Zde soustředěné verše autorů z volného sdružení Sursum zachycují i proměny, přibližování se a vzdalování poetice druhé vlny českého symbolismu. Do tvorby vstupuje stále razantněji snovost, ne ještě s podvědomím, ale už s čímsi jako nad-vědomím. To byl posléze i společný rys pro autorskou transcendenci i mystiku, pro spojení ve sférách vzdálených světů mimo vnímání i mimo čas. Jakési až ambientní prostory, zasněně mlhavé a sotva pojmenované. Vedle zjevné koketerie s hermetickými naukami a magií láká autory divokost barev, provokující obraznost a zkušenosti leckdy až mimotělní…

Tato knížka sdružuje dvě básnické sbírky: Celníci a námořníci a See Emily Play 2. Miroslav Fišmeister (* 23. dubna 1976) se narodil a žije v Brně. Amatérský přírodovědec, „pošetilý pohádkář“, Starý muž příbuzný s koněm, „čtvrtý Profesionál“. Po jednom z jeho ruských předků je pojmenován archipelag. Dva roky studoval FF MU (filosofie, religionistika, angličtina), dva roky pracoval v brněnské zoo (osli, klokani, kasuár). Od roku 2005 je v invalidním důchodu. Téhož roku debutoval knihou Ten stolek je nízký! Následovalo dalších 15 knih, nejnovější je Líc al-Chálí (Odeon, 2020). Jeho básně zazněly v HaDivadle a České televizi, vyšly rovněž v různých časopisech a antologiích. Byly přeloženy do francouzštiny, italštiny a angličtiny a také zhudebněny Ondřejem Kyasem. Svými texty doprovodil dvě výstavy fotografií Jaroslava Plocka, z nichž druhá navštívila i Senát Parlamentu ČR. Je autorem videoklipu k písni Octovrios Beaty Hlavenkové. Až se stane námořníkem, vyroste.

Rozsáhlá veršovaná poéma známého básníka a divadelního režiséra je literárním útvarem na hranici poezie, filosofického traktátu, historicko-teologické úvahy a litanie. S ničím jiným nesrovnatelný slovesný útvar autora znalého experimentu atakuje myslitelné a slovy se dobírá k nevyslovitelnému. Text je nesen strhujícím rytmem, místy hraničí až s extatickou modlitbou. Jde o pozoruhodný a po všech stránkách originální text současné české literatury.

Autoportréty - druhá básnická sbírka autorky - jsou kompaktním dílem. Autorčin ‚klasicistní‘ naturel, její přesné pozorovatelské umění a úcta k tradici obrazu, slova i hudby, ale především její schopnost přesahu, umožňují duchovní jednotu sbírky. Přes tento klasicistní ráz je tato kniha hlubinně osobní a prozrazuje toho o autorčině vnitřním vesmíru mnohé. V její metodě se slévají tři prameny práce s duší, které v básnířčině životě dominují: básnická imaginace, terapeutická citlivost a umění hudby.

ilustrovaná autorská kniha malíře, spisovatele a žijícího klasika dětské ilustrované tvorby představuje poprvé výhradně autorovo básnické dílo, které bylo čtenářům dosud spíše skryto – Mikulka si psal básně převážně pro sebe a pro nejbližší přátele. Výborů by šlo jistě sestavit několik, uspořádání sbírky To jsou věci se však ujal básník z nejpovolanějších a autorův souputník – Ivan Wernisch.

Básnická sbírka V Torontu prší je mapou k prošlapání. Průzkum tohoto území spolu s jeho původními obyvateli zvolna vymaňuje z lidských měřítek a otevírá novému poznání. Vlákna topolů propletená s neuronovými sítěmi, které vyhodnocují stupeň znečištěnosti ovzduší, nanovo črtají souřadnice člověka. Čtení jako jejich vyměřování tvoří nikdy nezavršený kruh. Spirála pohybu, jímž se termit zavrtává do země, nebo kouře stoupajícího z chatrče. Kolonizovaná krajina se znovu stává domovem.

Autorčin básnický debut otevírá dveře do duchovních světů, které nejsou pouze daleko, někde v nedohlednu, ale jejich odlesk zároveň zasahuje do každodenního života – do běžných radostí, lidské bolesti a do setkání s přítomností druhého, v jehož tváři se zrcadlí to, co nás přesahuje. S oním Ty, které svědčí o jedinečném díle Hospodinova stvoření, kde se zastavuje čas a láme se běžná perspektiva a kde se člověk stává lidskou bytostí schopnou nahlédnout sebe sama. Básně jsou doprovázeny fotografiemi Tomáše Bezfaldy Blažka a společně tvoří vyvážený kompaktní celek.

Zuzana Trojanová (1954-1979) patřila k nejnadanějším českým básnířkám sedmdesátých let. Po její tragické smrti jí přátelé vydali jen jednu malou sbírku (Hoře z nerozumu, Mladá fronta 1980), některé její básně vyšly v samizdatu, něco v soukromých tiscích, ale většina jejího díla zůstávala nevydána v její literární pozůstalosti. To nejcennější z literárního odkazu Zuzany Trojanové, co až dosud nebylo vydáno, je obsaženo v tomto svazku.

Hudebník David Stypka publikoval v období od února 2019 do listopadu 2020 na Instagramu básně, jimiž reagoval, obvykle s ilustrací nebo fotografií, na různé okamžiky a vytvářel jakýsi deník ve formě postřehů, komentářů, pocitů. Plánoval je vydat formou sbírky, pro kterou měl i název: Kráky. Finální podobu dokončit nestačil, podle jeho představ ji k vydání citlivě připravila jeho kolegyně a kamarádka Kateřina Marie Tichá. Knižní vydání v grafické úpravě Luďka Kubíka chce přispět k dokreslení - bohužel již uzavřeného - díla tohoto písničkáře.

Básnická sbírka Martina Švandy. Poslyšte příběh o domově, kde z všedních předmětů vyskakují báje. Příběh o dvou lidech, kteří plynou vedle sebe, aby lépe vzdorovali tmě. Lahodné kouzlo Švandova vyprávění zůstalo, ale světlo vržené na děj teď víc řeže. Klávesy jsou bílé i černé a toto střídání je třeba přijmout. Síla tvoření. Síla ničení. Je možné tíseň vany zahnat smíchem houpaček? Básnický návrat, ale nikoliv na stejné místo.

Devadesát sedm okamžiků je soubor necelé stovky neortodoxních haiku, která vznikala mezi lety 2016-2021. Poetické záznamy vedené touto nejstřídmější existující básnickou formou rozeznívají okamžiky rozličných chutí a tvarů. Texty seřazené do 8 oddílů hovoří o dotecích s přírodou i terénem měst, setkáních letmých i tělesně blízkých na cestách i doma, o vyprovázení umírající ženy, či oázách samoty a kontemplace. Básně výtvarně doprovází perokresba volně citující kaligrafickou malbu z ruky malíře Pavla Gončarova. Jednotlivé celky odděluje sevřená série digitálních koláží, které přeskupují její tahy pro nalezení nových významů. Sbírka je literární prvotinou mladého českého divadelníka a písničkáře Šimona Petáka.

Výbor z autorových starších, novějších i zcela nových básnických fantazií, esoterních spekulací a odvážných sentencí doplněných citací zakázaných románů. Připojeno je několik učebnicových textů, které by snad bylo možné považovat za základní kapitoly z obecné logiky, estetiky a etiky.

Tato knížka představuje souborné vydání básní Stanislava Komárka, vzniklých v letech 1975-1999. Stanislav Komárek, nar. 1958 v Jindřichově Hradci, studoval biologii na UK v Praze, v letech 1983-90 v exilu je Vídni (Naturhistorické muzeum, Ministerstvo zemědělství, Vídeňská univerzita), po návratu se Zdeňkem Neubauerem spoluzakládal Katedru filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK Praha, tam působí dosud. Je autorem celé řady knih naučných, esejistických i beletristických, v r. 2006 získal cena Toma Stopparda za esejistiku.

Básnická sbírka zavedeného autora. Řeka z názvu knížky je tu symbolem pro herakleitovské panta rhei. Vše plyne, vše odchází. Ale kdo jiný než proud řeky se dokáže kalný ztišit do úplné čistoty, jak nám říká Tao Te Ťing?

Po debutu Skrýše (2018), který vzbudil zaslouženou pozornost, přichází básnířka s dalším, ještě vyzrálejším a koncentrovanějším souborem. Tak jako ve své první sbírce, i zde autorka na nerozlehlých půdorysech buduje intimní, avšak intenzitou nasycené prostory, v nichž pak pečlivě ohledává svůj vztah k Bohu, ke svým milovaným, k přírodě a vůbec k celému bytí, které tentokrát vnímá skrze obrazy vln dynamičtěji, jako závrať i uklidnění. I na zdánlivě klidné hladině všednodennosti, kterou žijeme, dokáže působivě zachytit jemné existenciální chvění. Jinak řečeno, dokáže se na známé podívat novým, jitřním zrakem a o nalezené tíze svědčit v silných, zasahujících verších.

Básnické dílo Jiřího Wolkra (1900—1924) si v sobě uchovalo nezaměnitelnou výpověď o radikální proměně poezie dvacátých let a záhy podnítilo četné polemiky o směřování avantgardního umění. Poúnorová kritika jej však účelově dezinterpretovala v duchu proletářství a budovatelské vitality. Česká knižnice proto přináší výbor, který chce sejmout z Wolkra tuto zjednodušující, v povědomí čtenářů stále přetrvávající nálepku, jež recepci jeho textů na léta poškodila. Společně s oběma sbírkami Host do domu a Těžká hodina, vydanými ještě za autorova života, obsahuje i další básně do sbírek nezařazené, například stěžejní pásmo Svatý kopeček.

Tento mladý básník je domestikovaný ve dvou kulturách, ve dvou jazycích (jako dítě používal ruštinu, žil v Izraeli), češtinou však vládne dokonale. Jeho sbírka působí na první dojem nadreálně, ve skutečnosti však svými přesnými metaforami míří k podstatnému. Je angažovaná, neboť zasahuje čímsi víc než proklamacemi: působí přímo naléhavostí jazyka, tedy materiálu, v jehož řádu se každé dílo uskutečňuje. Zajímavě nasvěcuje intimní témata, ale „umí“ i záběry s delší perspektivou, tedy pohled na naši minulost a přítomnost. Hledá a nalézá nové cesty v jazyce, to vše s absencí suchého, konceptuálního mučení slov. A nechybí generační perspektiva: tak naše časy vidím já a nikdo jiný.

Ve svém nejnovějším díle se Klára Goldstein, podobně jako ve sbírkách Milíře (2016) a Kenotaf (2018), inspiruje konkrétními místy a lidskými osudy. Boří však navyklé vnímání času a prostoru, nechává přítomnost splývat s minulostí a svou básnickou řeč obohacuje o nový zásadní prvek — hudbu slyšenou, prožívanou, právě vznikající. Hudba zaznívá v křehkém tíhnutí duše k duši, prochází dějinnými zvraty, svědčí o šíři, která se rozevírá za každým pocitem, pohybem, dotekem, vůní. A není přitom zdaleka jen záležitostí smyslovou, ale i duchovní. Už v okamžiku svého vzniku dalece přesahuje mysl člověka, svobodně se rozpřahuje a stává se znamením věčnosti.

Hořká slova z hořké doby Trojici stěžejních básnických sbírek Utkvělé černé ikony (1965), Stránky z deníku (1968) a Samosoud (1968), v nichž Jan Zábrana surově sugestivním výrazem vystihl pocity nejistoty a marnosti v poúnorové době, rozšiřuje nedokončený soubor „samomluv“ Zeď vzpomínek z let 1969—1971, úsečně shrnující básníkova intimní, tvůrčí i politická traumata. Prvky autobiografičnosti, útržkovitost, všednost a skepse, dokumentárně zachycené prostředí městské periferie s fabrikami i výčepy, podobně jako snaha o nestylizovaný záznam vyslechnutých rozhovorů či improvizovaný proud vlastních myšlenek sbližují Zábranovy „svědecké“ prózy z padesátých let (povídky Nohy, Psovod Gerža, V noci u pece, Kurevská zima, Peklo peněz a Přes Císařskou louku…) s díly Bohumila Hrabala, Jiřího Koláře, Josefa Škvoreckého či Josefa Jedličky.

Básnický debut Anny Luňákové Jen ztratím jméno obsahuje dvě rozsáhlejší skladby. Formálně jsou rozkročené mezi pásmem – volnými asociacemi se hlásí k poetice surrealismu – a poetickým vyprávěním, ve Francii známým jako „dites“. Kniha je manifestem i vyznáním, je něžná i provokativní. Promlouvá, naslouchá si a odpovídá...

Kniha poetických pohádek o přírodních cyklech, které ovlivňují svět. V každém cyklu je skrytý živel a v každém živlu jedna malá víla. Příběhy Hlas Země vznikly díky louce, po které běhala malá modrooká kudrnatá holka, často špinavá, ale šťastná ve chvílích, kdy si povídala s mravenci nebo honila barevné motýly. Bylo jich tolik! Často zpívala s větrem a hladila stromy, pečovala o zahradu se svým dědou a milovala déšť. Z malé holky se stala dívka a z dívky žena, která na dlouhý čas zapomněla hladit stromy a zpívat větru. Její život posmutněl. Až jednou jí do pokoje vletěl motýl a ona se usmála jako tenkrát a napsala mu báseň. Znovu vyšla na pole a zpívala větru a hladila stromy. Začala znovu cítit přírodu tak jako tenkrát. Všimla si, že na loukách již nejsou pestrobarevní motýli a stromy uvadají z horka a nedostatku vody, a její svět opět posmutněl.

Sbírka Lubora Vyskoče (nar. 1966) představuje po knihách Kentauří mládě (MF, 1989), Satelity na drahách (2000). Návštěva v kaleidoskopu, Motýli na obzoru (obě 2017) a Mořské korály (Větrné mlýny 2018), šestou sbírku tohoto básníka, nikoli snad neznámého, ale žijícího na pomezí literárního dění. Sbírka představuje dosud nepublikovaný výbor z tvorby za posledních dvacet let, během nichž se autor bojující s těžkou nemocí, dopracoval ke ztišené, křehké poetice, která je nesena jeho jedinečném viděním a prožíváním světa.

Výrazná prvotina a podstatný příspěvek k minimalistické linii české poezie. Poezie Dagmar Plamperové je ztišená, minimalistická, ale o to silnější, neboť každé slovo tu má svou nezpochybnitelnou váhu. Konkrétní přírodní motivy se tu organicky prolínají s abstraktními osobními reflexemi, její obrazy mají jakousi křehkou, subtilní sílu a jsou stavěny s neobyčejným citem pro jazyk, jakož i pro vztahy mezi světem fyzickým a metafyzickým.

Přítomná publikace sdružuje dvě básnické sbírky, See Emily Play a Tvar slunce.

Básnická sbírka známé spisovatelky. Čeština nemá mnoho Čechů, kteří s ní zacházejí tak uznale a obeznale, jako tato básnířka. Ale hrát si se slovy nestačí, byť to málokdo umí. Básně této sbírky mají bolavé, promyšlené, prožité a s úsměvem utroušené poselství.

Sbírka Petra Řeháka Násobit ruce je první knižní publikací jednoho ze zakládajících členů skupiny Fantasía. Knihu tvoří tři tematicky vyprofilované oddíly Křičím zavřete slunce!, Zpívat aby byly blesky a Zlá kometa jsi Země, které představují reprezentativní shrnutí autorovy poetiky z let 2000 až 2010 a charakterizuje je prudká intenzita vnímání a živelná imaginace.

Debutová básnická sbírka Město hráze básnířky, teoložky a aktivistky Magdaleny Šipky zahrnuje 31 rozsahem spíše kratších, poetikou a obsahem ovšem hutných básní. Ve sbírce se hojně objevují angažované motivy, poezie Šipky čerpá z autorčiny osobní občanské angažovanosti na poli sexuálních i etnických menšin a práva na město. Současně je to sbírka hluboce intimní a svým zacházením s básnickými obrazy bytostně lyrická. Tuto intimní rovinu autorka neustále prolamuje a překračuje hranice. Básně Magdaleny Šipky se vždy obracejí k „ty“, jsou vždy oslovením, nebo jakýmsi listem pro čtenáře, dopisem možná milostným. Tato prolnutí mají u básnířky nezřídka extatický charakter, který je diktován jejím silně duchovním, mystickým zázemím.

Kapitoly této knihy spojuje zájem o vztah mezi řečí poezie a světem. Slovo kosmos v jejím názvu odkazuje k představě uspořádaného světa, který báseň předpokládá, zviditelňuje nebo utváří. Kosmos je podstatným předpokladem poetiky Gastona Bachelarda, jíž je věnována jedna z kapitol. Další kapitoly se zabývají texty o kamenech Rogera Cailloise, nebo se věnují Paulu Celanovi a Jiřímu Kolářovi a dalším autorům.

Volnost a svoboda mají širokou škálu spojitých významů od opojných schopností těla přes všehoschopnou mysl Londonova tuláka po hvězdách po společenský až politický obsah. Všechny tyto významy mají mnoho podobných vnitřních vlastností a každý z nich má svou cenu, bez jejíhož zaplacení se nevyjeví. Knížka je s ironií a nadsázkou napsaný poetický pokus o „variace na aktuální téma“. Jako názorná kontrastní veličina se v ní vyskytují (převážně městští) ptáci, svědkové svobody, rozptýlené v atmosféře spolu se vzácnými plyny.

Dílo Milana Kocha (1948-1974) je jednou z nejvýraznějších českých aluzí na tvorbu amerických beatniků. První známé Kochovy básně jsou z roku 1965, v roce jeho debutu mu tedy bylo pouhých sedmnáct let. Již jeho nejrannější tvorbu charakterizuje ostrá obraznost, ničím nespoutaná, hnaná proudem vědomí a řetězícími se vizemi. Ty povětšinou nevyvolávají radostné pocity – jsou to obrazy mysli člověka, jemuž doba a společenská atmosféra nepřála kýženou svobodu, jsou to obrazy zmaru, konce života a konce světa, zavaleného tíhou atomového přízraku. Z kompletu Kochova díla ale zároveň můžeme vyčíst lásku k přírodě, k lidem a především k životu, neustále naplňovanému navzdory okolnostem. Že se na Milana Kocha po jeho tragické smrti nikdy úplně nezapomnělo, o tom svědčí i píseň Magické noci (1974) skupiny Plastic People of the Universe s textem Egona Bondyho: „ Magické noci počal čas / Kocha snad z toho vezme ďas / ... / My žijeme v Praze to je tam / Kde se jednou zjeví Duch sám. “ Je to sice drobná, ale důležitá připomínka básníka, jehož texty byly za minulého režimu přístupné jen velmi omezenému okruhu čtenářů. Doslov Ti kteří nevypadli z tramvaje ti kteří se zachránili při výbuchu plynárny ti kteří přecházeli ulice aniž je přejelo auto ti kteří sbírali známky ti kteří každý den mluvili o sportu ti kteří četli jen výplatní pásky ti kteří v životě neviděli slunce ti kteří půl života šetřili na auto a půl života na byt ti kteří mysleli jen na to co vzít na sebe ti kteří měli moc starostí o souseda ti všedně nevšední i nevšedně všední Ti přežijí všechno a pak umřou ”

Po obsáhlém souboru básnického díla a následných sbírkách Pradávné kořeny a Agonda, napsaných v Indii, vydává nakladatelství Galén již čtvrtou knihu básní Jaroslava Hutky, tentokrát napsanou v Čechách. Přestože Hutka je právem vnímán především jako písničkář, jeho tvorba básnická a prozaická tvoří většinu jeho literárního díla. Ve sbírce Karanténa (2000) poznáváme Hutku jako básníka, kterého známe zejména ze sbírek Koryta krve a Hořký déšť. Tedy jako toho, kdo dokáže v jednom asociativním proudu propojit existenciální rozměr každodennosti, osobní deník, aktuální společenskou kritiku, zachycení dějinného rozměru lidského života i náboženskou a filosofickou reflexi do strhujícího celku, který směřuje zejména - k budoucnosti. Až se budou lidé po letech snažit pochopit zevnitř a nezkresleně niterný prožitek celosvětové karantény způsobené rozšířením koronaviru v roce 2020, bude Hutkova básnická sbírka patřit bezesporu k těm nejpřesvědčivějším a nejvíce nadčasovým svědectvím o tomto podivném období.

Šálek dál hřeje dlaně – to je název nového sborníku českého a slovenského haiku. Samotný název, pocházející z textu Jakuba Zemana, není jen odkazem na tradiční téma, ale nese i symbolickou hodnotu, jeho citlivá nostalgie a víra ve vliv lidského díla nám připomínají osobu významného českého teoretika a překladatele haiku Antonína Límana, jehož památce je kniha věnována. Editoři k novému výběru českých a slovenských textů přistupovali s největší obezřetností a snahou udržet laťku kvality velmi vysoko. V knize tak na vás kromě výjimečných autorů formy haiku čeká i velké množství precizně zpracovaných témat jako.

Po první básnické knížce Radkina Honzáka Úplňk přináší nakladatelství Galén čtenářům jeho básnickou knížku druhou. (H)různé básně se svou poetikou, založenou na nonsensových hříčkách, jazykové vynalézavosti, historických, mytických a biblických aluzích, na reáliích z lékařského prostředí, humoru, sarkasmu, nadsázce a blasfemii potěší každého, kdo má rád legraci s hlubším podtextem. Inteligentní, zábavná a hravá poezie ve vynalézavé grafické úpravě Luboše Drtiny potěší každého, kdo se chce a umí smát.

V pořadí již šestnáctá básnická sbírka brněnského autora je rozdělena do čtyř částí: I. Lámání v kole (vzpomínkový návrat do krajiny dětství), II. Stínání strachu (sebereflexivně lyrické hledání místa ve světě), III. Lunogram (básně milostně reflexivní)), IV. Luna nad mlatem (reflexe proměn světa, doby, jednotlivce i lásky). Celá sbírka je nesena duchem jeho životní poetiky a má bilancující ráz.

Název knihy možná evokuje titul světově proslulého satirického románu Hlava XXII amerického spisovatele Josepha Hellera, jenž vychází z vojenského paragrafu XXII. Vysvětlení Hlavy XXXI je ale jiné - prosté a zároveň hezké – hlav je tolik druhů, kolik je písmen v abecedě české. Dle slov J. Maliny Každé z jedenatřiceti písmen má osm úsloví, snad aspoň některé z nich naše čtenáře osloví… Verše renomovaného brněnského antropologa, archeologa, spisovatele a básníka doplňují obrázky mladičké malířky Julie Vojtkové, studentky břeclavského gymnázia.

Knížka je inspirovaná japonskými haiku a obsahuje krátká zastavení nad každodenními zázraky kolem nás. Autoři čtenáře provádějí proměňující se náladou během roku. Verše ve vnímavé mysli rozezní atmosféru, barvy a tóny a v lidské duši se dostaví dvojí prožitek nečekaného a nevyslovného - slova a za nimi zázračné ticho. Pocitový prožitek je umocněný dvojí barevností.

Výbor z básní předčasně a tragicky zemřelého básníka Jiřího Ortena. Jeho křehká poezie v sobě spojuje především protikladné motivy dětství a smrti. Pocity hřejivého bezpečí a klidu se střetávají s chladem a zakletím úzkosti. Výrazným rysem Ortenových veršů je ale také hledání kouzelné formule, která dokáže tuto disharmonii prolomit.

Vladimír Paleček (* 1975) se věnoval poezii od mládí a první texty, jako asi všechny juvenilie, odrážely jeho starosti i radosti. Svoje verše šířil po nepříliš poetickém kraji Sokolovska neobvyklým způsobem: básnické vzkazy svázané do útlých sbírek zavěšoval mezi noviny v sokolovských hospodách, kde je někdy i předčítal. Později mu osud dopřál v roli ošetřovatele poznat svět ústavů sociální péče a drsný dotyk tamní syrové reality stáří jeho tvorbu zásadně změnil. Básnická sbírka Tam kde smrt chodí na čekanou je autorovou zprávou o stavu světa a o smyslu lidského údělu, kdy jedinou spravedlností se stává snad jedině smrt. Paleček nenabízí rozmáchlé poetické popisy, ale spíše stručné náčrtky toho podstatného, co člověka na konci života potkává a navždy poznamenává. Stáří se v jeho pohledu stává plíživou nemocí, která zasáhne každého. Autor píše také o křehkosti lidí v této životní „konečné stanici“ - bez retuší, ale s úctou.

Druhá básnická sbírka Pavly Táboříkové Mých 27 vrásek, vystupující pod značkou PayaNoia, vychází čtyři roky po debutu Jsem tu ráda. Obsahuje typickou rockerskou poezii, která se s ničím nemaže a vyznačuje se stručností a přímočarostí. Najdeme zde i i chmurnou tvář všedních dnů, servírovanou však s lehce cynickým nadhledem. Sbírku úspěšné hudebnice graficky upravila Anastasia Vrublevská a využila i vlastní ilustrace autorky.

Ve sbírce Vztahy v C dur se Věra Borská vrací do situací prožívaných s nejbližšími lidmi. Obrací se také ke svým přátelům a místům, kam patří – oslovuje rodný dům, řeku, podél které kdysi vandrovala, krajinu. Ve své současné poezii zachycuje zkušenost pokročilého věku. Jak Věra Borská říká: Stáří existuje. Mezi třemi desítkami básní v této sbírce, uspořádané z nových i dřívějších veršů, najdeme jen dvě s přímým odkazem na biblické téma. Čtenáři však neujde, že veškerá poezie Věry Borské žije z jiné podstaty než vnější. Tak jako sama básnířka.

Jana Koubková patří k předním osobnostem naší jazzové hudby. Rytmické cítění je pro ni maximálně důležité a zrovna tak hravost a improvizace. Ráda si hraje se slovy, s češtinou, s frázováním a v této knížce navádí čtenáře, aby si to po svém také zkusili a nestyděli se rytmizovat a vymýšlet si. Sama říká: Pojďme si hrát se slovíčky, s češtinou, se slabikami, s improvizací všeho druhu. Rytmizujme, rapujme, ptákujme, dobře dýchejme, zpívejme, klidně i zívejme... Zkusme psí kusy s perkusí, hmyzí i ptačí písně... Koubkokvoky ilustroval Luděk Bárta a do knihy namaloval i pexeso, tedy džezeso, které můžete hrát a objevovat tak nejznámější světové i domácí jazzmany i jazzmanky.

Kniha básní Aleny Müllerové přináší verše v té nejlepší české gellnerovsko-hausmannovské tradici: vyzrálé, dokonale rýmované, vtipné, břitké, často sarkastické, ale občas i s podtónem smutku. Přestože jde o básnickou prvotinu – autorku známe zejména z jejího působení v České televizi a z její knihy prozaické -, jde o jednu z nejpřesvědčivějších knih české poezie poslední doby. Vedle básní, jež tvoří většinu knihy, vypráví autorka v závěru knihy v drobných skečích řadu vtipných příhod ze svého cestování taxíkem. Ani v těchto scénkách nezapře svůj smysl pro ostrý pohled, vtip, nadhled a sarkasmus.

Slovem legenda je dnes označován kdekdo, ale osobnost Jiřího Suchého vrací tomuto označení původní význam. Tento knižní rozhovor je bilanční - vznikl k jeho pětaosmdesátinám. Mluví se v něm o Suchého osobních zápasech, o jeho talentech, ale hlavně o tingltanglovém divadle, jehož hlavním smyslem je již téměř šedesát let rozesmávat diváky. Jiří Suchý je ukázkou vůle, pracovitosti, kreativity i smyslu pro humor, jimiž i díky své popularitě čelil záludnostem různých ideologií či neviditelné ruce trhu a demaskoval jejich ornamenty. Jiří Suchy´ je kněz, ktery´ zasnoubil humor s poezií. Při obřadu hrály varhany odrhovačky a znělo to velebně. Zdeněk Svěrák ON není sochou ke kladení věnců. Osvobozuje ho od té nudy smích. Směju se s ním a komediantskou káru společně táhneme dál. Už čtyřicet šest let. A zpíváme si k tomu. Jitka Molavcová

Jana Schlossarková (nar. 1941 v Hlučíně) je hlučínská spisovatelka a básnířka. Ve svých básních a vyprávěních zachycuje příběhy a historky z Hlučínska, z dávné i nedávné minulosti i ze současnosti. Zvěčnila tak veselé, smutné a často bizarní osudy svých příbuzných, přátel i hlučínských sousedů.

Jana Schlossarková (nar. 1941 v Hlučíně) je hlučínská spisovatelka a básnířka. Ve svých básních a vyprávěních zachycuje příběhy a historky z Hlučínska, z dávné i nedávné minulosti i ze současnosti. Zvěčnila tak veselé, smutné a často bizarní osudy svých příbuzných, přátel i hlučínských sousedů. Tato kniha obsahuje na 200 básní a vyprávění, které již dříve vyšly pod názvem Co na Prajzke se stalo a co povědalo (1998), Co se stalo, u peřa povědalo (1999), Kalendář na rok 2000 (1999), Co se stalo, u kafeja povědalo (2001), a nové texty A idě to dalej, choč se mi už něchce (první vydání). Přináší také autorčin hymnus Moje Hlučínsko, který zhudebnil hlučínský rodák Norbert Studnitzky, hudební skladatel a dirigent. Většina textů je napsána v hlučínském nářečí po našemu, část příběhů je v češtině.

Eva Límanová vydala v Praze sbírku povídek Holka k smíchu. Vystupovala ve filmech Křik a Zlatá reneta. Pracovala sedmnáct let jako redaktorka a autorka českého vysílání Hlasu Ameriky ve Washingtonu a publikovala v řadě exilových časopisů. Spolupracovala s manželem na všech jeho překladech a přispěla výrazně ke konečné stylistické podobě básní. Nyní žije v kanadském Vancouveru. Antonín Líman se zabývá japonským haiku nejméně půl století. Je přesvědčen, že haiku je nejoriginálnější forma japonského písemnictví.. Některá Límanova haiku byla inspirována japonskými náměty, mnoho jeho básní vyjadřuje jeho hluboký vztah k ostrovní zemi. Přeložil rovněž ve čtyřech dílech největší dílo japonské poezie, Sbírku deseti tisíc listů (Manjóšú). V roce 2008 byl vyznamenán Jungmannovou cenou za nejlepší překlad. Učil třicet let na University of Toronto, nyní žije rovněž ve Vancouveru.

Kniha obsahuje interpretace předních Bezručových básní. Autor knihy se v ní zaměřuje na jejich poetiku a zasazuje je do dobového literárního kontextu první třetiny dvacátého století. Porovnáním s jinými literárními představiteli je zdůrazněna tvůrcova osobitost a jeho přínos do vývoje české literatury.

Sbírka meditativně laděných básní reflektující pochybnosti, hledání, ale i nalézání vztahu člověka k Božství v jeho různých podobách i k celé řadě dalších spirituálních hodnot. Autor o této knize řekl: „Myslím si, že člověk by měl za svůj život napsat aspoř? jednu básnickou sbírku. Já jsem se k tomu pro zaneprázdněnost jinými úkoly dostal teprve nyní.“