde o deset let později vydal svou knihu v němčině. Navzdory nedobrému zdravotnímu stavu vystoupil v několika soudních procesech proti osvětimským zločincům jako svědek. Veřejnosti je znám též z Lanzmannova devítihodinového filmového dokumentu Šoa (1985). Filip Müller zemřel v roce 2013 ve věku téměř 92 let. České vydání knihy je doplněno doslovem německého historika Andrease Kiliana, jednoho z největších současných znalců historie holocaustu. Právě on, jakož i Müllerův syn Michael, se zasloužili o to, že kniha konečně vychází i v českém překladu.

Kniha Stanislava Motla, jejíž součástí je bohatý obrazový materiál, včetně desítek autentických dokumentů, formou dynamické reportáže popisuje dramatické pátrání po osudech zlatého československého pokladu v nejrůznějších archivech u nás i v zahraničí. Popisuje také mnohá zajímavá setkání s pamětníky a zveřejňuje utajované zápisy z vleklých a dramatických jednání o navrácení československého měnového zlata, jež bylo podmíněno tím, že Československo zaplatí USA a Velké Británii „daň za osvobození“, do níž spadaly mimo jiné uniformy a výzbroj nejenom živých, ale i padlých vojáků, včetně bomb, které naši letci shodili na Německo.

Unikátní svědectví účastníka bojů na srbské frontě, ruského zajetí a zformování a tažení čs. legií Ruskem.

Během druhé světové války se ztratila spousta důležitých událostí v mlze a chaosu konfliktu. Intriky, lsti a mrazivá spiknutí jako vražda Jane Hornové, zmizení Jantarové komnaty, tajemství zlatého vlaku nebo záhada Timurovy krypty byly před veřejností ukryty, doslova ututlány. Teprve zpřístupnění tajných archívů vrhlo na mnohé záhady světlo.

Výjimečně zdařile skloubený, zasvěcený popis průkopnické práce a života otce počítačů Alana Turinga.

Shlomo Birnbaum, narozený v roce 1927, vyrůstal v ortodoxní židovské rodině v polské Čenstochové. Po vpádu nacistů do Polska v září roku 1939 byla rodina přemístěna do ghetta, kde každodenní život provázely smrt a strach. Shlomo Birnbaum ještě dnes říká: Zažil jsem, jak moje maminka byla poslána na smrt, jak byli zabiti moji sourozenci. Ztratl jsem víru. Kde byl tehdy Bůh? Shlomo přežil spolu se svým otcem, který mu opakovaně zachránil život. Po své „záchraně” však musel odvádět otrockou práci ve zbrojnické továrně a po válce byl opět konfrontován s vražednou nenávistí vůči Židům – tentokrát z polské strany. Shlomo a jeho otec Árie nakonec utečou do země, do níž nechtěli nikdy vkročit: do Německa. V Mnichově Shlomo založí rodinu, má čtyři děti, stane se podnikatelem a nalezne zde přátele. Přestože minulost nikdy nedokáže zcela uzavřít, přece jen žije nový život, což považoval za nemožné.