Jazzový průsečík, tak by se dala nazvat událost zachycená na albu Fjordy kvartetu Jaroslava Šindlera. Sešly se zde čtyři osobnosti, z nichž každá má svou pestrou hudební dráhu, kytarista Jaroslav Šindler přes tři desetiletí doprovází českého jazzového mága Jiřího Stivína, působil v kapele Veleband a doprovázel zpěvačku Irenu Budweiserovou, saxofonista Jan Štolba hrál jazz za polárním kruhem i u protinožců, folk s Oldřichem Janotou i rock s Vlastimilem Třešňákem, Vít Švec byl členem orchestru Národního divadla a své jazzové trio dovezl až do dálného Japonska, bubny Jana Linharta lze slyšet v pár pražských bigbandech či ve filmech Želary nebo Swingtime. Kvartet debutoval v roce 2020 koncertem v rámci abonentní série Pražského jara, zdárně přežil covidové pauzy a na svém prvním albu Fjordy nabízí výhradně vlastní repertoár a spoustu jazzové improvizace, ve stylovém rozpětí od swing-bopu přes latinu a jazzové balady až po lehce experimentální dodekafonický račí funk nebo třináctitaktovou dvanáctku.

Uzamčená brána není jen šestým sólovým albem zpěváka a kytaristy Josefa Lábuse, ale také zajímavým debutem vzešlým z jeho spolupráce s trutnovským Smyčcovým kvartetem TrutnoForte. V Lábusových textech se jako obvykle procházejí tušené mytické postavy z časů, „kdy ještě měli jména pro vše, co zbylo jen vytesáno v kamenech“. Nové album láká posluchače, aby vstoupil do světa, kde „podzemní řekou brodí se čas“, a „když zajiskří vzduch tam ve větvích, zazvoní havraní smích ruinami hradů“. Mimořádné hudební uskupení nabízí na svém prvním albu v bohatých aranžích houslistky souboru Martiny Skučkové jedenáct autorských písní a jednu německou lidovku.

Hmlisto, neobyčejné duo matky a syna z horské samoty pod Vtáčnikem, ve své tvorbě kombinuje současné písničkářství s vlivy autentického karpatského folkloru i rockové hudby. Ke spolupráci na nejnovějším albu Československá Hmlisto přizvalo českého folkrockového písničkáře Petra Linharta. Experimentální dvojjazyčné album tak nabízí netradiční fúzi dvou pohledů, dvě výpovědi společně obsažené ve většině písní, a právě spojení dvou pohledů je tím, co dělá tohle album jedinečným. Veronika i Petr psali každý svoji část, svůj pohled na téma příběhu. Vedli spolu rozhovor slovem i hudbou. Ján Kicko pak ty rozhovory umně aranžérsky propojil do jednoho celku. Konečná podoba alba vznikla v Praze v produkci Josefa Štěpánka ve studiu Soundevice se zvukařem Adamem Pakostou. Studiovou kapelu tvořili Ján Kicko (kytary), Jan Steinsdörfer (klávesy), Jan Lstibůrek (baskytara, kontrabas, moog) a Martin Novák (bicí, perkuse, zvonkohra).

Nové album písničkáře Vladimíra Mikulky zachycuje aktuální repertoár jeho skupiny Inženýr Vladimír v podobě „rockband“, kterou se na hudební scéně doplňují i mutace „caféband“ nebo „sólo“, pokaždé s však pozměněným repertoárem, odlišným nástrojovým obsazením a hlavně samozřejmě i s odlišným zvukem. Album Kanálem snů vzniklo v domácím studiu Slavíky a obsahuje devět nových skladeb, které jsou záměrně trochu zrádné: většina písní se tváří vesele a popově rozverně, pečlivější poslech ale ukáže, že mohou pojednávat o tématech, která zas tak moc veselá nejsou. Stejně jako není zvlášť moc půvabná dívka ze závěrečné skladby Je tak krásná - a to navzdory tomu, že se o její kráse vytrvale a urputně radostným tónem prozpěvuje v refrénech. Něco podobného ostatně platí i o rozesmátých postavičkách na obalu dvorního výtvarníka Vladimíra Chalupy, stačí otočit cédéčko vzhůru nohama.

Na jazzových pódiích v první polovině sedmdesátých let zazářilo duo mimořádných hudebních osobností, složené z kytaristy Rudolfa Daška a multiinstrumentalisty Jiřího Stivína. Tandem neokouzlil diváky jen u nás, ale zejména v zahraničí, kde vydal i dvě alba. Vyvrcholením jejich spolupráce byla pak deska Koncert v Lublani z roku 1976. Na konci osmdesátých let se oba hráči ke společnému hraní vrátili a natočili studiové album System Tandem Reunion. Album Tandem Live 1989 přináší koncertní záznam z července 1989, obsahuje osvědčené skladby a ukazuje duo v plné síle před narvaným sálem Smetanovy síně Obecního domu.

Třetí album Pražského big bandu Milana Svobody Poste restante z roku 1982 obsahuje devět původních skladeb z okruhu členů a spolupracovníků orchestru. Typický zvuk orchestru doplňují samozřejmě i zdařilá sóla např. Michala Gery, Rudolfa Ticháčka nebo hostujícího Jiřího Stivína, ale i Emila Viklického, který převzal po kapelníkovi klávesové nástroje. Dobové recenze chválily nejen zvuk, sóla, Skalníkův obal, ale například i vnitřní dramaturgii alba, řadící skladby tak, že vytvářejí kontrastní a zajímavé hudební plochy, tolik se lišící od šedivých, blátivých ploch, tak zhusta se vyskytujících v jazzových snímcích. Reedice Poste restante vychází po téměř čtyřiceti letech a poprvé doma na kompaktním disku, protože němečtí fanoušci mají k dispozici na CD z roku 1993.

Létající klobouk je čtrnácté bigbandové album Milana Svobody. Všechny skladby na tomto albu spojuje volná inspirace melodiemi Jaroslava Ježka. Milan Svoboda však k Ježkovým tématům, často už vlastně zlidovělým, přistupuje velmi různorodými způsoby. Někdy se k nim otevřeně hlásí, jindy je spíše utajuje. Dává jim odlišné tempo, jinou harmonii, vždy z nich využívá jen části. Někdy zřetelně ocituje melodii, ale vzápětí ji změní. Mnohdy je tak původní motiv už jenom těžko k poznání. Svoboda se nedrží raného swingu, využívá široké škály novějších žánrů, vytváří komplikované bigbandové kompozice plné pestrých nálad. Podobně jiné progresivní big bandy radikálně předělávaly třeba George Gershwina, a můžeme koneckonců jít pro srovnání i daleko víc do historie: také Johann Sebastian Bach využíval starší chorály a vytvářel z nich nová díla. A Milan Svoboda s Kontrabandem již dříve – a se zřetelným posluchačským úspěchem – nahrál přearanžované vánoční písně a koledy, pro Moravskou filharmonii zase upravil a nahrál hudbu Beatles. I tady měly všechny skladby společného jmenovatele, ale výsledek byl nový a originální. „Ten cyklus na motivy písní Jaroslava Ježka vznikal víc než deset let,“ prozradil sám Milan Svoboda. „Nechtěl bych však ty konkrétní ježkovské inspirace moc vysvětlovat nebo rozebírat. Leccos bylo vymyšleno jako takový fór pro pozorné posluchače – ať si to tedy oni sami najdou. Každá skladba je odlišná: někde je swing, jinde latina, taky rockové vlivy, některé skladby jsou baladické nebo impresionistické… Prostě šlo mi o to, aby to bylo bohaté v instrumentaci a aranžmá, náročné na interpretaci, hodně barevné a komplexní…“

Zakázaní zpěváci druhé kultury mají nálepku alba, o kterém se dlouho moc nevědělo. Zásluhou Jiřího Pallase se na něm setkali interpreti tří hudebních sfér, kteří se jinak v životě většinou míjeli. Zlatá slavice Marta Kubišová byla až do roku 1970 slavnou osobností té nejkvalitnější domácí pop music, Charlie Soukup a Svatopluk Karásek zastupovali ryzí a kriminalizovaný underground, folkaři Jaroslav Hutka, Vlastimil Třešňák a Vladimír Veit zažívali jako členové písničkářského sdružení Šafrán svá poslední veřejná vystoupení po podpisu Charty 77. Čerstvý exulant Jiří Pallas zorganizoval na jaře 1978 výpravu dvou švédských novinářů do husákovského Československa, aby tam natočili uvedené hudebníky na album, vydané pak ve Švédsku k desátému výročí sovětské okupace. Název nelhal: v době vydání alba byli všichni interpreti již skutečně zakázanými zpěváky a deska se stala legendou.

Název Veitova alba Kde domov můj naznačuje, že by mohlo být o hledání nebo budování domova. I vzpomínkový text v bookletu začíná připomínkou dávného bonmotu Jiřího Voskovce o klobouku na věšáku, ale potulný písničkář Vladimír Veit se svými sedmi křížky zažil domovů již tolik, aby mohl s klidným svědomím potvrdit, že doma je přece tam, kde je mu hezky, kde je obklopen příjemnými lidmi a kamarády a samozřejmě „kamarádkami“. Na svoji desku, natočenou před dvaceti lety, zařadil písně o tom, co je smysluplné: o lásce, pravdě, naději a porozumění. Naše první oficiální vydání je rozšířeno o čtyři písně natočené v roce 2015, které album vhodně doplňují. Tichý písničkář z generace Šafránu nikdy neburcoval a nemával pochodní na barikádách, ale šel jinou cestou: vytrvale zve posluchače do svého světa, kde je místo pro sny, naději, kouzelné kvítí i světlušky. A ačkoli se v něm „stíny dlouží“ a „kruh se pomalu uzavírá“, vždy posluchači umožní „potkat ve snu po dešti rozkvetlý jarní den“ nebo „štěstí ukryté ve velké dálce“.

Na své šansonové album Zčistajasna zařadila Jitka Molavcová třináct písní, které již několik let tvoří základ jejího sólového recitálu. I proto své čistě akustické album nahrála jen s klavírním doprovodem Petra Ožany. Šansony Lásko má a Co mi dáš Jitka Molavcová začínala pěveckou kariéru, legendární songy Kurta Weilla nyní nově otextoval Jiří Suchý a na desce nechybějí ani připomínky Semaforu (Můj pes, Proč je to tak, Kancelář) nebo Osvobozeného divadla (Ezop a brabenec). Z repertoáru Arnošta Kavky si zpěvačka vybrala písničku Můj přítel swing a desku uzavírá vlastní úpravou středověké lyrické skladby Otep myrhy.

Debutové album české herečky a písničkářky Jany Kozubkové TouLaní obsahuje dvanáct křehkých písní z pomezí folku a šansonu. Autorka v nich využívá zkušenosti z jevišť alternativních forem divadla a nápaditě pracuje s texty a atmosférou. Přichází za posluchačem sama, jen se svou kytarou, a nabízí útulný svět jemných a lyrických písní. Její písně jsou určeny posluchačům, kteří jsou ochotni se zastavit v běhu času a objevit decentní charisma i přesvědčivé osobní sdělení této písničkářky.

Ve druhé polovině sedmdesátých let minulého století pozval bytostný improvizátor Jiří Stivín ke spolupráci dvě výrazné postavy nové jazzové generace, basistu Ondřeje Soukupa a pianistu Michaela Kocába, členy Pražského big bandu a tehdy ještě jazzrockového Pražského výběru. Kocáb i Soukup si již vyzkoušeli mnoho různých žánrů, ale k tomu, co je čekalo se Stivínem, se nikdy předtím ani potom ani nepřiblížili. Jejich koncerty byly hudebně zajímavé, totální free jazz, nikdy se nezkoušelo. Před koncertem si jen hudebníci střihli, kdo začne, „vítěz“ pak na pódiu spustil a ostatní se přidali. Tak koncert začal a občas z naprosté improvizace vznikla hodně zajímavá hudba. Dokonce se po koncertu setkali i se žádostí o partituru a odpověď, že žádná neexistuje a vše vzniklo přímo na jevišti, se setkala až s nedůvěrou. Dvojalbum Ad Libidum s živou nahrávkou z roku 1979 přináší sestřih jednoho z koncertů tohoto tria a je potvrzením jejich společné tvůrčí snahy jít proti proudu.

Kniha představuje osobnost Franka Weniga v celé její různorodosti: jako člověka jej přibližuje korespondence s řadou osobností kulturního a společenského života zejména Plzně i s řadou přátel. Jeho novinářskou činnost ukazuje významný výběr z jeho novinových textů. Rozsáhlá kapitola o spolupráci s Josefem Skupou Weniga připomíná jako spoluautora textů pro Skupova loutková divadelní představení, autora textů pro Spejbla a Hurvínka určených pro rozhlasová vysílání, autora scének pro tyto loutky, uváděných na různých jevištích při různých příležitostech, i jako autora knih s postavami Kašpárka, Spejbla a Hurvínka. Prostor je věnován také charakteru tvůrčí spolupráce mezi oběma umělci, jejich korespondenci, vzniku loutek Spejbla a Hurvínka, zařazena je rovněž část snažící se o postižení charakteristiky tzv. „ spejblovin “, tj. specifik Spejblovy mluvy (resp. specifik Wenigova humoru), v níž se odráží i atmosféra doby. Knižní tituly, pohádky a povídky publikované v novinách a časopisech a divadelní hry psané mimo rámec Skupova divadla jsou obsahem dalších kapitol, v závěru čtenář nalezne i rozbor některých témat přítomných ve Wenigově tvorbě.

Svazek obsahuje vše, co básník a grafik B. Reynek vytvořil pro nakladatelství Vlastimila Vokolka, Reynkovy rozsáhlejší překlady i drobnější básně vycházely často také ve formě příležitostných tisků, z nichž většina je dnes nedostupná a málo známá. Knihy graficky vypravoval Vojmír Vokolek. Svazek edičně připravil Jan Šulc a provází jej studie Jiřího Pelána. Obsahuje např. dílo J. Giona: Vysočiny či Obranu Tartuffovu od Maxe Jacoba, dále jsou obsaženy sbírky či drobnější tisky autorů jako je R. M. Rilke, P. Valéry, F. Jammes, G. Bernanos, S. Renaud, J- Lebrau, Ch. d´Orléans a další.

Kniha plná nápaditých úkolů zabaví každého seniora. Je vhodná pro zkrácení dlouhé chvíle, pro procvičování vlastních schopností, ale i jako pomůcka pro pacienty s diagnózou Alzheimerovy choroby. Úkoly jsou seřazeny podle obtížnosti a nechybí přehled správných odpovědí.

Děti poznávají zvířátka podle jejich typických vlastností, zvláštností a stop, zároveň se zábavnou formou dozví, co o nich možná ještě nevěděly. Podpořte děti, ať si skládají svět kolem sebe od malých částí až po úplný celek. Edukativní leporelo na principu Montessori vzdělávání

Páté řadové album písničkáře Petra Linharta, dříve člena kapel Majerovy brzdové tabulky a Čp. 8, nese název Nezvěstní. Autor na desku zařadil jedenáct nových písní, tradičně inspirovaných krajinou a příběhy jejích obyvatel. Provede nás Kafkovou Siřemí, připomene zapomenuté osudy těch, kteří v saském pohraničí těžili uran pro sovětskou jadernou bombu, vydá se přes české Lourdy v Polici nad Metují kolem umírajícího špitálu na konci města. A podél křížků u silnic v místech, kde duše odešly z tohoto světa, nás dovede až k poslední stopě v bílé pláni a k otázce, která se vine celým albem: Kam odcházejí naši drazí nezvěstní? Petra Linharta na albu doprovázejí Josef Štěpánek, Jan Steinsdörfer, Jan Lstibůrek a Martin Novák, ve třech písních hostuje zpěvačka Marie Puttnerová. Obal s využitím fotografií Pavla Büchlera navrhli Karel Haloun a Luděk Kubík.

Album První láska představí dvanáct nových písní Jana Buriana, které napsal v letech 2012 až 2018. Na natáčení desky přizval čtveřici mladých všestranných hudebníků a z tohoto experimentálního setkání se zrodila regulérní rocková skupina, která písním dodala nevšední a zajímavý zvuk. Za názvem Jan Burian Band se ukrývají kytarista Jakub Červinka, klávesista Zdeněk Dočekal, baskytarista Pavel Husa a bubenice Klára Böhmová. Deska vznikla ve studiu 3bees a graficky ji upravil Luboš Drtina.