„Monografia Ľudská dôstojnosť v kontexte smrti a umierania syntetizuje nielen historické a filozofické perspektívy ľudskej dôstojnosti a dôstojného umierania, ale ich zmysluplne spája a implementuje do empirickej deskriptívnej terminológie a aplikovaného rozmeru zdravotnej starostlivosti. Hoci sa teoretické vymedzenia, uhol pohľadu a samotné metódy na skúmanie ľudskej dôstojnosti vo filozofii a zdravotníckych vedách líšia, snaha o ich prepojenie v monografii rozširuje rámec vedeckého poznania súvisiaceho s ľudskou dôstojnosťou a dôstojným umieraním.“

Etika a filozofia mravnosti sa dostáva do popredia záujmu všetkých oblastí súčasného života. Biológia a medicína sú vedné odbory tak úzko späté s najvyššími hodnotami, ako je život a zdravie človeka, teda život na našej Zemi vôbec, že sa medicínska etika a bioetika stali predmetom veľkej pozornosti a záujmu expertov rôznych profesií, svetových organizácií (OSN, Rada Európy, Svetová zdravotnícka organizácia...), farmaceutických firiem..., výučby študentov medicíny i lekárov. Väčšina učebníc medicínskej etiky je orientovných filozoficky, čo je logické, pretože etika je filozofickou disciplínou. Autori publikácie sa však rozhodli skôr pre medicínsku interpretáciu aplikácie etických problémov a dilemu do vybraných medicínskych disciplín.

Učebnica pre zdravotnícke študijné odbory. Zdravotnícka etika je súčasťou spoločenskej etiky. Profesia zdravotníckeho pracovníka je spojená s určitými morálnymi nárokmi. Nestačia len odborné vedomosti, manuálne zručnosti, či schopnosti. Osobnosť zdravotníckeho pracovníka si vyžaduje aj určité, veľmi dôležité charakterové vlastnosti, medzi ktoré patrí empatia, sociabilita, ústretovosť, umenie spolupracovať, riadiť, eticky konať, uvažovať a hodnotiť.

Bioetika, tedy kritická reflexe biomedicíny a biotechnologií, často dostává od společnosti zadání podobné „hasičskému sboru“: hasit, když hoří. Očekává se od ní, že řekne, jak řešit problém, který se akutně objevil. Je to něco podobného, jako když nejdříve něco uděláme, protože to je technicky možné, a pak teprve začneme přemýšlet, jestli to, co jsme udělali, je dobré, jestli naše rozhodnutí udělat to, co je technicky možné, je správné. Nejspíš je zapotřebí obojí: přemýšlet zpětně i přemýšlet dopředu. Přemýšlením směrem dopředu se dotýkáme budoucnosti, kterou tak anticipujeme a svým jednáním měníme v přítomnost. A právě budoucnost je něčím naprosto zásadním pro naše zacházení s technikou, vědou i medicínou. Nejde jen o to, aby budoucnost byla, ale také o to, jaká bude. Než něco uděláme, je normální o tom přemýšlet. Totéž by mělo platit i pro oblast biomedicíny a biotechnologií. Pozváním k takovému způsobu uvažování je i tato kniha.

Ani v dnešní přetechnizované době není lidstvo schopné účinně předcházet všem mimořádným událostem a katastrofám, ať již přírodním nebo způsobeným lidmi. Je tedy nutné připravovat se na jejich řešení komplexně a následně je vhodnými opatřeními a postupy zvládat. Řešení většiny mimořádných událostí významně zasahuje do kompetence resortu zdravotnictví, a proto se neustále zvyšuje důležitost medicíny katastrof, která je součástí oboru urgentní medicína. O to naléhavější je potřeba mít pro tuto oblast vhodnou monografii. Tato kniha je určena především pro pracovníky poskytovatelů zdravotnické záchranné služby a nemocnic, pro krizové manažery úřadů a zdravotnických zařízení a také pro studenty, kteří se připravují na zdravotnické povolání nebo činnosti související s krizovým řízením a ochranou obyvatelstva.

Knížku kresleného humoru Miroslava Bartáka na téma medicína uvádí předmluva MUDr. Koukolíka Jemná chytrá čára: O medicíně bylo řečeno snad všechno. Takže není nic nového, že medicína je radost, starost, dřina, kšeft, umění, odříkání, věda, politika, tím pádem chování molekul, pohlazení i kopanec. Medicína může být omyl, nedorozumění, hloupost, krutost, geniální odhad, lidství, světlo poznávání, něha, vhled a vcítění i zločiny, nad nimiž závistí bledne nejčernější ďábel. Medicína má své proroky a patrioty, vojevůdce, velekněze i venkovské kaplany, prezidenty, parlamenty, boháče, chudáky, mudrce a osly, najaté novináře píšící pro ni a najaté novináře píšící proti ní, zrádce, bojovníky, špióny, prostitutky, šašky, armády i štáby. Medicína lítá do kosmu, prochází se tlustým střevem, řve hůř než trhovkyně a šeptá si nejtišší tajemství za zdviženým rukávem. Je to opravdu všechno? Chybí tu něco? Nebo někdo? Vzpomínáte si na ten hlásek, který řekl, že je císař nahatý? Představte si, že by tohle dítě vyrostlo a ponejvíce mlčelo, protože se naučilo mluvit tenkou chytrou čárou. Vypráví nejen o císaři a medicíně, ale o celém světě. Ta čára je nejen chytrá, věcná, přesná, je také hravá, vidí daleko a do hloubky, v koutku usměvavého oka má slzu, s vráskami na čele se dívá na ploužící se unavené lidství, s otevřenou pusou do kosmické propasti - aby se zas usmála. Pozor na něj, medicíno! Ten člověk stojí na rohu, dívá se, jak kráčíš se svým přepestrým průvodem, v rukou má zrcadlo a kreslí tě na ně jemnou chytrou čarou, která o tobě ví víc, než si myslíš, a několika tahy sdělí to, na co potřebuješ svazek o tisíci stranách. To nedokážeš, milá medicíno! Važ si jej, chyběl by ti. Říká věci, které nevíš, nebo nechceš slyšet.