„My, Husákovy děti, si nic vymýšlet nemusíme.“ Dospívat je obtížné za každého režimu a v každé době, když ale dospíváte zrovna v době husákovské šedi, svět je ještě o trochu komplikovanější. Dusná realita normalizačního Československa poloviny osmdesátých let je v rozsáhlém románu ´84 popisována pohledem jedenáctiletého chlapce. Do dětského fantazijního světa proniká všudypřítomná vyprázdněnost. A to nejen ve škole, ale i v jeho rodině. Pocit bezvýchodnosti a šeď každodenního života jej vedou k úniku do snů a úvah o smyslu vlastní existence. Kája je synek „z dobré rodiny“, dobře se učí, ví, že co se říká doma, se jinde neříká a že základem všeho je mít dobré známky a nevyčnívat. Z reality, které nerozumí, uniká do snů. O krásné slovenské dívce Perinbabě a o chlapcích kolem ohňů ve slovenských horách, básnících toužících po svobodě, ale i o politických osobnostech časů minulých, současných a budoucích.

Jeden mladý muž, jedna kytara a jedno dusné normalizační Československo. Aneb příběh o tom, co má společného Jimi Hendrix s klukem ze severní Moravy. Svobodu. Kytaru. A touhu. O čem jste snili, když jste byli malí? Že až vyrostete, nebudete muset nikoho poslouchat a budete si žít po svém? Hendrixova kytara je o snech. O snech plných svobody. Jenže když vyrůstáte v socialistickém Československu, můžete si o ní nechat jen zdát. Dokud ovšem nepotkáte HUDBU. Ta dokáže pohnout vaší duší i tělem a donutí vás k činu. Založíte kapelu a pořád někde narážíte. Až utečete za dráty, kde jste konečně sami sebou a plníte si sny. A za svým si jdete velmi cílevědomě. Hendrixova kytara je kniha o svobodě a o ceně, kterou za ni zaplatíte. Tehdy i dnes. Je o muži, kterého si kytara několikrát našla, a on si až po letech uvědomil, jaká je cena jeho svobody a talentu. A že ji neplatil sám. Místy je to až bolestné čtení. Možná každý z nás má v sobě podobnou „Hendrixovu kytaru“ – symbol rozletu a touhy žít si jen po svém. Jenže její cena je pro mnohé z nás příliš vysoká, takže to vzdáme nebo uhneme. Nebo to ani nezkusíme. Ale tahle kniha říká – vstaň a běž. Protože svobodní nemůžeme být jen napůl.

Noc z 30. na 31. 5. 1945. Gerta Schnirch, matka několikaměsíční dcerky, je jen s osobními věcmi „odsunuta“společně s ostatními brněnskými Němci směrem na Vídeň. Vyčerpávající pochod skončí v Pohořelicích, kde mnoho vyhnanců podlehne epidemii tyfu a úplavice. Gerta a některé další německé ženy se zachrání při nucených pracích na jižní Moravě, kde setrvají i po ukončení transportů. Po znovuzískání československého občanství se Gerta vrací do Brna, v němž prožívá další bouřlivé události druhé poloviny dvacátého století. Kromě bolestných otázek viny, odplaty a odpuštění mezi Čechy a Němci, jež tento neobyčejně plastický a působivý román klade, se stáváme svědky netradičního vztahu matky a dcery, který je deformován nejen omezeným prostředím, v němž se jako české Němky vystrnaděné na okraj společnosti směly pohybovat, ale také vzájemným nepochopením dvou generací, obtížnou komunikací a nemožností zprostředkovat osobní zkušenost. Nezaměnitelnou atmosféru příběhu dodává genius loci živelně se rozvíjejícího Brna.

Bohdana je uzavřená dívka žijící jen s mrzoutským otcem a dobrosrdečnou, leč poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě a tajemství, které jí nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v léčebně oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Ale jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, povězte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo. Nový román Aleny Mornštajnové je jiný než ty předchozí. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky.

Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství Nestává se často, že by do redakční e-mailové schránky přišel rukopis, u nějž by už od prvního odstavce bylo zřejmé, že jde o knihu, která musí být vydána. Románová sága dosud neznámé Aleny Mornštajnové je právě takovým ojedinělým případem. Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv. Nový začátek se tak záhy proměňuje v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později pak čeká jiný nový začátek i na jejich dceru Alžbětu, která musí prchat před německou armádou zabírající pohraničí, a po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu — tentokrát v podobě důstojníka StB — i život vypravěčky příběhu, Anežky. Drama života tří žen napnuté mezi vůlí po novém začátku a bezmocí vůči dějinám, vlastnímu „genetickému kódu“ i osudu líčí vypravěčka s porozuměním, ale současně též s provokativním nadhledem a sebeironií. I tak lze koneckonců chápat poslední větu románu: „Teď už je to jen na mně…“ Aleně Mornštajnové se nade všechnu pochybnost podařilo napsat strhující a mnohovrstevnatý románový příběh, v němž sleduje nejen životy tří hlavních hrdinek, ale i řadu dalších postav, a zdá se, že její kniha bude podobným zjevením, jako byla kdysi Paměť mojí babičce Petry Hůlové.

Počátky české archeologie, dramatický život a náhlá smrt Karla Hynka Máchy, otec národa František Palacký, revoluční rok 1848, studentské sny a životní realita v době Bachovského absolutismu, vytváření občanské společnosti… Devatenácté století v našich zemích představuje plejádu významných jmen i důležitých dějinných událostí, které formovaly moderní český národ. Období let 1823 - 1885 se stalo rámcem pro další historický román Aleny Vrbové. Rašení představuje životní příběhy několika rodin, na jejichž pozadí sledujeme nezdolné snahy o jazykový, literární, vědecký, kulturní i společenský rozvoj českého národa za měnících se podmínek v habsburském soustátí. A tak není divu, že důležitými postavami románu jsou i všeobecně známé osobnosti tehdejší doby jako Božena Němcová, Karel Havlíček Borovský a řada dalších. Rašení volně navazuje na romány Když kohout dozpíval a Pod kardinálskou pečetí. Je tak završením rozsáhlé historické trilogie, která zachycuje vývoj české společnosti od pobělohorského období až do poslední čtvrtiny 19. století. Kniha je doplněna historicky ověřenými rodokmeny Miltnerů, Kiowských, Mukanů (Mukenšnáblů) a Jirsáků - Lemberků.

Strhující balada o lásce mezi nebem a zemí, kráse a opojení, zločinu a trestu. O Čaroději od Divokého jezera, který dokonal dávný sen všech alchymistů a stvořil nesmrtelného člověka, o dívce obdařené schopností vidět do svých minulých životů, a o milencích, kteří spolu prožili nejkrásnější krásno všech krásen. Kdysi, před sto lety…To je nová kniha Ivana Fíly Rytec kamejí, pohádka pro dospělé plná magie a fantazie, kterou neodložíte, dokud příběh neopustí čarovnou temnotu. Zavede vás na rozkvetlou louku prozářenou jarním sluncem, kde doznívá tajemství života a smrti.

Hantec v zážitcích padesáti osobností šoubyznysu.První hantecová kuchařka na světě. Jídla s příběhem.To,že hantec způsobuje dobrou náladu a navíc chutná skvěle, zjistíte v dvojknize 50 odstínů hantecu / 50 chutí hantecu. V padesáti rozhovorech s našimi celebritami, které se nějakým způsobem dotkly hantecu, se dočtete často i dost pikantní historky legendárních brněnských postav. I třeba o tom, jak se stalo, že se Zlatý slavík do Brna nedostal, a jak se vlastně v Brně hantec objevil. Pro tápající v tomto slangu nechybí ani hantecový slovníček. Naprosto revolučním počinem je siamské dvojče publikace – hantecová kuchařka. Podle ní zaručeně uvaří skvělé jídlo s příchutí hantecu i naprostý kuchařský antitalent. Jinak nevařící autor totiž všechny pokrmy osobně připravoval a své zážitky z kuchyně v knize barvitě popsal. Není bez zajímavosti, že během tohoto počínání přibral dvanáct kilo. Uvedené recepty mají dokonce i svoje vlastní příběhy. Grafické zpracování publikace, jakož i ilustrace a desítky nekonvenčních koláží jsou dílem hudebníka Libora Machaty. Dvojkniha zaujme nejenom milovníky hantecu a dobrého jídla, ale i všechny čtenáře se smyslem pro humor.

Jiří Suchý je člověk mnoha profesí. Zpěvák, divadelník, básník a výtvarník, kterého zná u nás snad každý. Ne každý ale ví, že jeho hudební kariéra, jak sám říká, začala v pražském kostele svaté Anežky České, kde jako malý hoch ministroval a zpíval ve sboru. V posledních několika letech se Jiří Suchý otázkami víry zabývá intenzivněji a své hovory s Bohem zachytil v malé knížce. Se svým typickým humorem i nadhledem se v ní věnuje úvahám o existenci a neexistenci Boha, jaká je jeho podoba a jak jej oslovovat. Rovněž uvažuje o poznávání krásy i významu slova slovo a Božích přikázáních. Snaží se, jak sám píše, dopřávat si potěšení z hledání dobrodružné cesty k Tajemství v naději, že by jeho uvažování mohlo posloužit jako inspirace těm, kterým toto potěšení nepřišlo na mysl.

Pro její otevřené srdce ji všichni milovali. Perchta z Rožmberka vynikala krásou, laskavostí a dobrotou. S milovaným Petrem ze Šternberka si plánovali budoucnost, avšak otec ji z hamižnosti provdal za opilce Jana z Lichtenštejna. Život s Janem se podobal peklu, a právě proto, když ji manžel na smrtelném loži prosil o odpuštění, Perchta odmítla.