Novela Louka plná pampelišek vyšla jako příloha časopisu a pak zapadla na dno šuplíku. Je na čase ji oprášit a udělat radost nejen fanouškům oblíbené spisovatelky. Tereza přijíždí do malé vesničky v Podkrkonoší, aby u kamarádky z gymnázia našla dočasné útočiště. Utíká před problémy, které jí způsobila matčina smrt, otcovo nové manželství i nespokojenost v práci. Hledá vlastní cestu, ale touha po samostatnosti a nezávislosti přináší řadu komplikací, s nimiž nepočítala. Naštěstí najde také přátelství i lásku a zjišťuje, že je mnohem silnější, než myslela. Knihu doplňuje unikátní sbírka fejetonů, v nichž autorka s jemným humorem i laskavým nadhledem vypráví o své rodině, přátelství a drobných radostech života.”

Kobold (Přebytky něhy a Přebytky lidí) je dvojromán. Dva příběhy v jedné knize jako dva živly — voda a oheň, který viděné přetavuje. Nebo dvě řeky slité v jeden tok? Je to kniha o podobách neudolatelné lásky a rafinovaného násilí. O tom, jak lidskou existenci předurčuje rodina, do které jsme vrozeni, či ideologie, v níž se namočíme. O společnosti okoralé dovnitř i k okrajům, ke všem „slabším“, vnímavým. Muka těchto postav jsou chorobami naší doby. A zdrojem těchto muk jsou zdá se Koboldové. Kobold volně navazuje na knihy A já pořád kdo to tluče (2005) a Peníze od Hitlera (2006) a autorka jím završuje svou trilogii o středoevropském dvacátém století.

Bílá Voda. Pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Dnes sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se tu skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl v rámci Akce R všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Mladičká Evarista tehdy odmítla návrat do civilního života. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a k tomu vystavena i ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Naopak. Pouze v ní upevnili odhodlání se jim postavit. S tím však přišla nutnost postavit se i režimu zaprodané církvi… Lena, probírající se písemnostmi bělovodského kláštera, však brzy zjišťuje, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a záhy také pochopí, že démoni obcházející minulost místních řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu.

Literární událost roku v limitované edici s ilustracemi Jaromíra 99 Bílá Voda. Pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Dnes sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se zde skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl v rámci Akce Ř všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a k tomu vystavena i ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Naopak. Pouze v ní upevnili odhodlání se jim postavit. S tím však přišla nutnost postavit se i režimu zaprodané církvi... Lena, probírající se písemnostmi bělovodského kláštera, však brzy zjišťuje, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a záhy také pochopí, že démoni obcházející minulost místních řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu.

Próza začínající autorky Petry Soukupové se značně vymyká kontextu současné české literatury. V centru autorčina vyprávění je životaběh několika hrdinů: obyčejných lidí formálně propojených rodinnými vztahy, avšak lidsky vzájemně velmi vzdálených. Jejich příběhy se naplno a autenticky protnou pouze jednou: při víceméně náhodně vzniklé prázdninové cestě k moři. Tvarem i myšlenkou tato próza odkazuje k Virginii Woolfové a její - dnes již klasické - próze K majáku. Nejde ale o napodobivé formální cvičení: z autorčiny výpovědi lze vyčíst (vzhledem k jejímu věku) až překvapivě niterný prožitek rozpadu mezilidských vztahů a nemožnosti plnohodnotné komunikace ani mezi nejbližšími. Autoka za knihu obdržela Cenu Jiřího Ortena 2008.

Pavel zběhne ze studií geologie a stěhuje se za svou dívkou Karolínou do Hradce. S partou hledačů vltavínů občas vyráží kopat a bere s sebou i kamaráda Kačmara. Postupem času však zcela propadá sběratelské a zlatokopecké vášni a s Kačmarem se pouští do stále větších dobrodružství. Ta brzy začnou ohrožovat jeho vztah s Karolínou a Pavel nakonec za svou umanutost a touhu žít jinak platí vším, co má, málem i životem… Jihočeský fenomén nelegálního dobývání vltavínů přinesl do české literatury Jiří Hájíček již v roce 2001, kdy Zloději zelených koní vyšli poprvé. Novela se pak stala předlohou celovečerního filmu Dana Wlodarczyka.

Dějištěm sedmnácti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995—2014, je jihočeský venkov. Většina příběhů z tohoto povídkového výboru jsou všednodenní lidská mikrodramata, někdy jde více o zachycení nálady a atmosféry, jindy o odvyprávění příběhu nebo o záznam životního pocitu či zkušenosti. Čtenář tak v textech objeví podzim v krajině, jaro a kvetoucí trávy, žhavé léto, vánoční příběhy i povídky o vesnickém fotbale. V několika povídkách se Hájíček dotýká témat, ke kterým se později vrátil ve svých románech. Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry — to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz. Povídkový výbor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku dotváří obraz Jiřího Hájíčka jako autora vesnických románů a doplňuje tak jeho dosavadní prozaické dílo.

Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.

Knižní rozhovor Karla Hvížďaly s Pavlem Landovským vznikl před téměř čtyřiceti lety, kdy byli oba jeho autoři ještě v exilu. Karel Hvížďala v doslovu vzpomíná, jak Pavel Landovský přijel do Bonnu a okamžitě okupoval celý náš domek. Všem vařil, nikoho nepustil do kuchyně, o všechny se po svém staral, nože nabrousil o schody nejen nám, ale skoro celé ulici. Vydržel vyprávět hodiny, hrál, skákal na židle, válel se po zemi, dělal grimasy, převlékal se, tahal za kšandy... Před posluchači, které jsem kvůli němu svážel z okolí, aby měl publikum, se odehrávala nezapomenutelná inscenace, na kterou dodnes vzpomínají. Naštěstí se podařilo hercův košatý projev převést do psaného jazyka a můžeme si tak znovu připomenout mimořádnou a charizmatickou osobnost nejen českého divadla. Milovat Lanďáka je snadné, namáhavější bývalo někdy vydržet jeho sršatý a nekompromisní humor, který však odhaloval nekompromisně každé pokrytectví. Pavel Landovský se stal hereckou legendou již během svého života, pro své okolí byl však něčím víc - veselým a spolehlivým přítelem, skvělým vypravěčem s nezapomenutelnou životní filozofií.

Nová kniha Františka Koukolíka Drby je určena širšímu okruhu čtenářů a pojednává o nejčastější a nejrozšířenější lidské činnosti ve všech dobách a místech. Společnost, v níž by si lidé nepovídali o jiných lidech, kteří u toho nejsou nebo nevědí, že se vypráví o nich, dosud nebyla nalezena. Co jsou drby, začínají v plném rozsahu chápat děti ve věkovém rozmezí osm až dvanáct let. Ženy a muži drbou stejně často, odlišné jsou však náměty jejich sdělení. V textu knihy se dozvíme, jak drby vznikají, jaký mají vztah k našim emocím, jak a kdy začínají drbat děti, jaké jsou rozdíly v ženském a mužském drbání, jaké drby žijí v organizacích, jak drbou vědci a jak se do drbání zapojují sociální sítě, mezi jejichž temné stránky patří šíření záporných, stigmatizujících a nepravdivých drbů. Závěr knihy patří celebritám, které z drbů žijí stejně jako média, která tyto celebrity vyrábějí i ničí.

Dlouho očekávaný přelomový román o ženách, víře a zlu. Bílá Voda. Pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Dnes sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se tu skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl v rámci Akce R všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Mladičká Evarista tehdy odmítla návrat do civilního života. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a k tomu vystavena i ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Naopak. Pouze v ní upevnili odhodlání se jim postavit. S tím však přišla nutnost postavit se i režimu zaprodané církvi… Lena, probírající se písemnostmi bělovodského kláštera, však brzy zjišťuje, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a záhy také pochopí, že démoni obcházející minulost místních řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu. Od autorky bestselleru Žítkovské bohyně. Román se strhujícím dějem je inspirován skutečnými událostmi, po nichž autorka řadu let pátrala v archivech a mezi pamětníky. Kniha zpřítomňuje nejen opomíjenou kapitolu totalitního bezpráví, ale otevírá i otázku nerovného postavení žen v církvi a vlastně i v celé společnosti.

František Ringo Čech po více než půl století plynule prochází všemi oblastmi umění. Píše nenapodobitelné písňové texty, knihy i divadelní hry, proslavil se jako nepřehlédnutelný malíř, zpívá a prosadil se i jako originální herec nejen ve svém Čechově prozatímním divadle. Po listopadu 1989 se zapojil také do politického života. Nyní se věnuje již výhradně umělecké tvorbě. Legenda české hudební populární hudby chtěla především psát. Už od sedmdesátých let publikoval Čech v různých periodicích drobné vzpomínkové texty na své hudební začátky, mapoval s humorem sobě vlastním „duševní vývin živočicha zvaného hudebník“ a nabízel zasvěcené rady strýčka Ringa, jak se stát zpěvákem, skladatelem, textařem pop music. V roce 1983 poprvé vyšla ucelená vzpomínková kniha Z mého života a stala se malou senzací, jejíž humor a především zasvěcený pohled do zákulisí ocenili i čtenáři mimo Ringovu gardu fanoušků. Novela Ruský týden, popisující několikatýdenní turné Čechovy kapely se zpěvákem Jiřím Schelingerem po několika republikách někdejšího Sovětského svazu, vyvolala podobné nadšení a obě knihy již dnes patří mezi klasická díla. Pro muzikanty jde o povinnou literaturu, laikům otevře netušený svět a mnohé možná inspiruje k založení kapely.

Nový román Germania vychází z jednoduché úvahy: Co by se stalo, kdyby nacisté vyhráli v roce 1945 válku? Jak by vypadalo Německo a jak Evropa? Autor rozehrává krutý a nepříjemný obraz dnešního vítězného Německa a na intimním příběhu několika postav ukazuje, jak se vyrovnávají s děsivou přítomností, v níž žijí. Leoš Šedo je přesvědčivý, a to vychází pouze ze současných nacionalistických a populistických nálad ve společnosti...

Bianca Bellová na sebe upozornila již svým debutem Sentimentální román. Novela Mrtvý muž už jednoznačně ukazuje, že se v české literatuře objevila nová strhující vypravěčka. Příběh je monologem ženy, která rekapituluje svůj život. Banalitu a šeď dětství a dospívání v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století prostupují skrytá rodinná dramata, s nimiž je vypravěčka konfrontována — dědeček, kterého zavraždili komunisti, babiččina otevřená nenávist vůči režimu, matčina počínající duševní choroba či otec, který za normalizace prožívá svůj coming out. Vypravěčka to vše líčí s cynickým odstupem, který se však rozplývá ve chvíli, kdy se přiznává k lásce k jisté celebritě. Náhle je i ona stržena vášnivým citem, který ji pohlcuje tím hlouběji, čím se zdá být beznadějnějším. Vše pak směřuje k nečekanému rozuzlení. Novela Mrtvý muž je neméně pozoruhodná i sugestivním a barvitým stylem vyprávění, stejně jako suverénně vedenými dialogy.

Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knihkupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče — dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky — a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“…

Rumunsko. Banát. Odlehlé hory nad Dunajem. Vesničky, v nichž už téměř dvě století žijí čeští krajané. Svět, ve kterém se zastavil čas. Do jedné z těchto vesnic přijíždí mladý učitel z Moravy. Přijíždí, aby zapomněl. Ale každodenní realitu venkovského života a nesmělé pokusy začlenit se do uzavřené komunity mu postupně čím dál tím více zastiňují právě neodbytné vzpomínky. V odloučenosti a samotě, uprostřed omamných banátských scenerií jako by náhle každá maličkost upomínala na dětství, trpká léta strávená v gymnastické tělocvičně, ztracené ženy, cesty, útěky...

Život nelze naplánovat ani se na něj nedá dopředu připravit. Alice a Richard, sedmnáct let jejich společného života, dvě děti, Kája a Lola. Kájovi je třináct a začíná mít rodičů dost, Lole bude jedenáct a nejvíc ze všeho na světě si přeje psa. Nikomu se nic moc neděje, stereotyp všechno překrývá jako měkká deka. Asi to není štěstí, ale žít se v tom dá. Až do chvíle, než se objeví někdo nový. A s tím pocit, že doteď to vlastně nebyla láska. Jenže jsou rodina, a cokoliv se stane jednomu, poznamená všechny. A Kája s Lolou musí najednou řešit to, co děti nikdy řešit nechtějí. Stojí ale tahle rodina vůbec za záchranu?

Je pravda života a pravda literatury. Jedinečná zkušenost a touha najít její smysl. A přestože o lásce bylo řečeno nejspíš vše, každá generace ji prožívá trochu jinak. Nový román Jana Němce je románem o lásce. Na první pohled příběh velkého milostného vzplanutí a peripetií šestiletého partnerského vztahu. To skutečné drama se však odehrává jinde. V umanuté a trýznivé potřebě pochopit, proč to skončilo. A protože spisovatel má jediný nástroj, jsme svědky toho, jak na rozvalinách milostného vztahu vzniká milostný román. Jak je každý zážitek a konflikt nasvěcován z různých stran, jak se na něj přikládá šifrovací mřížka jiných textů, od Božské komedie po efemérní zprávy bulváru… a jak se skutečnost vzpírá a to podstatné stále znovu uniká mezi prsty. A sledujeme i to, jak se autor mění v románovou postavu a v poctivém zápase překračuje hranice tělesné i myšlenkové intimity. Jeli poznání jedinou morálkou románu, jak tvrdí Milan Kundera, není jiná možnost.

Před sebou neutečeš! „Nedokážu být ani rovnej, ani křivej. Můj život se rozlomil vejpůl a já už nečekám žádný pevný lano, který mě bude jistit,“ přemítá MUDr. Hynek Grábl, chirurg v příhraniční nemocnici, který už ani nedoufá, že by se jeho život ještě někdy mohl vyvíjet příznivěji. Kariéra špičkového odborníka na pražské klinice předčasně skončila kvůli jednomu karambolu s alkoholem a následky teď musí nést nejen on, ale i jeho věčně nespokojená žena a dospívající děti. Životní ani finanční účetnictví nevykazují příznivou bilanci a na horizontu zítřka se objevují všechny symptomy krize středního věku. Gráblova snaha nalézt východisko se však podobá spíš jízdě na horské dráze a často končí kocovinou. Pomůže mu milovaná profese, milenka nebo nová šance vrátit se k zajímavé operativě a kariérně růst? Na operačním sále i mimo něj se občas dá jen těžko poznat, kdo jakou hru hraje, kdo je vítěz a kdo poražený a kam povede další cesta. Hynkovi G. často nezbývá než věřit, že se nepotopí na úplné dno.

Co všechno se dá najít v lese? Sára žije ve staré chalupě na Šumavě a živí se sběrem hub. Každé ráno si obuje letité pohorky, popadne košík s utěrkou, v kapse pohladí ostrý nožík a vyrazí. Už sedm let chodí po stejné trase, sedm let od jara do podzimu sbírá houby na týchž místech a prodává je za pár stovek jedné hospodě. Jako dobrovolná poustevnice se s nikým nepřátelí ani neopouští Pošumaví. Jen občas vyrazí za psychiatričkou do Plzně přesvědčit ji o svém vyrovnaném duševním stavu. Zpráva o matčině smrti proto Sářin život příliš nezmění. Zúčastní se pohřbu, setká se s bratry, kterým se už dávno odcizila, a vrátí se zpátky do lesa. Jenže co se zdá jako nepatrnost na povrchu, bouřlivě bují pod ním. Dědické řízení do jejího života navrátí rodinu, která ji zavrhla. A domek se postupně rozpadá. Obchody nejdou. Začíná být jasné, že Sára bude muset svůj dosavadní způsob života opustit. A jedinou cestou ven je přestat odvracet oči od toho předchozího. Viktorie Hanišová zpříma a zároveň citlivě měří, co vydrží dětská duše a kde jsou hranice rodiny. Román Houbařka je příběh předem neúspěšného pokusu utéct traumatu.

Po úspěchu románu Poslední rok – 1938 vycházejí uznávané rakouské autorce také vybrané povídky, které opět dokládají, jak skvělou a zaujatou vypravěčkou je. Rok a místo narození Ilse Tielschové – 1929 v jihomoravských Hustopečích – rozhodly nejen o jejím životě, ale i o tématech, kterým se věnuje. Idylické časy dětství se vzpomínkami na rodiče a prarodiče, přirozená dvojjazyčnost, předválečná nervozita a lámání charakterů, „hon“ na blízké sousedy, z nichž se přes noc stali nepřátelé, válečná léta i to, co nastalo po nich. Hrdinové povídek prošli autorčiným životem, proto jsou opravdoví, pevně srostlí s krajinou i s dobou, v níž žijí. Přestože jsou povídky rozsahem „malé“, jejich obsah a děj je činí velkými. Jde o příběhy plné lidskosti, nostalgie a touhy, aby svět byl zase v pořádku tak jako kdysi. Povídky nesmírně citlivě a přesně přeložila další jihomoravská rodačka Jarmila Červená (1933), která je zároveň malířkou a mapuje tento region štětcem s podobným zaujetím, poezií a láskou. Dvě ženy, které toho hodně prožily, si dokonale rozumějí, a mohla tak vzniknout kniha, která si čtenáře zaručeně podmaní.

Strach. Strach prostupuje všemi povídkami, rozevírá všechny dveře, prokluzuje štěrbinami a třepí svět hrdinů. Literární prvotina Jany Vitíkové Na kusy se značně vymyká dnešní mladé „ženské literatuře“, od které již předem očekáváme zavedená schémata. V autorčině literárním světě je vše možné, její fantazie nezná hranic, protože se jedná o knihu zaplněnou bizarními emocemi. Hrdinové povídek jsou totiž ve značném rozporu s racionálními a mechanickými modely příčin a následku a vší logiky věcí a jednání. Jana Vitíková nám nabízí střety vnitřních světů jednotlivých postav s okolnostmi vnějšího prostředí, který není nikterak idylický. Jednotlivé povídky by se daly nazvat analýzami úzkosti. Autorka nezapře svou lásku k dílu Franze Kafky, jehož „popis jednoho zápasu“, dovede rozvinout pomocí technik současné fantasy literatury a přiblížit tak svou práci současnému, a zejména mladému, čtenáři.

Románová trilogie - ústřední beletrictické dílo přední české autorky, která obdržela za titul Točité věty ocenění Magnesia Litera 2016. Je literárně magickým hledáním duchovního smyslu a mystickou cesta za poznáním. Když Daniela Hodrová v sedmdesátých letech psala Podobojí, netušila, že právě začíná ze vzpomínek, mýtů, příběhů postav reálných i fiktivních, slavných i neznámých budovat románový svět, který se s koncem neuzavře, že spolu s Kuklami a Thétou vytvoří jednou trilogii. S aluzí na Danta ji pak nazvala Trýznivé město. V prostoru Prahy, města-očistce, se příběhy živých prostupují s příběhy mrtvých, kteří žijí dál na místech spjatých s jejich životem. V Thétě se román proměňuje ve svého druhu autobiografii, otevírající se umíráním otce a končící cestou za ním do podsvětí. Trilogie, poprvé jako celek vydaná v roce 1999, se tehdy završila, ale románový svět nepřestal existovat. Znovu jsme se v něm ocitli v Komedii, Vyvolávání i Točitých větách, kde se rozrostl o další groteskní i jímavé příběhy. Odkudkoli do tohoto světa vstoupíme, pokaždé nám poskytne celistvou výpověď. Už je téměř jisté, že tento „svět z vět“, jak jej nazval M. Jankovič, přestane existovat teprve s poslední větou posledního autorčina románu. A možná ani pak ne.

Román zasvěcení, vycházející v novém rozšířeném vydání, sleduje proměny iniciačního románu od jeho počátku v antice (Zlatý osel) přes středověk (romány o svatém grálu) až do 20. století (Zámek, Červená kniha, Jméno růže) a pronikavým způsobem analyzuje jeho strukturu a esoterickou symboliku, jež se posléze ukazuje být obdobou jungovské struktury individuačního procesu a jeho archetypálních postav. Právě těmito souvislostmi, objevovanými v literárních dílech, vlastních snech, ale třeba i v pouliční performanci, se zabývá v rozsáhlé závěrečné kapitole „Proces cum figuris“, jež ukazuje na bytostnou provázanost teoretického a románového myšlení autorky.

Kniha je příběhem známé české rodiny s autistickým synem Matějem, jehož vášní se stalo malování dopravních map. Otevřeně, přitom ale s nadhledem popisuje život s autismem, příhody plné odsudků a odmítnutí, stejně jako pochopení, lidsky zásadních setkání a dílčích pokroků a radostí. Jako na trase metra vyrážíme z nástupní stanice, projíždíme labyrintem životních zastávek, které kvůli autismu představují vždy větší obtíže, než jak se mohou zdát zdravému člověku, míjíme řadu přestupních stanic, na kterých se mohl děj významně změnit, a vyhlížíme prozatím poslední, jíž bude přijetí nebo nepřijetí Matěje na střední uměleckou školu. Graficky výraznou knihu ilustrují Matějovy autorské mapy. Michaela Hošková přerušila kvůli péči o těžce postiženého syna kariéru v módním a mediálním průmyslu. Založila s manželem mj. společnosti Maappi, která nabízí produkty spojené s Matějovými mapami a výtěžek využívá pro charitativní účely.

Svět je špatný. Jakob Jakobi to zakusí na vlastní kůži, když ho cestou na vánoční trhy okradou dva muži v kostýmech Mikuláše a čerta. Na Zemi se zkrátka a dobře musí něco změnit, nejen v malém, ale i ve velkém. Kdo to tvrdí? Jakobův starý známý, Bůh osobně. Objeví se v podobě všeuměla Abela Baumanna a ze všeho nejdřív skoncuje s Jakobovými plány na exotickou dovolenou. A nejenom to: Bůh tentokrát svého bývalého terapeuta bez okolků prohlásí za nového mesiáše. O něco později se k nim připojí i hlouček poněkud pochybných apoštolů - avšak Jakob má o tomto způsobu záchrany světa vážné pochybnosti. A vůbec, jak by měl vlastně začít?

Bůh stvořil svět v šesti dnech. Sedmého dne odpočíval. A osmého dne začal chodit na psychoterapii… Jakob Jakobi je psychoterapeut, ale s vlastním životem si neví příliš rady. V práci se mu nedaří, manželka ho opustila… a navrch mu její nový přítel, bývalý boxer, rozbil nos. Na pohotovosti se Jakob setkává s Abelem Baumannem, cirkusovým klaunem, jemuž štěstí taky dvakrát nepřeje. Zdá se, že Abel trpí podivnou poruchou osobnosti – sám sebe totiž považuje za Boha. A hledá terapeuta. Jakoba jeho nový, sympatický pacient, který se může pochlubit celou řadou nejrůznějších talentů, okouzluje a fascinuje. Brzy si však už vůbec není jistý, s kým má vlastně tu čest – a kdo z nich dvou ve skutečnosti pomáhá komu.

Krakonoš, který je bájným vládcem Krakonoš, není zdaleka jediným pánem našich pohoří. Svého strážce mají snad všechny české, moravské a slezské hory, ba leckdy i nižší kopečky. Nechte se očarovat lesními žínkami, vyhýbejte se obávaným zbojníkům, prozkoumejte podzemní říše permoníků...

Román vypráví napínavý, přitom velmi jemný lidský příběh muže, který za svůj život projde skutečně vším možným. Muže, který přes četné životní klopýtnutí dojde až k poznání pravdy. Narodil se na palubě letadla, vyrůstal na farmě bez adresy, několikrát málem zemřel, aby se mohl znovu zrodit... Pavel Plyšatý není obyčejný člověk. Snad by takový raději byl, opravdu upřímně se snaží. Marně. Nikdo nedokáže zapomenout na svoji výjimečnost, na božství v sobě, navždy.

Rozsáhlý román známého písničkáře je svým obsahem, stylem i celkovým vyzněním dílem v současné české próze zcela ojedinělým. Vpravdě postmoderní próza, pracující s nesčetnými citáty, aluzemi, persiflážemi a pastišemi, je zdrcujícím šklebem nad českou dobou předlistopadovou, těsně polistopadovou i současnou. Stejně jako Jaroslav Hašek ve svém Švejkovi, i Vladimír Merta ve svém Popelnicovém románu zcela rezignuje na psychologii a realistický popis postav. Ty jsou mu - stejně jako Haškovi - pouhými figurínami ve hře, jejímž smyslem je ukázat to, co je nesmyslné, trapné, směšné - a přitom hrůzné. A stejně jako u Haška, i zde se pracuje s repeticemi, nekonečnými plky, s lidským žvaněním. Hlavními Mertovými vyprávěcími prostředky jsou humor, vtip, nadsázka, ironie a sarkasmus. I v tom je legitimním dědicem Haškovým. Popelnicový román není kniha na jedno přečtení. Je to prozaický vulkán, který hrozí zavalit čtenáře lávou přesně mířené legrace, z níž mrazí.

Kafkův román Zámek vznikl před téměř sto lety v roce 1922 a zůstal bohužel nedokončen. Byl vydán poprvé (1926) až po smrti svého autora a od té doby nepřestal oslovovat čtenáře mnoha generací a vybízet k novým interpretacím. Zeměměřič K. se již dávno stal symbolem pro marný boj s jakoukoli byrokratickou mašinerií a absurdní „logikou“ totalitní moci. Psychoanalytici jistě nezapomenou zmínit ani možnost konfliktu se sebou samým. Zámek byl opakovaně vydáván, zfilmován i zpracován do komiksové podoby. Naše vydání v překladu Vladimíra Kafky je doprovázeno ilustracemi Jiřího Slívy, který knihu otevírá dávnou úvahou kafkologů, který zámek posloužil Kafkovi jako předloha pro jeho román. Osek? Střela? Frýdlant? Třešť? Siřem? Příběh zeměměřiče K. od doktora práv, „referenta pro ochranu proti úrazům a pro první pomoc“ Dělnické úrazové pojišťovny, vrchního tajemníka (s podmínkou opětovného nástupu do služby) a zejména našeho krajana Franze K. se tedy opět vrací, aby čtenářům položil řadu znepokojivých otázek…

Kniha je souborem pětadvaceti povídek Bohumila Robeše, který byl v padesátých a šedesátých letech minulého století politickým vězněm a prošel postupně vězeňskými tábory na Příbramsku, Jáchymovsku a v Leopoldově. Toto nelehké životní období a celá tato složitá doba především na moravské vesnici se dodnes promítá v jeho literární tvorbě. Všechny povídky jsou více či méně inspirovány skutečnými lidskými osudy politických vězňů, jejich rodin a vlastně všech, kteří žili své životy na našem venkově v této nedávné minulosti.

Se stejným uměním jako vždy vypráví autorka příběh středověkého básníka Françoise Villona, známého šibeničníka, zloděje, rváče a vraha. Autorka suverénně a přesvědčivě vyměnila epochy a přivádí nás do středověkých chudinských čtvrtí, univerzitního prostředí i ke královskému dvoru plnému intrik, neřestí a poprav, ale i lásky, soucitu a tragédií. Ústředním hrdinou románu Navzdory básník zpívá je François Villon, buřič, tulák, člověk nevázaného života, především však básník. Je považován za předchůdce prokletých básníků a jeho poezie, ač poplatná středověké, přináší už mnohé moderní prvky. Narodil se roku 1431 a zemřel někdy po roce 1463, neznámo s určitostí kde a kdy. Vyprávění Jarmily Loukotkové na nás dýchne atmosféru středověké Francie, především Paříže, ale hlavně nás nechává nahlédnout do srdce muže, jenž sice zemřel mladý, ale bohatý zkušenostmi a zážitky jako málokdo, muže, který prožil za pět let, co stovky lidí nepotká celý život. V jeho duši se mísí dobro se zlem, láska a nenávist, hledání Boha a zatracování, radost pozemského života s marností světa. Na své životní pouti poznává krásu i ošklivost, věznice i paláce, pařížské podsvětí i pařížskou smetánku, krčmy i nevěstince, ale také hlubokou vášnivou lásku ke Kateřině, která je nevědomou příčinou jeho věčného putování. Román Navzdory básník zpívá je autorčiným nejúspěšnějším dílem. K vyprávění o Villonovi nerozlučně patří i jeho verše, které autorka sama skvěle přeložila.

Je vaše šéfová fúrie? Máte v týmu kolegu, který bojkotuje, na co přijde? A jste si jistí, že věci se mají tak, jak je na první pohled vidíte? V pořadí již čtvrtý román Blanky Hoškové je o vztazích. Mezi manželi, rodiči, dětmi a v neposlední řadě v zaměstnání. Autorka věrně popisuje situace, které všichni známe, konflikty a problémy, které každý z nás dennodenně řeší. Kniha je také o tom, že věci nemusí být takové, jak vypadají na první pohled. Šťastný život nemusí zaručit odlet do Ameriky ani „výhodný“ pronájem bytu. A drsná šéfová třeba jen nemůže v noci spát a přidrzlý floutek je v soukromí srdečný a milující syn. Zlato(v)lásky je kniha, kterou neodložíte. Budete fandit Zlatě? Přikloníte se na Rendovu stranu? A vyhrávají vždycky v životě jen ti ambiciózní? Nebo je všechno nakonec úplně jinak?

Blanka Hošková, autorka oblíbených románů pro ženy přichází v nové knize s ryze letním tématem. Letní láska nás přece může potkat v jakémkoliv věku! Práce, nemocný a postupně na život rezignující manžel, kamarádka, které se průběžně rozpadá a zase skládá vztah… To je na jednu ženu mnohdy opravdu moc. A řešení? Dovolená! Do hor, k moři, za poznáním a hranice všedních dnů. Odpočinek, noví zajímaví lidé a znovu načerpaná energie. S odjezdem pečující ženy i manžel nakonec sezná, že rezignace není zrovna ideální životní postoj a vše se zdá v lepší obracet. Nic ale není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát! Když se oběma kamarádkám připlete do cesty sympatický a pohledný průvodce, teplá letní noc, šumící moře a sklenka vína, začnou se dít věci. Kdo z nastalé situace vyjde jako vítěz? A mají vlastně letní lásky vítěze? Kamilenky jsou román o lásce, potřebě souznění a v neposlední řadě i o přátelství a síle odpouštět. Nejen svým blízkým, ale i sobě samým.

Krásný muž, okouzlující úsměv, velká láska, nový život. Martina prožila dětství v dětském domově, a když se jednoho dne setká se svým budoucím manželem, spálí mosty, opustí zaměstnání a odejde s ním do nového domu v jiném městě, aby s nadšením a plná lásky rozdmýchávala teplo domácího krbu. Proč se až barvotisková idyla postupně změní v peklo a příjemné teplo v nesnesitelný žár? Kam se poděl milující muž? A vize dokonalého manželského štěstí? Druhý román Blanky Hoškové je o ztrátě iluzí, o odložených růžových brýlích a o palčivém problému dneška – domácím násilí. Je ale také plný síly, naděje a nových začátků. A dává jednoznačné poselství – má smysl jít za svými sny a nikdy se nevzdávat!

Vypráví příběh schovanky Věrušky a jejího moudrého, laskavého a milujícího vychovatele, faráře Doležala. Po farářově zatčení Věruška přichází do Prahy do bohaté rodiny farářovy sestry Márinky. Ústrky, pohrdání a ponižování, které Věra v této rodině zažije, ji nakonec donutí bohatý Pekárkův dům opustit. Mezitím ovšem klíčí mezi ní a synem Pekárkových Waldemarem sympatie a náklonnost, ze které se pomalu vyvijí láska. Důležitou úlohu zde sehraje rodinný šperk - náhrdelník z granátů...

Reedice slavného románu stále čtené a milované české spisovatelky, jejíž knihy se již desítky let udržují v popředí čtenářského zájmu. Dvoudílný román vykresluje příběh rodiny továrníka Vágnera, jeho ženy a dětí. Vypráví o tom, jak ukvapené rozhodnutí učiněné ve chvíli bolesti a zrady, způsobí smrt dvou lidí a výčitky svědomí po zbytek života. Láska, nevěra, nenávist a znovu láska, zákruty života, tak dobře známé všem, kdož jej žijí. Hluboce lidský úděl nesou románové postavy stejně oddaně, jako je spisovatelka psala a vytvářela. Moudrost ukrytá v příběhu nám znovu opakuje, že peníze a majetek nezaručují zdaleka šťastný a spokojený život. Mějme to stále na paměti.

Kniha vypráví o osudu autorky, která měla v okamžiku propuknutí druhé světové války 10 let a byla žákyní jedné varšavské obecné školy. V září 1939 žila s rodiči a bratry v ul. Nowiniarské. Museli se přestěhovat do ghetta, kde žili až do vypuknutí povstání. Nějakou dobu se skrývala v bunkru na ul. Milé. V květnu 1943 byla převezena do koncentračního tábora Majdanek. Prošla také tábory Osvětim a Ravensbruck. Osvobození se dočkala v táboře Neustadt-Glewe. Většina jejích nejbližších se konce války nedočkala.Autorka píše o svých prožitcích ve vyhlazovacích táborech, popisuje také svůj boj o život ve varšavském ghettu. Její popis je natolik autentický, jako byste poslouchali vyprávění blízké osoby. Ukazuje život prostých lidí, pravou tvář války, zbavenou hrdinsko-vlastenecké masky, téměř s fotografickou přesností zobrazuje nacistické katy a jejich oběti. Na knihu navazuje krátký deník psaný v roce 1986, jenž popisuje dojmy z návštěvy míst, kde autorka strávila dětství a prožila nejhrůznější chvíle v době okupace.

Dosud málo známý nedoceněný dvoudílný román oblíbené spisovatelky rozvíjející se ve dvou dějových liniích. Autorka líčí životní tragédii Selmy Pazderkové, která se z české služky dostává až na šikmou plochu. Dcery Helenky, jež vzešla z její lásky ke Štěpánu Struhovi, se posléze zříká a ta, už jako Ilonka, je adoptována rodinou v Budapešti. Zde se začíná rozvíjet její příběh s radostnými i tragickými zvraty.

Tato kniha pojednává o proměnách české, moravské a slovenské krajiny za posledních zhruba 18 tisíc let. Během té doby ustoupily ze severní Evropy ledovce a přišel les a s ním i lidé živící se nejprve lovem a později zemědělstvím. Každá pravěká kultura vtiskla naší krajině poněkud jinou tvář, zároveň ale musela reagovat na klimatické změny, vývoj říčních niv i změny lesních porostů. Snad nejzávažnějším motorem změn byly střídající se vlny suchého kontinentálního a vlhkého oceánského klimatu. Jako lidé této země s proměnami podnebí a prostředí se střídavým úspěchem zacházíme více jak dvanáct tisíc let, tedy celý holocén, a je to vzrušující příběh! Kniha však není ohlédnutím za minulostí, ale hlavně zprávou pro současnou dobu hlubokých proměn krajiny a očekávaných změn klimatu. Sucha i povodně, odlesnění, hluboká eroze i nástup nových druhů tu již byly a my máme možnost studovat, jak se projevovaly a co způsobily.

Katedra historie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na přelomu let 1988 a 1989. Richard dokončuje studium, píše diplomovou práci, shání zápočty i zkoušky a snaží se získat přízeň studentky anglistiky Lucie. Vše se zkomplikuje, když se Richard stane předmětem přílišného zájmu asistentky šéfa stranické organizace. Intrikánský profesor Drábek se ho navíc snaží zaplést do svých mocenských plánů na katedře... Živý a humorný román sleduje všední život studentů pražské Filozofické fakulty na pozadí událostí posledních měsíců před sametovou revolucí. Jak s tím však souvisí Bach, Strauss nebo Vinnetou? A Václav Havel?

Oblíbený češtinář a vynikající učitel, který ovlivnil několik generací studentů, po celý život schraňoval své texty do lodního kufru. Z jeho pedagogického působení vznikla kniha Cesta do hlubin kantorovy duše (2004, 2016). Nyní, téměř v devadesáti letech, svůj kufr znovu otevřel a vybral z něj vzpomínky na nejzásadnější chvíle svého života. Vrací se ke svému dětství v malé polabské vesničce, popisuje cestu do Prahy za vzděláním a za svým životním snem stát se slavným spisovatelem, navrací se i ke dvěma letům na vojně. Celou knihou se vinou vzpomínky na jeho dvě bývalé manželky a stěžejní část věnuje své současné paní, s níž spoluprožívá radosti i strasti stáří. Chronologický tok vyprávění přerušují dvě intermezza - jedním z nich jsou kratší samizdatové texty odkrývající některé absurdity komunistického režimu, druhé je humorně laděný popis chodu domácnosti jeho dcery Milany a jejích deseti dětí.

Hoznauer bývá označován za živoucí legendu pražských češtinářů ve třídách či posluchárnách strávil více než čtyřicet let. Tato kniha je nejen sledem nejrůznějších školních historek, včetně autorových vlastních trapasů a pedagogických poklesků, ale i humorně podaným obrazem našeho těžce zkoušeného školství v posledním půlstoletí. Každý čtenář poznal školu na vlastní kůži, může tedy Hoznauerovy postřehy srovnávat s osobní zkušeností. Možná však leckoho překvapí, co všechno se ve škole dá prožít a že kantorské povolání může být i velmi tvořivé a dobrodružné...

Nová kniha autora bestselleru Gottland, který byl přeložen do deseti světových jazyků a získal řadu ocenění. Zatímco Gottland vyprávěl o naší historii v uplynulých sto letech, Udělej si ráj je knihou o současném Česku. Je to subjektivní záznam z autorových častých návštěv Česka v posledních deseti letech, vyprávění o tom, co Poláka-čechofila fascinuje na dnešní české společnosti a kultuře -”kultuře radosti smutku”. Vedle portrétů známých postav (Egon Bondy, Bohumil Hrabal, Karel Teige, Jan Saudek, Denis Verecký, Halina Pawlowská, David Černý a další) zajímají autora nejvíc Češi, kteří nevěří v Boha. ”Jak se vám žije bez Boha?” je v knize jako refrén nejčastěji pokládaná otázka, ať už přímo nebo skrytě. Ale dočteme se také, jak v Česku (ne)pohřbíváme své blízké, jak bez patosu a hrdinství přistupujeme k vlastní historii, že pro nás smích znamená často masku tragické bezradnosti anebo že kultura funguje v Česku do jisté míry jako antidepresivum. Svébytným proplétáním motivů vzniká vrstevnatý obraz o naší zemi a kultuře, jak ho vidí slavný polský reportér a spisovatel, který je dnes také u nás významnou osobností. Kniha patří v Polsku k pěti nejúspěšnějším z minulého roku, autorská práva na ni byla tři měsíce od vydání prodána do pěti zemí. Český překlad doplňuje soubor deseti fotografií významného českého fotografa Františka Dostála.

Babičky o berlích, ale i lehké holky po šichtě. Studenti spěchající na vlak k mamince i opilci na cestě z baru do baru. Lidé obyčejní, excentričtí, zamlklí i hovorní. To je celé široké spektrum osudů, se kterými se na svých cestách Prahou setkal Jiří N. Taxikář. Člověk, který pozoruje a naslouchá a z nekonečného přadena osudů splétá krátké příběhy. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak vás vidí řidič taxíku, ze kterého právě vystupujete? A co se odehrává v hlavě jemu? Kolik lidí ten den už vezl a co mu všechno o sobě řekli? Začtěte se do stránek knihy, kterou jeden takový neobyčejně obyčejný taxikář napsal. Pro vás. O vás. Pro sebe. I o sobě. Možná budete překvapeni, ale rozhodně se zasmějete. Na to vemte jed!

Malé zázraky se dějí pořád a každému z nás, jen je potřeba pozorně naslouchat svému srdci. Žijeme ve světě, kde se prý zázraky nedějí. Ve světě, který stojí na silných a racionálních pravidlech a ve kterém na žádné „úlety“ není místo. Snažíme se mít své životy pevně v rukou, ale jen ztěžka si připustíme, že právě my jsme těmi, kteří dokážou změnit nejen sami sebe, ale i věci, jež se nám nelíbí. Dvanáct povídek Kateřiny Dubské vás vezme do světa, který známe, ale občas na něj zapomínáme. Do světa rozhodnutí, která dokážou změnit zdánlivě nezměnitelné. Je to dvanáct opravdových příběhů o dvanácti skutečných lidech, které autorka potkala a kteří jí vyprávěli o situacích, jež se mnohdy zdály neřešitelné. Jsou to příběhy o životě, lásce, smrti, minulosti a o tom, že stačí jen trochu změnit úhel pohledu a rázem je vše možné.

Východisko románu je prosté, nicméně lákavé: Tomáš Krása, elitní vyšetřovatel, se někomu stal nepohodlným a byl přinucen odejít z řad policie. Dává se na advokátskou dráhu a využívá přitom své zkušenosti i bývalé styky. I když se teď jeho živobytím stal svět práva, myšlením zůstává policistou. Případy, které řeší, nám připadají povědomé. Není divu, chrlí je na nás dnes a denně média. Korupce, násilí, vydírání, únos dítěte, prostituce, finanční machinace, politické intriky - to vše autor dokázal zpracovat do rychle se odvíjejícího vyprávění, v němž se nám představuje ožehavá přítomnost. Autor se v ní pohybuje zasvěceně a mimo jiné nám sděluje, že není černobílá a že hranice mezi dobrem a zlem, právem a bezprávím jsou poněkud nezřetelné. Zjišťuje to i hlavní hrdina. Není bezchybný, a už vůbec ne dokonalý, ale neztrácí smysl pro čest a spravedlnost. Zákonitě se tak dostává do střetů s těmi, kdo mají moc, ale žádné zábrany. Jedno z těchto střetnutí vrcholí v dramatickém závěru.Autor je právník, bývalý policista. Přestože zdůrazňuje, že kniha v žádném případě není jeho autobiografií, popis úplatků, podvodů a vydírání, které se mezi policisty i právníky dějí, je tak reálný, až z toho mrazí.

Narodil jsem se v polovině minulého století. Prožil jsem obyčejné dětství v hradčanském bytě mých dost neobyčejných rodičů - otec byl divadelník, hudební skladatel, ale také básník, spisovatel a ředitel divadla. Ve vzácných chvílích i zpěvák a tanečník, dokonce také malíř… Umřel, když jsem se chystal postoupit z první třídy do druhé, a tak jsem vyrůstal s matkou, herečkou, spisovatelkou, později taktéž principálkou malého zájezdového divadla Maringotka. Přestože pořád pracovala, vždycky si našla čas i na mě. Se vztahem k otci jsem se vypořádával značně složitěji, ovšem ne proto, že byl podle všeho geniální umělec, zatímco já ne, mne to na něm vždycky spíš přitahovalo a líbilo se mi to. Jenže když se s mou pubertou téměř současně dostavily i ruské tanky, přestal jsem si myslet, jako si myslíval on, že komunismus člověka osvobozuje, začíná jeden z textů Jana Buriana shromážděných v této knize, která navazuje na předchozí knižní vydání pravidelných fejetonů psaných původně pro Týdeník Rozhlas - tedy Přízrak v nákupním středisku (2009), Přímluva za dnešní dobu (2013) a Kocouří pohled (2016). Při čtení se s autorem octneme například v Solopiskách i na mnoha dalších místech u nás doma, ale tradičně procestujeme i jeho oblíbený Island, Portugalsko, Chile nebo ostrovy v Baltském moři. A nejen to - tentokrát se Burian při pátrání po předcích vydal do minulosti, takže studium starých matrik zapříčiní, že obdrží SMS od pradědečka svého pradědečka, ve snech se mu začne zjevovat tajemná sestřenka Růžena a náhle začne objevovat do té doby neznámé žijící příbuzné… Jisté je, že ať už se s Burianem vydáme kamkoli, není to nuda!

Můžeme se nemoci, jakou je deprese, smát a žertovat o ní? Většina lidí by pravděpodobně odpověděla, že ne, jiní by zase tvrdili, že deprese přece není žádná opravdová nemoc. A pak je tu Tobi Katze, který přesně v duchu motto „smích je nejlepší medicína“ píše už delší dobu o své nemoci blog, pro který je typická dávka humoru a cynismu, aniž by však vážnou tematiku nějak zesměšňoval. Ve své knize ovšem nechává svoje čtenáře na vlastní kůži prožívat i chvíle plné neporozumění, emocionálního chladu, ztráty, letargie a podobně. Lidé, kteří sami bojují nebo někdy bojovali s depresí, se v řadě situací poznají, jejich rodinným příslušníkům a přátelům zase kniha pomůže pochopit, jak se ve skutečnosti cítí. Knihu ocení čtenáři psychologické literatury, rodinní příslušníci lidí s depresí, ti, kteří bojují nebo někdy bojovali s depresí, a užitečná bude i pro pomáhající profesionály.

Umírání někdy trvá velmi dlouho. Belgický lékař Yves de Locht se s umírajícími pacienty setkává neustále a trpícím umožňuje volbu důstojného odchodu. Kniha vybízí k otevřené diskuzi, zda je dobré legalizovat dobrovolnou smrtnebo je její uzákonění až příliš nebezpečné. Skutečně by měl mít každý člověk právo na smrt?

Tato kniha je prozaickou poctou Zdeňku Matěji Kudějovi, spisovateli z bohémského okruhu Jaroslava Haška. Podstatu knihy tvoří spontánní zajímavé příběhy z Kudějova života, kladené vedle sebe podobně, jak to čtenář zná z Boccacciova Decameronu. Autor využil tohoto způsobu vyprávění při líčení Kudějova extravagantního složitého života. Ve vyprávění vystupují i další postavy českého kulturního světa. Vedle Jaroslava Haška to jsou malíř Jaroslav Panuška, polárník Jan Eskymo Welzel, Bob Hurikán a další.

Kniha obsahuje příběh o jednom opravdovém okamžiku, okamžiku těch nejkrásnějších setkání, kdy se dějí zázraky. Na krátkém příběhu dvanácti psích štěř?átek takové opravdové okamžiky může čtenář prožít. Kniha je vybavena spoustou barevných fotografií.