Lindemannovy verše jsou hluboce melancholické a surrealistické, plné touhy a napětí, v nichž se obscénní, avšak zranitelný lyrický subjekt otevírá intimnímu dialogu se čtenářem. Básně zkoumají vnitřní temnotu a tělesnou rozkoš s prvky sexuálního napětí. Provokativním a kontroverzním veršům však kontrastují jemnější a introspektivnější motivy, jako jsou láska, samota či existenciální úzkosti. Lindemann si ve verších symbolicky, až experimentálně pohrává s jazykem, prostřednictvím něhož popisuje všední i niterné prožitky bolesti či smrti. Černobílé ilustrace Matthiase Matthiese vytvářejí s Lindemannovými verši symbiotickou koláž sexuality, sebezkoumání a vzpomínek na lásku i vlastní rodinu.

Tematický výbor japonských básní o hmyzu obsahuje 65 pětiverší waka a 155 trojverší haiku. Je rozdělen do osmi částí podle nejčastěji frekventovaných druhů hmyzu, odedávna v poezii oblíbených díky duchovnímu vlivu šintoismu a buddhismu: letní hmyz – motýli – světlušky – vážky – cikády – cvrčci – kobylky – komáři a jiný hmyz. Poslední, devátá část sbírky, představuje žáby – predátory hmyzu, kteří se v japonském písemnictví objevují již od nejstarší básnické sbírky Manyóshú sepsané ze starověké orální tradice po roce 760. Na výběru básní a jejich překladu do češtiny spolupracovali japanistka Helena Honcoopová, která rovněž vybrala barevné japonské ilustrace a sbírku graficky upravila, a básník, prozaik Petr Borkovec, který vznik hmyzí antologie podnítil.

Georg Trakl (1887–1914) byl rakouský lyrický básník, jehož díla oplývající bohatou symboličností obrazů tvoří základ rakouské poezie 20. století. Předkládané vydání první básníkovy publikované sbírky Básně (Gedichte) uvádí kromě českého převodu jeho textů i německý originál. Německý text byl korigován podle nejnovějších kritických vydání, nově pořízený český překlad se snaží o maximální možnou obsahovou a formální věrnost. Úvodní studie rozebírá básníkovu poetiku a některé okolnosti jeho života, které silně ovlivňují interpretaci básní a literární i lidský obraz jejich autora. Detailní komentář všech básní, v traklovském bádání ojedinělý, se zabývá hlavně kompozicí básně a jejích částí, syntaktickými, gramatickými a interpretačními zvláštnostmi a nejasnostmi, zvukovou stránkou veršů a jejich paralelami v tvorbě Trakla a jiných autorů. Slovo překladatele srovnává traklovské překlady v různých evropských jazycích a tradicích a objasňuje aktuálně použité zásady a postupy. Publikace je doplněna strukturovanou bibliografií a konkordancí básní z Gedichte s jejich pozicemi v hlavních traklovských edicích.

Stylizovaný cestovní deník Macua Bašóa, nejslavnějšího japonského básníka haiku. Vytříbené dílo haibunové prózy, kde próza i haiku jsou v dokonalé rovnováze a kde nadčasová identita míst i jejich kulturní rozmanitost splývá v dokonalou harmonickou symfonii. Vrcholný příklad hlubokého poetického vcítění do japonské krajiny. Knihu doprovází dvanáct barevných dřevořezů Kamedy Bósaie (zač. 19 stol.). Doslov o K. Bosaiovi napsala Helena Honcoopová.

Masaoka Šiki (1867-1902) patří k nejlepším japonským básníkům haiku. Byl vlastně pokračovatelem Bašóa a starších mistrů a obohatil jejich styl o nové postupy. Přestože mu byl vyměřen tak krátký život, zanechal po sobě obrovské dílo. Věřil v jednoduchost básnického výrazu a v přesnost detailního pozorování. Přeložil a předmluvou opatřil Antonín Líman. Doslov napsala Sylva Martinásková, doslov o dobových ilustracích Helena Honcoopová. Spolu s originálními japonskými texty. Ilustrováno dobovými barevnými ilustracemi. Kukačka nedokáže dát sbohem světu jedním veršem Zablesklo se — déšť utichl a v lese zazářil měsíc

Rozsáhlý výbor z díla jednoho z nejlepších japonských básníků, ”božího člověka” Kobajašiho Issy (1763-1827), jehož tvorbu zná český milovník japonské poezie již z oblíbeného výboru Pár much a já (DharmaGaia 1996). Jeho haiku, zaměřená převážně na přírodní motivy (měsíc, květy, vítr, voda, zvířata, hmyz, ale i lidé a bozi), jsou díky jeho nesmírné citlivosti a otevřenosti vůči i těm nejdrobnějším tvorům považována za ”momentky absolutní komunikace”. Překladatel Antonín Líman o něm napsal, že ”jeho něžný pohled má v sobě až vesmírnou toleranci a dětskou čistotu”.

Největší česká antologie japonské poezie haiku v mistrovském překladu Antonína Límana. Přes osm set vybraných skvostů od sedmdesáti autorů počínaje zakladatelem žánru Bašóem v 17. století až po současné modernisty.

Pavla Lidmilová (1932-2019), známá jako překladatelka z portugalštiny, se v této knížce představuje jako tvůrkyně původních básní a krátkých próz. Uvádějí nás do světa tušeného pod povrchem věcí, kde se odehrávají drobná, mnohdy bolestná dramata lidského života. Zvláštním typem přeludných obrazů, podobných snům, jsou pro autorku filmy, komentované s erudicí i existenciálním zaujetím.

Luc Dietrich (1913-1944), představitel výrazné mladé generace meziválečných spisovatelů, je českému čtenáři znám z jeho jediné do češtiny přeložené knihy Štěstí zarmoucených (Most, 1948). V Rostlinných emblémech se Dietrichovy básně v próze soustředí na motivy rostlin a zejména stromu, který se stává imaginativním odrazovým můstkem pro popis lidského osudu a poznání. Integrální součástí knihy jsou autorovy černobílé fotografie, na nichž na první pohled upoutá významná role světla a stínu, sám Dietrich o fotografiích říká: „ Naučil jsem se vidět svět s novou prostotou, mé oko všude spatřovalo hranice možného obrazu, spojovalo figury kolem určitého středu, očišťovalo věci od jejich barev, zakoušelo šeď růžového nebe a hlubokou čerň červené drapérie... “ Vydání Rostlinných emblémů doplněné o další básně z autorova závěrečného tvůrčího období představuje – po překladu románu Štěstí zarmoucených a brněnské výstavě jeho fotografií (a drobném katalogu) z jara r. 1969 – další z kamínků v mozaice uvádění tohoto geniálního a předčasně zesnulého autora českému čtenáři.

Kiki Dimula obohatila grécku poéziu tým, že zahrnula do svojich veršov element, ktorý v nej predtým existoval v minimálnej miere: rozšírila obsah poetickej metaforickosti spôsobom, že doňho zahrnula významy a myšlienky abstraktné – prvky tvoriace alegóriu. Tak jej metafory majú alegorické zafarbenie, ktoré poetka dosiahla tak, že ich transformovala do svojich veršov nie ako pojmy, ale ako pocity a dojmy. Výrazným znakom jej poézie je tiež irónia, ktorá ju spája so známym gréckym básnikom K. P. Kavafisom. Rozdiel medzi nimi spočíva v tom, že zatiaľ čo Kavafisova irónia je založená na zhustení pocitu do intelektuálnej formy a je tragická a dramatická, irónia Kiki Dimuly je predovšetkým jazyková a lyrická. Je to tak preto, že slovami s abstraktným významom vyjadruje predovšetkým osobné a nie spoločenské pocity. Pomocou týchto prostriedkov robí vo svojich básňach akýsi tragikomický prierez každodennosti, ktorej základné znaky sú chvíľkovosť a pominuteľnosť a ktoré pred nami vyvstávajú nad priepastnou hĺbkou času. Práve Čas tvorí pozadie a problém takmer každej jej básne.

Robert Bly, americký básník, esejista a autor „Železného Jana“ v této útlé knížce shromáždil svá čtení z let 1971 a 1983 věnovaná jungovskému konceptu stínu, která doplňuje rozhovor s Boothem a esej o poezii Wallace Stevense. Společným motivem všech pěti kapitol je právě stín, o němž Bly mluví jako o „dlouhém pytli, který vlečeme za sebou“.Nezkoumá ho jazykem analytické psychologie, nýbrž jazykem básnickým, a pomocí barvitých obrazů a příběhů ukazuje, co dělat, abychom získali zpátky energii, kterou jsme do tohoto pytle odložili a zabránili tak i jejímu zneužívání. To, co básnická čtení Roberta Blye ve skutečnosti říkají, je: Musíte změnit svůj život.Slyšet tak závažné básně a odolat veškeré změně je horší věc než ztráta času, je to nebezpečné. Takto Knížku o lidském stínu uvádí její editor William Booth.

Henri Michaux (1899-1984) je jedním z největších básníků dvacátého století. Jeho poesie je tvrdá, někdy až krutá. Michauxovy texty jsou jakoby vyryty do stromu, do vyschlé půdy, do kamene.Zároveň je však Henri Michaux úžasně vnímavý ke každému šumu, k hučení moře, větru, k zašustění křídel ptáka v letu, k chvějícím se listům stromu. Surové záznamy, jakoby ve stavu zrodu, skvrny slov, trsy slov, krystaly neologismů, neartikulované výkřiky, milostné vzdechy, zaříkávání, kletby, litanie. Jsme zde očitými svědky rozbíjení mýtů, dávných rituálů, drcení řeči, svědky nově vznikající kosmogonie. Nejen Michauxovy verše a texty v próze, ale i jeho kresby tuší, akvarely či vlastní kaligrafie, jimiž se pokusil proniknout za řeč, tam, kde slova nestačí, to vše je doslova nabité energií výbuchu sopky či supernovy. Michaux se snaží proniknout na samu mez vědomí, k „tajemství čisté existence“.S přesností laserového paprsku popisuje vjem po vjemu, prozkoumává nové, netušené prostory, odkrývá nové, dnes již zahlušené schopnosti člověka. Michauxova poesie je jedním z nejdůslednějších, a zároveň nejpodstatnějších pokusů evropské poesie dvacátého století o jiné vnímání, cítění a myšlení, o jejich proměnu, o proměnu těch nejzákladnějších zkušeností, o „odkrývání neznáma“, jak to pro poesii závazně postuloval již Arthur Rimbaud.

V Nietzschových básních je takřka každé slovo prostoupeno ozvěnami jeho učení, a přesto v nich mnohdy vyvstává nezaměnitelný poetický tvar. I tam, kde básně nejsou postaveny na rytmu a rýmu, zbarvují je odstíny zvuku, srážejí se do aliterací, krystalizují v hříčky, hutní metaforami a vytvářejí smyslově naléhavou krajinu, jež je zároveň krajinou ducha. Myšlenkové souvislosti, které je u Nietzschových básní třeba respektovat, při překládání ještě znesnadňují úkol znovuvyvolat jejich zdroj, intenzitu nálady, jež inspirovala autora. Dvojjazyčné vydání však dovoluje čtenáři vrátit báseň do prostředí jejího zrodu a vyvážit nevyhnutelnou nedostačivost.

Jedna z nejlepších ruských básnířek počátku 20. století se narodila do prominentní moskevské rodiny. Její básnická prezentace nezávislé ženské subjektivity nemá od té doby nejen v ruském kontextu obdoby. Cvetajevová začínala jako symbolistická autorka, na počátku dvacátých let 20. století vynikala v expresionistické lyrické skladbě, v níž uplatňovala formu zpovědi. Výbor z intimní lyriky s názvem Který vítr mám proklínat se vyznačuje maximálně exaltovanou a až trýznivou citovostí.

Kniha Tao te-ťing představuje jednu ze základních knih světa a hlavní zdroj čínského malířství a poezie. V roce 1973 byly v hrobce Ma-wang-tuej odkryty na hedvábných svitcích nejstarší známé texty knihy, ale ke skutečné senzaci došlo v roce 1993, kdy byl v jiné hrobce Kuo-tien vykopán text Taa někdy z roku 350 před Kristem. Nález má stejný význam, jako měly kumránské svitky pro biblická studia. Tento překlad se vrací ke starému, syrovému Tau. Je silné, archaické a podivné. Každá kapitola knihy je doprovázena stručným komentářem literáta Wang-Piho ze 3. století po Kristu.

Kniha Sto básní představuje zlatou éru japonské poezie, jak ji v době Heian pěstovala aristokracie u císařského dvora v Kjótu. Jejím jádrem je kompletní překlad sbírky Sto básní od sta básníků (Hjakunin iššu), kterou z tisíců veršů zařazených do tzv. Císařských antologií vybral a uspořádal slavný básník a literární teoretik Fudžiwara no Teika kolem r. 1236. Tato dodnes nejznámější sbírka klasické poezie je perlou na šňůře skvostných literárních děl starého Japonska. Do historického, literárního i výtvarného kontextu sbírky Sto básní zavede čtenáře obsáhlý úvod, zatímco doslov se soustředí na staré japonské poetiky a vysvětlení básnické dikce, figur a estetiky pětiverší waka (zvaných též tanka). Dalších sto deset přeložených básní ilustruje slohový vývoj této formy, její tematické a metaforické bohatství a jazykové zvláštnosti staré japonské poezie. Sto básní přeložila japanistka Helena Honcoopová, která též napsala komentáře a doprovodnou studii, a vybrala ilustrace, sto čtyřicet převážně barevných dřevořezů a maleb z 13.–20. stol. (Šunšó, Gakutei, Kunisada, Hokusai, Hirošige ad.). Čekám na ráno, které se nechce objevit stejně jako ty. V noci mne přišel navštívit jen ledový průvan z tmy. Cesta lásky nezná směr ani cíl. Jako by lodník v úžině Jura vesla utopil a unášel ho oceán.

Svazek představuje Jiřího Grušu jako česko-německého básníka. Prvně v úplnosti, v originálech, resp. i překladu zahrnuje jeho šest za života vydaných českojazyčných básnických knih (Torna, Světlá lhůta, Právo útrpné, Cvičení mučení, Modlitba k Janince, Grušas Wacht am Rhein) a dvě sbírky německojazyčné (Der Babylonwald, Wandersteine). Mimoto českým čtenářům zpřístupňuje básně rukopisné, časopisecké, do češtiny dosud nepřeložené a v dodatcích a komentáři osvětluje genezi a souvislosti tohoto Grušova rozsáhlého díla.

Ko Un (nar. 1933 v Koreji) je autor velice rozsáhlého básnického díla a jedinečná osobnost světové literatury. Tento nejznámější korejský básník současnosti mnoho let putoval po Koreji jako buddhistický žebravý mnich, poté bojoval za lidská práva, byl čtyřikrát vězněn. V posledních letech je považován za „prominentního básníka“ vzhledem k blízkému vztahu k nejvyšším politickým představitelům, i když mnozí jeho život považují za rozháraný. Tato sbírka je výběrem básní z prvních deseti dílů dosud neuzavřeného Ko Unova opusu magnum Maninbo (Záznamy deseti tisíců životů), které začal psát v roce 1985. Dnes má přes třicet dílů a autor v něm zaznamenává osoby, s nimiž se na své životní pouti turbulentním 20. stoletím setkal.

Výbor z tvorby legendárního čínského básníka, poustevníka a vyznavače čchanu (8. stol.) z doby dynastie Tchang, jenž svým životem a dílem inspiroval japonský zen i beatniky ve 20. století v USA a v Evropě. Přeložily Alena Bláhová a Olga Lomová.

Džaláleddín Balchí Rúmí (1207--1273), zakladatel řádu tančících dervišů, je považován za největšího básníka islámského súfismu. Růženec mystických příběhů a parabol z Masnaví (”Koránu Peršanů”), z gazelů a ze čtyřverší přeložili Jiří Bečka a Josef Hiršal.

Výbor z tvorby výjimečného korejského básníka (187–1863), aristokrata původem, tuláka z vlastní vůle, ozdoby literátských večírků, více však nevěstinců, milovníka alkoholu, žen a scenérií, věčně hladového, svobodného, neklidného, jednoduchého i složitého

Vytříbené a virtuosní dvojsmyslné verše vietnamské básnířky (přelom 18. a 19. stol.), která patří mezi vůbec nejvýznamnější a nejoriginálnější literáty vietnamských dějin. Vybral, přeložil a úvodem a vysvětlivkami opatřil Petr Komers.

Cílem nového vydání učebnice je vštípit studujícím praktické jazykové dovednosti potřebné ve styku s hostem a seznámit je se základy německé gramatiky.